//Zpravodajství z turné
Zpravodajství z turné2019-11-13T20:13:03+00:00

Milí rodiče a přátelé Boni pueri,

po včerejším úspěšném koncertě v Rijece pokračujeme v poznávání Istrijského poloostrova. Dnes se vydáváme se do míst, kudy kráčela historie. Jak je v Boni pueri zvykem, přijíždíme na místo již náležitě odborně připraveni, a proto rozhodně „nevaříme z vody“.

Míjíme ohromnou výletní loď a zkušeně ji hodnotíme. Víme totiž, že náš skvělý klavírista Robert Fuchs několik let na takové lodi pracoval jako profesionální muzikant a moc rádi napínavá vyprávění posloucháme.  Autorský fantastický nápad na obracení stránek v tabletu díky jeho skromnosti bohužel nestačil patentovat. Nikdo by ho jistě nepředběhl, ani Graham Bell. Doporučení ze známého filmu: „Zkuste to bez drátů, milý Marconi!“, již dávno bravurně sám technicky vyřešil.

Loď během krátké chvíle zvedá kotvy a my pomalu a plni očekávání kráčíme ke koloseu, římskému amfiteátru, které je nejúžasnější památkou istrijské Puly. Místo římských gladiátorů pochopitelně kluky láká. Máme velké štěstí, ve všech chorvatských médiích je avizován déšť, a proto je návštěvníků méně než obvykle. Vstupujeme za krásného slunce do arény a většina z nás jde pomaleji a pomaleji, až se docela zastaví. Ten pohled je fascinující a ohromující! V prostoru, kam se vešlo 23 000 diváků lačných po gladiátorských hrách, se trochu ztrácíme jako jehly v kupce sena.

Je neuvěřitelné, že kluky, kteří stáli na místě gladiátorských her a povídali si, naprosto zřetelně slyšeli chlapci stojící v místě pro diváky. Naši předci stavět opravdu uměli.

„U nás postaví silnici a za chvíli ji opravují,“ připomíná jeden ze sopranistů. „Tady stavěli asi zedníci, kteří to uměli.“ dodává. Zkušenější kluci z hlavního sboru hodnotí akustiku odborněji. Nejvíc však všechny zajímá, jak gladiátoři ve skutečnosti žili. To dokládají i dokumenty v podzemí. Měli svá „kasárna“ hned naproti.

Nadšení vzbudí informace, že existovala i gladiátorská škola. Procházíme se v místech, kde probíhaly krvavé boje a štěrk nám skřípe pod nohama. Tenkrát ale byla podlaha zápasiště  dřevěná, pokrytá pískem, do něhož se prá lépe vsakovala prolitá krev. Podlaha se mohla zvyšovat a snižovat. Kdo chtěl zajít na hry, mohl, vstup byl bezplatný, ale uspořádání sedadel přísně odpovídalo společenské hierarchii a bohatství návštěvníků. Zdá se vám to podivné a dávno překonané? Omyl! Když Boni pueri navštívili před několika lety národní divadlo v Oděse, překvapilo nás, že v prvních řadách jsou sedadla širší a hlubší než v dalších. Platí pravidlo: čím dražší vstupenka, tím větší sedadlo. Měli jsme možnost vyzkoušet. Pochopili jsme, že pokud tu má někdo nějaké to kilo navíc, levnější lístek si prostě koupit nemůže, protože se do sedadla prostě nenarve. Platí snad, že by štíhlejší posluchači byli ve výhodě?

Kluky zajímají různé stavební prvky arény, klece, kde byla přechovávána zvířata, různé vchody, východy a vstupy do arény. Ve stejných sborových polokošilích budí zájem návštěvníků. Dnes vystřídali gladiátory muzikanti. Konají se tu koncerty vážné i populární hudby. Možná vás překvapí, že zde zpívali i Luciano Pavarotti. José Carreras nebo Andrea Bocelli.  Své sólové koncery tu měli také Elton John, Tom Jones, Eros Ramozotti, Anastasia nebo Sting.

Kluci si slibují, že jakmile dorazí domů, vyrazí pro nějaké knížky o gladiátorských hrách. Unaveni, ale nadšeni, se posílíme nejen vynikající svačinou, ale útok zažije i místní vyhlášená zmrzlinárna v centru Puly. Hlasoví poradci by nám naše počínání jistě schválili.

Dnešní den nás provázelo důležité heslo: Pod zákonem volnost. Snad si to s troškou nadsázky můžeme dovolit. Nováčci se učí, jak se na koncertním zájezdě chovat, jak šetřit síly na koncert, jak si připravit všechny věci, být včas na místě a plno dalších důležitých věcí. Děkujeme vedoucím kvartet oběma Adamům, Adrianovi, Jurovi a Vojtovi, kteří v tomto směru odvedli velký kus práce a jsou tím nejlepším příkladem pro mladší kluky.

Zítra nás čeká důležitý koncert v hudební škole na ostrově Krk. Myslete na nás! Vaši kluci – Boni pueri!

Hana Musílková, Chorvatsko, Pula, 26. 5. 2019

Vážení rodiče, milí přátelé, dobra večer!

Jak vidíte, začínáme se v chorvatštině orientovat a základní fráze nám nedělají potíže. Mořské podnebí nám skutečně svědčí, zvlášť alergikům. Dýchá se nám skvěle a nevynecháme žádnou příležitost k pobytu na pláži. Chorvaté se na sezónu teprve připravují, a proto je od rána kolem čilý ruch. Posádka je při prvním ranním sluníčku již také v gala a pod dohledem kapitána se chystá na vydatnou snídani. Naše náhradní chorvatské rodiny se o nás bezvadně starají, jednoduše řečeno, nevědí, co by nám na stůl snesly. Jsou trochu smutné, že nesníme úplně všechno, ale když uvážíte, že polovina z nás ráno nesnídá, nebo před odchodem do školy jen tak rychle něco popadne, je potom hodinová klidná snídaně na hezkém porcelánu opravdu náročná.

Obdivujeme město Rijeka, které leží na pobřeží Jaderského moře. Je sobota a třetí největší město Chorvatska žije poklidně. Nikdo nikam nespěchá a deset minut sem nebo tam nehraje roli. Na to nejsme zvyklí, v Boni pueri se vše odbývá na minutu přesně. Všude kolem jsou malé obchůdky, kavárničky a vinotéky. Dozvídáme se, že město bylo založeno ve 13. století. Naše hlavní hostitelka, sbormistryně místního dívčího sboru Kapky, paní Doris, učí na zdejší univerzitě a udivuje nás svými znalostmi o stavu českého vysokého školství.

S naprostou samozřejmostí se nás ptá, zda přijmeme její pozvání na krytou „zahrádku“ nádherného hotelu Intercontinental v centru Rijeky. S drobnými rozpaky přijímáme a v duchu počítáme, nebo jen litr vody vyjde na 80 korun českých. Vynikající polévka, vepřová pečeně s oblohou a fantastický dortík na závěr! Máme jen jednu starost, abychom po tak vydatném obědě, dokázali ještě vůbec zazpívat. Kapitán Vojta velí posádce k odpočinku. Doktor Adrian je mu za to osobně zodpovědný! Kdo se potřebuje rozhýbat, může se zapojit v kuchyni při mytí nádobí nebo v kotelně. Nerozumíte? To jsme vás jen pomaličku přenesli do děje dětské opery Námořníci, kterou dnes scénicky provedeme v historické části Rijeky, nazvané Trsat.

Nikdo by nevěřil, že opera byla napsána v roce 1929. Karel Pospíšil, její autor, byl vášnivým sokolem a původně ji psal jako tzv. „tělocvičnou hru“. Hlavními postavami jsou kapitán, lodník, doktor, kuchař, kotelník a nejmenší námořník. Zkušení sólisté podpořeni sborem zazpívali výborně a byli dlouze vytleskáváni chorvatským publikem. Nejmladší námořník, který má na palubě pro jistotu kolem sebe záchranný kruh, neboť si pořád ještě plete kraula s motýlkem, měl dnes svou sólovou premiéru a stal se miláčkem publika!

A naše operní palubní posádka? Nedrží při sobě, místo pořádné práce se vysmívají kuchařovi a hrají v kostky. Když se ale v lodi objeví díra, pomůže jen obětavost, rozhodnost, píle, spolupráce a pevné přátelství. Pokud by si naši „námořníci“ odnesli do svého dospělého života jen toto poselství, nebylo by to vůbec málo.

Zítra čeká kluky, kteří dnes výborně zazpívali, velké překvapení, které si ještě na dobrou noc necháme zatím pro sebe.

Hana Musílková, Chorvatsko, Rijeka – Trsat, 26. 5. 2019

Vážení rodiče, milí přátelé Boni pueri,

sotva se koncertní sestava hlavního sboru vrátila z úspěšného turné po Spojených státech, přesedají její sólisté spolu s mladšími kluky a členy přípravného oddělení Pueri scholari do autobusu, aby se vydali na cestu dlouhou 850 kilometrů. Cílem koncertů je tentokrát Chorvatsko, země, kterou zná většina Čechů jen z tradiční letní dovolené.

Budeme hosty dívčího pěveckého sboru z Rijeky. Moc se na setkání těšíme, je to premiéra a jsme plni očekávání, jak vlastně chorvatské rodiny ve stodvacetitisícovém přímořském městě žijí.  Napsat, že nahlédneme do jejich kuchyně, je možná trochu troufalé, ale ono to opravdu tak bez nadsázky bude. Ještě, než všichni propadneme spánku, odehrává se na autobusových televizních obrazovkách fascinující příběh o pokladu na Stříbrném jezeře.

Každá cesta Boni pueri do zahraničí s sebou nese nějakou ustálenou hlášku. „Složte všichni zbraně, nebo promluví má kouzelná puška!“ Ano, to jsou slova Old Shatterhanda a zdá se, že nás budou provázet po celé chorvatské turné, zvlášť, když si ji oblíbil náš pan ředitel Pavel Horák s klavíristou Robertem Fuchsem. Sledujeme příběh statečného muže a jeho přítele Vinnetoua a tají se nám dech. Vždyť už zítra budeme stát na místech, kde bojovali za pomoci statečných Utahů a Tonkawů proti chamtivému a závistivému Cornelovi.

Budíme se do krásného rána a vstupujeme na místo dobrodružného příběhu. Dobrodružný skutečně byl! Chorvaté stezky Plitvických jezer vymakali k dokonalosti a můžete si vybrat z několika okruhů v různých kombinacích. Nadchla nás cesta po jezeře, která měla otevřít bránu k nádherným vodopádům, kde se filmové drama odehrává.

Šlapeme do kopce, co nás síly stačí. Někteří z nás toho mají doslova plné kecky. Krásné jezero mizí, jdeme cestou necestou a ve vodopád doufáme za každou zatáčkou. Zkrátka, převýšení několik set metrů, nás dokonale zocelilo. Známý slogan, „je to sice dál, ale zato horší cesta“, perfektně vystihoval naši situaci. A tak jsme dali hlavy dohromady a usoudili, že „není čas na hrdinství“. Pomalu jsme obrátili kormidlo našeho putování. Tentokrát jsme se trefili jak do barvy stezky, tak do všech číselných kombinací, které nám naše vstupenka nabídla! Nádherné vodopády, které vás svěže osprchují, jsou fascinující. Procházíme dřevěnými chodníky, pozorujeme ještě nezničenou přírodu. Máme ji doslova na dosah ruky. Ulovit však sborovou fotku všech kluků je nemožné. Chodník je úzký a sem a tam neustále proudí davy, především asijských, turistů. Ať fotíte z jakéhokoli úhlu, někdo tam prostě vždycky není.

„Představuju si, že jsou tady ti Indiáni. A tady seděl Fred, když ho zajali! Na voru bych tady nejel, i kdyby tam to zlato opravdu bylo! To si budu do konce života pamatovat!“ To jsou jen střípky, které vedení Boni pueri odpolechlo.

Zpět se plavíme „dostavníkem“ po jezeře. Voda je průzračná jako ve filmu samotném. Lovíme fotky jednu za druhou. Jediná žena v našem týmu si prý připadá jako anglický fotoreportér z filmů podle Karla Maye. Tuff-Tuff, jehož fotoaparát míjeli Indiáni bez chuti pózovat, komentoval situaci slovy: „Ale pánové, co máte proti Oxford Timesu?“ Nakonec jsme pro vás přece jen nějaké foto ukořistili.

A přestože jsme se nedostali až do jeskyně skrývající ohromný zlatý poklad, ten náš už po mnoho let máme a mnozí z kluků ho skutečně našli. Je to parta dvou stovek chlapců a jejich kantorů, kteří dělají krásnou muziku, získávají cenné zkušenosti a společně dokázali velké věci! Už zítra vyplujeme za dalšími, tentokrát již hudebními, zážitky! Držte nám pěsti!

Hana Musílková, Chorvatsko, 24. 5. 2019