//Zpravodajství z turné
Zpravodajství z turné2020-05-24T13:57:45+00:00

Milí rodiče a přátelé Boni pueri!

Před dvaceti lety vstoupili Boni pueri na japonskou půdu poprvé a nechali tu svá srdce. Od té doby se sem vracejí pravidelně, v letošním roce již podesáté! Máme za sebou koncert v ohromném koncertním sále Hyogo Performing Atrs Center pro 2500 lidí!

Pan ředitel Pavel Horák se setkává s ředitelem této koncertní síně a oba se zdraví úklonou. Vypadá to, že se sešli dva dobří známí.

„Vítám vás opět v Japonsku a velmi se na váš koncert těším,“ říká pan Hayashi.

„Děkujeme za milé přijetí, v Hyogo je jeden z nekrásnějších sálů světa,“ dodává Pavel Horák.

Vstupujeme do sálu na zkoušku a zatají se nám všem dech! Díváme se na ten fascinující prostor a nechce se nám věřit, že jsme to právě my, kteří zde vystoupí. Na zdi slávy se objevují taková jména jako dirigent Zubin Mehta či geniální klavírista Lang Lang.

„Našli jsme se!“ Mladší kluci objevili mezi zvučnými světovými jmény i podpis našeho pana ředitele Pavla Horáka a datumy všech turné Boni pueri v Japonsku. Sál byl postaven v roce 2005 a již v roce 2007 jsme na prknech v Hyogu stáli právě my! Letos popáté! Kluci se nadšeně fotí s nápisem Boni pueri. Jeden z malých borců se ptá, zda se tam má taky podepsat 😊 Nedivte se, je zvyklý, že se po koncertě dlouhé minuty podepisuje fanouškům.

Do poslední chvíle, než vstoupíme na pódium, netušíme, že je totálně vyprodáno! Po pravdě – v každém z nás se na chvíli zastaví dech, ale koncert začíná a na nic jiného není čas, než na kvalitní výkon a maximální nasazení.

Sál pohasíná a jen jeden světelný kužel provází malého Mozarta. Adrian, který právě na turné oslavil své 11. narozeniny, kráčí přes celé ohromné pódium, naprosto v klidu a důstojně, jakoby si neuvědomoval, že ho sleduje přes dva tisíce lidí. Usedá se klavíru a hraje první tóny ze známé skladbičky. V průběhu variace, kterou nádherně rozvine Vojta, dospěje a stává se z něj mladý muž, který svou hudbou dodnes uchvacuje posluchače po celém světě. Ohromným sálem zní dva křehké chlapecké soprány, které pak v mohutném forte doplní celý sbor.

Zpívat pro vzdělané publikum je velká zodpovědnost, ale také velká radost. Užíváme si dlouhotrvajícího potlesku po Gloria se čtyřmi sólisty, nádherné ukolébavce Princi, můj maličký, spi či známé skladbě Ave verum corpus. Diváci oceňují, že naši kluci sami provázejí koncert v japonštině a je jim výborně rozumět. Nemůžeme jinak. Skladbu Vltava, kterou Japonci tolik milují, zpíváme v jejich mateřštině.

Široké rukávce a vestičky s mašlí dávají tušit, že toto je naše „kimono“.  Směsi lidových písní, se zajímavou choreografií se velmi líbí. Nejznámější Vejvodovu polku Škoda lásky zpíváme v angličtině i češtině. Japonci, zejména ti starší ji ale bezpečně znají. Mnoho válečných filmů ze západní i východní fronty se bez ní neobešlo, hrála se v různých úpravách. Výhradně pro Boni pueri ji upravil vynikající český aranžér Vladimír Popelka a hradeckým klukům ji věnoval. Celou polovinou písně naši posluchači nadšeně protleskali.

Mezi písně celého světa zařadil sál i jednu novinku – melodie z filmu Totoro filmového studia Ghiblli, dnes snad už úspěšnější než Disney. Že jsou to filmy pro děti? Na našem koncertě ale téměř žádné nebyly, a přesto sál znal  a nadšeně aplaudoval! Kluci cítí, že jsou posluchači na jejich straně a opravdu si to užívají, jedou naplno a dávají do písní všechno. Štěpán, který je za vláček – „kočkobus“ jako šéf zodpovědný, neví, coby 😊 a hýří nadšením. Nemyslete, ostatní se nevezou, to jen japonským posluchačům připravili skvěle dramaturgicky vystavěný program.

Sál nás několikrát vytleská znovu na pódium, přidáváme další a další skladby! Ředitelka naší zastupující agentury paní Sasaki je velmi spokojená, děkuje nejen klukům, ale i vedení sboru, pan ředitel Pavel Horák i klavírista Robert Fuchs přijímají gratulace od ředitele koncertního sálu a fanoušků, kteří na náš čekají po koncertě.

Ačkoli se v Japonsku slaví Vánoce přece jen trochu jinak, jedno mají s těmi českými společné. Je to období, kdy více než kdy jindy přichází do našich domovů klid a mír. Je to čas návratu ke kořenům, potkáváme se s vděčností se svými rodinami a dobrými přáteli. Kluci z Boni pueri přicestovali přes oceán, aby rozdávali svým uměním radost. Ne všichni byli zkušenými zpěváky, kteří mají za sebou několik turné. V koncertních sále stáli a naplno zpívali i naši deseti-jedenáctiletí kluci, pro které to bylo první koncertní turné. Dojetí tentokrát přes celý sál dolehlo až do zvukotěsné kabiny, jen odtud se mohlo fotografovat.

„Je to nepopsatelný pocit. Díváte se na ty naše malé kluky, jak v takovém sále, kde obrazně nedohlédnete konce, naprosto samozřejmě a krásně, bez známky trémy nebo obav, zazpívají své sólo. Vidíte starší kluky, skoro mladé muže a vybavíte si, jak vám celou dobu na turné pomáhali a byli velkou oporou těm mladším. A prolétne vám hlavou, že doma na ně čekají mamka  s tátou, a kdyby je mohli v tom momentě vidět, byli by na ně neskutečně pyšní. To jsou chvíle, které vás naprosto dostanou,“ říká zástupkyně ředitele Hana Musílková.

„Kluci odvedli velký kus práce. Turné bylo velmi náročné, nejen po stránce hudební, ale i organizační. Mám radost, že se všichni v pořádku vracíme domů. Kluci byli skvělá parta a všichni zaslouží poděkování. Těší mne, že naše zastupující agentura byla z kluků nadšená a moc rádi se opět do našeho milovaného Japonska vrátíme. Musím věřit, že se na kluky můžu stoprocentně spolehnout, že mne nezklamou. Musím mít k nim důvěru a oni ke mně. Věřím, že si všichni  odvážejí nezapomenutelné zážitky, které je budou provázet celý život. Jsme rád, když z kluků, kteří prošli Boni pueri, vyrostou slušní a poctiví lidé,“ řekl na závěr turné ředitel tělesa Pavel Horák.

Nejdůležitější zpráva přichází dnes. Boni pueri vyzpívali další pozvání do Země vycházejícího slunce!

Děkujeme všem vedoucím kvartet a jejich asistentům, kteří byli pevným bodem celého turné. Bez nich bychom se neobešli. Zvláštní poděkování pak patří Filipovi, který pro toto turné zvládl premiérovou roli produkčního perfektně!

Děkujeme vám všem, kteří jste sledovali naše zpravodajství, za zprávy, které jste nám psali nebo krásně lajkovali a komentovali na našem facebooku! Hlavně pro vás jsme zpravodajství připravovali a vy jste nám tím velmi pomáhali. Děkujeme Královéhradeckému kraji za příspěvek na letenky.

Kluci z Hradce Králové v Japonsku opět zazářili a rozhodně se neztratili ani  Tokyu ani v monumentální Hyogo Performing Arts Center! Děkujeme, chlapi!

Hana Musílková, Hyogo, 15. 12. 2019

Milí rodiče a všichni naši přátelé!

Říká se, že pokud navštívíte Japonsko, pak musíte spatřit dvě místa – Tokyo a Kjóto. Po sérii náročných dvouhodinových koncertů se proto v historickém Kjótu vydáváme za krásného slunečného dne do Chrámu Kinkakudži, který skrývá tolik očekávaný Zlatý pavilon. Naši průvodci se usmívají, slíbili nám, že dárek bude zabalen ve zlatě. A opravdu byl!

Před námi se objevuje rybník s malými ostrůvky a nádherně vybarvenými stromy. Na druhé straně břehu svítí do dálky Zlatý chrám, jehož vnější strany jsou skutečně pokryty pláty zlata. Skoro se nechce věřit, že tato stavba byla původně vystavěna jako důchodová vila šogúna Ašikaga Jošimicu, po jeho smrti ho šogúnův syn nechal přestavět na chrám. Ten byl stejně jako další historické budovy na světě těžce zkoušen několika požáry, kterým v roce 1950 pomohl sám člověk, fanatický mnich, který zapálil. Možná znáte knihu Zlatý pavilon Jukiho Mišima, která vyšla i v češtině a této smutné události vypráví.

Zlatý palác se zenovými zahradami nikdy nezůstává sám. Davy lidí sem proudí v létě jako v zimě, za deště i slunce. My si vybrali „nejméně příznivý den“ – krásné slunečné počasí se svěžím vzduchem. Máme velké štěstí, stejné vycházkové oblečení nám opět otevírá dveře a opět jsme „odbaveni“ ve zvláštním režimu.

„Skupiny se tu nesmí fotografovat, jen jednotlivci, ti žádné omezení nemají,“ připomíná nám naše překladatelka, která nám také velmi poutavě vypráví.

No co, říkáme si, vyfotíme se alespoň v malých skupinkách. Nakonec nám to nedá a zkusíme si několik sborových fotek udělat. Fotit v davech lidí je složité, ale návštěvníci jsou k nám velmi vstřícní. Místní průvodci se na nás usmívají a s naší „skupinou“ nemají vůbec žádný problém. Kluci jsou v obležení turistů, kteří se jich ptají na Boni pueri. Je naprosto neuvěřitelné, že dva z nich měli i lístky na náš koncert do Hyogo Performing Arts Center!

Pohled na chrám je fascinující! Snažíme se vyznat i japonské historii, ale věřte nám, že pro Evropana, který přímo japonské dějiny nestuduje, je to velký Babylon. Ta spleť rodů a dynastií!

„Přízemí ve stylu šinden-zukuri, 1. patro ve stylu buke-zukuri,“ opakují si mladší kluci, kteří jsou překladatelce v patách.

Pan ředitel ukazuje klukům na střechu Paláce, kde je ve zlatě proveden tzv. „čínský fénix“, kterému se říká Hoo. V útrobách paláce jsou uchovány části ostatků Buddhy. Opouštíme Kinkakudži plni dojmů. Bez nadsázky – člověk by tu vydržel celé hodiny.

Máme výborný servis, cestujeme vlastním autobusem, takový hop-on/hop-off 😊 Přijíždíme ke komplexu buddhistických chrámů. Po ulicích vidíme kráčet ženy v tradičních kimonech. Dozvídáme se, že to často nejsou Japonky. Kjóto navštěvuje hodně Číňanek a Korejek, které si kimona zapůjčí (půjčují se i pánská), někdy je doplní slunečníkem a vyrazí na historická místa. Hra na Japonky je velmi oblíbená, dívky napodobují chůzi i účesy a jsou ve svém živlu.

Kluci stoupají k chrámu Kijumizu – dera, to znamená čistá voda. Někteří se odváží a místo pití se alespoň opláchnou pramenem Otowa-no-taki. Pije se tu prý na zdraví, dlouhověkost a úspěch ve studiu, to všechno se nám hodí 🙂

Abychom byli autentičtí, obědváme přímo v blízkosti chrámů. Někteří z nás dokonce navštíví  kavárnu. Po pravdě řečeno – levné to nebylo 😊. Zarazilo nás, že ačkoli zde měli skutečně kvalitní stroj na espresso a káva byla vynikající, stejně jako dortíky se zeleným čajem, nebylo v kavárně mnoho lidí. Seděly tu však naše známé převlečené krásné „gejši“, které se na naše mladé muže v jednom kuse usmívaly 😊

Kjóto se s námi loučí nádherným západem slunce. Město, které se stalo na více než 1000 let hlavním městem Japonska a kudy kráčely kroky japonských císařů, bylo považováno za metropoli míru a klidu.

Zítra nás čeká poslední koncert v ohromném sále v Hyogo. Myslete na nás, ať se v něm kluci z Hradce Králové neztratí.

Hana Musílková, Kjóto, 14. 12. 2019

Milí rodiče a všichni fanoušci Boni pueri ve světě i u nás doma!

Celovečerní koncerty netrvají nikdy méně než plné dvě hodiny. Když slezeme z pódia máme za sebou nefalšovaný výkon vrcholového sportovce.  Aby bylo vše dokonalé po stránce hudební, je třeba mít i pořádnou fyzičku a duševní hygienu.

Jeden z nejmenších kluků se v tom na chvíli trochu ztratil a když jsme hovořili o duševní hygieně, řešil zubní kartáček a pastu 😊 Všichni jsme v dobré náladě a v plné polní, koncert má totiž opět tři části a potřebujeme tím pádem troje oblečení. Koncertní sál někteří z nás dobře znají. Nejvíce turné po Japonsku absolvoval Kamil, může si v kalendáři udělat značku, kdy tu byl poprvé – je tomu rovných 9 let! Kolik bylo v té době Kamilovi, můžete snadno odhadnout. Možná se tenkrát malému sopranistovi ani nesnilo, že jednou povede na turné po Japonsku celé kvarteto.

Starší kluci vůbec hrají v našem týmu důležitou roli. Právě oni jsou velkou oporou vedení sboru, ale také nesou zodpovědnost. Nejvíce toho má na svých bedrech pak produkční celého turné Filip. Přestože máme vynikající překladatelku, je třeba řešit věci i v angličtině, plánovat a kontrolovat. Kdo neprošel Boni pueri a neabsolvoval koncertní výjezdy, nepochopí. Produčkní si musí pamatovat i nezapamatovatelné a držet v hlavě desítky časů a změn. Kluci z Boni pueri fungují jako švýcarské hodinky. Agentury náš systém všude ve světě i u nás oceňují a netají se obdivem ke kázni, pořádku, slušnosti a empatii nejen vedení sboru, ale i našich zpěváků.

V předsálí koncertní síně v Inami se to hemží modrou barvou. To naši kluci vstupují do sálu na akustickou a poziční zkoušku. Pavel Horák se zdraví se sbormistrem místního pěveckého sboru. Znají se léta. Pan ředitel vzpomíná na úsměvnou historku, kdy se na společné pracovní večeři v Hradci Králové japonský sbormistr zajímal, jaké jídlo konzumují hosté u vedlejšího stolu. Nečekejte žádné drahé speciality! Zaujal ho obyčejný chléb s malými kostičkami. Náš pan ředitel mu vysvětlil, že to jsou obyčejné škvarky, které hosté měli jako speciální předkrm. Předkrm, nepředkrm, japonský sbormistr se do chleba se sádlem a škvarkami zamiloval 😊 a požádal o něj ještě několikrát. Když se ptal na recepturu a název této delikatesy, dělalo mu přece jen slovo „škvarky“ potíže. A tak pana ředitele napadlo, že to je vlastně „české sushi“. České sushi došlo světového věhlasu!

Japonské děti mají na sobě školní uniformy a těší se, že ve třech skladbách vystoupí s námi. Paní zástupkyně Hana Musílková se objímá s dívkou, dnes již mladou ženou. Poznaly se, když paní Saori, ještě jako malá holčička, přicestovala poprvé před 13 lety do Hradce Králové.

Větší část koncertu jsme věnovali dílu velikána Wolfganga Amadea Mozarta. Na pódium přichází malý Wolfgang coby zázračné dítě, který se mění v mladého již známého hudebního skladatele. Na scéně nemůže chybět ani jeho otec Leopold Mozart. Zní Malá noční hudba, krásné Gloria se sólisty, Ave verum corpus i dojemná skladba Princi, můj maličký, spi, kde Adrian zazáří ve svém sólu.

Koncert provázejí nadšené ovace! Dlouhotrvající potlesk nás nechce pustit do šaten. A přestože zpíváme poslední tři skladby s místním dětským sborem za řízení obou sbormistrů, znovu si nás, Boni pueri, publikum vytleská zpátky. A tak přidáváme!

Inamské děti nás pak zvou ke společnému setkání. Učíme se psát japonské znaky, ale to musíme zase trochu šlápnout do školních pedálů a vybavit si termín „kořen slova“. V kandži, které jsme se učili my, má každý znak význam. Největší událostí byl čajový obřad. Pan ředitel se usmívá, má s ním své zkušenosti. My ostatní, nezkušení, záhy poznáme, že na vypití čaje je třeba i hodně odvahy 😊

Loučíme se s japonskými přáteli. Zítra nás čeká překvapení, které pro nás připravila agentura jako vánoční dárek. Prý bude zabalený ve zlatě, tak se nechme překvapit!

Hana Musílková, Inami, 13. 12. 2019

Naši milí rodiče, přátelé a známí!

Cesta do buddhistické prestižní privátní a hlavně „dívčí“! školy se nesla v našem klukovském sboru ve znamení velkého očekávání. Někteří doufali, že mineme věkovou kategorii 1. stupně a minimálně zamíříme na stupeň druhý, nejlépe pak na první ročníky školy střední 😊

Mnozí z vás jistě pamatují velmi pěkný koncert s japonským sborem v březnu tohoto roku u nás v Hradci. Tenkrát Japonci přivezli dojemný příběh slona, symbol všech zvířat, která byla během války likvidována. Děti je zachraňovaly a zpívaný děj doplněný baletním vystoupením nakonec dobře končí.

Tito lidé dnes budou také sedět v sále a my se těšíme na setkání s nimi. Dostat se do japonské školy se jen tak někomu nenaskytne. Na internetu lze sice stáhnout různé informace, kde je pochopitelně i spousta hoaxů, my však dostáváme zprávy z první ruky a můžeme se o všem na vlastní oči přesvědčit. Na první pohled zaujmou školní uniformy, každá škola má trochu jiné, ale vždy velice uměřené. Na barvy zapomeňte. Většinou jsou černé či tmavě modré doplněné bílými košilemi nebo límečky a šátky, popř. barety. I v zimních měsících nosí děvčata sukýnky (potrpí si na skládané) a podkolenky, pokud punčocháče, pak zásadně černé. Vše je ve vysoce formálním stylu, možná trochu smutné. Ve školách se příliš netopí, to už musí být, aby se přitápělo! Toalety jsou nablýskané, aby ne, prý si je uklízejí samy děti! Odpadkový koš tu nenajdete, vše se v té chvíli, kdy se jí, vytřídí a odnese. Že by někdo v hodině popíjel litry koly nebo ukusoval z toustu, je nemyslitelné. Nikdo tu nebojuje za práva dítěte na jídlo a pití kdykoli, kupodivu japonští žáci jednu vyučovací hodinu bez problémů zvládnou a nijak je to ve výkonu nelimituje.

Japonské děti také často pomáhají v kuchyni a jídlo svým spolužákům samy roznášejí. Myjí dokonce i  nádobí. Naši maturanti trochu závidí, že japonští studenti o zkoušce z dospělosti nemají ani ponětí, žádná taková věc je při ukončení střední školy nečeká. Na univerzity jsou ale přijímací zkoušky velmi přísné. Dostat se např. na The University of Tokyo není jednoduché. I nároky na menší děti jsou vysoké. V Japonsku je vzdělání považováno za jednu z nejvyšších hodnot. Je však na studentech, jak svoje možnosti využijí, nikdo se do toho na rozdíl od situace u nás neplete 😊

Dozvěděli jsme se také, že „do školy se prostě chodí“. Sdělujeme si mezi sebou vlastní zkušenosti, jak lze na teploměru přece jen nějakou tu zvýšenou teplotu vyklepat, když je písemka na obzoru. Sliby „když to vyjde, už se to příště určitě naučím“, známe všichni. Ne tak v Japonsku. Pokud nemá dítě horečku, jde do školy. Pokud je „trochu“ nemocné, jde do školy s rouškou přes ústa, aby nenakazilo ostatní.

Vcházíme do prostor školy a všichni zaměstnanci se na nás usmívají a uctivě nás zdraví velkou úklonou. Pak nám ale spadne brada! Budova školy v sobě skrývá krásný koncertní sál s kapacitou 500 míst! Má výborné zázemí, dokonce i varhany, na které se prý skutečně hraje. Je tu výhradně použito kvalitní dřevo, o dvou klavírech značky Steinway ani nemluvě. U nás není takový sál ani v celém městě, natož ve škole. Dozvídáme se, že jde o školu privátní a toto vše, ukazují naši průvodci na sál, jsou peníze jejich rodičů. Čeká nás koncert, na kterém ve třech skladbách vystoupíme s místním pěveckým sborem. Na zkoušce je jasné, že sbor zpívat opravdu umí, jen jsou děvčata přece jen trochu z našich chlapců rozrušena 😊.

Koncert patří už jen Boni pueri. Ze sálu, který tvoří z poloviny dospělí, jsou slyšet výkřiky „Bravo!“. Nadšený potlesk provází každou skladbu a atmosféra v sále je úžasná! A tak naši kluci přidávají a přidávají. Dojde i na skladbu z filmu Totoro a to už sál doslova bouří a protleská se celou písní. Kluci mají skvělý výraz, zvlášť, když se kutálí zvoneček až ke sbormistrovi nebo když Štěpánovi ne a ne zhasnout svíčka v kapse 😊

Sál se pomalu zklidní při společných skladbách. Zpíváme totiž Hana wa saku, skladbu, která vznikla v reakci na vlnu tsunami a následnou havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě v roce 2011. Jen tři měsíce po našem návratu z Japonska, 11. března, jsme v brzkých ranních hodinách zaznamenali tuto tragickou zprávu. Již několik dní poté, jako první v České republice, zorganizovali Boni pueri koncert na pomoc Japonsku. Kluci vyzpívali přes 100 000 Kč, které alespoň částečně pomohly zmírnit utrpení. Japonci jsou ale velmi hrdí a pokorní a přijímají i těžké životní situace tak, jak přicházejí. Skladba proto vyjadřuje velkou naději pro budoucí generace.

V samém závěru zní společně s dívkami Tichá noc, v japonštině, angličtině a nakonec v češtině. Ta poslední verze nás na chvíli vrátí domů.

Když nás nadšení posluchači konečně pustí z pódia, dostáváme pozvání na společnou party. Věřte, že počáteční ostych trval opravdu jen chvilku. Procházíme uličkou, kterou nám holky vytvořily a užíváme si slávu popových hvězd. Dívčí osazenstvo piští, mává, ječí k nepříčetnosti, tahá kluky za mikiny a červená se jako malina 😊

Během chvíle by rodiče své kluky nepoznali. Karty ve foťácích nestačí, mobily se vybíjejí, rozdáváme podpisy na program, noty, předloktí, do památníků.  Největší cvrkot nastane, když vezmou kluci děvčata bezelstně kolem ramen, aby se na fotku vměstnali. To už je pištění v těch nejvyšších frekvencích. Teprve pak se od pana ředitele místní školy dozvíme, že je to v dějinách tohoto ústavu vůbec poprvé, kdy na půdu buddhistické dívčí školy dovolili vstup nějakému chlapci!

Abyste se nemýlili, čile konverzují všechny věkové kategorie. Během hodiny jsou holky totálně zamilované a naši kluci mají miliony adres na sociální sítě. Našeho pana ředitele vřele vítají zpěváci, se kterými se potkal v Hradci, ale i sbormistři různých těles, kteří byli na koncert pozváni. Děkují mu a moc stojí o společné foto. Prý to byl pro ně fanstastický zážitek. Malé holčičky, které ještě nikoho „nebalí“, rozdávají origami, z nichž některá jsou malými uměleckými díly. Jedna si zvlášť oblíbila našeho pana ředitele Pavla Horáka a byla mu s dalšími papírovými zvířátky neustále v patách 🙂

Kluci si v rychlosti sdělují své dojmy:

„Ona se mne ptala, jestli už mám nějakou přítelkyni,“ sděluje Jura a další mladší kluci.

„Když jsme jí řekli, že ne, měla radost,“ vysvětlují.

„Adriane, ty se moc nerozhlížej, ty už máš tu z letadla.“

„Chtěla na mně hlavně adresu, ale byla fakt moc pěkná.“

„Ona chce, abych tady zůstal.“

„Ptala se mě, kolik mi je, tak jsem řek´radši víc.“

„Prej mě miluje!“

„Jedný jsem se podepsal čtyřikrát, to nechápu.“ 😊

Právě jsme vám svěřili jen pár vět mladších kluků, konverzaci starších si necháme diskrétně pro sebe 🙂

„Jsem velmi šťastná, jak mile a přátelsky se vaši kluci ke svým hostitelům chovají. Jsou to opravdoví gentlemani,“ říká ředitelka naší zastupující agentury paní Sasaki.

Co vám budeme povídat! Čas vyměřený na party jsme navzdory japonským pravidlům totálně překročili. Ze sálu jsme se nemohli dostat, průvody našich hostitelů nás vyprovázejí do nočního města. Znovu a znovu jsou kluci pohlcováni davem fanynek. Loučení je to velkolepé! Děkujeme, Ósako!

P.S. Prosíme vás, abyste důsledně nevystavovali nikde na sociálních sítích obrázky japonských dětí. Je to výslovné přání agentury. Proto je na facebooku nenajdete, ale na tomto zpravodajství jsme se s vámi o krásnou atmosféru chtěli podělit. Děkujeme vám.

Hana Musílková, Ósaka, 11. 12. 2019

Milí rodiče a fanoušci Boni pueri,

dnes jsme pustili všechny své starosti s učením k vodě a vyrazili jsme do Tempozamského přístavu, kde najdete ohromné osmipatrové akvárium. Audio průvodce si nebereme, dostáváme všichni podrobný plánek s popisem v češtině! Jakmile vstoupíte pod hladinu, objevíte úplně jiný svět. Cestujeme z patra do patra a každý z nás se zastavuje na jiném místě. Skupinka kluků volí „japonský prales“, který se jim zobrazuje ve čtyřech ročních obdobích, mladší kluci jsou nadšeni Zátokou Monterey Bay, kde dovádějí lachtani a tuleni.

„Pořád si pletu, kterej je kterej,“ řeší.

„To poznáš podle nohou, teda ploutví,“ řehtají se a jdou si přečíst tabuli s popiskem, aby se vzdělali.

Velká skupinka kluků se nemůže odtrhnout od roztomilých tučňáků. Dozvídáme se, že je jich asi 18 druhů, ti naši stojí pevně přikováni a vůbec se nehýbají – ideální pro naše fotky. Najednou jeden zavelí a vyrazí v davu nebývalou rychlostí. Největší nával je u žraloků, máme štěstí na žraloka obrovského. Neumíte si představit údiv kluků, kteří ani nefotí, jen s očima na vrch hlavy zírají na tohoto obra, nebezpečně se blížícího, běžně dorůstajícího až osmi metrů.

U „dotykového stánku“ se zastaví každý kluk i muž, věk nehraje vůbec žádnou roli. Tady si můžete pohladit rejnoka nebo žraloka a na vlastní kůži ucítit, jaké to je. Cachtáme se s „rybičkami“ jako bychom doma ve vaně hladili vánočního kapra. Nemůžeme se mořského světa nabažit! Delfíni nás ohromují svojí inteligencí. Je vidět, že jsou na davy turistů zvyklí. Dozvídáme se, že umějí používat speciální zvuky, kterými na sebe volají nebo označují žraloky, rybářské lodě či jídlo. Jiný druh pískání zase vydává pouze matka, když se shledá s mládětem.

Opět dojde na starou známou hlášku: Toč to, foť to! A tak opravdu každý z nás uloví tu nej fotku v podmořském světě. Někteří kluci se chlubí šnorchlováním, ale uznávají, že to je proti dnešku slabý odvar.

Pod dojmem mimořádných zážitků se ozve při večeři další hláška:

„Ty knedlíky mi připomínají vajíčka karety obrovské,“ směje se jeden z tenoristů, když si prohlíží nadílku na talíři.

„Čeho?“

„Mořské želvy,“ nemůžou se udržet ostatní kluci.

Předpokládáme ale, že smích některé borce brzy přejde. V hotelu jsme objevili veřejnou prádelnu, a protože naše mikiny už doznaly nějaké té újmy, řídíme se pravidlem č. 4: Zásadně perou vždy žluté a červené karty 😊! A tak „karty“ místo pobytu na pokoji vybírají všechny mikiny a vyrážejí do hotelové prádelny. Nemusejí se obávat, pere se tu zásadně na 40, pračka si sama dovažuje a dávkuje prací gel, pochopitelně za příslušný drobný poplatek. Věkové rozmezí našich pradlen je od 10 do 17 let, proto věříme, že mikiny nejen zachovají svůj tvar a velikost, ale budou i čisté. Na karty je skutečně zajímavý pohled. Po celou dobu sledují pračku i sušičku i když je jasné, že s prádlem už nic neudělají. Vědí, jakou na sebe berou odpovědnost 😊

Za hodinu máme vypráno a již jen lehce sušíme. Zítra vycházíme z hotelu opět jako ze žurnálu! Jsme tak nadšeni, že náš pan ředitel vyhlašuje kartám amnestii a zítra začínáme všichni nejen s čistým oblečením, ale i čistým štítem!

Vaši kluci z Boni pueri!

Hana Musílková, Amagasaki, 10. 12. 2019

Milí rodiče a všichni naši přátelé,

na jeden koncert v monumentálním sále, který přivítal již Českou, Izraelskou nebo Vídeňskou filharmonii a následně také Boni pueri, jsme si zaletěli na ostrov Kjúšú a dnes se opět vracíme na největší japonský ostrov Honšú, jehož východní břehy omývá Tichý oceán a západní Japonské moře.

Moc se těšíme na koncerty v Ósace, která nás velmi mile přijala a již první hodiny jsme tu zažívali báječné chvíle. Odlétáme z letiště Miyazaki a na rozdíl od České republiky, kde musíme být vždy minimálně 2 hodiny předem a mimo Evropu dokonce hodiny tři, v Japonsku je na vše moře času. Náš průvodce je v klidu ještě pět minut před odletem, kdy už se sami zvedáme a chceme nastoupit do letadla. Ukazuje nám, že je ještě čas, a tak si zase „neklidně“ sedneme. Dvě minuty před odletem nastupujeme a téměř na čas odlétáme. V naprostém klidu a pokoji lidé nastupují a letušky se usmívají.

„Nechápu, jak se sem můžeme za pár minut nalodit,“ komentují kluci. Zajímavosti zažíváme i při odbavení. Pro vnitrostátní linky mají v Japonsku povoleno jen 21 kg. Ti z nás, kteří využili celou váhu Air France, popř. ti, kteří nakoupili přes míru 😊, řeší, co s nadbytečnými kily. Pokud máte kufr do 20 kg, můžete využít samoobslužného odbavení. Kufr vám spolkne box, vyjede potvrzení a vy doufáte, že se se svými poklady ještě někdy uvidíte.

Letíme z ostrova na ostrov pouhou hodinku. Letadla jsou tady levnější než cesta šinkanzenem, nejsou totiž pro Japonce tak časově spolehlivá. Průměrné zpoždění šinkanzenu je necelých 20 sekund, čemuž letadlo s ohledem na organizaci letového provozu a zejména povětrnostních podmínek nemůže dostát.

Jsme ubytováni v Amagasaki v prefektuře Hyogo, nedaleko města Ósaka. Máme překrásný hotel v centru. Pro kluky naprostý nákupní ráj. Napravo obchoďák, nalevo obchoďák a mnoho restaurací všude kolem. V kurzu je pochopitelně tzv. „stojenáč“, vše za 100 jenů. No, nekupte to, když to je tak laciný 🙂 Podle toho, jak chodí kluci z nákupů vybaveni, odhadujeme, že letos minimálně třicet rodin oslaví Vánoce v japonském stylu 🙂 Je ale od nich moc hezké, že na své nejbližší myslí, zvlášť mladší kluci vypočítávají, komu už dáreček mají a pro kterou tetu ještě ne a berou to velmi zodpovědně. Přepočítávají své kapesné a na sebe vůbec nemyslí. Ač nejsou zdaleka dospělí, na rozdíl od některých z nich chápou, že cena dárku se neměří výší částky, ale především touhou udělat radost.

Vzhledem k tomu, že pro nás po příletu ještě nebyly připravené pokoje (přijeli jsme o 45 minut dříve), pozvala nás agentura na luxusní oběd do ještě luxusnější hotelové restaurace. Tohle se může stát jenom v Japonsku! Kromě hlavního jídla (vepřové maso v těstíčku) jsme si mohli vybrat z nepřeberného množství chutných jídel doplněné zeleninovými salátky, kousky báječné pizzy, omáčkami, rýží, úžasnými špagetami na několik způsobů, studenými těstovinovými saláty, rybami, marinovanými masíčky, na co si jen vzpomenete. Než jsme vám stačili naše gurmány vyfotit, byla většina gastronomických specialit na jejich talířích už pryč 🙁 Tak moc jim chutnalo! Milovníci kávy (vede jednoznačně klavírista a naše paní zástupkyně) si pochvalují báječné espresso. Výroba dobré kávy v čajovnách (ano, tady se káva pije) je malou alchymií.

Naše pokoje jsou připravené a mají vše, co od luxusních hotelů očekávat. Bonusem je pak krásný výhled na celé město při západu slunce.  K večeru si ještě procházíme repertoár na následující koncerty a připravujeme zítřejší výpravu do Ósaky. Kluci se těší na jedno pořádné překvapení, vedoucí kvartet a vedení sboru doufá, že se to povede. Ale o tom zase až zítra.

Hana Musílková, Amagasaki, 9. 12. 2019

Milí rodiče a přátelé Boni pueri,

po koncertě v St. Mary´s Cathedral, kterou jen dva týdny před námi navštívil papež František, nás dnes opět čekala nádherná koncertní budova v Miyazaki. Ohromný komplex, kde je několik konferenčních místností, kavárna i knihovna, ukrývá krásný veliký koncertní sál. Vše je vybudováno ze dřeva, na pódiu k dispozici další klavír značky Steinway a v průčelí monumentální varhany. Dýchá na nás pocit výjimečnosti, zvlášť, když si přečteme, že tu před námi mj. dvakrát vystoupila Česká filharmonie, koncertovala tu Izraelská filharmonie za řízení Z. Mehty, Vídeňští filharmonikové, Newyorská filharmonie a dnes Boni pueri! Rozhodně jsme v dobré společnosti a na koncert se připravujeme více než pečlivě.

Dozvídáme se, že sál, jehož kapacita je téměř 2000 posluchačů, byl postaven před šestadvaceti lety. Splňuje nejmodernější požadavky, je multifunkční, akusticky příjemný, výborně vybavený a vizuálně velmi pěkný. Kéž bychom takový měli v Hradci, nebo alespoň v Praze. Nedávno se dočkal nového koncertního sálu Hamburk, brzy si ho vychutnají Londýňané, věřme, že i Praha se bude mít jednou čím pochlubit. Novorenesanční budova Rudolfina je architektonickým skvostem, ale sama o sobě už kapacitně nestačí.

Pan ředitel Pavel Horák s klavíristou odjíždějí hned po snídani. Náš sbormistr vede na přání agentury workshop pro 100 členů spojených japonských sborů, vesměs dívek. Jejich sbormistři jsou výkladem nadšeni a ještě dlouhé minuty po setkání mají individuální dotazy. Sdělují panu řediteli, že velmi dlouho obě skladby všichni zkoušeli a pilovali, poslouchali nahrávky, ale jsou si vědomi, že na sobě ještě musejí jejich zpěváci pracovat. Chvála pana ředitele je velmi těší a je pro ně největší odměnou. Dívenky ve slavnostním koncertním oblečení s rozkošnými krajkovými ponožkami v černých lakýrkách odborné diskuse nevedou, ale pořád oběma mužům z Boni pueri mávají. To ještě netušíme, co se strhne ve chvíli, kdy do sálu vstoupí naši kluci. Japonské sbormistryně dívky na jejich přítomnost evidentně připravily a vybízejí ke klidu. To se pochopitelně příliš nedaří, zvlášť mladší kluci jsou v obležení 😊, mávání, pomrkávání, podpisy, na co si jen vzpomenete!

Největší bomby však jede Adrian! Věřte nám, nebo ne, v letadle se seznámil s milou Japonkou, ta se během chvíle stala jeho fanynkou a přicestovala za ním na dnešní koncert do Miyazaki! 😊

Zpíváme celé dvě hodiny. Tentokrát je část klasické hudby podstatně delší. Posluchači nás odměňují dlouhotrvajícím potleskem, přidáváme dokonce čtyřikrát! Ač to nebývá zvykem, jeden přídavek je vyloženě na přání. Ve chvíli, kdy se sbormistr nakloní ke klavíristovi, aby mu přání tlumočil, mají kluci pusu od ucha k uchu a nemohou se udržet. Něco se na pódiu děje 😊 Výběr pořadatelů padl operativně na Praise Holy Name, kde je třeba tamburína. Protože tento gospel nikdo nečekal, Filip duchapřítomně sáhne aspoň  po rolničkách a s přehledem skladbu rytmicky doprovodí. Pravda, ještě nikdy jsme ji s tímto bicím nástrojem nezpívali, ale musíme uznat, že v době adventní zněla i v této provizorní podobě moc hezky! 😊

Maminky chceme ubezpečit, že většina z nás má košile pořád jako ze škatulky. V každé šatně je totiž připraveno žehlicí prkno a žehlička, takže zájemci (z vlastní vůle jich není mnoho) mohou na svém dokonalém vzhledu zapracovat. Abychom byli jako ze škatulky, pravidelně pereme i vycházková trička.

Zítra máme zase rozlítáno 😊 V této chvíli balíme své saky paky a ráno odjíždíme na letiště, kde sedneme na letadlo k našim japonským přátelům směr Inami. Společně nás sice pozítří neuslyšíte, ale určitě se potkáme na konci března příštího roku, když přicestují japonské děti k nám.

Děkujeme vám všem, kteří nám píšete krásné komentáře na facebooku i všem, kteří na nás myslíte!

Vaši kluci z Boni pueri!

Hana Musílková, Miyazaki, 8. 12. 2019

Milí rodiče a všichni naši přátelé,

snídáme v krásné hotelové restauraci Bayern v Sunshine City Prince Hotel a vychutnáváme bohatou nabídku nejen evropské, ale i japonské kuchyně. Ti nejmenší míří hned k palačinkám se sirupem či medem, nejde totiž o nějakou instantní náhražku, ale o opravdu vynikající palačinky přímo z pánvičky 😊 Starší kluci si pak často servírují výbornou slaninu, párečky, míchaná vajíčka, ale i japonské polévky, maso s rýží či nudle. K výběru je mnoho druhů zeleniny nebo ovoce. Jen ranní káva tu chutná přece jen trochu jinak.

Všichni naši příznivci vědí, že charitativní koncerty patří již pevně do našich dramaturgických plánů. Pravidelně koncertujeme a spolupořádáme v Hradci Tmavomodrý večer pro děti s vadami zraku a výtěžek koncertu věnujeme Mateřské škole Lentilka. Dnes nás čekají také děti, které mají různou formu zrakového postižení. Speciální škola, která je vybavena asistenty, má s ohledem na postižení svých žáků upravené osnovy. Takových škol není mnoho a děti za péčí dojíždějí, nejčastěji školním autobusem. Cestujeme do Jokohamy, největšího přístavu celého Japonska.

Abychom nebyli na koncert unavení, jsou pro nás připraveny luxusní taxíky! Připadáme si jako opravdové star! Je vidět, že jsme jízdě vlevo ještě nepřivykli, a tak se opět klavírista i paní zástupkyně hrnou k volantu 😊 Taxíky jsou vypulírované, že se v nich lesknou snad i koberečky. Řidič nás zdvořile vítá. Kolona taxíků s Boni pueri, která přinejmenším připomíná zahraniční vládní delegaci, vjíždí do centra Jokohamy.  Když zastavuje před koncertním sálem, dveře spolujezdce vpředu se pomalu otevírají na automat, vzadu pak našim hvězdám otevře sám řidič. Vedení sboru a sólisté jedou v BMW, další kluci nasedají do značky Toyota v téměř limuzínovém provedení.

Pro děti máme připraven kratší repertoár. Po několik týdnů se učili písničku Ó lásko, lásko a moc si přáli, abychom si ji s nimi zazpívali. Rozdělili jsme se na skupinky a dali se do společného nácviku. Děti byly úžasné, učily se s nadšením, vyptávaly se na správnou výslovnost. Některé z nich, když slyšely klavírní doprovod Roberta Fuchse, se chtěly přesunout blíže a od klavíru se nechtěly hnout. Několik z nich Roberta objímalo, hudba je velmi dojímala. Naši kluci byli skvělí. Tolik empatie a zájmu by snad od kluků v tomto věku nikdo ani nečekal. Přestože nestudují psychologii ani speciální pedagogiku a řídí se jen svými pocity, chovali se báječně. Pochopili, že před nimi stojí stejně schopní kluci a děvčata, kteří prostě „jen nevidí“. Že soucit tu místo nemá a japonské děti přirozenost českých kluků velmi dobře vycítily. „Dobří chlapci“ opět nezklamali a pan ředitel byl na ně skutečně pyšný!

Zažili jsme i několik úsměvných momentů. Japonci totiž nerozlišují „l“ a „r“. A tak jsme se společně nasmáli, když na nás stále volali: „Kruci!“ nebo zpívali „Órál-sko“ 😊

Dětské tváře jsme vyměnili večer za dospělé posluchače. Zpívali jsme náš samostatný dvouhodinový koncert v nádherné koncertní síni v centru Yokohamy a opět bylo zcela vyprodáno! Před sálem už postávalo asi dvacet fanoušků, kteří za námi cestují již z města Chiba! Posluchači nadšeně aplaudovali, vyžádali si několik přídavků. Ředitelka japonské agentury paní Sasaki nám přeposlala krásné zprávy a emaily, které po našich koncertech do agentury dorazily. Psalo se v nich o andělských hlasech, skvělé dramaturgii, krásně zazpívaných japonských skladbách, nadšení a dojetí.

Opět se přesvědčíme, že Japonci jsou velmi pozorní a vzdělaní posluchači a je radostí pro ně zpívat. Znají klasickou evropskou hudbu, dílo Smetany, Dvořáka, Händela či Beethovena. Ruku na srdce, kdo z nás se alespoň trochu vyzná v japonské hudbě?

Velké nadšení vnesla do sálu nejslavnější česká polka Škoda lásky Jaromíra Vejvody v krásné úpravě Vladimíra Popelky. Kromě japonštiny se zpívá ještě v 26 jazycích. Kromě Boni pueri ji převzali do svého repertoáru např. Glenn Miller, Frank Sinatra nebo Luciano Pavarotti.

Věřte, že bychom vám rádi přinesli to nejlepší obrazové zpravodajství. Není to ale jednoduché, fotit a točit se nesmí, nebo jen se zvláštním povolením. Je obdivuhodné, že sami japonští posluchači tento zákaz striktně dodržují a nikdo z nich si nedovolí udělat jedinou fotografii. Nakonec jsme přece jen úspěšní. Paní zástupkyni je přiděleno přesné místo, odkud si může udělat několik fotografií. Předem musí ukázat, jak moc fotoaparát cvaká. Po kontrole je povoleno fotit jen ve chvíli, kdy kluci budou zpívat „forte“ 😊 Na parkety je nalepen páskou malý kříž, ze kterého se dokumentarista nesmí odchýlit. Ve chvíli, kdy chcete udělat, byť jen krok mimo, ihned vás mile uvaděčka vrátí na váš přidělený křížek 😊.

Naše oblíbená hláška: „Spěte rychle!“ je dnes opravdu na místě. Ráno odjíždíme na letiště Haneda a odlétáme na jihovýchodní pobřeží ostrova Kjúšú do přímořského města Myiazaki, kde Boni pueri ještě nikdy nekoncertovali. Od paní překladatelky se dozvídáme se, že do tohoto města, které je letní příjemnou destinací, se jezdí za líbánkami nebo golfem. Líbánky soudit nemůžeme 😊, ale golf je tu všudypřítomný. Než jsme došli do japonské restaurace, míjeli jsme mnoho obchodů s golfovými potřebami, „golfové“ restaurace a herny (dokonce i na letišti měli toalety označeny siluetou hráče při odpalu). Pan ředitel, který je vášnivým golfistou, se sice pokochal kvalitními míčky, hybridy i puttery, ale naše hřiště vypadá pro zítřek jinak 😊 Je jím další z krásných sálů a nás čeká nedělní dvouhodinový koncert, na který se těšíme!

Děkujeme všem starším klukům – vedoucím kvartet, kteří se o mladší kluky výborně a velmi zodpovědně starají. Zvlášť pak Kamilovi i Jirkovi za videodokumentaci, Petrovi za pomoc s rekvizitami a Filipovi, který slaví svoji premiéru v roli asistenta sbormistra a vede si skvěle!

Myslete na nás, budeme moc rádi. Do mrazivého Hradce Vás z palmového ráje zdraví Vaši kluci z Boni pueri!

Hana Musílková, Myiazaki, 7. 12. 2019

Milí rodiče a všichni naši přátelé,

právě s vámi se nejraději dělíme o jeden z nejfantastičtějších uměleckých zážitků, které nás v Japonsku mohly potkat. Zpíváme celovečerní koncert v St. Mary´s Cathedral! Je totálně vyprodáno.

Nádherná ohromná futuristická budova má osm stěn, které tvoří velký kříž. Stojí na místě kostela zničeného bombardováním na konci 2. světové války, pod návrhem je podepsán tehdy začínající japonský architekt Kenzo Tange. Stavba začala v roce 1963 a je neuvěřitelné, že byla dokončena za necelý rok a půl.

Blížíme se po půlhodinovém „horském výstupu“ s plnou polní do cíle. Chceme si udělat hezkou fotku než zapadne slunce, ale není to možné. Rozkaz zněl jasně: když fotku, pak pouze budovu. Nic fotit, nic točit, nic publikovat.

Vstupujeme do prostoru železobetonové konstrukce pokrytého nerezovými pásy. Útlý kříž ve výšce více než 60 metrů se symbolicky ztrácí v nebi. Prostor je šedý, velmi strohý, jak je často v Japonsku zvykem. Občas sem pronikají paprsky slunce. Fotografovat a točit se tu vůbec nesmí a jakmile se v našich rukou objeví mobil nebo kamera, důsledně nás pořadatelé upozorňují. Pere se v nás zdvořilost s touhou mít na památku alespoň jeden obrázek.

Místní katedrální varhany patří k největším v celém Japonsku. Z Itálie je dovezli před patnácti lety. Pan Robert Fuchs, který s námi hrál již na varhany čítající 8000 píšťal v St. Patrick Cathedral v New Yorku, si opět přijde na své a dostane se mu krásného nástroje. Nenechá nic náhodě, rejstříkuje a zkouší již hodinu před naším příchodem.

Zpívat v tomto monumentálním prostoru je nejen krásné, ale i velmi těžké. Kluci jsou vzdáleni od kůru 60 metrů a pokud si vzpomenete na hodiny fyziky, umíte si představit, kdy se k nim zvuk z varhan dostane. Robert má naštěstí u sebe malou obrazovku, kde sleduje tempa pana ředitele Pavla Horáka, který jediný má s tímto ohromným prostorem osobní zkušenosti.

Pro tento koncert máme připraven i speciální program věnovaný velikánu světové hudby, skladateli, kterému jeho Pražané rozumějí, Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Malý i dospělý génius překvapí posluchače nejen svou dokonalou japonštinou, ale i krásnými kostýmy, které jste, byť na pár vteřin, mohli zahlédnout v legendárním oskarovém filmu Miloše Formana Amadeus. Kostýmy i paruky jsme zapůjčili z fundusu Filmového studia Barrandov. Objednané jsme je měli půl roku dopředu.

„Máte štěstí, točí se další díl Marie Terezie a paruky a kostýmy k dispozici nebudou,“ upozorňovali nás na Barrandově. Když se malý a velký Mozart objevili v katedrále, dav posluchačů se rozvlnil. Alespoň na několik desítek minut se lidé zastavili s krásnou hudbou v 18. století.

Zní skladby evropských klasiků a pak samostatný „mozartovský blok“. Užíváme se dlouhotrvajících potlesků. Katedrála je zcela zaplněná včetně všech přístavků, které byly pro velký zájem přidány. Ve druhé části zpíváme vánoční písně celého světa a vybrané japonské skladby. Posluchači jsou velmi pozorní, někteří mají malé dalekohledy, které používají. Trochu stydlivě klopíme oči, nikdo z diváků po celou dobu koncertu nepoužil mobilní telefon, aby si udělal naši fotografii.

Nad tímto koncertem převzalo záštitu i Velvyslanectví České republiky v Tokyu a účastnil se ho rada – velvyslanec Ing. Stanislav Beneš.

„Jste tou nejlepší reprezentací České republiky ve světě,“ řekl a poděkoval vedení sboru i všem chlapcům.

Den, který krásně začal a důstojně a majestátně skončil, měl zajímavé intermezzo. Jedinou ženu v našem týmu, která mimo jiné pomáhá klukům s úpravou obleků a paruk, v žádném případě nepustí z postranní místnosti do katedrály. Dveře jsou sice v utajení, ale japonské dokonalosti to nevyhovuje. Je třeba udělat rázné rozhodnutí. Zůstat po celou dobu v sakristii a nezískat ani jedinou fotografii z tak úžasného koncertu? Nemyslitelné! Pořadatel je ochoten ukázat, kudy lze kostelem nepozorovaně projít. Paní Musílková se s ním tedy vydává na pouť dlouhých 8 minut útrobami kostela, aby si prošla cestu, kterou se, pokud ji správně absolvuje, dostane do hlavní lodi katedrály.  Je velké štěstí, že Filipa napadne nepustit ji samotnou a Šimon se k němu přidává. Dívka, která nás vede, netuší, že je všude pořádná tma a rozhodne se nám svítit mobilem. Po několika desítkách metrů se ocitáme v kapli, kde jsou čtyři rakve, Ježíš na kříži v nadživotní velikosti a dále pokračujeme do kolumbária s vloženými urnami. Jdeme dlouhými, úzkými a studenými chodbami, v některých visí kleriky, pokračujeme nahoru a dolů, takže člověk ztrácí pojem o prostoru. Do hlavní lodi katedrály přicházíme udýchaní až běda.

„Tudy rozhodně nemůžete jít sama,“ hodnotí kluci velmi citlivě a ohleduplně situaci. Za ta slova je jim naše zástupkyně ředitele neskonale vděčná 🙂

Mozart si také jistě nasazoval paruku sám, uvažujeme nahlas. Tentokrát to tedy zůstalo na „Mozartech“ samotných. Jejich cesta byla dlážděna úspěchem a radostí z krásné muziky, kterou Boni pueri přivezli do Japonska a která vyprodanou katedrálu doslova nadchla. Nesla ale také velkou stopu ohleduplnosti, starostlivosti a pochopení několika mladých mužů, ze kterých z Boni pueri – dobrých chlapců, vyrostli během let opravdoví muži. Díky, pánové!

Milí rodiče, přátelé a fanoušci Boni pueri!

Koncertovat v Tokyu a nenavštívit nejrušnější křižovatkou světa u stanice Shibuya, by byla věčná škoda. Na zelenou v jedné chvíli projde 2500 lidí. Dav se hrne proti davu a je naprostou záhadou, jak můžeme ladně proplout. Někteří z nás si tuto ohromnou atrakci Tokya nechtějí nechat ujít. Otáčíme se, čekáme další dvě minuty na novou zelenou a přecházíme zase zpátky. Couráme tam a zpět, jako bychom nikdy neabsolvovali cestu po přechodu 😊 Nejsme sami, lidé si tu dělají při pochodu selfie nebo se fotí navzájem.

Čtvrť Shibuya tepe jako nadupané srdce. Všude slyšíte hudbu, neonové reklamy a billboardy vás lákají do obchodů, kaváren a restaurací, z nichž jedna je dokonce česká!

Uprostřed neskutečného mraveniště je ale místo, které vás přiměje, abyste se zastavili a opravdu dojali. Je to velká bronzová socha věrného pejska, který vyhlíží svého pána. Hačikó patřil profesoru Tokijské univerzity Eisaburovi Ueno. Velmi rychle k sobě přilnuli a vytvořilo se mezi nimi pevné pouto. Každé ráno, zhruba kolem deváté hodiny, odcházel pan profesor do práce, Hačikó ho doprovázel k nádraží a pak se sám vrátil domů. Kolem šesté opět svého pána vítal. Až 21. květen 1925 se stal oběma osudným. Pan profesor náhle v práci zemřel. Hačikó se se smrtí svého milovaného pána nesmířil, a přestože se o něj velmi dobře starala jiná rodina, denně na něho u nádraží čekal celých devět let.

Tento dojemný příběh obletěl celý svět. Většina lidí se u filmu „Hačikó – příběh psa“ v hlavní roli s Richardem Gerem, profesorem, neubrání slzám. Vyprávění plné lásky, věrnosti a oddanosti. Stojíme všichni u sochy Hačikó a každý si myslí na ten svůj příběh. Dnes slouží toto místo pro setkávání a srazy stejně jako v Praze socha sv. Václava. I my máme díky Hačikó svůj pevný bod a vydáváme se do dalších zákoutí Tokya.

Vstáváme do středečního rána. Víme, že v Čechách napadl první sníh. Abychom s vámi drželi kurz, vyjíždíme do 60. patra tokijské observatoře. Jako na dlani vidíme nejvyšší horu Japonska Fudži.

„Taky tam napadlo,“ komentuje Igor.

„Tam je napadnuto pořád,“ směje se Honza.

Mladší kluky zajímá tato posvátná hora a zejména její sopečná činnost. Ve chvíli, kdy si fotíme fascinující panoramaTokia, přibíhá místní pořadatel a nahléhavě žádá našeho pana ředitele, abychom se všichni uchýlili do připravené chodby, neboť se chystá zemětřesení! Musíme observatoř ihned opustit. Někteří z nás si zprvu myslí, že je to jeden z vtípků pana sbormistra. Záhy jsme pochopili, že tentokrát opravdu ne. Budova se začíná klepat a otřesy zesilují. Všichni si musíme sednout a sklopit hlavu. Kdo se opřel o zeď, cítil slušné bušení v zádech. Jsme tu ještě s dalšími návštěvníky a je dokonalé ticho. Představa, že prcháme z budovy je lichá, takto se to neřeší. Na stěnách jsou jasné pokyny, co dělat a Japonci, kteří jsou na otřesy zvyklí, je znají od dětství. Zachováme paniku a čekáme.

„Snad nás tam ještě pustí zpátky, když nás to tolik stálo,“ utrousí tiše Adam. Jeho starosti bychom chtěli mít 😊 Čekáme zhruba pětadvacet minut.

Teprve pak začíná pořádná show! Chcete vyletět do vesmíru a pak padat volným pádem? Poznat, jak bude vypadat Tokyo budoucnosti? Proběhnout tokyjskými ulicemi a utéci gangsterům? Nechat se naklonovat? Japonci jsou technicky velmi vyspělí a hraví. Když se tohle sečte, jsou naši mladší kluci u vytržení! Nechají se pověsit na houpačku, aby měli Tokyo jako na dlani, nacpat do děla, kde je připoutají na virtuální cestu do budoucnosti, nebo usedají plni očekávání do křesla, které je vynese až do vesmíru. Vedení sboru vzpomíná na Ládínka z rodiny Smolíkovic 🙂 Kluci nabízejí s nadšením další místo panu sbormistrovi, ten ale s díky odmítá:

„Mám závratě, i když vystupuju z auta,“ směje se a raději se zájmem pozoruje kluky, jak si to užívají.

Pod dojmem dnešního dobrodružství se některým z nás zdá, že se i hotel naklání. To víte, 21. patro, kde jsme ubytováni, dělá své 😊

Zítra nás čeká náš nejdůležitější a nejtěžší koncert v prestižní St. Mary´s Cathedral v centru Tokya. Máme velkou radost, že i letos, stejně jako v minulých letech, je totálně vyprodáno (a to lístky na nás vůbec nejsou levné). Budeme moc rádi, když nám zítra budete držet pěsti! Katedrála je naší velkou výzvou a může otevřít dveře dalším klukům, kteří zabojují o naše milované Japonsko.

Krásnou dobrou noc z nočního Tokya!

Hana Musílková, Tokyo, 4. 12. 2019

Milí rodiče, prarodiče a všichni fanoušci Boni pueri!

Dopoledne procházíme částí Tokia, která se lemována svěží zelení a krásnými kvetoucími živými ploty. Kolem nás jezdí auta všech možných značek, snad nejvíce Toyoty, Hondy nebo Subaru. Na tom by nebylo nic divného, pokud by všechny vozy nebyly perfektně umyté s naleštěnými okny. Je sice krásný sluneční den, ale Japonci jsou velmi pořádkumilovní a mít nablýskané auto je standardem. Naprosto nás ale zaskočil velký užitkový vůz. Vypadal jako z nerezu a jeho kabina i zavazadlový prostor se leskl už z dálky, ani kousíček nebyl upatlaný. Řidič měl zřejmě dobrého závozníka Otíka 😊 a nejčistší náklaďák v celém Tokiu.

Přicházíme k velké zdobené bráně, za níž pokračuje nádherný pěstěný park s několika budovami. U vrátnice stojí policisté a velmi uctivě nás zdraví vrátný v dokonale vyžehlené uniformě. Jsme očekáváni, a proto se nemusíme legitimovat. Vstupujeme na půdu nejprestižnější školy v Tokiu – Gakushuin School, která zahrnuje několik subjektů, od základní školy po vysokou. Byla založena v roce 1847 za účelem vzdělávání členů japonské šlechty. Dnes je již otevřena široké veřejnosti, ale přesto si určitou výjimečnost stále zachovává. Jejími absolventy jsou mj. 123. císař Japonska Taišó, císař Akihito, Aiko, dcera korunního prince Naruhita, ale i Yoko Ono, manželka Johna Lennona.

Ve škole je naprostý pořádek a neuvěřitelný klid. Zkoušíme jednotlivé skladby v krásném koncertním sále, který je součástí školy. V první půlce sálu jsou sedadla menší a nižší, přizpůsobená dětem. Má to prý svůj význam. Když malé dítě posadíte na vysoké křeslo, které je mu evidentně velké, nedostane na zem a rovně se neusadí, dostane jeho pozornost velmi zabrat. Naopak na přiměřeném sedadle si může opřít nožky a cítí se bezpečně. Pak se zbytečně nepovaluje ani nebouchá při koncertě sedadlem.

Pořadatelé nás prosí, zda bychom nevystavovali fotografie s podobiznami dětí. GDPR k nim dorazilo ještě o několik let dříve než k nám 😊 Pochopitelně jejich přání a pravidla respektujeme.

Před koncertem přicházejí naši dnešní posluchači. Jsou naprosto rozkošní! Mají, stejně jako jinde,  školní uniformy v tmavě modré barvě s bílým límcem. Chlapečci krátké kalhoty ke kolenům, dívenky sukýnky. Všichni jsou perfektně upravení a přicházejí se svými učiteli nebo maminkami. Bylo neuvěřitelné, jak bedlivě a pozorně koncert sledovali. Maminky jim občas něco šeptly, poradily, kdy zatleskat nebo vysvětlily, co právě poslouchají. Když jsme začali cinkat zvonečky, vylovily z kabelek klíče a daly je dětem 😊 (P.S. Nikdo necestoval neustále na toaletu, nelezl pod sedačkou a nevykřikoval, jak dnes i sami umělci děti v rámci pseudoaktivity vybízejí). Zpívalo se nám pro tyto malé skřítky báječně a občas některým z nás přece jen ulétly oči do sálu, mrňousové působili totiž tak roztomile!

Nadšený potlesk provázel naše zpěváky až do šaten. Všichni nám mávali a ukazovali všudypřítomné véčko malými prstíky. Když před několika lety začala hrát Česká filharmonie v Japonsku právě pro děti, mnozí to vůbec nechápali. Muzikanti ale věděli, že je to jejich budoucí publikum. Dnes již vůbec nikoho nezarazí pořady pro malé děti, které se v pražském Rudolfinu pravidelně konají. Stejně tak to dělají i další orchestry, světové nevyjímaje.

Ředitelka naší zastupující agentury, paní Sasaki, vzpomínala, že Boni pueri přicestovali do Japonska na své první turné před dvaceti lety, a i tehdy měli tu čest koncertovat v  Gakushuin School. Tehdejší posluchači jsou dnes již dospělí. Mají svá zaměstnání, možná založili i rodiny a věřme, že mají rádi hudbu. Když se večer vydají na koncert, možná si vzpomenou na chvíli, kdy tleskali Boni pueri.

P.S. „Volný den zítra mám,co já s ním udělám?
Páni já nemusím vstát, až do půl deváté spát.
Zítra je volný den!

Hana Musílková, Tokyo, 3. 12. 2019

Milí rodiče a všichni naši přátelé!

Obdivujeme zajímavosti Japonska, orientujeme se v pravidlech této krásné asijské země a pomalu začínáme i japonsky myslet. Lidé v Japonsku zásadně chodí po levé straně, občas se ještě na poslední chvíli vyhýbáme kolemjdoucím. Dnes jsme měli možnost maximálního tréninku, neboť jsme mohli okusit jízdu tokijským metrem. Na recepci hotelu jsme byli upozorněni, že venku prší a jsou nám k dispozici krásné průhledné deštníky. Paní překladatelka, která nás doprovází a perfektně se nám věnuje, uklidňuje, že déšť rozhodně vadit nebude. Nechápeme, ale věříme. Hotel Sunshine Prince Hotels s 1146 luxusními pokoji na 37 podlažích patří k moderním komplexům. Je velmi nápaditě propojen s ohromným obchodním a relaxačním centrem umístěným ve čtyřech podzemních patrech.  Chcete si zajít na dobré jídlo nebo něco nakoupit? Sjedete ze svého pokoje do prostoru B1. Je to skutečný labyrint, hotové menší město. Nechce se ani věřit, že tento hotel postavili Japonci již na konci sedmdesátých let.

Jak už asi tušíte, přes obchodní centrum se během patnácti minut bez jediné kapky ocitáme v tokijském metru. Venku zatím leje jako z konve. Máme prý štěstí, cestujeme již po drsné ranní dopravní špičce. Zvlášť mladší kluci jsou trochu zklamáni, těšili se na průvodčí, kteří je v bílých rukavičkách budou štosovat a pěchovat do vlakové soupravy 😊. Místo toho mají pro sebe potřebných 45 centimetrů osobní zóny!

Japonci se chlubí, že jejich metro přepraví denně! 20 miliónů lidí, bez ohledu na to, že jsou lístky hodně drahé. Od japonské agentury dostane každý z nás jízdenku. Musíme ji pečlivě uschovat, protože ji během cesty budeme potřebovat. Při přestupu lístek odevzdáme, terminál ho „spolkne“ a o metr dál „vyplivne“. Když už v jízdě pokračovat nebudete, „spolknou“ vám ji čertovy krabičky navždy 😊 Informace o příští stanici a přestupech jsou hlášeny japonsky i anglicky, takže nejsme odkázáni jen na rozsypaný čaj.

V metru se podlaha leskne, jako by ji právě nablýskala uklízečka Nagelvogelvurdebaníková z filmu 6 medvědů s Cibulkou. Všudypřítomná čistota je neuvěřitelná. Všimli jsme si, že na ulicích nejsou nikde odpadkové koše. Jsme již tak vycvičení, že v šatně bez odpadkových košů si prázdné petky dáváme zpět do svých batohů. Jednoznačně zde platí, že příklad a prostředí vychovává, a můžeme si o tom v Čechách myslet co chceme.

Dnes nás čeká koncert v dalším krásném sále Yotsuya Kumin Hall. Posluchačkami jsou především studentky a jejich učitelé. Zpíváme opět plných 90 minut, začínáme evropskou klasikou a pokračujeme folklórní částí. Nikdo nemohl tušit, co se během pár minut stane. Rozjuchaní posluchači se dostávají do varu ve chvíli, kdy je „šablenka bróšena“. Sólista Filip, který odzpíval na stovky koncertů, se chystá v nové choreografii k výškovému skoku. Krásná letka ve výšce, ale Filip nedopadá, letí, stále letí přes celé pódium, trvá to snad několik sekund, nevěřícný a konsternovaný pohled pana ředitele, obdivný šum v sále, fascinovaný klavírista, Filip dopadá napravo až k divadelním šálám a zmizí 😊 zdá se, že doletěl až do šatny! Sál nadšeně aplauduje, kluci se řehtají, nemohou smích zadržet. V šatně pak najdeme Filipa, který v klidu čeká, až dorazíme.

„Myslela jsem, že jste zpěváci a ne akrobati,“ říká zástupkyně ředitele jednomu ze zpěváků.

„Doteď jsme byli,“ chechtá se Kamil.

Poslední třetina patří vánočním písním z celého světa a známým melodiím z filmového studia Ghiblli. Tyto krásné a laskavé animované pohádky Japonci milují a dívají se na ně i dospělí. Ve městech jsou obchody, které jsou výhradně věnovány filmům Totoro, a jakmile zazní první melodie, zavládne mezi posluchači nadšení!

I dnes Štěpán vyrazil se svým vláčkem – kočkobusem přes celé pódium a holky na „vagóncích“ mohly oči nechat. Ukázalo se, že japonská děvčata také zpívají v pěveckém sboru a jejich paní sbormistryně požádala, zda by si s námi zpěvačky nemohly zazpívat Mozartovu skladbu Ave verum corpus. Japonská sbormistryně byla z Boni pueri a našeho pana ředitele tak nadšená, že mu ještě dlouhé minuty po koncertě děkovala a výhradně ho oslovovala „Maestro“.  Každá ze studentek pak nesla našim klukům žlutou růži. V Japonsku jsou tyto květiny spojovány se Sluncem, štěstím, prosperitou a blahobytem.

K tomu jsme také nakonec došli. Vynikající klasická japonská „nudlárna“ díky nám opět praskala ve švech. V dřevěných dížkách fantastické nudle, na talířcích smažené krevetky, párečky, rybičky či šunka.

„To je ten blahobyt,“ rozesmál nás jeden z nejmladších kluků.

Zítra máme nabitý program a vstáváme již brzy. Jedeme do prestižní mateřské školy, kterou navštěvovaly děti japonského císaře. I dnes si drží tato škola velké renomé a nám je velkou ctí, že se do ní můžeme podívat.

Hana Musílková, Tokyo, 2. 12. 2019

Milí rodiče, prarodiče a přátelé Boni pueri,

než jsme se vydali na koncertní turné, slýchali jsme od starších kluků, že v Japonsku mají nádherné koncertní sály. Když jsme dnes přijížděli k Centru vzdělávání ve městě Asahishi, které leží rovněž v provincii Chiba, už nás nepřekvapil perfektní pořádek na silnici, dokonale sestříhané keře, chodník bez jediného listu ze stromu, vyleštěné zábradlí a dokonale lesknoucí se obrovské prosklené plochy budovy tak, „že se sami vidíte“ 😊

Sál byl skutečně nádherný, ale to jsme ještě netušili, jakého překvapení se náš klavírista Robert dočká v zákulisí. Čekaly tam na něj 3 (slovy tři!) klavíry značky Steinway. Pán, který má na starosti jen přípravu klavírů, mu nabídl, aby si vybral, na který chce zahrát. Ve stylu „Alpy tě ohromí, Karle, ale tohle, to tě dojme,“ přivážejí usmívajícímu se klavíristovi nástroj, který si tentokrát nemusí pulírovat prachovkou sám, jak je zvyklý.

Na zkoušce nás vítá šéf Centra vzdělávání. Je to funkce, která by odpovídala např. krajskému radnímu pro kulturu a všichni si ho tu velmi váží. Přichází japonský dětský sbor, který se k nám přidá během našeho dvouhodinového koncertu v jedné z nejznámějších koled Tichá noc. Zpívat ji budeme japonsky, anglicky a česky. Japonské děti jsou velmi milé, nejmladším je pět let a velmi rády se fotí, pořád se smějí, běhají drobnými krůčky, třepou ručkami a ke každé fotce připojí „viktorku“. Starší děvčata, která jen očkem zahlédla naše zpěváky, na ně mávala, pištěla, pak se zase schovávala, objevovala a s chichotem mizela. Kluci byli opravdu v kurzu 😊

Zaplněný sál nám vytvořil při koncertě krásnou atmosféru. Posluchači byli velmi pozorní, při Vltavě, kterou jsme jim připravili v japonštině, sál doslova zahučel a rozvlnil se. Naprosté nadšení vyvolaly české a slovenské lidové písně, které zpíváme ve folklórních krojích a skladby z japonského animátorského filmového studia Ghiblli doplněné nápaditou choreografií, ty opravdu posluchače zvedly ze sedadel! Logem studia Ghiblli je Totoro, postava z filmu, který všichni naši kluci znají a Japonci milují. Postavička je tak populární, že je všude možné zakoupit nejen suvenýry, ale i dezerty v jeho podobě. Milí rodiče, máte se pod stromečkem nač těšit 😊

Závěrečná píseň Tichá noc zněla sálem nejprve v japonštině, v samém závěru pak česky. Věřte nám, bylo to velmi dojemné pro obě strany. Naši kluci zpívali výborně a japonský sbor v nich měl velkou oporu. Když vidíte, jak desetiletý kluk z Hradce drží za ruku stejně starou dívenku z Japonka a zpívají spolu „hvězdy při svitu u jeslí dlí, v nichž malé děťátko spí“, uvědomíte si, že všichni lidé dobré vůle mají k sobě blízko, ať jsou odkudkoli.

V samém závěru vystoupil na slavnostní recepci, kterou pro Boni pueri japonští pořadatelé připravili, ještě jednou pan ředitel, který poděkoval našim zpěvákům za nádherný zážitek.

„V životě jsem měl několik velkých přání. Ale hned dvě jsou spojena s Českou republikou. Obdivoval jsem jako chlapec paní Věru Čáslavskou, vynikající gymnastku, viděl jsem ji osobně na Olympijských hrách v Tokiu. Díky ní jsme se začal věnovat gymnastice, ale tak daleko jsem to nedotáhl,“ řekl.

„Dnes jsem slyšel Boni pueri. Jste úchvatní, fantastičtí! Chtěl bych být také zpěvákem v takovém chlapeckého sboru, ale to již s ohledem na věk nestihnu. Tak jsem si aspoň s vámi velmi rád zazpíval skladbu Vltava od Bedřicha Smetany. Je to moje nejoblíbenější skladba a naše děti se o ní učí již od sedmi let. Jsem šťastný za naše posluchače, jak krásné hudby se jim v podání Boni pueri dostalo,“ dodal.

Protlačíme se davy fanynek, které na nás čekají před sálem, a odjíždíme směr Tokio. Nemůžeme se dočkat, protože se po několika letech vracíme do fantastického hotelu Sunshine City Prince Hotel v samém centru Tokia, na něž mají generace kluků před námi krásné vzpomínky.

Děkujeme vám všem, kteří na nás myslíte, píšete nám krásné komentáře na facebooku a šíříte naše webové zpravodajství. Jsme všichni v pořádku a máme se výborně! Myslete na nás i zítra, kdy nás čeká náročný benefiční koncert, budeme rádi.

Zdravíme Vás z nočního neonového Tokia!

Vaši kluci z Boni pueri

Hana Musílková, Tokio, 1. 12. 2019

Milí rodiče a všichni přátelé Boni pueri,

Japonsko nás přivítalo krásným slunečným počasím, které příjemně koresponduje s poměrně nízkými teplotami. Široké bulváry v městě Chiba, které leží pouhých 40 km od Tokia, jsou nádherné! Všude je perfektně čisto, vše má své místo, lidé jsou velmi zdvořilí a ohleduplní. Na stovkách obchodů jsou reklamy, ať již neonové nebo tištěné. Zdálo se nám, že jsou ale velmi vkusně umístěny, nepřekrývají se, dávají jasnou informaci, jsou pěkně graficky vyvedené, žádné „pel-mel“ 😊

Procházíme přes nejrušnější třídu celého města. Již včera jsme se přesvědčili, že se v Japonsku jezdí vlevo. Hrnuli jsme se ke dveřím autobusu, bohužel na opačnou stranu.  Zatímco si Češi zvykali na jízdu vlevo od smutného roku 1939, v Japonsku se jezdí vlevo již od dob samurajů. Příznivci automobilů značky Honda, kterých je mezi námi opravdu hodně, prohlížejí zaparkovaná auta. Některé modely se totiž do České republiky vůbec nedovážejí. Jsou to takové malé „nákupní tašky“, které mají velkou výhodu. Všude se vejdou 😊 Do Japonska se však dovážejí i vozy s volantem na opačné straně, neboť si evropskou specifikaci někteří zákazníci přejí. Takové BMW či Mercedesy s volantem vlevo jsou totiž považovány za více autentické a pro movitější Japonce jsou ukázkou prestiže a důkazem vysokého společenského postavení.

Dnes nás čeká náročná zvuková a choreografická zkouška, které se zúčastní i paní prezidentka naší zastupující agentury a další členové japonského týmu. Všechny skladby jim přezpíváme, doladíme správnou výslovnost v uvádění i ve skladbách, aby naše japonština byla dokonalá a posluchači spokojeni.  Na výsledku hodně záleží a je pro nás velkou odměnou, když se ozve potlesk! Kamil svou japonštinou naprosto nadchne a dostane se mu osobního poděkování!

Ráno nás paní překladatelka seznamuje s místem, kam se na „přezkoušení“ vydáme. Hovoříme-li v Čechách o dopravní zácpě, či velkém množství lidí, které je třeba přepravit do zaměstnání či do školy, vůbec si prý neumíme představit, co to znamená v Japonsku. Jelikož řidič musí počkat, než se všechny průchody bezpečně uzavřou, nastoupí do akce výpravčí, kteří nemají na výběr a čouhající cestující buď vyhodí, nebo zatlačí použitím sil, a tak vyplní i poslední kousek prostoru.

Na vlastní oči jsme se ale přesvědčili, že japonská doprava je něco, k čemu se v Čechách jen horko těžko přiblížíme. Čistota, efektivita a neuvěřitelná spolehlivost. Na velké ceduli byl stanoven čas našeho odjezdu i s počtem vagónů, které dorazí. V této chvíli znalci povídek Šimka a Grossmanna citovali s naším klavíristou:

„V 10:35 je tu hroch.“

„Až v 35? To mohu ještě seskočit a rozplést Milovského.“

Sotva se však dotkl země, byl tu hroch. 😊

Ano, tady opravdu nelze předpokládat, že by měla doprava byť jen pár sekund zpoždění.

Protože cestujeme až po desáté hodině, je už ve vlaku volněji. Už když přicházíme na „nádraží“ s jednou stanicí tam a druhou zpět, je vidět na tvářích kluků úsměv. Koleje nikde! Snad přesně na vteřinu se objeví vysoko nad zemí vláček se dvěma vagóny, který kluci okamžitě pojmenovali „kočkobus“.

„Aspoň tady nikdo nemůže spadnout do kolejiště,“ smějí se kluci.

Nastupujeme, ale přestože je volno, sednout si nikdo nechce. Všichni máme připravené mobily a foťáky, abychom tuto zajímavost zachytili. Ještě nikdy jsme tento způsob dopravy v Japonsku nevyužili a je to opravdu velký zážitek. Visíme a vezeme se mnoho metrů nad zemí bez neustálého startování a popojíždění. Škoda, že jen dvě stanice ☹

V pozdním odpoledni vyrážíme do víru velkoměsta a těšíme se na výbornou večeři. Tentokrát vyhrála, jako ostatně velmi často, stará známá „nudlárna“. Nejen, že udon (tlusté nudle) výborně chutnají a je jich hromada, ale můžete sledovat kuchaře přímo při práci. Jestli čekáte tradiční cedník na slévání těstovin, jsme na omylu. Místo toho tu používají ohromný „podběrák“, kterým nudle cedí a poté připravují do stylových dřevěných dóz.

Rozhodně se tu nesmíte pohoršovat nad srkáním, i když vám jistě od malička vysvětlovali, že se to nedělá. Japonci tím totiž vyjadřují, že jim chutná, a navíc nudle jsou opravdu horké. Sedíme v restauraci plné Japonců a užíváme si vynikajícího jídla. Nejmladší kluci si pochutnávají, a dokonce zbaští tak velkou porci jako starší kluci, což je opravdu s podivem.

Když se mladší chlapci dotazují, zda ještě jednou budou moci zažít „nudlárnu“, odpovídají jim starší kluci s úsměvem:

„Ještě jste tu nic neukázali. Když budete dobří, budou i nudle!“ 😊

Nyní už všichni kluci spí. Řídíme se doporučením paní prof. Illnerové. Jet lag neobelžete, spánek souvisí se světlem a tmou. Všichni dnes před den vydrželi a čas si postupně rovnáme.  Zítra nás čeká první důležitý koncert a přejezd do Tokia. Držte nám pěsti a myslete na nás.

Hana Musílková, Chiba, 30. 11. 2019

Milí rodiče, přátelé a kamarádi!

Odlepili jsme se od země jako na polštářku a letadlo společnosti Air France nabírá potřebnou výšku a rychlost. Při startu mírně poprchává. Snaživci u okénka s připravenými fotoaparáty si zprvu na své nepřišli. Okamžitě se nám ale vybavila památná věta řeckého matematika, fyzika a filozofa Archiméda: „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu Zemí!“ Každý z nás měl k dispozici malou obrazovku, kde mohl sledovat mnoho zahraničních filmů, hrát animované hry nebo monitorovat let na modelu glóbu. Bylo možné si místa přibližovat, měnit, oddalovat, nebo si generovat informace o městě, nad kterým zrovna letíme.

Nebudete tomu věřit, ale stal se zázrak! Při podrobném sociologickém průzkumu bylo zjištěno, že zatímco v minulých letech vedly počítačové hry, popř. filmy, tentokrát 74,6 % procent kluků sledovalo podrobný radar a vyhledávalo si další informace, 6,5 % si četlo a zbytek poslouchal hudbu ze svých mobilů. Z toho plyne, že jsme na naši dalekou cestu trvající 12 hodin a dlouhou 9 700 km perfektně připraveni.

Mladší kluci nikdy nezklamou 😊 Zatím se opravdu snaží dělat všechno přesně, jak je třeba, neustále kontrolují své pasy, letenky, hlasitě japonsky zdraví, jdou zdvořilí a odpočívají dle pokynů. Protože někteří z nich měli v příručáku i nějaké to učení a zřejmě i nějaký pokyn z domova, pobavili jedinou ženu našeho týmu otázkou: „Ještě si propočítám nějaký příklad a kdybyste chtěla, můžete mě vyzkoušet z přídavných jmen 😊 Ve chvíli, kdy se o ně pokouší jet lag, je to obdivuhodné a velmi statečné 😊 Takové kluky máme v Boni pueri!

Čeká nás vynikající bohatá večeře, většina volí kuřecí masíčko v sladkokyselé omáčce s bramborami, čerstvý salát a kvalitní camembert.  Večer jsme „zahlehli“ do svých sedaček. Nejstarší členové koncertní sestavy vzpomínají nostalgicky na roky, kdy se jako malí poskládali ke spánku kdekoli a téměř okamžitě usnuli. Ráno se budíme do sluníčka. Nad Japonskem obdivujeme krásnou přírodu, hornatá pásma, ostrůvky, letíme opravdu nízko nad hladinou moře a naprosto hladce přistáváme. Jsou to tak krásné barevné scenérie!

S hrdostí vstupujeme na půdu Země vycházejícího Slunce, kam se Boni pueri za posledních dvacet let vracejí již podesáté. Velice vřele nás vítá paní prezidentka naší zastupující japonské agentury, paní překladatelka a produkční, usmívají se na nás a odvážejí nás do nádherného hotelu v sousední prefektuře Tokia, do města Chiba. Tradiční japonská večeře byla vynikající!

Když v roce 2000 dojednal pan ředitel Pavel Horák vůbec první japonské turné pro hradecké kluky, ve skrytu duše si jistě přál, aby se do této krásné země mohl s dalšími chlapci ještě někdy vrátit. Sny se mají plnit, a nejen o Vánocích, co říkáte?

Hana Musílková, Chiba, 29. 11. 2019

Milí rodiče a všichni fanoušci Boni pueri,

hlásíme se vám z druhého největšího letiště Evropy v blízkosti Paříže, ale naše zajímavé cestovatelské zážitky začaly už u nás doma. Lehce přejdeme to, že mnozí z nás vstávali jen tři hodiny po půlnoci a někteří dokonce prý nedočkavostí ani oka nezamhouřili. Na letiště nás přišel pozdravit pan ředitel Jindřich Forejt, který klukům vyprávěl zajímavosti z Japonska. Právě on pro nás připravil několik zahraničních turné a koncertů a velké překvapení chystá i pro rok 2021! Vcházíme na Letiště Václava Havla v Praze s úsměvem od ucha k uchu. Všechno jde jako na drátkách, malí kluci jsou natěšení na dlouhou cestu a velcí s přehledem mají vše pod kontrolou.

Přichází k nám milá slečna a sděluje nám, že o Boni pueri již všichni vědí a že budeme mít jednodušší režim odbavení. Pouští nás tam, kam ještě nikdo nesmí, a naše sebevědomí stoupá vysoko. Již tradičně odevzdává zavazadlo jako první náš pan ředitel. Druhá slečna v šátku barvy trikolóry se ale už vůbec neusmívá, mluví rázně a rozhodně se jí nelíbí našich 35 příručních zavazadel, byť splňují všechny předepsané podmínky i rozměry. Zpovzdálí sledujeme celou situaci a brzy je jasno – začíná „boj o příručáky“.  Letadlo do Paříže je prý totálně narvané a všechna kabinová zavazadla se tam prostě nevejdou. Buď přistoupíme na jejich nabídku, že nám je odbaví a uvidíme je až v Tokiu, nebo nám je začnou přeměřovat, popř. využijí přepravního řádu a naše kufříky poletí dole. Pan ředitel a vedoucí kvartet se snaží vysvětlit celou situaci, nepomáhá ani vysvětlování, že máme v zavazadlech důležité dokumenty, bez kterých se neobejdeme, noty a uvádění v japonštině, bez kterých se neobejdeme, počítače, powerbanky a učení, bez kterého nemůžeme existovat 😊 Slečna byla neoblomná. Návrh, aby kabinová zavazadla sebrali těm, kteří letí jen do Paříže, a nám je na dlouhou cestu nechali, ji neoslovil ani náhodou.

„To to pěkně začíná, asi to tady dnes slečnu nebaví,“ komentovali vtipně falzetisté.

Do třetice všeho dobrého, říká se. Kde se vzala, tu se vzala, objevila se před vstupem do letadla milá a usměvavá třetí slečna. Poprosila nás, zda bychom se nevzdali alespoň části zavazadel, ale pak to vymyslela báječně! Vzala nás jako první a my jsme velmi pohodlně příručáky v prázdném letadle „ubytovali“.  Všechno dobře dopadlo – „přitom taková blbost, co?“ 😊

Po klidném letu vystupujeme na Letišti Charlese de Gaulla, pojmenovaném po francouzském státníkovi. Znalci z našich řad tvrdí, že pokud tu někdy byli, vždy prochází celé letiště rekonstrukcí. Nejinak tomu bylo i dnes, a tak cesta za dobrou voňavou kávou, horkou čokoládou nebo čajem byla přece jen z terminálu k terminálu o trochu delší.

Mladší kluci jsou nalepení na skle letištní haly a sledují místní „cvrkot“. Každý stroj je zajímá a vedou o tom dlouhé diskuse. Víte, že máme s sebou dosud nejmladší tým zpěváků? Celé dvacítce kluků není ještě ani 15 let, nejmladším sotva deset. Chlapecký sbor, tolik ceněný na celém světě, má v podání Boni pueri opravdu malé chlapce, které doplňují mladí tenoři a basi, přesně tak, jak to má být. Nevozíme s sebou v TB vousaté muže hodně přes čtyřicet, jak to někdy bývá, asi bychom je za chlapce těžko vydávali 😊 Jak to děláme, že se tak malí kluci naučí náročný dvouhodinový repertoár, je naším know – how. Jisté je, že jim jsou velkým vzorem starší kluci, kteří se o ně na cestách pečlivě a bezvadně starají. Za pár desítek minut se už zvedneme na křídlech směr Tokio. Myslete na nás a držte nám pěsti.

Všichni kluci jsou v pořádku, účastní se aktivně „festivalu počítačových her“ a moc vás zdraví!

Hana Musílková, Letiště Charlese de Gaulla 28. 11. 2019

Český chlapecký sbor Boni pueri odlétá 28. 11. 2019 na své jubilejní 10. turné po Japonsku. Záštitu nad turné a zejména nad koncertem v St. Mary´s Cathedral v Tokyu převzal velvyslanec České republiky v Japonsku pan Martin Tomčo.