Milí rodiče, prarodiče a všichni, kteří sledujete zpravodajství Boni pueri!
Kdo si nezatáhl večer do svého apartmánu zatemňovací závěsy, toho ráno budí sluníčko, které na celý den slibuje krásných třiadvacet stupňů. Snídáme v krásné prosklené restauraci takřka na břehu mořském, neboť terasa je vyvedena až na pláž.
Snídaně je skutečně bohatá a kluci v té chvíli zapomenou, jak běžně snídají, či možná ani nesnídají, doma. Někteří v první dny sáhli po klasice – párečcích, vajíčkách na všechny způsoby, vypečené slanině, ale na výběr byly i sýry, šunky, jogurty, spousta zeleniny, ovoce a nápojů nepřeberné množství. Ostatně i obědy a večeře podávané ve formě švédských stolů byly vynikající, vše čerstvé. Když okurka chutná jako okurka, rajče jako rajče, hovězí jako hovězí a ryba jako byste ji před hodinou vytáhli z moře, máte v žaludku jako v pokojíčku. Dezerty pak už jsou doslova jen sladkou tečkou. Všeho je tolik, že nikdo nemusí pořádat bitvy o poslední palačinku, lívaneček nebo krevety.
Po každém jídle trochu litujeme, že bydlíme v apartmánech na strmém kopci s výhledem na moře a na chvíli bychom se vyměnili za pokojík v přízemí 😊. Ještě, že jsou občas v provozu sem tam umístěné eskalátory, které nás aspoň kousek popovezou.
Kolem desáté vstupujeme na loď, která nám má ukázat krásy Limské zátoky. Někteří z nás mají v paměti ještě loňské větrné počasí, kdy vlny byly skutečně obrovské a severák si s námi pohrával. Letos je moře klidné, má nádhernou barvu, která neskutečně ladí s našimi sborovými větrovkami.
Dvouhodinová plavba nám přinesla i neskutečný zážitek. V blízkosti naší lodi se objevili delfíni! Kluci je s nadšením pozorují. Limská zátoka je výskytem delfínů známá, ale v minulých letech jsme je tu nikdy neviděli. Až letos je máme jako na dlani. Je jich několik a hrají si spolu.
A ještě jedno dobrodružství nás čekalo. Plujeme kolem pravé pirátské jeskyně. Je 105 metrů dlouhá a nachází se ve výšce 128 metrů nad mořem. Místní průvodce se s námi podělí o legendu, která vypráví, že právě tady ukrýval své velké poklady známý pirát Henry Morgan.
Dozvídáme se, že máme co dělat s mužem, který dostal od britského panovníka oficiální povolení živit se jako korzár. Vrcholným Morganovým kouskem bylo přepadení města Panama, kdy do akce poslal 1800 svých žoldáků ve 36 lodích. Své postavení pojistil raději ještě sňatkem s dcerou guvernéra Jamajky a začal obchodovat s bavlnou. Pochopil, že smysl života není v drancování, vykrádání a zlodějinách, ale raději v šikovném, promyšleném a strategickém obchodu s dobrým zbožím, který přinese slušný výdělek.
Ovšem, je to jenom pověst 😊.
Kluci by nejraději zakotvili a šli jeskyni rovnou prozkoumat. Není to ale tak jednoduché. Je to chráněné místo netopýrů, které nesmí nikdo rušit. Trochu nás znejistí, že před jeskyní visí na šňůře vyprané oblečení a domýšlíme si, že tam třeba žije i nějaká pirátka, která má zrovna velké prádlo. Pravda je ale jiná. Kapitán lodi to okomentuje s tím, že se v jeskyni schází mladí lidé na party a někteří zde i delší dobu bivakují.
Vlny nás krásně kolébají, ale my se ukolébat naším dobrým výkonem rozhodně nemůžeme. Rozlučme se s naším turné, které bylo pro mnohé chlapce první v jejich, věřme, dlouhé cestě s Boni pueri. Zde získali i od svých starších kamarádů cenné zkušenosti a návyky, které při dalších turné zúročí.
Před námi je spousta krásné práce. Máme nabito na dvě koncertní sezóny dopředu a čekají nás nejen samostatné koncerty, ale i inspirující práce s renomovanými orchestry. Už dnes víme, že se v příštím roce opět vracíme s Českým národním symfonických orchestrem do Holandska, že na nás brzy čeká Asie, ať již Čína, Jižní Korea nebo naše milované Japonsko. Moc rádi bychom se už pojedenácté vrátili s koncertním turné na americký kontinent a máme svůj plán. A hlavně věříme, že hned poté se znovu s velkou radostí vrátíme na odložená turné do arabského světa a rodné země našeho pana dirigenta Vartana Agopiana – do Libanonu, kde jsme se i díky jemu cítili před dvěma lety jako doma.
„Šampióni nevznikají v posilovnách. Šampióni vznikají z něčeho, co mají hluboko v sobě – z touhy, snu a vize,“ řekl skvělý americký boxer Muhammad Ali.
Přestože naším ringem není svět mezi provazy, ale koncertní sály světa, musíme s tímto borcem souhlasit. A k touhám, snům a vizím přidáme i odvahu překonat překážky, pracovat na sobě a hrát čestně za celý tým.
Děkujeme vedoucím kvartet, asistentům vedení Boni pueri – Jirkovi, Jeremiášovi, Jakubovi, Martinovi a Patrikovi a jejich zástupcům, kteří odvedli na turné velký kus práce.
Děkujeme paní sbormistryni Haně Roubalové za nácvik skladeb. Poděkování patří i panu produkčnímu Kamilu Kubicovi, který všechny přípravy bravurně komunikoval s pořadateli a panu klavíristovi Vartanu Agopianovi nejen za fantastický doprovod, ale i výborné vedení chlapců.
Tak jako na každém turné či koncertním zájezdu, kterých bylo za posledních 30 let více než 110, nikdy nechybí náš pan ředitel Pavel Horák. Už by nikdo nespočítal ty hodiny, týdny a měsíce, vždyť jen Asii pracovně trávil rok a půl. Svou dirigentskou pozici mohl po mnoha letech díky panu Vartanovi s klidem trochu odsunout a věnovat se více manažerským povinnostem.
Vracíme se domů a moc se na vás všechny těšíme. Děkujeme Městu Hradec Králové, jehož dotace výrazně pomohla k tomu, že mohlo vycestovat co nejvíce chlapců. Na festivalu jsme odvedli velmi dobrou práci a odvážíme si i krásné cestovatelské zážitky a nová přátelství. Ať jich je pořád víc a víc!
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 26. 4. 2026, Vrsar – Hradec Králové
Milí rodiče a naši přátelé!
Kulturní dům v Pazinu vítá jednotlivé sbory a připravuje se na závěrečný finálový Koncert přátelství. Všude jsou kameramani a fotografové, kteří vše dokumentují. Moderátorka představuje jednotlivá tělesa, přichází ředitelka festivalu a celý sál vstává. Zní společná skladba Krasna zemljo, která je považována za hymnu Istrie a která spatřila světlo světa již v roce 1912!
Zpívá se v ní o krásách istrijského poloostrova. Naši kluci uměli skladbu velmi dobře a jejich hlasy byly opravdu slyšet.
Pro závěrečný koncert má každý sbor vyčleněný čas. V té době musí zaujmout – krásnou barvou hlasu, intonační čistotou, správným rytmem a třeba i zajímavou choreografií, ovšem nejlépe, když se tam všechno snoubí. Naši kluci vybrali všechny skladby dvojhlasé, jedna z nich byla velmi rytmicky náročná, ale na program festivalu se hodila.
Jsme přátelští a vstřícní a i když sami slyšíme, že některému tělesu občas spadla nota pod stůl, jak se říká, či zpívalo v jednohlasu, aby to nebylo tak složité, rádi jim zatleskáme. Třeba proto, že někteří nemají tak bohatou sborovou historii jako my, nebo jejich klavírista si není tak jistý. Co ale jisté bylo, že všichni zpívali s chutí a vehemencí. Nejvíce se nám líbil sbor chorvatský, který čítal dvě desítky zkušených zpěváků, spíše seniorů. Měli báječný výraz a zpívali výborně, přirozeně a velmi dobře uměli vyjádřit, o čem se v písni zpívá. Nevíme, zda měly stejný pocit i jiné sbory, ale my je odměnili velkým potleskem. Tady to bylo skutečně o muzice.
Na pódiu po tomto milém začátku se nám objevily najednou „květinové děti“ – sbor studentů, kteří se rozhodli, že nám představí éru hippies, dobu 60. let minulého století v USA. Na chvíli se sboristé chtěli převtělit do kontrakulturní mládeže, propagující lásku, volnost, život v komunitách či experimenty s drogami. Představte si prostě zvonáče, korálky, květinové čelenky, batika, „lenonky“ a veeelmi jednoduchou jednohlasovou píseň. Sbor asi už trénoval v hotelu, neboť, přiznejme si, tyto rekvizity byly jediné, co píseň chtěla sdělit. O zpěvu to úplně nebylo, ani když tomu chtěla pomoci jejich energická paní sbormistryně havajským věncem.
A nepomohl tomu ani slovenský sbor, který vznikl vyvedením části zpěváků z renomovaného tělesa, aby uspokojil poptávku pro ty, kteří nechtěli makat na zkouškách na náročnější muzice. Maďarky se nám ale moc líbily! Vedoucí kvartet ocenili nejen jejich hudební výkony, ale i to, že děvčatům to opravdu moc slušelo a přece jen klukovské publikum v sále – to je pro je pro výkon ten nejlepší impuls!
Stejně tak nám maďarská děvčata oplatila při našem vystoupení. Zvládli jsme to velmi dobře, pan klavírista dostává ještě zvláštní potlesk publika. V samém závěru dochází k průšvihu, který se již léta v Boni pueri nestal. Mladé slečny zřejmě kluky tak rozhodily, že dva z nich odešli z pódia na druhou stranu, kde zablokovali právě přicházející sbor! To se samozřejmě stát nesmí, ale sál včetně pořadatelů a členů našeho oblíbeného chorvatského sboru, se s pochopením zasmál a Boni pueri odměnili potleskem ještě jednou! A to jsme neměli ani zvonáče, ani čelenky, ani jsme nepředváděli na efekt malý ufuněný vláček 😊.
Všichni nám děkují a na závěr zpíváme již společně, Chorvati, zvonáči, máničky, „mašinkáři“ i naše známé Maďarky skladbu přátelství s názvem Ať celý tento svět , pro jejíž doprovod není vybrán nikdo jiný, než náš fantastický klavírista Vartan.
Odjíždíme na velkolepou párty do pravé rybářské bašty. Sál lze přirovnat k restauraci a pivovaru U Fleků v Praze. Dlouhé stoly s pitím a jídlem a živou hudbou. Naši kluci se postupně dostávají do víru tance a do varu. Tancují jako o život, holky se hihňají, odbíhají a přibíhají a naši skupinu zcela zkušeně vedou Jirka a Šimon. Roztancují celý sál, vytvoří hada, který se postupně prolíná mezi stoly a přibírá další a další dosud netančící. Říká se v nejlepším přestat. Proto se jako první, nejmladší těleso, vydáváme po nějakém čase zpět do hotelu. Záhy po nás holky z Maďarska a tak usuzujeme, že bez nás je to tam nebavilo 😊.
Ráno balíme a vyrážíme na závěr turné do Limského zálivu za delfíny!
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 25. 4. 2026, Pazin
Milí rodiče a naši přátelé!
Hotelový komplex, kde jsou ubytovány všechny zúčastněné sbory, leží jen několik metrů od moře. Jsme ubytováni v nádherných apartmánech, které mají výhled na moře, kluci bydlí na pokojích po dvou, každý apartmán může nabídnou k odpočinku také terasu s křesílky.
Je fakt, že na posedávání na balkónech moc času nemáme. Vždyť už dopoledne jsme účastníky společného workshopu, který vede ředitelka festivalu Ines. Kromě pěvecké techniky pracujeme na chorvatské skladbě, která bude znít na závěr celého festivalu. Kluci se snaží a pečlivě pracují, jak jsou ostatně zvyklí z našich zkoušek. Náš pan ředitel Pavel Horák, dirigent Vartan Agopian a pan produkční Kamil Kubica se zase o poledním klidu účastní semináře vedení jednotlivých těles. Je to neskutečné, všichni nás prosí o noty, které ale ze zásady nedáváme. On se řekne, připrav repertoár, jsou to jsou hodiny vymýšlení, práce, hledání a nakonec přichází i platba, neboť práva k provedení mít musíte. „A notičky by neboli, take pekne pesničky mate.“ 🙂 „Bohužial, neboli.“ 🙂
Před obědem se už všichni těšíme k moři. Je pochopitelně ještě studené, ale na lehátkách se tu opaluje na začátku sezóny již desítky hostů, z nich si občas někdo s lahodným úsměvem vyrazí zaplavat. My ale máme s ohledem na zdraví kluků jasné pravidlo, že dobrovolník může po kolena.
Dobrovolníků je plno, hledají oblázky, házejí placáky, ale úplně nejvíc ze všeho je zaujme krab. Kluci jsou jako u vyjevení a paní učitelky přírodovědy by z nich měly radost. Výuka v praxi. Najdou se i dva borci, kteří se do moře ani na malou chvilku nevydají, ale hrabou v oblázkové pláži, vytvářejí písmenka a hledají kamínky s tou nejhezčí kresbou.
Vyfotíme sborové obrázky, aby kluci měli na památku a nemůžeme se dočkat, až se zítra po moři skutečně poplavíme.
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 25. 4. 2026, Vrsar
Milí rodiče a naši přátelé!
Západ slunce nás doprovází při cestě na koncert. Je to opravdu krásná podívaná. Téměř padesátka kluků v bílých košilích s kravatami kráčí po přímořské promenádě, záliv je klidný a voda má krásnou temně modrou barvu.
Všichni, kteří měli v čestném prohlášení o zdravotním stavu nějakou zmínku o různých alergiích, se jako zázrakem uzdravují ve stylu „konečně dýchám“. Někteří to dotáhnou tak daleko, že i o volných chvílích zapomínají na své mobily a chytré hodinky a provádějí dechová cvičení na svých terasách.
Na dnešní večer se sbory rozjely do různých části istrijského poloostrova. My zůstáváme na naše přání v bazilice a máme připraven 35 minutový repertoár. Jsou to skladby, které by měly chytit za srdce, přesto si hlídáme, aby nebyly pouze na efekt, jak tu často slyšíme a věříme, že se nám to dnes povede. Jsme tu nejmladším tělesem, ale pochopitelně se neodpouští nic. Místo už známe, proto je vše o trochu snazší. Začali jsme velmi dobře, jdeme správně rytmicky a pracujeme s dynamikou. Paní sbormistryně se po druhé skladbě usmívá. Podle rčení „jak se uvedeš, tak se to s tebou potáhne“ bychom na závěr našeho úspěšného koncertu, kterému opravdu s nadšením tleská celý kostel, přidali hlášku „jaký si to uděláš, takový to máš.“
Všichni zpěváci se na koncert velmi pečlivě připravili a dali do něj všechno, čistý hlasový projev, energii a srdce. Všem záleželo na tom, aby výsledek by co nejlepší a vyplatilo se to.
„To bude asi tím vzduchem,“ řekne zkušeně jeden z nejmladších sopranistů, jen je trochu divné, že stejnou hlášku použili kluci ve chvíli, kdy si zapomněli boty nebo popletli pokyny ke srazu 😊.
Kluci sbírají pochvalu od vedení sboru, od ostatních sboristů i samotné ředitelky festivalu paní Inés a sami hodnotí, kde jsou ještě rezervy. Takový přirozený meeting, wellbeing a self-evatuation dohromady 😊.
Zítra nás čeká další z koncertů celého turné. Vydáme se na něj do Pazinu, do vnitra poloostrova. Držte nám pěsti a myslete na nás, ať se vrátíme se štíty!
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 24. 4. 2026, Vrsar
Milí rodiče, prarodiče a přátelé,
po včerejším úspěšném koncertě cestujeme do města Rovinj, které stejně jako slovinský Piran patří k nejmalebnějším na istrijském pobřeží. Ta městečka jsou si docela podobná a kluci říkají, že jsme už ve druhých Benátkách, přestože ty pravé jsou 260 km vzdálené a ty české (rozuměj „nad Jizerou“) dokonce 870 km.
Máme svého průvodce, Chorvata, který studoval v České republice a česky umí obstojně. Ne sice tak dobře, jako náš libanonský pan dirigent, ale rozumíme a protože má silný hlas, i slyšíme.
Před námi kotví nádherná jachta. Kluci ji okamžitě obdivují, dozvídáme se, že koštuje tak 2 500 000 Kč, ale k tomu se musí ještě napočítat kotviště, pojištění nebo údržba.
„Tak si ji pronajmeme,“ navrhují kluci, ale po poradě je i nějakých 100 000 za týden docela dost, i když ji vydělíte 47 zpěváky.
Průvodce jim navrhuje, že větší radost jim udělá KPČ – Kulturně Poznávací Činnost, ale zdá se, že pro partu kluků loď je loď a dobrodružství na moři je nevyměnitelné. Když si ale připomeneme, že nás výlet lodí čeká na závěr našeho turné, vyrazíme za historií docela rádi.
Blížíme se k dominantě města kostelu sv. Eufemie, která je kopií baziliky sv. Marka v Benátkách. Náš průvodce se rozhodne, že nám poví všechny detaily náročného života této světice. Žena to byla obdivuhodná. Největší zájem o detaily má nováček Kája, který pak celé vyprávění interpretuje všem ještě jednou s odkazy na různou, i cizojazyčnou literaturu 😊. Eufemie byla za svou víru uvězněna a čekalo ji sadistické mučení. Lámali ji v kole, nedostávala žádné jídlo. Když ji drtili kameny, pomohl anděl, kameny se rozpadly a Eufemie přežila. A protože ani to nestačilo, uvrhli ji do arény a pustili k ní vyhladovělé lvy. Kupodivu se nedělo vůbec nic. Lvi se rozzuří a popravčí četu rozsápou. Statečná a charismatická žena nakonec skoná dýkou. Ti nejmladší napjatě poslouchají.
„Myslela jsem, že jedeme na turné a ne na horor. To nezamhouří dnes oka,“ nakloní se k panu produkčnímu paní zástupkyně.
„Doteď to tak bylo,“ mrkne na ni produkční, neboť produkční ví vždycky všechno a produkční a maminka mají vždycky pravdu.
Průvodce Andrej vypráví a vypráví. Závěr, kdy už se nádvoří plní dalšími sbory, skoro neslyšíme a připomíná to, aniž bychom snižovali zásluhy statečné Eufemie, historku z filmu Na samotě u lesa, „o vodníkovi, který pomohl v boji proti vrchnosti 😊“.
„Ovšem, je to jednom pověst.“
Sluníčko krásně svítí a my se díváme na klidnou mořskou hladinu. Připomíná to už opravdové léto a milované prázdniny!
Na rovinjském trhu konečně přichází ta chvíle, kdy kluci mohou nakoupit nějakou maličkost svým blízkým. Najdete tu kvalitní olivové oleje, lanýže, levandulové tinktury, vše dárkově balené. V další části magnetky a hrníčky s motivem města, látkové tašky, malé plyšáky, pohledy a další suvenýry.
Asistenti sbormistra fungují skvěle, mladším klukům poradí a také hodně vysvětlují, neboť přepočet eura na české koruny a představa, jakou hodnotu peníze mají, dělá některým scholaristům ještě potíže. V této vysoce pedagogické roli jsou naprosto nepřekonatelní Kuba, Jeremiáš, Šimon a falzetista Jirka, který má dnes svůj svátek! Svátky se to na tomto turné jen hemží.
Bravurně již zdravíme a děkujeme v chorvatštině. Úsměv a pozdrav v řeči našich hostitelů dělají na celém světě divy!
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 24. 4. 2026, Rovinj
Milí rodiče a přátelé Boni pueri!
S netrpělivostí a trochou nervozity kráčíme ke kostelu sv. Panny Marie ležící na pobřeží města Vrsar. Kluci jsou perfektně oháknutí v koncertním oblečení, polobotky vyleštěné, košile září bělostí. Míjíme ukotvené jachty a plachetnice nad kterými zapadá slunce.
Zahajovací koncert představí jednotlivá tělesa, repertoár je omezen na hudbu sakrální. Všechny hodiny, které jsme skladbám ve zkouškách věnovali, musíme nyní zúročit a dokázat, že Boni pueri mají skvělé renomé na tomto mezinárodním festivalu právem.
Pokukují po nás zpěváci dalších sborů a zvlášť temperamentní Maďarky, které trochu dávají vale svým několika málo chlapcům v jejich sboru a pomrkávají na naše kluky.
„A cseh fiúk jóképűek,” usmívají se.
„Vítáme na pódiu přípravné oddělení Boni pueri – Pueri scholari a mladší chlapce hlavního sboru. Jsme šťastní, že se Boni pueri opět do Chorvatska vrátili,” komentuje v angličtině moderátor a dodává další důležité informace ze sborového životopisu.
Náš koncert je o to těžší, že nebyla možnost žádné zkoušky. Nastoupíme výborně, jeden ze sopranistů sice mírně zaváhal, ale nakonec své místo našel.
Zpíváme soustředěně a čistě, držíme správné tempo. Paní sbormistryně má radost a kdyby se rozdávaly ceny ještě klavíristům, musel by ten náš, Vartan, získat minimálně diamantovou medaili! Tak moc jeho doprovod všechny nadchl! Užíváme si potlesku, máme samozřejmě radost, že jsme uspěli a už s klidem vyslechneme i naše dobře známé Maďarky a slovenské přátele.
Vracíme se s radostí. Pan ředitel je spokojený, jen je mu divné, proč tentokrát jsou všichni zpěváci tak svižní a trochu se mu vzdalují. Netuší, že spěchají, neboť před hotelem pro něj připravili malé překvapení.
Dnes totiž slaví náš pan ředitel Pavel Horák své narozeniny a letos je to přesně 30 let, kdy stojí ve vedení sboru! Ve chvíli, kdy muž, který celý svůj profesní život spojil s Boni pueri, přichází, zní:
„Hodně štěstí zdraví ….”
Paní zástupkyně a pan produkční Kamil Kubica se s kluky domluvili, že budou mít jedinečnou příležitost oslovit pana ředitele jménem! Všichni se na to neskutečně těší a tak umělecká stránka neumělecká stránka – ve chvíli, kdy se zpívá „hodně štěstí, MILÝ PAVLE”, kluci zaberou do forte fortissima!
„Tak zase za rok,” smějou se asistenti.
Pan ředitel klukům děkuje za přání i za dnešní koncert.
Jsme na začátku. Do snů nám šumí moře a zítra nás čeká další z našich koncertů. Tentokrát to budou písně z celého světa, tak si o nich nechme zdát.
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 23. 4. 2026, Vrsar
Milí rodiče a fanoušci Boni pueri!
V ranních hodinách přijíždíme na slovinské pobřeží. Země má s mořem hranici jen velmi krátkou, necelých 50 km. Míříme k Piranskému zálivu na poloostrov Punta do jednoho z nejkrásnějších míst Slovinska – města Piran. Říká se mu slovinské Benátky a italský rukopis je tu vidět na každém rohu.
Někteří kluci poprvé vidí moře a jsou nadšeni. Je krásných 19 stupňů. Prohlídku města nemůžeme začít jinak, než v na ikonickém Tartiniho náměstí. Má neobvyklý tvar kruhu a uprostřed je z mramoru!
„Zdálky to vypadá jako beton a zblízka je to mramor,“ zazní upřímně od kluků, ale mají pravdu. A co by to bylo za náměstí, kdyby na něm nestála socha umělci nebo vojevůdci. Tentokrát je to věhlasný houslista Guiseppe Tartini. Paní zástupkyně nám vypráví, že byl taky výborný učitel. Ačkoli máme své učitele rádi, domnívali jsme se, že budeme mít na několik dní „učitelský lockdown“. Zvláště dva z nás, kteří pravidelně docházejí do houslí, jsou „nadšeni“.
Nakonec se ale ukáže, že nás jeho příběh opravdu baví a už víme, čím ve škole po návratu oslníme.
Představte si, že tento piranský rodák se už jako malý kluk učil na housle, ale věnoval se také šermu a byl v něm fakt dobrý. Byl taky pozván do Prahy na korunovali císaře Karla VI. českým králem a tak se mu u nás asi líbilo, že tady zůstal tři roky! A považte – ve službách hraběte Františka Ferdinanda Kinského – jo, svět je malej 😊.
Pokračujeme k dominantě Piranu – kostelu sv. Jiří. Vymyslíme cestičku křivolakými uličkami a dopadneme ve stylu – je to sice dál, ale zato horší cesta 😊. Vystoupáme k věži, polovina kluků funí a polovina se tváří, že to chodí denně, ale zrovna dnes je jako na potvoru nějaká zmožená. Lákáme naše zpěváky na krásné výhledy ze 46 metrové věže, ale nakonec se rozhodneme, že za náš kolektiv nominujeme pana klavíristu a dirigenta hlavního sboru pana Vartana Agopiana, který na věž svěže vystoupá, snímky pořídí a my se pak podíváme 😊.
Netušili jsme, že metoda – sbor v přízemí a klavírista v oblacích – vám přinese krásné a zajímavé sborové fotografie, o které se s vámi dělíme. Asistenti sbormistra Jirka a Kuba nahlédnou i dovnitř.
„Skvělá akustika,“ konstatují, ale je na nich vidět, že se míní věnovat pouze kulturní památce. Ne, nebojte se, nepřesouváme se z kostela do kostela a nezpíváme u každého plotu. Náš repertoár si necháváme na večer, tam soustředíme všechny síly. Čeká nás první koncert ve města Vrsar. Je pravda, že městečko Piran musí dostat každého muzikanta a je tu tolik krásných míst, že když bychom je měli všechny „pěvecky“ obrazit, mohli bychom to vydávat minimálně za 8 koncertů denně!
A přestože máme před sebou ještě kus cesty a přípravu na večerní koncert, kde se potkáváme s dalšími evropskými sbory a máme tu dobré renomé, které chceme i letos potvrdit, nenecháme si ujít návštěvu majáku. Říká se, že povolání strážce majáku je velmi osamělé. Tady stojí maják na pevninském výběžku.
Strážce majáku zajišťuje, aby světlo nepřetržitě a spolehlivě navádělo lodě bezpečnou cestou, zejména za špatného počasí nebo v noci. Když už jsme téměř na místě, míjíme kraba, který je vytesán do kamene. Kluci se s ním chtějí vyfotit a všichni si na kámen sáhnout. Je zajímavé, že o vedle stojící kamennou mořskou pannu, která je tak hladká prý proto, že ji turisté neustále hladí, zájem není. Důvod je zřejmě prostý, většinu zpěváků tvoří scholaristé, kteří mají ještě čas a zbytek asistenti sbormistra, kteří mají s malými kluky tolik práce, že citové záležitosti musí stranou 😊.
Za další dvě hodiny už vystupujeme před naším hotelem čtyřhvězdičkového resortu, který se na čtyři sborové dny stane naším novým domovem.
Držte nám pěsti na náš večerní koncert!
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 23. 4. 2026, Slovinsko, Piran
Milí rodiče a přátelé Boni pueri!
Sotva se jedna koncertní sestava vrátila z turné po Holandsku, další odjíždí na mezinárodní hudební festival do Chorvatska. Tentokrát se na cestu za reprezentací České republiky vydávají chlapci z přípravného oddělení Pueri scholari s nováčky hlavního sboru. Pro některé je to první koncertní cesta do zahraničí a velkou oporou jim budou zkušení kluci hlavního sboru, kteří pro tento zájezd byli jsmenováni na pozici asistentů sbormistra. Je to funkce velmi odpovědná a náročná a v koncertních složkách ji zastávají vždy osmnáctiletí mladí muži.
My budeme koncertovat v sestavě soprán – alt, tenor a bas zůstává v Čechách, a má společnou zkoušku, neboť letošní a poletošní sezóna je nabita novými projekty a koncerty a na odpočinek není čas. Členy vedení to velmi těší, byť toho doma moc nepobydou 😊. Boni pueri je rozjetý kvalitní vlak, něco mezi legendárním Venice Simplon-Orient-Express a japonským Maglevem, a jsme hrdí na to, že jezdí po nejlepších tratích, v dokonalém servisu a naplňuje nejen ty, kteří do něj vstoupí, ale i ty, kteří jeho služeb využijí.
O půlnoci se kluci vydávají na cestu dlouhou 900 km. Jsou plni očekávání, jedou s reprezentačním týmem a chtějí co nejlépe reprezentovat naši republiku.
Než se chlapci k ránu proberou, zastavujeme ve Slovinku. Vítá nás krásný slunečný den. Maminky (a prý i babičky) vybavily kluky skvělou rozmanitou snídaní, že skoro budíme závist procházejících kamioňáků. Boxíky mladších kluků lákají na všemožné ovoce či zeleninu, přepečlivě nakrájené a připravené ke konzumaci.
Asistenti se starají o svá kvarteta a seznamují je s pravidly. Tentokrát naše první zastávka míří do slovinského města Piran, malebného městečka ležícího na slovinském pobřeží Jaderského moře. Přezdívá se mu „slovinské Benátky“ nebo „nejitalštější město Slovinska“.
Kluci jsou připraveni a vědí, že pokud se nám podaří dostat na úplný výběžek, můžeme si prohlédnout i zajímavou stavbu.
„Je to maják,“ poznamená Vojta s tím, že ten si určitě vyfotí.
Co by asi fotily holky, kdyby tu byly, pomyslí si naše paní zástupkyně :-). Je jasné, že klukovskou duši láká dobrodružství, lodě, bitvy, motory, stavby.
Tak ať jsme si na turné, které je pro někoho první v jeho pueráckém životě, navzájem dobrými majáky!
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 23. 4. 2026, Slovinsko, Piran


































































































