Milí rodiče a naši přátelé,
když zavítají cizinci do litevského města Šiauliai, nesmí v žádném případě minout památnou Horu křížů. I my jsme znovu zamířili ke kopci, který fascinoval návštěvníky už v 19. století. Nikdo z nás neargumentuje, že jsme „to už viděli“. Je to tak magické místo, že lidi prostě přitahuje a mnozí z nás ho již měli možnost zažít v parném létě, v době povodní i při větrných poryvech. Kopec je pokryt tisíci kříži ze dřeva, kovu, skla, korálků nebo dokonce umělé hmoty a zanechat je tu může kdokoli. V době války byla Hora křížů fašisty totálně zničena, v době komunistického režimu byl kopec jako nežádoucí náboženský a národní symbol také několikrát zlikvidován a buldozery srovnán se zemí. Litevci, kteří jsou velmi houževnatým a hrdým národem, vystavěli již po několikáté Horu znovu a ona se dnes stala symbolem proti jakémukoli útisku, totalitě a nesvobodě. Říká se, že když si tady něco přejete, splní se Vám to. Přání se prozrazovat nesmějí, vrba, kam by se však dalo alespoň něco pošeptat, v dohlednu žádná. Připomínalo nám to trochu chvíle vánočního shonu: „Tati, mamka má pro tebe bačkory, ale nesmím ti to říct“. 🙂 A tak se šeptalo dospělým do ucha, aby ti mladší kluci přece jen tu tíhu tajemství unesli.
Dnes nás čekal krásný koncert v Šiauliai. Remigius Adomaitis, ředitel chlapeckého sboru Dagilelis nás se svým týmem vřele uvítal a my jsme mohli ocenit skvělé výkony jeho kluků. Zpívat opravdu umějí a nadto jsou výbornými hostiteli. Zcela zaplněný sál velmi pečlivě poslouchal naše nastudování, které řídil sbormistr Jaroslav Šlais za klavírního doprovodu slečny Terezy. Příběh v Litvě není znám a tak některé části doprovodil litevský překlad.
Brundibár naše posluchače dojal. Možná mysleli v té chvíli na Den smutku a naděje, který připadá v Litvě na 14. června. V ten den byly totiž roku 1941 zahájeny obrovské deportace obyvatel na Sibiř, lidí, kteří nesouhlasili s násilným připojením pobaltských zemí k Sovětskému svazu. Jak blízko k sobě obě historie mají, viďte?
Naše kluky čekal veliký aplaus, který si doslova na pódiu užívali. Maminky a tatínkové, které jsme na tři dny přijali za vlastní se o kluky fantasticky starali a jak už to bývá, maminka je nejspokojenější, když je dítě pořádně najedené. Nejinak tomu bylo v samém závěru našeho koncertu. Auta s kluky, naložená grily, masem, pečivem, dorty, pitím, ovocem a zeleninou se sunula v koloně do nedalekého skanzenu. Pohádková příroda, krásné chaloupky, my a naši přátelé. Tomu se říká začátek prázdnin!
Stoly se prohýbaly pod grilovanými steaky a klobáskami a na linii se u kluků nekouká. Kdo chtěl hned kalorie spálit, zahrál si basket nebo fotbal. Děkujeme řediteli sboru Dagilelis Remigiovi Adomaitisovi, produkčnímu Romasovi, mama a tetis (maminkám a tatínkům) a všem jejich báječným klukům. Máme hodně společného.
Šiauliai, 21. 6. 2015, redakce zahraničních zpravodajů Boni pueri
























Napsat komentář
Pro vložení komentáře musíte být přihlášeni.