Zprávy z turné
Dobré ráno z přístavu Kóbe!
Zatímco korejská skupina úspěšně koncertuje po různých koutech Koreje, my se s podobným úspěchem a přijetím publika setkáváme na lodi. Po úspěšných představeních jsme obdrželi žádost o přidání jednoho mimořádného koncertu. A to rovnou vánočního. Na Štědrý den vystoupíme na lodi s mozartovským programem! Diváci se můžou znovu těšit na Vojtu a Kubu v hlavních rolích!
Na našem facebookovém profilu jsme Vám ukázali, jak naše parta bydlí na lodi Nippon Maru. Chlapci zde tráví volný čas nejen na kajutách, ale máme k dispozici i posilovnu nebo společenské místnosti lodi. Zejména starší kluci chodí denně posilovat a udržují se v kondici. J
Dnes nás kromě tradičního dvojkoncertu čeká speciální večeře. Kapitán ocenil naše vzorné chování, a hlavně perfektní vystoupení a pozval nás dnes večer na večeři. Určitě se máme na co těšit!
Naší další destinací je město Beppu. Beppu je lázeňské město nacházející se v prefektuře Óita na ostrově Kjúšú. Je to nejjižnější město, kam v tomto turné zavítáme. Předpověď hlásí až 24 stupňů Celsia!
Z Kóbe, redakce zahraničních zpravodajů Boni pueri
Dobré ráno z paluby Nippon Maru!
Boni pueri jsou již zkušenými námořníky. Máme za sebou již tři dny plavby a šest povedených koncertů. Diváci do poslední chvíle netuší, co je čeká, ale z našich vystoupení jsou vždy nadšeni a bez přídavků nedocházíme!
Plavbu si skutečně užíváme, na to, jak krásné prostředí zde máme se můžete podívat na video, které je již na našem facebookovém profilu 😉
Z tokijského přístavu jsme odpluli do města Nagoja. To si jistě pamatujete, protože zde jsme zpívali náš poslední společný koncert. A také navštívili zajímavá místa, včetně nagojského přístavu nebo blízkého akvária. Tentokrát jsme viděli přístav i z druhé strany od moře J
Dnes odpoledne Nippon Maru vyrazí na svou další plavbu, tentokrát přes širé moře do města Kóbe. Město Kóbe se rozkládá na jižním svahu hory Rokkó, západně od ósackého zálivu. Je zde šestý nejrozsáhlejší přístav na světě, který zpracovává největší objem nákladní dopravy v Japonsku. Kóbe bylo během druhé světové války téměř zničeno, ale po válce bylo město velmi rychle obnoveno v moderní město.
Z Nagoji zdraví Boni pueri!
Redakce zahraničních zpravodajů
Milí rodiče a přátelé Boni pueri,
právě plujeme z přístavu Nagoja, čtvrtého největšího města Japonska, do Tokya. Máme za sebou další koncerty v krásném koncertním sále na lodi a první focení s pasažéry, kteří si fotografii s námi chtějí odvézt na památku. Zejména při choreografické části má často úsměv na rtech i náš pan ředitel. Stalo se, že ve chvíli, kdy ukáže sboru nástup, posune se mu těleso kamsi doprava, během chvíle zase doleva 🙂 Proto jsme dnes nacvičili i tzv. námořnický krok, který je tu často opravdu nutný 🙂 S radostí jsme také přijali nabídku prohlédnout si Nippon Maru a dokonce nahlédnout do kapitánského velína. A tak si uvnitř lodi vybaveni předepsaným dress code mladých gentlemanů a venku ve slušivém civilu užíváme pro většinu z nás zcela nových zážitků. Vymýšlíme také různé bláznivé možnosti připojení, abychom vám mohli dávat podrobné zprávy z naší cesty. Protlačit na lodi byť jen jednu fotku je, veřte nám, i přes velkou snahu někdy opravdu obtížné. Víme ale, že nám krásné zážitky moc přejete a i u vánočních příprav na nás myslíte. Dnes nás vlny uspí asi docela spolehlivě.
Redakce zahraničních zpravodajů Boni pueri, Nagoja – Tokyo 18. 12. 2016
Vážení přátelé, milí rodiče!
Boni pueri jsou již na palubě Nippon Maru a jsou připraveni vyplout!
Po snídani jsme vyrazili z „našeho“ tokijského hotelu do blízkého přístavu. Seznámili jsme se částí lodní posádky a režisérem našich koncertů. Proběhla důkladná zkouška na večerní představení, která budou rovnou dvě. Aby mělo co možná nejvíc pasažérů možnost poslechnout si náš koncert, budou představení zdvojena. Lodní sál je největší místností na palubě a pojme zhruba 200 posluchačů.
Zpravodajství pro Vás budeme pravidelně připravovat, ale připojení k internetu máme pouze v přístavech. Na moři zatím není. J
Nyní se pečlivě připravujeme na koncert a doufáme, že se nám povede stejně, jako koncerty minulé.
Z lodi Nippon Maru zdraví redakce zahraničních zpravodajů Boni pueri!
Vážení přátelé,
Po deseti dnech se lodní skupina vrátila do hlavního japonského města. Cesta z Nagoji byla komfortní a velice rychlá, absolvovali jsme jí opět rychlovlakem Šinkanzen. Ten zvládl cestu dlouhou přibližně 350 kilometrů za méně než 2 hodiny. Cestou jsme se kochali výhledy do krajiny a prosvištěli jsme pod sopkou Fudži rychlostí blížící se 300 kilometrům v hodině. Video z jízdy můžete shlédnout na našem facebookovém profilu 😉
Po příjezdu do Tokia nás čekalo volné odpoledne. Měli jsme dostatek času na odpočinek i návštěvu města, ve kterém se už všichni výborně orientujeme. I ti nejmladší kluci tak získali cenné životní zkušenosti. Před budoucími koncerty, které nás na palubě Nippon Maru čekají, jsme si dnes nacvičili rychlé převlékaní kostýmů. Z folklóru do černých košil nám to nesmí trvat více jak 100 sekund!
Večer se starší kluci vydali do čtvrti Ikebukuro. Jejich cílem byl mrakodrap Sunshine 60, který sousedí s hotelem, ve kterém jsme byli ubytováni při našich minulých cestách po Japonsku. Sunshine 60 má, jak název napovídá, 60 pater. V nejvyšším patře je observatoř, ze které je při dobré viditelnosti vidět do vzdálenosti sta kilometrů.
Dnes večer bude v hlavní japonské televizní stanici NHK poprvé uveden program, kterého jsou Boni Pueri součástí. Jistě si pamatujete, jak jsme před několika dny natáčeli v sídle japonské televize skladby Hana Wa Saku a Tichou noc. Spolupracovali jsme přitom s vynikajícím tenorem Masafumim Akikawem.
Zítra ráno nás čeká nalodění na loď Nippon Maru. Moc se těšíme na další koncerty!
Příjemný zbytek dne!
Redakce zahraničních zpravodajů
Vážení a milí,
dnešní den byl ve znamení loučení a poznávání. Dopoledne se polovina chlapců oddělila a odjela na 200 kilometrů vzdálené letiště. Nyní jsou již v pořádku v Soulu, kde odpočívají a připravují se na zítřejší vystoupení.
Mezitím co korejská sestava cestovala, my jsme vyrazili poznávat Nagoju. Část chlapců navštívila obchodní čtvrť, muzeum Toyota, Nagojský přístav nebo strávili den učením do školy.
Jelikož jsme v našich peněženkách našli poslední drobné, vyrazili jsme nakupovat. Vybírali jsme nejen mezi velkým množstvím elektroniky, ale také mezi suvenýry. Těšte se na nové hůlky nebo vějíře s japonskými motivy! Po nákupech jsme vyrazili na oblíbenou japonskou zábavu – videohry.
Ti z nás, kteří navštívili Historické muzeum průmyslu a technologie Toyota, se dozvěděli o rozvoji firmy, od počáteční výroby tkalcovských stavů až do stádia globálního výrobce automobilů.
V přístavu se chlapcům nejvíce líbilo akvárium, ve kterém mohli vidět skvělou delfíní show nebo krmení tučňáků. Zároveň si zvykali na mořský vzduch, jelikož za dva dny již budou na lodi.
Zítra nás čeká Tokio, kam dnes dorazil i ruský prezident Vladimír Putin 😉
Od dnešního dne můžete sledovat i zpravodajství našich kamarádů v Jižní Koreji.
Přejeme Vám příjemný den,
Redakce zahraničních zpravodajů
Milí rodiče, vážení čtenáři,
dnes naposledy koncertovala japonská skupina na pevnině. Dnes naposledy v plně sestavě 32 zpěváků. Zítra totiž nastává chvíle dočasného loučení, kdy polovina z nás zůstane v Japonsku a bude koncertovat na velké slavné zaoceánské lodi Nippon Maru a druhá část odletí do Jižní Koreje, kam již v těchto chvílích míří další skupina Boni pueri přímo z Čech. Ano, vyznat se v naší logistice není mnohdy jednoduché, leč vězte, vše máme perfektně připraveno.
Dnes jsme se přesunuli autobusem do Nagoji, kde se konal celovečerní koncert. Nagoja je čtvrté největší město Japonska, pyšní se moderními a novými budovami. Během druhé světové války bylo město masivně bombardováno a z původních staveb je zde dochováno pouze málo. Nagoja láká návštěvníky na velmi zajímavé Tokugawské muzeum umění, Pamětní průmyslové a technologické muzeum a v rušné části Sakae není na škodu se zastavit v Muzeu robotů. Do Nagoje je vynikající dopravní spojení, ať už z Tokia nebo jiného většího města Japonska, což si mimo jiné obě skupiny v příštích dnech vyzkouší – každá odcestuje na jinou světovou stranu.
Jako všechny předchozí koncerty i ten dnešní dopadl na výbornou, pořadatelé byli výkonem dobrých chlapců nadšeni. Přiznali, že to bylo poprvé, co si pozvali umělce ze zahraničí a že pokud je takových více, že určitě do budoucna nebudou váhat ani minutu. Boni pueri jistě zachovají přízeň a tak se již teď můžeme těšit na další spolupráci.
V těchto chvílích odlétá sestava 14 chlapců z Čech do Jižní Koreje. Přejeme jim všem (včetně dospělého doprovodu) klidný let a šťastnou cestu. Těšíme se na shledání!
Sajonara
Vážení a milí,
dnes poprvé jsme zde v Japonsku zažili déšť. A že byl tedy vytrvalý. Začalo pršet již v noci a velmi vydatně prší ještě teď. Japonci jsou ale i v těchto případech národem činu a tak Vám hotelová služba u dveří zapůjčí jednoduché leč účinné průhledné deštníky a můžete zvesela vyjít na ulici.
A tak jsme mohli vyrazit na dopolední koncert, který se dnes konal v místní budhistické škole Rakunan. Díky specifickému prostředí jsme zvolili repertoár složený pouze z českých a japonských skladeb a vánočních písní. Žáci nás překvapili svou vynikající disciplínou i nenuceným navazováním přátelství po skončení koncertu.
Budhismus hrál při formování Japonska zásadní roli. Tak jako v Evropě na konci temného středověku, i zde měli mniši klíč ke vzdělanosti. Původem z Koreje a z Číny, předávali znalosti z matematiky a literatury, stavěli chrámy, cesty a města a zodpovídali za vytváření základů kultury, umění, vlády a práva.
Jelikož ani v odpoledních hodinách déšť neustával, naopak nabýval na síle, naše umělecká agentura zajistila pro všechny odvoz taxíky. I to byl velký zážitek. Řidiči taxi jsou spolehliví a ochotní, v našem případě i trpěliví. Nejednou se totiž při nástupu stalo, že ten, kdo taxíkem v Japonsku ještě nejel, se snažil otevřít dveře. To lze jen zevnitř, a když chcete nastoupit, speciálním tlačítkem Vám musí otevřít řidič. V Japonsku se řídí na levé straně, a proto do taxi nasedáte také zleva. Někteří z kluků se tak automaticky chtěli posadit vpředu na pravou stranu, pročež zjistili, že na ně kouká vyděšený řidič. Ale vše proběhlo nanejvýš hladce a s úsměvy na obou stranách.
Na oběd jsme dnes vyzkoušeli místní specialitu – indoor gril ve stylu kušiage. Princip kušiage je v tom, že na špejli máte již připravené kousky masa, mořských plodů či zeleniny a tuto špejli na předepsaný časový úsek (několik minut) vložíte do rozehřátého oleje. Dobroty můžete doplňovat o saláty a různé dresinky. Oběd jsme si tak nejen velmi vychutnali, ale i příjemně užili.
Pomalu již balíme kufry do prefektury Aichi, do níž cestujeme zítra na poslední koncert na japonské pevnině v tomto roce. Moc myslíme na partu kluků, která zítra z Čech odlétá přímo do Koreje, kde se potká s polovinou z nás. Šťastnou cestu!
Redakce zahraničních zpravodajů
Přejeme Vám krásný den z Kjóta!
Po včerejším obrovském úspěchu v Hyogo Performing Arts Center i při předchozích koncertech nás dnes čekal zasloužený odpočinkový den v Kyotu.
Staré Kjóto (původně nazývané Heiankyo – hlavní město míru) bylo císařským hlavním městem Japonska po více jak staletí. Město bylo od roku 794 do roku 1868 státním uměleckým a kulturním centrem. Tuto pozici si více méně zachovalo dodnes. Malebné kopce obklopující město ze severu, západu a východu byly považovány za „přírodní opevnění“ města. Dnes zde stojí více jak 1.600 budhistických chrámů a 270 šintoistických svatyní dokazujících váhu a důležitost místního náboženství.
Do velkého ohrožení se Kjóto dostalo během 2. světové války, kdy bylo zapsáno na seznam měst, na které chtěly Spojené státy americké svrhnout atomovou bombu. Nakonec bylo naštěstí díky svému velkému kulturnímu významu ze seznamu vyškrtnuto. Stalo se tak jedním z mála japonských měst, kde jsou i dnes k vidění předválečné stavby (například tradiční dřevěné městské domy zvané „mačija“). Jde o klasická lidová stavení, kdysi v těchto domcích bydleli převážně obchodníci a řemeslníci. Domy dnes představují japonskou lidovou architekturu.
Dnes je Kjóto moderním městem, které je však v mnohém odlišné od ostatních japonských metropolí. Místní obyvatelé žijí stále v souladu s přírodou, mluví speciálním dialektem, s nímž mají ostatní Japonci trochu problém, a vše je spojeno s jednotlivými ročními dobami. Hrdě se zde dodržují tradice a Kjóto je tak jakousi nevyčerpatelnou studnicí japonské kultury.
Dopoledne jsme se vydali několik zastávek místním metrem do našeho dnešního prvního cíle poznání – hradu Nidžó. V roce 1601 Tokugawa Iejasu, zakladatel šógunátu Tokugawa, přikázal všem lenním pánům ze západního Japonska přispět na stavbu hradu Nidžó. Stavba byla dokončena během vlády Tokugawy Iemicua v roce 1626. Hrad měl sloužit jako Kjótská rezidence Tokugawských šógunů (v té době nejmocnější vládnoucí vojenské vrstvy). V roce 1788 v Kjótu vypukl velký požár, který zničil Vnitřní palác. Místo, na kterém stál, zůstalo prázdné až do roku 1862. V roce 1867 byl Ninomaru – jeden z dvojice paláců – svědkem prohlášení Tokugawy Jošinobua vracejícího moc do rukou císařského dvora. Následující rok byla na hradě ustavena císařská vláda. V roce 1939 byl hrad věnován městu Kjóto a o rok později otevřen pro veřejnost.
V interiéru hradu naleznete vzácné starobylé nástěnné malby, ovšem platí zde velmi přísný zákaz fotografování. Věříme ale, že se Vám budou líbit naše fotky z venkovních prostor zde pod příspěvkem či na naší oficiální stránce na Facebooku.
Poté naše kroky směřovaly k velkému slavnému chrámovému komplexu Kijomizu-dera. Jedná se o jednu z nejznámějších památek v Kjótu. Historie tohoto komplexu sahá až do roku 798, ale současné budovy byly postaveny v roce 1633. Jméno chrámu je odvozeno od vodopádu, který se nachází uvnitř – kijoi mizu, což doslova znamená čistá voda.
Ještě před samotným vstupem jsme si dali několik desítek volného času na oběd a nákupy v místních malých obchodech. Abyste totiž vystoupali na vrchol kopce, na němž se Kijomizu nachází, musíte se „prodrat“ úzkou tradiční uličkou přeplněnou obchody s všelijakým zbožím (a také samozřejmě davem místních i turistů).
Hlavní budova chrámu je pozoruhodná svou rozlehlou terasou podpíranou stovkami dřevěných sloupů, která ční nad svahem a nabízí krásný výhled na město. Výraz „skočit z Kijomizu“ je japonský ekvivalent českého rčení „skočit do něčeho po hlavě“. Je to odkaz na pověru z období Edo, podle které se každému, kdo přežije skok z chrámové terasy do údolí, splní jeho přání (nikdo z chlapců nezkoušel, pozn. redakce). Přežít takový skok je prý možné – bujná vegetace pod terasou může zmírnit pád šťastnějšího poutníka. Výška pádu je „jen“ 13 metrů, ale i to je na dřevěnou konstrukci značná hodnota.
Pod hlavní budovou se nachází vodopád Otowa-no-taki – tři proudy vody padající do jezírka. Chrámoví návštěvníci si nabírají vodu do kovových hrníčků, protože věří, že má léčebné účinky. Říká se, že pití vody ze třech proudů dodává zdraví, dlouhověkost a úspěch při studiu.
V tomto krásném komplexu jsme vydrželi až do pozdních odpoledních hodin. Večer jsme uspořádali ještě „poradu mužstva“ před posledními dvěma koncerty na japonské pevnině. Blíží se totiž čas odletu do Koreje a odjezdu na loď Nippon Maru.
Krásný večer všem v Čechách
Naprostá bomba!
Tak touto charakteristikou by se velmi výstižně dal popsat dnešní den. Třetí adventní neděle se zde v Japonsku nesla ve znamení jediného – důležitého koncertu v legendární koncertní síni Hyogo Performing Arts Center.
Ta byla otevřena v roce 2005 a během svých turné zde Boni pueri vždy koncertovali. Hyogo Performing Arts Center je nejen v Japonsku, ale i ve světě, tím nejlepším, co můžete umělci pro koncert nabídnout. Od obrovského dřevem pokrytého akusticky dokonalého sálu přes nejmodernější osvětlovací technologie, které koncert pozvednou na ještě vyšší úroveň až po fantastické zázemí šaten. Zapomenout nesmíme ani na ochotný a milý personál koncertní síně. K našemu tradičnímu mozartovskému programu jsme ještě navíc speciálně pro dnešek vytvořili prezentaci s tématem „Dear Mozart from Prague“, která popisovala a v obrazech zachycovala Mozartův vztah k Praze a části života, během nichž zde pobýval. Obrazy s popisky v japonštině, které byly promítány nad sbor, měly u obecenstva obrovský ohlas.
Nechceme působit nijak nadutě, ale vyprodat hlavní sál není nic jednoduchého. Boni pueri ale dnes slyšelo téměř 2.000 posluchačů a pořadatelé již několik dní předem hlásili, že je na neděli 11. prosince vyprodáno. Z toho máme velkou radost a ještě více jsme si dnešní koncert užili.
Každý umělec touží, aby po něm v Hyogo Performing Arts Center zůstalo něco ještě více než skvělý koncert. I na to se zde myslí a tak v zákulisí na stěnách najdete barevné podpisy všech významnějších umělců, kteří zde účinkovali. Od roku 2007 jsou zde každoročně podepsaní ředitelem Pavlem Horákem i Boni pueri. Dnes jsme přidali naši novou samolepku. A že nejsme vůbec ve špatné společnosti… Hned vedle nás najdete například fenomenálního klavíristu Jevgenije Kissina, houslistu Gidona Kremera s orchestrem Kremerata Baltica, Zubina Mehtu či naše kolegy z Thomanerchor Leipzig.
Po třech náročných dnech ve znamení velkých úspěšných koncertů nás čeká zítra poslední volný den v Kyotu. A těšíme se, protože toto město doslova přetéká japonskou kulturou a starobylými chrámy.
Z dnešního koncertu nadšená redakce zahraničních zpravodajů
Vážení přátelé, milí rodiče,
po dvou dnech se Vám opět hlásíme z „hlavního města“ oblasti Kansai, z Ósaky.
Noc na dnešek jsme, jak víte, strávili v japonských rodinách ve městě Inami. Při ranním setkání a vyprávění si zážitků z rodin můžeme říci, že všichni kluci se měli více než báječně. O všechny bylo skvěle postaráno. Po příjezdu již na stole čekala hotová večeře o několika chodech. Nechyběly speciality a roztodivnosti místní kuchyně jako například chobotnice, sépie, krevety či sushi. V některých rodinách probíhala konverzace plynně v angličtině, v jiných bylo třeba se dorozumívat tzv. „rukama, nohama“, o to větší zážitek to však byl. Vyspali jsme se všichni náramně. Japonci v noci ložnice nevytápějí, místo toho spí na tatami zabalení v elektricky vyhřívaných peřinách a to je opravdu úžasný požitek.
Ráno jsme sice vstávali celkem časně, ale snídaně obřích rozměrů v rodinách jakoukoli možnou nevrlost nedopustily. Maminky jsou totiž všude na světě sejné. Mají starost, aby děti nehladověly a pokud hostí návštěvu, péče se ještě zvyšuje. A pokud je návštěva dětská, dovedete si asi sami lehce domyslet, jak starostlivě a mile se nám věnovaly.
Naši japonští přátelé pro nás připravili před odjezdem na koncert do Hirakaty párty, během níž jsme si mohli vyzkoušet kaligrafii, skládání origami či hru na koto. Při kaligrafii (neboli umění krasopisu, kdy vytvoření ručně psaného znaku má přednost před samotnou čitelností textu a výsledek je vnímán jako umělecké dílo) většina z nás psala svá jména či jména svých blízkých. Ve vedlejší místnosti jsme se zase dozvěděli, že oblíbené „origami“ znamená v doslovném překladu z japonštiny „skládat papír“. Menší praxi již máme za sebou ze čtvrtka, o to více nás tato činnost bavila. Usednout však k pomyslné královně mezi japonskými hudebními nástroji, drnkací citeře koto, si troufli ti nejodvážnější z nás. Hra na koto totiž vyžaduje perfektní představivost pentatonické stupnice, jež je od našeho evropského sedmitónového systému velmi odlišná – pětitónová. Oktáva je tak složena z intervalů velkých sekund či malých tercií, které se však za sebou neopakují více než dvakrát (tercie se opakovat nesmí). Poté, co pochopíte systém ladění koto, před vás Japonci postaví noty a pokynou ke hře. Zádrhel je v tom, že noty jsou psané v krásných kaligrafických japonských znacích. Snad už by jen chybělo, aby byly složeny ve tvaru origami. 🙂
Bohužel musel po krásném dopoledni nastat i čas loučení. Ne však na dlouho, zpěváky a zpěvačky „The Little Singers of Hyogo Inami“ přivítáme u nás v Hradci Králové již na konci března. Připravujeme též společný koncert, na nějž naši přátelé přislíbili přivézt s sebou tradiční japonské hudební kroje a nástroje, mimo jiné právě i koto.
Na odpolední koncert jsme se vypravili do Hirakaty. Možná si vzpomenete, že v místní škole jsme strávili příjemný den. A tak o zaplněný koncertní sál a bouřlivou atmosféru při koncertě nebyla nouze. Na tradiční dvě společné skladby (jednu japonskou a jednu českou) se k nám přidal i místní sbor.
Na zítřek se moc těšíme, čeká na nás totiž jedna z nějvětších a nejvýznamnějších koncertních síní v celém Japonsku – gigantické a monstrózní Hyogo Performing Arts Center. Ovšem není to nejbližší koncert Boni pueri. Ten nejbližší se uskuteční již za pár hodin (v 15:00 SEČ) – v Malém sále Kongresového centra Aldis v Hradci Králové vystoupí všechna přípravná oddělení, jako host vynikající britská sopranistka Christina Johnston. Držíme všem klukům v přípravkách pěsti!
Redakce zahraničních zpravodajů
Vážení přátelé,
dnes se cítíme jako doma. Z Ósaky jsme se totiž vydali do města Inami ležícího v srdci prefektury Hyogo. Již šestnáct let trvá přátelství mezi Českým chlapeckým sborem Boni pueri a The Little Singers of Hyogo Inami. A tak jsou setkání zde v Japonsku či u nás doma v Hradci Králové velmi emotivní a srdečná. Dnes se konal koncert s mozartovským programem v místní Cosmo Hall, na tři skladby se k nám přidali i naši japonští přátelé. Jak krásně vypadala a vyzněla závěrečná Tichá noc, se můžete podívat na naší facebookové stránce.
Před koncertem jsme společné skladby vyzkoušeli a lehce připravili všechny detail. Jednu společnou skladbu dirigoval sbormistr a ředitel Boni pueri Pavel Horák, druhou jeho japonský kolega Nobuhito Tsubakino a třetí oba sbormistři společně. Naši zpěváci i jejich japonští kamarádi si společné účinkování pochvalovali a užili. Po skončení koncertu na nás čekaly hostitelské japonské rodiny, v nichž strávíme jednu noc. Zítra dopoledne se opět sejdeme a prý se připravuje nějaké velké překvapení. Již nyní se těšíme a jako vždy Vás budeme rádi informovat.
Být v Japonsku přijat do rodiny značí vyjádření velkého respektu i přátelství. S místním sborem jsme přáteli již od našeho historicky prvního japonského turné v roce 2000. A od té doby se naši zpěváci mohou těšit z obrovské pohostinnosti místních lidí, kteří je vždy s otevřenou náručí přijali. Věříme, že tomu bude stejně i dnes. Zítra Vám o tom budeme vyprávět.
Dobrou noc
Zdravíme Vás z Ósaky,
dnešní den se nesl ve znamení cestování a hlavně navazování nových přátelství a poznávání místních zvyků.
Brzy ráno jsme opustili hotel v městě Nabari, kde se konal včerejší úspěšný koncert, a vydali se do Hirakaty, města na okraji prefektury Ósaka v oblasti, jež se souhrnně nazývá Kansai. Abychom však nepředbíhali, začneme naše vyprávění právě v Hirakatě. Zde byla v plánu návštěva místní školy, společné zpívání a další aktivity. Už při našem příchodu bylo nadmíru jasné, že den bude skvělý. Při vstupu do budovy nás vítali místní žáci s transparenty v českém jazyce s nápisy „vítejte“ či „děkuji, že jste přišli“. Všichni nám mávali, u vchodu každému z nás sympatický ředitel pan Tanaka podal ruku a pozdravil se. Jako první jsme zhlédli výstavu výtvarných děl dětí. To proto, že mezitím se neslyšně a hlavně nepozorovaně všichni přesunuli do tělocvičny, kam nás o několik minut později pan ředitel zavedl. K našemu milému překvapení při příchodu do tělocvičny hráli žáci na flétny české lidové písně, další zpívali či tleskali do rytmu. Poté, co jsme zazpívali několik českých skladeb, byli jsme svědky krásného hudebního a rytmického představení jednotlivých tříd. Čas zbyl i na společný zpěv skladby Believe a malé interview českých zpěváků. A jsme rádi, že naši nejmladší, které jsme pro odpovědi vybrali, si poradili skvěle, zkrátka rození řečníci. Na závěr společného programu jsme absolvovali individuální kurzy skládání origami. A protože se papírky na origami dají zde v Japonsku koupit opravdu velmi levně, máme o zábavu do konce turné (a třeba i některé dárky pod stromeček) postaráno.
Při našem odchodu ze školy v Hirakatě děti mávaly z oken a loučily se s námi dlouhým téměř vodáckým „ahóóóój“. Bylo to velmi milé dopoledne a dozvěděli jsme se i několik věcí, které jsou v Čechách jinak. Zmiňme tři nejzajímavější z nich:
- Školu uklízí žáci! Ano, vážně! (Nevíme, jak by se na tohle tvářili u nás doma, rodiče by patrně jásali, co na to děti…?) Střídají se zde jednotlivé třídy, které ve škole kompletně uklízí pod vedením svých vyučujících. Prostředí školy je tak vizitkou žáků samotných a mají tedy všichni zájem na to jej zvelebovat.
- Obědvá se ve třídách, určení žáci podobně jako při úklidu mají službu na roznášku oběda. Ti, kteří jídlo přináší, nosí roztomilé bílé velké tričko, rukavičky, kuchařskou čepici a roušku.
- Do školy se zásadně a poctivě přezouvá. A to nejen do tradičních „jarmilek“ pro běžné nošení, nýbrž i na toaletu, kde jsou připraveny speciální pantofle.
Autobusem jsme pak pokračovali do nedaleké Ósaky. Ósaka je největším městem oblasti Kansai, do níž patří sedm prefektur v čele s oblastmi Kyoto a Nara, dvěma pomyslnými kolébkami japonské civilizace. „Mókari makka“? (Vyděláváš, vyděláváš?) To je prý podle zbytku Japonska typický pozdrav, který si vyměňují obyvatelé Ósaky, kteří mají pověst nejmazanějších obchodníků v celé zemi. Více než třicet tisíc ósackých továren produkuje téměř čtvrtinu japonské průmyslové výroby. Kdyby tak tato oblast byla samostatnou zemí, její hrubý národní produkt by jí přisoudil desáté místo na žebříčku prosperity všech států na světě.
Strategická poloha Ósaky z ní již od čtvrtého století vytvořila největší centrum obchodu na japonských ostrovech. Nejbohatší středověkou vrstvou byli samurajové, a i když jejich vliv (i bohatství) klesal v průběhu 17. století, Ósaka nadále prosperovala a během následujících desetiletí se stala nejvýznamnějším městem v Japonsku. Bohužel se i díky tomu stalo město primárním cílem náletů během druhé světové války a bylo celé srovnáno se zemí, všechny architektonické památky tak byly zničeny.
My se v těchto chvílích rozkoukáváme po okolí centra Ósaky, které se jmenuje Umeda a kterému též dominuje mohutná budova Umeda Sky Building, jež je pozoruhodnou ukázkou moderní japonské architektury. Skvěle viditelná je i z našich pokojů ve čtrnáctém (téměř nejvyšším) patře.
Již teď se připravujeme a moc těšíme na zítřek. Vydáme se k našim dlouholetým přátelům do města Inami. Čeká nás nejen velký koncert, ale i společné chvíle.
Z Ósaky se s Vámi loučí redakce zahraničních zpravodajů
Milí přátelé, vážení rodiče,
v pořádku jsme docestovali autobusem do města Nabari v prefektuře Mie. Ta se nachází v oblasti Kansai v centrální části největšího japonského ostrova Honšú a známá je pěstováním zeleného čaje a svatyní Ise. Svatyně Ise je nejvýznamnější a nejstarší šintoistickou stavbou v Japonsku, její původ je datován do 4. století př.n.l. Na prohlídky však dnes čas nebyl, protože ihned po cestě a rychlém ubytování v krásném hotelu Route-Inn Nabari jsme se vydali do nedaleké Advanscope Hall. Ta se pro dnešní den stala místem koncertu Boni pueri, kde zazněl již pátý druh koncertního programu, který byl složen zejména z vánočních skladeb.
Mezi hudebníky je známo, že v menších městech je živé umění přijímáno vřeleji. A je tomu tak i zde v Japonsku. V Nabari žije asi 80.000 obyvatel, i tak byla koncertní síň zcela zaplněna. Posluchači pobaveně reagovali na všechny hudební i mimohudební vtipy, často se stalo, že nadšením tleskali uprostřed skladeb a dlouho po koncertě ještě čekali na zpěváky, aby „ulovili“ fotografii některého z nich. Na konci koncertu bylo slyšet ze sálu i několik výkřiků „bravo“, které jsou pro Japonce nezvyklé a dle sdělení naší agentury značí mimořádnou spokojenost. Byl to zkrátka moc příjemný večer a skvělé zakončení jinak cestovního dne.
Jak je naším dobrým zvykem, každý den zde na turné v Japonsku je specifický. I zítřek bude, ale my Vám zatím nebudeme prozrazovat proč. Těšíme se na setkání zítra u našeho zpravodajství.
Krásný večer!
Srdečně zdravíme všechny čtenáře našeho internetového zpravodajství!
Dnes se Vám hlásíme ze Šizuoky, hlavního města stejnojmenné prefektury, která se nachází jihozápadním směrem od Tokia. Poprvé během letošního koncertního turné budeme trávit noc mimo japonskou metropoli. Ještě před cestou jsme absolvovali velmi prestižní dopolední koncert v nejvýznamnější japonské vzdělávací instituci Gakushuin.
Založena byla v Kyotu v roce 1847 císařem Ninkó (v té době bylo hlavním městem Japonska právě Kyoto, po přemístění hlavního města do Edo – dnešního Tokia – byla Gakushuin v roce 1877 založena zde a v Kyotu zrušena). Gakushuin je po dlouhá desetiletí výhradní vzdělávací institucí japonských nejvyšších vrstev. Členové císařské rodiny studují jedině zde. Prvním císařem, který absolvoval celé vzdělání v Gakushuin, byl Taishó (vládl v letech 1912 – 1926), po něm Hirohito (1926 – 1989), absolventem je i současný císař Akihito. Všichni jejich přímí potomci společně s dětmi dalších významných rodin chodí na Gakushuin.
V minulosti se našeho koncertu zúčastnila jako malá i princezna Aiko, jediná dcera korunního prince Narohita a korunní princezny Masako, s níž měl po koncertě krátké oficiální setkání ředitel Boni pueri Pavel Horák. I dnes zástupci císařské rodiny nechyběli, s ohledem na jejich bezpečnost jsme však nevěděli, kde v sále jsou. V Gakushuin Boni pueri zpívali během každého svého turné po Japonsku (tedy celkem sedmkrát) a musíme říci, že je to pro nás ohromná čest, dnešek nebyl výjimkou. Poprvé jsme zde uvedli speciálně pro tento školní koncert náš úspěšný cestovatelský repertoár, který bavil nejen ty nejmladší posluchače, ale i jejich rodiče.
Po vydařeném koncertu jsme vyrazili na cestu mimo Tokio. Měli jsme štěstí na počasí, protože dnešnímu dni vedle teplot okolo 17°C vévodil i silný vítr. A ten – jak nás Japonci poučili – rozfouká mraky okolo vrcholu nejvyšší hory Japonska, sopky Fuji. Dálnice na jihozápad totiž vede přímo okolo Fuji a musíme říci, že pohled na zasněžený vulkán byl fascinující. Již je nám jasné, proč je tato hora často zobrazována na uměleckých dílech a fotografiích. Její kuželovitý kráter má přibližně kruhový tvar, ze kterého vyrůstá šest výstupků zvaných „šest okvětních plátků Fuji“. Nejznámějším dílem zabývajícím se Fuji je mistrovská práce malíře stylu ukijo-e (impresionistická technika japonského dřevotisku) Kacušiky Hokusaie „36 pohledů na horu Fuji“.
Po příjezdu do Šizuoky jsme si dali skvělou večeři a nyní se již pomalu chystáme ke spánku. Dnes má skoro každý z nás jako poděkování agentury za skvělé koncerty vlastní hotelový pokoj.
Ójasuminasai! (Dobrou noc!)
Vážení a milí,
jak již vy, kteří naše zprávy čtete pravidelně, víte ze včerejška, dnešní den byl díky natáčení videoklipů pro televizi zcela výjimečný. Hned po ránu jsme odcestovali do čtvrti Shibuya, v níž mimo spousty dalších zajímavostí a „nej“ sídlí japonská veřejnoprávní televizní stanice NHK. V našich poměrech by se dala přirovnat k České televizi (dokonce i budova je velmi podobná). NHK vysílá na čtyřech celonárodních kanálech, několika dalších lokálních a provozuje tři rozhlasové stanice, založena byla již roku 1924.
V srpnu letošního roku NHK spustila jako první na světě vysílání ve formátu 8k (rozlišení 7680 x 4320 pixelů). Drobná potíž je ale v tom, že vhodný přijímač a televizor vlastní jen malá část populace. Vedení NHK si z absence diváctva ale hlavu neláme. Naopak, zahájení vysílání v tomto ultrajemném formátu využila jako vhodnou promo kampaň na letní olympiádu 2020 v Tokiu a osvětu mezi Japonci. Stanice instaluje potřebné vybavení na veřejných místech napříč Japonskem, kde lidé mohou vysílání v 8k sledovat. Dosavadní program běží sedm hodin denně od desáté hodiny ranní. Pokus s 8k není prvním, s nímž NHK v Japonsku přišla. Stanice už například na konci osmdesátých let minulého století začala s vysíláním přes satelit ve formátu HD. To je asi deset let před tím, než se technologie stala všeobecně rozšířenou „na Západě“ a dvacet let předtím, než Česká televize zahájila HD vysílání. (2009). Jestli jste si tedy teprve nedávno pořídili Full HD televizor (1080p), nezoufejte, rychlý upgrade na 8k jen tak nepřijde, už jen proto, že první „řadové“ modely televizí s takto vysokým rozlišením byly představeny na sklonku loňského roku a jejich průměrná cena se pohybovala kolem 120-130 tisíc dolarů.
Boni pueri dnes natáčeli dně skladby ve vánočním studiu NHK. Odtud se zanedlouho začne vysílat a naši zpěváci budou součástí většiny japonských pořadů! Toho si moc ceníme a již teď se těšíme na první uvedení. Na skladbu Hana Wa Saku (Květiny budou kvést) se k Boni pueri připojila místní operní tenorová megastar Masafumi Akikawa. Akikawa vedle své operní činnosti vydal i několik multižánrových CD, jeho singl „Sen no Kaze ni Natte“ se dokonce držel na první příčce japonské celostátní hitparády Oricon Singles Chart s více než 1 115 000 prodanými kopiemi. Setkání s panem Asafumim bylo opravdu profesionální. Obě strany své party dokonale uměly a tak se po krátké zkoušce šlo rovnou na natáčení. Bohužel se však v televizi NHK musí dodržovat velmi přísná bezpečnostní pravidla a je zakázáno pořizovat detailní fotografie či dokonce videa z prostor natáčení. Všudypřítomní pracovníci ostrahy Vám dovolí jednu až dvě rychlé fotky z dálky. To proto, aby po internetu nekolovaly obrázky pořadů, které se teprve připravují. A tak jsme toto nařízení samozřejmě ctili a v naší galerii pod článkem naleznete jen malou ukázku.
Po skončení natáčení jsme v pořádku docestovali zpět na hotel a pomalu začali balit kufry. Zítra dopoledne nás totiž čeká poslední koncert zde v Tokiu a po něm už pomalu ale jistě budeme s koncertními zastávkami cestovat směrem k oblasti Kansai (trojměstí Kyoto, Osaka, Kobe). Naposledy jsme tedy k večeři okusili námi tolik oblíbené nudle udon v místní „nudlárně“, jak chlapci restauraci nazývají. Udon se vyrábí z pšeničné mouky a vody – jsou tedy bezvaječné a pro Evropany překvapivě silné. Většinou měří v průměru okolo 5mm. Po uvaření se scedí (nejčastěji se ohřívají předvařené rovnou v cedníku) a „přehodí se“ do misky, kde se zalijí vývarem a doplní o další složky. Polovina z nás se do Tokia vrátí za necelé dva týdny, druhá polovina mezitím již odletí na turné do Koreje.
Přejeme Vám dobrou noc z Tokia!
Minasan kombanwa!
Zatímco doma v Čechách jistě začínají s druhou adventní nedělí nezbytné předvánoční přípravy, zde v Tokiu jsme strávili klidný odpočinkový víkend, během nějž jsme relaxovali a doslova plnými doušky si užívali venkovních teplot kolem 16°C.
Říká se, že základem úspěšného dne je bohatá snídaně. A tak se podle toho řídíme a někteří z nás si každodenní hody doslova užívají. Po snídani nastal dvouhodinový čas na učení a přípravu do školy. Je celkem jedno, zda je neděle či jiný den. Stále je potřeba se vzdělávat a zadané učivo ze školy průběžně zpracovávat. Tentokrát byla nejpočetněji zastoupena matematika a fyzika, zeměpis a přírodopis jsme totiž studovali v praxi odpoledne.
Po včerejším vyprávění o krásné pandě v místní ZOO se další skupinka kluků vydala samostatně na její prohlídku. A musíme říci, že místní zoologická zahrada je opravdu krásná. Překvapilo nás, že v neděli bylo obecně celé Tokio klidnější, lidí bylo všude méně a nikdo se nikam nehnal. Nejvíce jsme to pocítili na vlakových zastávkách. V běžném provozu jsou totiž nástupiště přelidněná a panuje přísný systém, jak do vlaku vstoupit, aby se odjezd nezdržel. Opravdu! Na zemi máte nalepené zelené samolepky, u nichž můžete stát. Vlak zastaví dveřmi přímo mezi nimi a lidé z vlaku tak vyjdou středem mezi dvěma hloučky těch, kteří chtějí nastoupit. Je to jednoduché a účinné ostatně jako vše v Japonsku.
Někteří chlapci odpočívali odpoledne v hotelu, navštívili jeho okolí, prošli obchody. Jiní jeli na již oblíbenou Akihabaru či Shibuyu. Další se svezli ke čtyřiceti patrovému Světovému obchodnímu centru, z jehož observatoře byl krásný výhled na Tokio a jednu z jeho hlavních dominant – Tokijskou věž.
Ta se tyčí do výše 332,6 m, což z ní dělá druhou nejvyšší samonosnou ocelovou věž v Japonsku. V letech 1957–2010 byla nejvyšší stavbou na celých ostrovech, ale v březnu 2010 ji o toto prvenství připravil slavný Tokyo Sky Tree. Design věže je inspirován podobou Eiffelovy věže v Paříži. I když je o 8,6 metrů vyšší než Eiffelova věž, její hmotnost činí pouze 4000 tun oproti asi 7000 tunám Eiffelovy věže. Od soumraku do půlnoci je osvětlena oranžovým světlem. Barva osvětlení se však při zvláštních příležitostech mění, např. při japonské premiéře filmu Matrix Reloaded zářila věž sytě zelenou barvou.
K večeru jsme se všichni v pořádku sešli na hotelu a v rychlosti a s profesionalitou nám vlastní jsme se připravili na zítřek. Čeká nás totiž natáčení skladby pro japonskou národní televizi NHK. Tato stanice by se dala přirovnat k americké CNN či čínské CCTV. (Mimochodem pro druhou jmenovanou Boni pueri natáčeli přímo v olympijském studiu během svého velkého turné po Číně v srpnu tohoto roku). Moc se těšíme a nebojte, budeme Vás o všem opět informovat.
Poklidný zbytek adventní neděle přejí Boni pueri
Zdravíme všechny příznivce našeho denního internetového zpravodajství!
Pokud naše zprávy čtete pravidelně, víte, že během posledních tří dnů měla koncertní skupina Boni pueri v Japonsku opravdu velmi napilno. Tři veliké koncerty se třemi různými koncertními programy, které dopadly skvěle. A tak nemohlo následovat dnes nic jiného než zasloužený odpočinkový den, kteří si všichni chlapci perfektně užili.
Jeho program byl různý. Jak víte, jsme totiž opravdu zkušení cestovatelé a tak jsme se rozdělili na několik skupin a každá z nich podnikala něco trochu jiného. Každý si tak mohl vybrat, co jej nejvíce zajímá – zda historie, příroda či moderní tvář Tokia
Skupina pod vedením Vojty vyrazila do mrakodrapové čtvrti Shinjuku, kde navštívila známý Úřad metropolitní vlády v Tokiu s nádherným rozhledem na prosluněné Tokio. Poté pokračovala na bláznivou Takeshita Street (bláznivou z hlediska obchůdků a toho, co se v nich dá všechno nakoupit) a nedaleký park Yoyogi se svatyní Meiji.
Druhá skupina pod vedením Kuby a Šimona jela do krásné tradiční čtvrti Ueno. Ta je známá zejména svým parkem a dlouhou alejí sakur. Právě sem chodí tisíce Japonců obdivovat pomíjivou krásu květu sakury během jarních měsíců. Hlavním cílem této výpravy se stala uvnitř parku se nacházející Ueno ZOO. V ní totiž můžete spatřit zvířecí druhy, které ve střední Evropě neuvidíte. Konkrétně a zejména máme na mysli dva krásné a roztomilé zástupce pandy velké, kteří zde žijí. Dále se pak kluci vydali na čtvrť neonů a elektroniky Akihabara.
Třetí skupina pod vedením Kamila chtěla zažít Tokio z více historického hlediska a tak se cílem cesty této party stal císařský palác Kókjo. Samozřejmě není otevřen veřejnosti, ale jeho nádherné reprezentativní východní zahrady ano. Po příjemné procházce se kluci přemístili do zábavního parku Korakuen, v němž měli domluvený sraz se čtvrtou skupinou. (To koukáte na naši propracovanou logistiku, že?!)
Skupině čtvrté velel Jusuf s Pavlem a cílem jejich cesty byl nejstarší a největší chrám v Tokiu Sensoji ve čtvrti Asakusa. Zde byla možnost nakoupit jak tradiční japonské předměty (hůlky, vějíře, lampiony a mnoho dalších) tak i nepřeberné množství „kravinek“. A tak jsou někteří chlapci bohatší o deštníky napodobující japonské meče či plyšového Totora (pokud jste neviděli japonský animovaný film Totoro, vřele doporučujeme, rychle pochopíte, proč jej máme rádi).
Za zmínku stojí právě park Korakuen. Ten sousedí s největší baseballovou halou Tokyo Dome v celém Japonsku a všichni pamětníci turné 2002 si jistě vzpomenou, že v místním Tokyo Dome Hotel byli ubytováni. Zábavnímu parku vévodí horská dráha, která mimo adrenalinu nabídne i dech beroucí výhledy na Tokio (to spíš ale při cestě nahoru, pak už je to vážně šrumec a na kochání není moc času). Tušíte správně, zkusili jsme ji a nelitujeme.
Poznávání, objevování, zábava, relax a odpočinek. Tak by se dala charakterizovat dnešní sobota Boni pueri v Japonsku. Jsme na sebe pyšní, protože bez sebemenších problémů cestujeme prostředky hromadné dopravy sami. Dokážeme si v pohodě zakoupit lístky (ve správné finanční výši, což někdy bývá pro cizince velký oříšek) na metro či nadzemku a téměř jako místní přestupujeme a pohybujeme se složitou spletí podzemních chodeb a nástupišť vlakových stanic.
Nyní Vám přejeme příjemnou a klidnou neděli. Z Tokia redakce zahraničních zpravodajů
Krásné páteční odpoledne do České republiky!
Minisérie tří druhů koncertů (klasický celovečerní, katedrální a mozartovský) ve třech dnech je za námi. A jsme rádi, že všechny dopadly na výbornou s hvězdičkou.
Ano, máme dnes takovou lehce pedagogickou náladu. To bude asi naším dopoledním programem. Časně z rána jsme totiž opustili náš hotel a vydali se do nedalekého slavného přístavního města Yokohama.
Yokohama vypadá možná na první pohled jako pokračování mohutného urbanistického rozletu Tokia, ale ve skutečnosti se jedná o druhé největší japonské město a zároveň největší přístav v zemi. Yokohama se může pochlubit fascinující historií – je totiž prvním přístavem v zemi, který se v roce 1858 otevřel cizincům. Roku 1923 byla Yokohama silně poškozena ničivým zemětřesením a ze starého města naneštěstí nezbylo takřka nic.
Ale zpět k našemu dni a zmiňované pedagogické náladě. Po příjezdu do místa dnešního večerního koncertu jsme se rozdělili na dvě skupiny a každá z nich vyrazila na jednu z místních blízkých škol. Pro obě party byl program velmi podobný. Žáci nás mile uvítali úsměvy, máváním, českými pozdravy, vlajkami a transparenty s nápisy „Vítejte“. Zazpívali nám japonskou píseň na uvítanou a pak jsme se ke slovu dostali my. Ano, nejprve opravdu ke slovu. Každý ze zpěváků (i ten nejmladší) totiž dostal „na starost“ skupinku japonských dětí, kterou učil český text skladby „Ej, lúčka, lúčka široká“. A musíme zasvěceně říci, že v některých zpěvácích Boni pueri, dřímají zcela vynikající a mnohdy až netušené pedagogické schopnosti! Poté, co všichni z nás naučili své svěřence text, jsme mohli přejít k nácviku hudby a společnému zpívání. A japonským dětem to šlo náramně, byla vskutku radost s nimi spolupracovat. Společný čas utekl jako voda a po rychlém společném fotografování byla doba určená pro naši návštěvu bohužel pryč.
Část odpoledne jsme měli volnou a tak se ti nejodvážnější z nás vydali do přístavu, jiní navštívili nedaleké chrámy a učili se o místních zvycích a jejich významech. Abychom nezapomněli…venku bylo neuvěřitelně příjemné počasí! Teplota téměř 16°C a zcela jasná obloha. Díky tomu jsme si procházku náležitě užili. Večerním tříčásťovým koncertem s mozartovským programem jsme završili tento krásný den. I dnes byli posluchači nadmíru spokojeni a dlouhé minuty po skončení koncertu čekali na zpěváky Boni pueri, aby získali podpis některého ze svých idolů či se dokonce společně vyfotili. Velkou pochvalu od ředitelky naší japonské agentury paní Sasaki si dnes odnesli naši sólisté. Během koncertu jich vystupuje celkem třináct a všichni své party zvládají s naprostým klidem a přehledem.
A co na o víkendu? Nechte se překvapit, ale plánů máme už teď dost!
Redakce zahraničních zpravodajů
Vážení čtenáři našeho zpravodajství!
Je za námi první prosincový den a s ním i dlouho očekávaný koncert v katedrále svaté Marie v Tokiu. Plán celého dne jsme podřídili večernímu premiérovému uvedení zcela nového mozartovského koncertního programu „Dear Mozart from Prague“, který jsme připravili speciálně pro letošní japonské turné. Jak víte, Wolfgang Amadeus Mozart se narodil v roce 1756, tedy před 260 lety. Za svůj život zkomponoval 626 skladeb, některá svá velká díla osobně premiéroval v Praze (např. operu Don Giovanni). S oblibou říkal: „Mí Pražané mi rozumějí“. Jeho osobnost, genialita a hlavně hudba byla v Praze velmi oblíbena a ceněna. Není proto divu, že se do naší metropole vždy rád vracel.
Z tohoto i mnoha dalších důvodů Boni pueri připravili program složený pouze z děl Wolfganga Amadea Mozarta. Obohacením celého programu je i úvodní sólo na cembalo (či klavír, ale dnes v katedrále právě cembalo) našeho sólisty Vojty. Vojta navíc uchvátil všechny diváky v sále nádherným originálním kostýmem malého Mozarta, v němž vystupoval v první části koncertu. A co by to bylo za malého Mozarta, kdyby poblíž nebyl ten, jenž jej všemu naučil – otec Leopold Mozart. Vojta (v roli Wolfganga) a Kuba v roli Leopolda si okamžitě získali přízeň publika. To víte, takové krásné originální kostýmy, které můžete zahlédnout v oscarovém snímku Miloše Formana „Amadeus“, se tak často nevidí.
Katedrála svaté Marie v Tokiu byla dnes do posledního místa zaplněná. Vybudována byla na místě kostela zničeného bombardováním na konci 2. sv. války. Díky finanční pomoci německých věřících z Kolína nad Rýnem mohl být v roce 1960 zadán návrh kostela architektovi Kenzo Tange (1913-2005), pro kterého to byla teprve druhá prestižní zakázka. Během příštích let se však stal zakladatelem architektonického strukturalismu a jedním ze tří nejvýznamnějších japonských architektů dvacátého století. Když v roce 2005 Tange zemřel, jeho pohřeb se konal v této katedrále, i když patrně nejznámější stavbou je Olympijská sportovní hala v Tokiu (postavena 1964).
V první části koncertu si posluchači mohli vychutnat skladby W. A. Mozarta za bravurního doprovodu na cembalo a varhany naší Jitky Fowler Fraňkové, v druhé pak české a vánoční písně. Ačkoli to původně nebylo vůbec v plánu, koncert se tak moc líbil, že jsme museli i přidávat. Po jeho skončení na nás dlouhé minuty čekalo několik desítek fanoušků a fanynek, kteří se s námi fotili, sbírali podpisy a dávali nám drobné dárky, což bylo velmi milé. Pak už jen zbývala cesta zpět do skvělého hotelu New Otani Inn a nyní již jdeme odpočívat, abychom měli dostatek sil na zítřek. Vydáme se kousek od Tokia, čeká nás celovečerní koncert a milé setkání ve školách. Moc se těšíme!
Krásný den Vám přeje redakce zahraničních zpravodajů Boni pueri.
Kombanwa! (Dobrý večer!)
Poslední listopadový den v Tokiu začal podobně jako každý jiný. Bohatou snídaní v naší hotelové restauraci. Tradičně v čas, kdy přicházíme, už nás personál s úsměvem a úklonem očekává a v japonštině vysvětluje, že si máme sednout na stejná místa jako včera. To proto, že je pro nás rezervují a nikoho jiného na ně nepustí. Milé, nemyslíte?
Volné dopoledne někteří z chlapců věnovali studijním povinnostem, jiní vyrazili do víru velkoměsta. Nedivte se, v Tokiu už jsme téměř týden a tak se zde začínáme perfektně orientovat. Bez problémů cestujeme nadzemkou, co je třeba, dojdeme někdy i pěšky (hlavně když je poblíž „stojenáč“). Jasná obloha a teploty kolem 14°C navíc lákají k pobytu venku. A tak se cílem návštěvy stal například slavný park Yoyogi, který měl však jednu jedinou vadu. Celou dobu jsme si říkali, jak krásně ti ptáci nad našimi hlavami zpívají. Hledali jsme v korunách stromů a hledali…ptáci nikde žádní! Hledali jsme dále a našli pouze reprobedny, ze kterých vycházel nahraný ptačí zpěv. Tak tolik asi o přírodní scenérii parku uprostřed japonské metropole. Tím ji nechceme nijak hanit, moc se nám tu líbí, jen nás zkrátka tento detail pobavil a musíme se zítra zeptat, jak na něj nahlíží Japonci a zda si toho vůbec také všímají.
Odpolední cesta do centra Tokia, kde se nachází slavná koncertní síň Nikkei Hall, byla dalším poučným zážitkem. Vedle nám již tak dobře známé okružní nadzemky Yamanote jsme poprvé vyzkoušeli cestu metrem. Stačí jeden pohled do plánku a víme, že to bude zážitek. Jako nudle v misce polévky se na něm totiž vinou linky Tokyo Metro a Toei. Mezi nimi se nenápadně proplétají tenké čáry znázorňující trasy navazujících příměstských vlaků, japonských železnic, soukromých železnic, tramvají a jednokolejky.
Systém metra v Tokiu je největší na světě. Každý den sveze více než osm milionů lidí. Do tohoto čísla nejsou započítáni pasažéři cestující na povrchu, s nimi by cifra byla mnohem vyšší. Vždyť jen samotná okružní Yamanote Line sveze každý den tři a půl milionu cestujících. Zhruba stejně jich podle statistik projde za jediný den stanicí Shinjuku, stanice Ikebukuro a nám dobře známá Shibuya o moc nezaostávají. My přestupovali na tokijském hlavním nádraží a zejména při cestě zpět (večerní dopravní špička) to byl – jak s oblibou říkají naši kluci – „hustej mazec“! Všude kolem Vás proudí lidé cestující všemi možnými směry, spěchají na několik různých druhů dopravních prostředků. Když si ale zvyknete na zdejší systém a spolucestující, je přesun vlaky v Tokiu (na povrchu i pod ním) celkem jednoduchý, velmi rychlý a efektivní. Vše je přehledně značeno v angličtině, u všech navigací vidíte i vzdálenost k nástupišti. A když víte, že k přestupu musíte jít pěšky například pět set metrů, nepanikaříte po dvou minutách chůze a nespekulujete, jestli jste či nejste definitivně ztraceni.
Koncert se konal, jak jsme zmínili, v Nikkei Hall. Jde o jednu z nejvýznamnějších koncertních síní v Tokiu, nachází se v přímém sousedství císařského paláce Kókjo. Dlouho před dnešním večerem bylo na Boni pueri vyprodáno. I tak se však našli lidé, kteří přece jen chtěli koncert vidět a slyšet. A řešení bylo opravdu šalamounské. Na dvou místech v předsálí jsou umístěny velké obrazovky s přenosem ze sálu určené přesně pro tyto případy. I když na Vás tedy nakonec nezbyde vstupenka, koncert přece jen můžete vidět a slyšet. A že dnešní výkon dobrých chlapců stál za vidění a slyšení!
Po koncertě na nás čekala skupina místních milých fanoušků Boni pueri, kteří nás doprovodili až do metra na cestu zpět. Dnešek opravdu stál za to! A zítra? Slavná tokijská katedrála a první představení zcela nového koncertního programu.
Dobrou noc z Tokia
Milí čtenáři našeho japonského zpravodajství.
Krásný slunečný den byl dnes zde v Tokiu, i když chvílemi silný vítr trochu kazí dojem pozdního listopadu. Teploty se přes den šplhají ke 14°C a na sluníčku je moc příjemně.
Pro dnešní den jsme měli v plánu zkoušku v nedaleké hudební škole. Čekají nás totiž nyní důležité koncerty v tokijské katedrále St. Mary, slavné koncertní síni Nikkei Hall či v sousední jokohamské Kanack Hall. Pro tyto koncerty připravujeme speciální repertoár, v němž je první část koncertu složena výhradně ze skladeb rakouského klasicistního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta, jehož 260. výročí narození si v tomto roce připomínáme. Repertoár není jedinou změnou oproti běžnému koncertu, na níž se diváci mohou těšit. Máme připraveny i krásné dobové kostýmy pro naše dva uvaděče, kteří budou představovat malého Wolfganga a jeho otce Leopolda, který jej hudebním dovednostem naučil. Vedle toho všeho budeme zanedlouho vystupovat i v národní japonské televizi NHK, takže jak vidíte, máme opravdu napilno.
Byl by hřích při tak krásném počasí při volné části odpoledne zahálet. A tak po obědě a krátkém odpočinku většina z nás začala prozkoumávat blízká obchodní centra. Musíme nezasvěceně podotknout, že pod stromeček se někteří tedy máte opravdu nač těšit. Parta kluků totiž vyrazila například i do slavné bláznivé nákupní ulice mladých Takeshita, v níž se dá sehnat snad opravdu téměř vše. Atmosféra ulice je umocněna mladými nakupujícími Japonci, kteří jsou ve stylu wave gothic či anime. Kam jinam by měli chodit na nákupy než právě sem?
Po relaxaci nás zítra čeká další koncert. Lépe řečeno v následujících třech dnech tři různé koncerty ve třech různých prostorách se třemi různými programy. Držte nám pěsti!
Redakce zahraničních zpravodajů
Krásný dobrý den z Tokia!
Po včerejším úspěchu v Sendai jsme si dnes užívali zasloužený volný den. A ten jsme rozdělili na dvě části. Jedno úsloví totiž praví: „nejdřív práce, potom legrace“. Dopoledne jsme tedy věnovali pilnému školnímu studiu. A věřte nám, učili se opravdu všichni. Zatímco u mladších zpěváků byla největší snaha věnována českému jazyku, přírodovědě a v některých případech dějepisu, starší byli ponořeni do předmětů odborných a cizích jazyků. A spektrum probírané látky mezi zpěváky Boni pueri bylo opravdu rozmanité. Od základních frází v ruštině a pokročilou gramatiku angličtiny přes krále Václava III. či buněčnou stavbu trepky velké až po problematiku, zda a proč je správně „mezi dvěma bílými motýli“ nebo jestli by to nemělo být psáno jinak. (Mimochodem, všimli jste si v uvedené frázi záměrné gramatické chyby?) 🙂
Odpoledne jsme mohli strávit dle vlastního uvážení. Někteří chlapci využili volno k odpočinku na hotelu a relaxu po změně časového pásma, jiní se vydali do čtvrti elektroniky Akihabara, aby na vlastní oči viděli nejnovější japonské technologie, nejpočetnější skupina se vypravila do čtvrti Shinjuku.
Shinjuku znamená v překladu „nový hostinec“ a název byl vybrán podle velkého počtu hostinců, které zde vznikly na konci 17. století, kdy se oblast stala nejbližším poštovním městem u Edo (původní název dnešního Tokia) na cestě do Japonských Alp. Shinjuku se rychle rozrůstalo a brzy se z něj stala čtvrť s velkým počtem nelegálních nevěstinců. Vážnost si Shinjuku získalo až stavbou železniční stanice roku 1885, která je dnes jedním z nejvytíženějších dopravních uzlů na světě. Tuto čtvrť téměř vůbec nepostihlo ničivé zemětřesení roku 1923 a díky tomu se stala ústředním bodem Tokia. Dnešní podobu čtvrti vysokých mrakodrapů odstartovala v roce 1972 stavba budovy Keio Plaza Hotel, v němž jsme mimochodem byli ubytováni během našeho turné před šesti lety. V roce 1991 zde „vyrostl“ monumentální Úřad metropolitní vlády v Tokiu, v jehož 45. patře se nachází vyhlídková observatoř, která se stala hlavním cílem naší cesty. Pohled na japonskou metropoli i na jihozápadě zvedající se hory s majestátní sopkou Fuji byl fascinující. Celý zážitek byl doplněn a umocněn drobnými nákupy v místním obchůdku se suvenýry.
Po tomto krásném zážitku se naše kroky opět rozdělily, první skupina zůstala na Shinjuku, aby zažila tu správnou atmosféru malých nákupních uliček, druhá parta se vydala do čtvrti Shibuya, v níž se hned u zastávky nachází patrně nejrušnější křižovatka světa a slavná mozaika psa Hačikó.
Příběh o oddanosti tohoto čtyřnohého přítele plemene Akita Inu patří k nejkrásnějším a v Japonsku nejoblíbenějším. V roce 1924 se majitelem Hačika stal profesor na místní univerzitě Hidesaburó Ueno. Hačikó denně doprovázel svého pána, když šel do práce, a čekal na něj každý večer na vlakovém nádraží. V květnu 1925 Ueno náhle zemřel na pracovišti. Hačika si vzali do péče profesorovi příbuzní, ten však neustále utíkal a vracel se do profesorova domu. Péči o psa převzal profesorův zahradník, který jej znal už jako štěně. Hačikó každý večer odcházel na nádraží, doufaje, že se profesor konečně vrátí z práce domů. Čekal tam na něj celkem 9 let. Jeho věrnost dojímala obyvatele Japonska jako exemplární příklad oddanosti. Bronzová socha zobrazující Hačika stojí dodnes na vlakovém nádraží a mladí, kteří spolu chodí, se nostalgicky scházejí právě u ní.
Po vydatné večeři se v těchto večerních hodinách věnujeme přípravě na další typ koncertního repertoáru, který jsme do Japonska přivezli. Budeme jej poprvé provádět za pár dní a nebojte, o detailech budete informováni samozřejmě jako první.
Krásný den přeje redakce zahraničních zpravodajů.
Koničiwa! (Dobrý den!)
Náročný cestovní den s prvním dvouhodinovým koncertem je úspěšně za námi. A že jsme dnes ani minutu nezaháleli, jak jsme měli nabitý program. Posuďte sami:
Náš den jsme začali brzy ráno snídaní v hotelu. Museli jsme si s ní trochu pospíšit, protože nás čekal krátký přejezd nadzemní dráhou linky Yamanote na tokijské hlavní nádraží. Odtud jsme cestovali neobyčejným vlakem do více než 400 kilometrů vzdáleného města Sendai ležícího v severní části ostrova Honšú, jež se nazývá Tóhoku. Jak jistě víte a už si dovedete domyslet, nejrychlejší cestování v Japonsku absolvujete právě vlakem, jenž nese souhrnný název „šinkanzen“.
V roce 1964 (před letní olympiádou v Tokiu) zde byla jako první na světě otevřena vysokorychlostní trať pod názvem šinkanzen (nová hlavní linka). Byla nazvána „Tokaido“, měřila 515 km, spojovala Tokio s Ósakou a zpočátku se po ní vlaky hnaly rychlostí „pouhých“ 210 km/h. Byl o ni obrovský zájem, přepravila ve své době 55 milionů cestujících ročně a na základě této zkušenosti bylo rozhodnuto o stavbě dalších tratí šinkanzen jižně od Ósaky a severně od Tokia. Zde byl položen základní kámen vysokorychlostní železnice nejen v Japonsku, ale po celém světě.
V dnešní době naleznete v Japonsku celkem šest tratí šinkanzenu, které nesou název dle cílové destinace ve směru od Tokia. A tak trať, po níž jsme se my přepravovali a která je se svými 824 kilometry ze všech nejdelší, nese název „Tóhoku – Shinkansen“. Setkáte se na ni s různými typy vlakových souprav, my cestovali typem E5, jenž patří k těm nejmodernějším. Do budoucna plánují Japonci soupravy jezdící po klasických kolejích vyměnit za moderní technologii vlaků Maglev (magnetická levitace). Technologie ke zdokonalení vyvíjí několik zemí zároveň, rychlostní rekord činící 609 km/h však drží – jak jinak – Japonci.
A nyní zpět k naší informaci o tom, že jsme si museli po ránu pospíšit. Tyto japonské rychlovlaky odjíždí totiž vždy přesně včas. Průměrná doba zpoždění šiknanzenu byla v roce 2015 celých 16 vteřin, což znamená zhoršení proti roku 2014 o dvě vteřiny! 🙂 (Aneb stále je co vylepšovat). Průměrná rychlost vlaku je 320 km/h a aby ke zpoždění nedocházelo, nekompromisně se ve stanici zavřou dveře přesně v čas, kdy má vlak plánovaný odjezd. Motto japonských rychlovlaků dokonce zní: „Šinkanzen nezpomalí sníh ani tajfun“. (Všimněte si, že zcela odpadá myšlenka, že by vlak vůbec nejel.) Šinkanzeny jezdí denně od 6:00 do 24:00, šestihodinová odmlka je určena ke kontrole a údržbě kolejí a vlakových souprav.
Více než 400 kilometrů jsme tak překonali za slabou hodinu a půl. V pořádku, nadšení a odpočinutí jsme přijeli do města Sendai. Jak možná víte, nejsilnější zemětřesení v dějinách Japonska v oblasti Tóhoku o síle 8,9 stupně Richterovy škály a následné až 38 metrů vysoké vlny tsunami zasáhly v pátek 11. března 2011 ve 14:46 severovýchodní pobřeží Japonska, zvláště pak prefekturu Mijagi. Epicentrum zemětřesení se nacházelo v moři zhruba 130 kilometrů východně od města Sendai. Hlavní japonský ostrov Honšú se posunul o 2,4 metru směrem k Americe, zemská osa se vychýlila přibližně o 16 cm. Během vánočního turné v roce 2010 Boni pueri koncertovali v nedalekém městečku Taga-jo, které bylo vlnou tsunami („vlna v přístavu“) o tři měsíce později zasaženo. Na obnovu místní školy vyzpívali naši zpěváci v březnu 2011 na benefičním koncertě „Na pomoc Japonsku“, který se konal v Hradci Králové a během kterého kostel Nanebevzetí Panny Marie doslova praskal ve švech, celkem 108 000 Kč a 10 euro. Finanční prostředky byly odeslány do rukou pana starosty, který se slzami v očích při dalším setkání s chlapci v roce 2013 v Japonsku děkoval. Ani dnes (teď již v důchodu) starosta města Taga-jo v hledišti nechyběl. Zvláštní roli tak při koncertě měla píseň „Hana wa saku“ („Květiny budou kvést“), jež se stala symbolem obnovy poničené oblasti Tóhoku.
Koncert v překrásném sále pro více než 2000 posluchačů dopadl na jedničku s hvězdičkou. Spokojené obecenstvo ještě dlouho po poslední skladbě vytleskávalo Boni pueri a jako poděkování dostalo několik dalších přídavků. Diváci ocenili všechny tři části koncertu – klasickou hudbu, český folklór i vánoční program. Na dvě společné skladby (jednu českou a jednu japonskou, jak jinak) se k nám připojil místní sbor.
Ihned po skončení koncertu jsme si museli opět pospíšit, je zřejmé proč. Ano, cesta zpět do Tokia a na minutu přesný odjezd expresu Hayabusa 62.
Po náročném koncertním a cestovním dni si zítra můžeme užít volno v Tokiu. Už nyní plánujeme, co bychom rádi viděli. O tom, jak to dopadlo, se dozvíte zítra.
Sajonara! (Na shledanou!)
Vážení a milí čtenáři, drazí přátelé!
Je za námi první den, který jsme celý strávili v Japonsku. Začali jsme jej téměř až velkolepou snídaní v restauraci Funachaya, která se nachází ve třetím patře našeho domovského hotelu New Otani Inn. Po včerejším náročném cestování jsme si k snídani s potěšením vychutnali dostatek ovoce, zeleniny nebo například i to, čemu se zde v Japonsku říká „Western Breakfast Style“ (např. toasty s máslem, sýrem, šunkou, tousty na sladko, vafle s javorovým sirupem, slanina, párečky, vajíčka či hranolky). Mnozí z nás se nebáli vyzkoušet zdravou japonskou polévku miso či ochutnat některý z bohaté nabídky místních čajů. S jedním z japonských tradičních zvyků jsme se setkali hned po ránu. Když totiž vejdete do restaurace, obsluha Vás nejprve uvede ke stolu. To proto, abyste si zkontrolovali, zda Vám místo vyhovuje a splňuje vaše očekávání. Pokud ano, lehce se ukloníte, čímž dáte najevo svůj souhlas a obsluha se na chvíli vzdálí.
Po snídani jsme měli v plánu zkoušku na naše nadcházející koncerty. Konala se v sále místní hudební školy ve čtvrti Meguro, do níž se dostanete přibližně za 10 minut. Meguro je slavné svými kavárnami izakaya, do nichž chodí Japonci po práci popíjet. Mezi mravní pracovní povinnosti místního zaměstnance totiž patří, že každý den po práci jde na chvíli posedět ke drinku se svými kolegy. A o čem si povídají? Těžko říci, ale prý pouze o práci, protože Japonci svou práci milují a jsou jí zcela oddáni.
Veřejná doprava je v japonské metropoli na vysoké úrovni. My jsme dnes zvolili nadzemní dráhu, konkrétně okružní linku Yamanote, jejíž stanice Osaki se nachází přímo přes ulici od hotelu. My starší už známe japonský systém jízdenek, ti mladší se jej ještě museli naučit. Rychle však pochopili, že na jedné straně speciální brány lístek vložíte dovnitř, projdete bránou a na straně druhé si jej vezmete. To abyste mohli zase ven. J O víkendu se do vlakové soupravy bez problémů dostanete, během dopravní špičky v týdnu však nejvytíženější stanice najímají pracovníky, kteří vám do přeplněných vlaků tak trochu pomohou.
Zkouška se povedla na výbornou, velké pochvaly si od agentury odnesli naši dva uvaděči Vojta s Jakubem. Když začali mluvit japonsky, paní překladatelka s nimi měla chuť japonsky komunikovat, prý nebylo poznat, že jsou Češi. Tak to nás těší! Druhým členem našeho týmu, jenž si odnesl velkou pochvalu, byla naše milá klavíristka Jitka Fowler Fraňková. Vedle bezchybného výkonu stíhá v jedné ze skladeb hrát na dva hudební nástroje naráz. Konkrétně na klavír a africký buben, a to není jen tak! Poté co jsme vyzkoušeli kompletní zítřejší program a několik dalších skladeb, které nás čekají v průběhu turné, nás čekalo volné odpoledne. Prošli jsme si nejbližší okolí našeho nového přechodného bydliště, objevili tolik ceněný „stojenáč“ (obchod, kde každá položka stojí pouhých a neodolatelných 100 jenů), nakoupili první suvenýry a místní kulinářské dobroty. Nyní už šetříme síly na zítřejší cestu rychlovlakem Šinkanzen a první odpolední koncert ve městě Sendai.
Před pěti lety odeslali Boni pueri finanční výtěžek benefičního koncertu „Na pomoc Japonsku“ na obnovu školy ve městě Taga-jo nedaleko Sendai, které bylo poničeno vlnou tsunami. Pan starosta na minulém turné dojatě chlapcům děkoval a přislíbil účast na našem příštím vystoupení. A tak se těšíme o to více na zítřejší milé setkání.
Redakce zahraničních zpravodajů
Vážení příznivci Českého chlapeckého sboru Boni pueri, milí rodiče, drazí přátelé!
Po dlouhých třech letech se vám opět hlásíme ze Země vycházejícího slunce, souostroví našim končinám tolik vzdáleného východního pobřeží Asie, z Japonska. Od roku 2000 do této krásné země pravidelně cestuje koncertní skupina Boni pueri, aby svým zpěvem potěšila návštěvníky koncertů v největších sálech, důležitých vzdělávacích institucích či slavné tokijské katedrále.
Japonsko je ostrovní země, kde o přízeň bojuje nejmodernější technologie se starým orientem. Japonci jsou nepochybně tiše hrdí na oboje. Kvalitní a nejmodernější technologie se zasluhuje o dobré jméno Japonska na světovém trhu, výškové budovy z oceli a skla zastupují proslulé výkvěty novodobé architektury, staré zachovalé chrámy a svatyně, sochy i zelené zahrady prohlubují stopy východního orientu a udržují tradice tehdejšího Japonska.
Tradičně a bezpečně nás na Letiště Václava Havla z Hradce Králové přivezl autobus Dopravního podniku, našeho výhradního dopravce. Jelikož, jak víte, jsme cestovatelé zkušení, předletové letištní procedury zahrnující odbavení či bezpečnostní kontroly nedělaly sebemenší problém ani tomu nejmladšímu z nás. I díky tomu jsme mohli krátce po 15té hodině usednout do „výkladní skříně“ společnosti Emirates, honosného letounu Airbus A380. Mimochodem, věděli jste, že společnost Emirates je největší leteckou společností z hlediska počtu přepravených pasažérů za rok na světě? Svými stroji přepraví z (či do) domovské Dubaje za rok téměř 52 milionů pasažérů. Mezi spokojené cestující už dlouhá léta patří i koncertní skupiny Boni pueri.
Palubu „A380ky“ i pohodlí, kterým disponuje, již dobře známe. Airbus A380 je dvojpatrový širokotrupý letoun vyráběný evropskou společností Airbus S.A.S., ba co více je největším dopravním letadlem světa. Větší než A380 s neuvěřitelným rozpětím křídel téměř 80 metrů je jen nákladní Antonov An-225 (toho byl však vyroben pouze jeden kus), hydroplán Hughes H-4 Hercules (jedná se pouze o prototyp) či vzducholoď Hindenburg. Aby se tento stroj, jehož pořizovací hodnota přesahuje 8,2 miliard Kč, dostal v plném zatížení do vzduchu, potřebuje na rozjezd dráhu dlouhou 2.950 metrů. Dost ale technických specifikací. Vymoženosti elektroniky dnešní doby zpříjemňují cestu i pasažérům v ekonomické třídě. Každý má před sebou vlastní dotykovou obrazovku s ovladačem, na níž může interaktivně zjišťovat údaje o letu, poslouchat hudbu od renesance po aktuální trendy, sledovat nejnovější filmy v HD kvalitě či hrát nejrůznější hry. Největší oblibě se mezi námi těší „In Flight Hold’em Poker“, který může mezi sebou hrát až 8 karbaníků. Za zmínku stojí i vynikající jídlo, které během letu plaubní posádka podává. U hlavního chodu si dokonce můžete zvolit tmavé či drůbeží maso. Dvěma chody obsahující předkrm, hlavní jídlo a vynikající dezert společně s dostatečným množstvím tekutin jsme dokonale zahnali hlad a uspokojili naše chuťové pohárky.
Když už jsme zmiňovali ona světová „nej“ Airbusu A380, nesmíme opomenout ani místo našeho přestupu na linku do Tokia, a tím je samozřejmě letiště v Dubaji. Z hlediska mezinárodních cestujících (obyvatel jiné země než Spojených arabských emirátů) je nejrušnějším na světě. Poznáte to lehce doslova na každém kroku. I v nočních hodinách je zde neskutečně rušno, všechny obchody, kavárny, restaurace či směnárny fungují. Kam se podíváte, vidíte cestující z Evropy, Asie, Afriky, Ameriky či Austrálie. Zde jsme strávili necelé tři hodiny a poté usedli na palubu Boeingu 777-300. Ten je sice o trochu menší než A380, přesto však za svým „velkým bratrem“ v komfortu, technických a technologických vymoženostech nezaostává.
Těsně před přistáním více než devítihodinové cesty na tokijské mezinárodní letiště Narita jsme vyplnili nezbytné imigrační dokumenty a krátce po sedmnácté hodině místního času dorazili konečně do Japonska. Na letišti nás čekala sympatická ředitelka naší agentury ARS TOKYO paní Nobuyo Sasaki se svým týmem, který již dobře známe z předchozích turné, a společně jsme se pak vydali autobusem na cestu do hotelu New Otani Inn Osaki, který se na několik dní stane naším domovem. Již první dojem byl výtečný a můžeme říci, že se zde budeme cítit opravdu skvěle.
Pořadatelé pro nás dnes zajistili bohatou večeři přímo v hotelu, kterou jsme završili náš cestovní „dvojden“. Cesta z Hradce Králové do centra Tokia nám zabrala – a nyní váháme, zda říci „dlouhých“ či „pouhých“ 26 hodin.
Zde v Tokiu už je pozdní večer. Všichni chlapci jsou v pořádku na svých pokojích a pro dnešek se s Vámi loučí i naše redakce. Těšíme se na další shledání s Vámi u našeho zpravodajství.
Ójasuminasai! (Dobrou noc!)
Vážení a milí rodiče, prarodiče, přátelé a fanoušci Boni pueri!
Před pár hodinami odletěli zpěváci Českého chlapeckého sboru Boni pueri na své další turné do Japonska. Země Vycházejícího slunce přivítá naše kluky již podeváté, koncertovat budou, stejně jako před třemi lety, na souši i na moři. Během dvaatřiceti dní je čekají dvě desítky koncertů v nejkrásnějších sálech v Tokiu, Sendai, Osace, Kjóto i na luxusní zámořské lodi Nippon Maru.
Sledujte naše podrobné zpravodajství nejen na těchto stránkách, ale i na našem facebooku www.facebook.com/bonipueri1982
Z domovského Hradce Králové redakce zahraničních zpravodajů Boni pueri








































































































































































































































