//J. S. Bach a pašijový příběh
J. S. Bach a pašijový příběh2018-04-06T15:31:26+00:00

J. S. Bach a pašijový příběh

Johann Sebastian Bach

„Hudba závisí na Bachovi jako náboženství na svém zakladateli.“

Robert Schumann

Johann Sebastian Bach, hudební skladatel a virtuóz, jeden z největších hudebních géniů všech dob, se narodil 31. března 1685 v Eisenachu. Ovlivnil takové velikány jako je W. A. Mozart, L. van Beethoven apod.

Byl čtvrtým synem dvorního městského hudebníka J. A. Bacha. Již od útlého věku projevoval svůj hudební talent. Když mu bylo 9 let, zemřela mu maminka, o rok později i otec a o malého Johanna Sebastiana se staral bratr Christoph, který ho v jeho nadání podporoval. Ucelenější vzdělání pak získal Johann Sebastian na protestantské škole v Eisenachu. Jeho bratr, varhaník, mu předával všechny své zkušenosti. Aby zvládli nelehkou finanční situaci, stal se Johann Sebastian na dva roky sborovým sopranistou v Lüneburgu. Později se stal varhaníkem v Arnstadtu a dostal k dispozici nový dvojmanuálový nástroj, sestrojený významným stavitelem varhan  Johannem Friedrichem Wenderem.

V roce 1705 se žení s Marií Barbarou Bachovou (svoji vzdálenou sestřenicí) a začíná působit na lépe placeném místě ve Výmaru jako varhaník a komorní hudebník. . Z doby výmarského působení pochází velká část Bachova varhanního díla a řada dalších skladeb, například Lovecká kantáta BWV 208, nejstarší dochovaná Bachova světská kantáta. Bachovům se ve Výmaru také narodilo jejich prvních šest dětí, z nichž dvě ale brzy zemřely.

Vévoda Wilhelm Ernst jmenoval Bacha v roce 1714 koncertním mistrem, a ačkoli toto místo bylo v hierarchii dvorních hudebníků až třetí po kapelníkovi a jeho zástupci, Bach dostával ze všech nejvyšší plat. Nová pozice znamenala i nové povinnosti, mezi jiným musel Bach každé čtyři týdny komponovat jednu církevní kantátu pro nedělní bohoslužby – jako první vznikla kantáta Himmelskönig, sei willkommen BWV 182. Bach ve Výmaru setrval do roku 1717, kdy podepsal smlouvu na post kapelníka v Köthenu, aniž by ovšem předem požádal svého pána o uvolnění z místa. Došlo proto k otevřenému konfliktu s panovníkem a Bach byl dokonce na několik týdnů uvězněn a poté 2. prosince 1717 v nemilosti propuštěn z vězení i ze služby.

Bach v Köthenu získal výjimečné postavení, a to i díky svému osobnímu přátelství s hudbymilovným knížetem Leopoldem von Anhalt-Köthen, svým zaměstnavatelem. Měl zde titul kapelníka a ředitele komorní hudby a k dispozici dostal kvalitní sedmnáctičlennou kapelu. Kníže nešetřil ani na nástrojovém vybavení, a Bach tak roku 1719 cestoval do Berlína zakoupit nové cembalo. V Berlíně poznal hudbymilovného braniborského markraběte Christiana Ludwiga (1677-1734), pro něhož pak zkomponoval slavné instrumentální skladby dnes známé jako Braniborské koncerty.

V této době mu umírá jeho první žena. Bach se znovu žení, tentokrát s Annou Magdalenou rozenou Wilcke, dcerou dvorního hudebníka. Ta se mu stala vzornou manželkou, která mu dala dalších třináct z jeho celkem dvaceti dětí, z nichž většina ovšem zemřela již v útlém věku. Anna Magdalena Bachová byla i nejbližší spolupracovnicí svého muže, opisovala jeho skladby a podporovala jeho tvůrčí aktivity až do konce jeho života.

Bacha čekalo Lipsko. Získal tu místo kantora Tomášského kostela. Bach se o místo ucházel, ale byl vybrán jiný slavný kandidát, G. P. Telemann. Telemann ovšem místo vzápětí odmítl, protože mu byl v Hamburku zvýšen plat, rozhodl se tam zůstat. Bylo tedy vypsáno druhé výběrové řízení, v němž byl Johann Sebastian Bach opět poražen, tentokrát kapelníkem z  Darmstadtu Johannem Christophem Graupnerem. Ani tentokrát však nebyla volba úspěšná, protože Graupnerovi nebylo uděleno povolení opustit dosavadní místo. Nakonec tedy bylo místo nabídnuto „jako třetí volbě“ Bachovi, a ten je zastával až do konce svého života. Přitom si nadále podržel titul knížecího dvorního kapelníka v Köthenu a pro tamní dvůr i nadále dodával skladby k slavnostním příležitostem.

Ve své funkci byl Bach jako městský hudební ředitel zodpovědný za hudební život ve městě a v jeho čtyřech kostelích, připravoval skladby pro bohoslužby, nejrůznější církevní a společenské příležitosti, vyučoval a působil též jako vedoucí a hráč souboru Collegium musicum, který byl složen z jeho žáků a městských hudebníků. Hráli díla soudobých skladatelů, např. českého skladatele Jana Dismase Zelenky. V tomto období života Bach vytvořil další závažné kompozice, např. Janovy pašije, Matoušovy pašije, Mši h moll nebo Umění fugy. Pro církevní provoz komponoval pravidelně kantáty, zpočátku jednu každý týden, takže jich celkem napsal kolem tří set.

Když bylo Bachovi 64 let,  ztratil zrak a pomalu se zhoršoval i jeho celkový zdravotní stav. Zhoršení kulminovalo nezdařenou oční operací na jaře následujícího roku. Bach zemřel v tichosti, avšak obklopen milující rodinou, 28. července 1750. Byl pohřben v Lipsku v kostele sv. Tomáše.

Z dvaceti Bachových dětí se čtyři staly skladateli.

Matoušovy pašije

Dílo je napsáno pro dva sbory, ve složení soprán, alt, tenor, bas, orchestr a sólisty.  Jde o jednu ze dvou Bachových pašijových skladeb, které se zachovaly v úplnosti. Vznikla v posledním období jeho tvorby, kdy zastával místo kantora kostela sv. Tomáše v Lipsku. Skladba měla premiéru na Velký pátek 15. dubna roku 1729. Poté ležela sto let v zapomenutí v archivu do doby, kdy ji našel a světu představil Felix Mendelsson Bartholdy 11. března roku 1829v berlínské Sing-Akademie.

Biblický text díla byl čerpán především z Evangelia podle Matouše (kapitoly 26 a 27, v překladu Martina Luthera). Aby zvýraznil význam citátů z Písma, vepsal je Bach do své partitury červenou barvou, zatímco ostatní text a noty barvou černou a hnědou. Dílo je rozděleno na dvě velké části, mezi nimiž mělo místo kázání, a které korespondují s kapitolami 26 a 27 Matoušova evangelia. V jejich rámci události Umučení Krista byly dále rozděleny do 24 scén, z toho 12 velkých (prezentovaných chorály) a 12 malých (odehrávajících se v áriích). V klíčových pasážích jsou pasáže z bible podávány formou recitativu a scéna, která se tak rozehrála, se stává předmětem zbožné meditace.

Evangelium podle Matouše

Evangelium podle Matouše je jedno ze čtyř evangelií a v pořadí první kniha Nového zákona. Evangelia se obvykle datuje dle badatelů do rozmezí od 40 až do 133 n. l. Místem sepsání byla pravděpodobně syrská židovskokřesťanská komunita snad v Antiochii.

Má se za to, že podobně jako ostatní evangelisté, i autor prvního evangelia sesbíral různé materiály pojednávající o životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista a sestavil z nich ucelené vyprávění. Matoušovo evangelium je ze všech čtyř evangelií nejtěsněji spjato s židovskou  starozákonní tradicí a snaží se ukázat, že Ježíš Kristus pochází z Davidova rodu a že je očekávaný Mesiáš. Proto se soudí, že bylo určeno křesťanům ze židovského prostředí.

Velikonoční příběh

Květná neděle – Ježíš se svými učedníky zamířil k Jeruzalému, aby tam společně slavili židovské Velikonoce. Když se blížil k městu, poslal dva učedníky, aby mu z nedaleké vesnice přivedli oslíka, a na něm pak pokračoval v cestě. Ostatní poutníci ho radostným voláním „hosanna“ vítali jako krále a kladli před něj na cestu palmové větve. Kněžím se to nelíbilo, proto Ježíše napomínali, aby ten povyk utišil.

Modré pondělí – další den přišel Ježíš do chrámu a vyprávěl různé příběhy. Večer řekl svým učedníkům, že musejí být vytrvalí a nesmějí přestat věřit v jeho učení. Slíbil jim, že se jednou vrátí a odmění ty, kdo mu dali najíst, když měl hlad, a napít, když měl žízeň. Učedníci mu nerozuměli. Ježíš jim proto vysvětlil, jak to myslí: každý dobrý skutek prokázaný jinému člověku je jako dobrý skutek prokázaný jemu samotnému.

Šedivé úterý – dva dny před Velikonocemi seděl Ježíš s učedníky v domě svých přátel Marie, Marty a Lazara. Marie k němu přistoupila a pomazala mu hlavu vzácným olejem. Učedník Jidáš se na ni rozzlobil, že mohli raději drahý olej prodat. Ale Ježíš se ženy zastal. Vysvětlil, že Marie poznala význam jejich setkání a svým činem uctila Ježíše jako krále a zároveň ho připravila k pohřbu.

Škaredá středa – Jidáš byl jedním z dvanácti Ježíšových učedníků. Doprovázel ho na cestách, poslouchal kázání a viděl na vlastní oči mnoho zázraků, které Ježíš učinil. Přesto se Jidáš rozhodl, že Ježíše zradí. Přišel ke kněžím, kterým byl Ježíš trnem v oku, a slíbil jim, že je za třicet stříbrných dovede na místo, kde budou moct Ježíše snadno zatknout.

Zelený čtvrtek – Ježíš a jeho učedníci se sešli k večeři. Připravili pečeného beránka, jak bylo o svátku zvykem. Ježíš při večeři řekl, že mezi nimi sedí jeden, který ho zradí. Učedníci se dívali jeden na druhého a každý se obával, jestli nemá na mysli právě jeho. Pak Ježíš všem podal kousek chleba, který nazval svým tělem, a dal napít vína, které nazval svojí krví. Stejný zvyk měl navždy připomínat jejich poslední společnou večeři a učení, které Ježíš lidem předával.

Velký pátek – Rozzlobení kněží přivedli zatčeného Ježíše k Pilátovi, císařovu zástupci. Křivě Ježíše obvinili, že připravuje vzpouru, a chtěli po Pilátovi, aby ho za to potrestal. Pilátovi se zdálo, že Ježíš je čestný člověk, a nechtěl mít jeho smrt na svědomí. Vystoupil proto na balkon a zeptal se shromážděných lidí, jestli chtějí, aby ho propustil. Stejní lidé, co Ježíše před pár dny vítali ve městě, teď ale volali, ať ho ukřižuje. Pilát, který měl moc Ježíše zachránit, dal na přání lidí a odsoudil ho k smrti.

Sobota, židovský den odpočinku. Ježíšovo tělo leželo ve skalním hrobě. Ale kněží, kteří ho nechali odsoudit k smrti, pořád nebyli spokojení. Ježíš totiž předpověděl, že po smrti vstane z mrtvých, a tak se kněží báli, že Ježíšovi učedníci jeho tělo ze skály vynesou, někde ho schovají a budou mezi lidmi rozhlašovat, že se stal zázrak. Vypravili se proto za Pilátem. Pilát, který se také obával nepokojů, proto rozkázal vojákům, aby šli s kněžími k hrobu a dobře ho hlídali. Když došli na místo, umístili na zavalený vchod pečeť. Vojáci pak u hrobu zůstali a kněží se vrátili ke svým svátečním povinnostem.

Neděle – brzy ráno se k Ježíšovu hrobu vydaly ženy s vonnými mastmi a oleji, aby se postaraly o Ježíšovo tělo, které bylo v pátek pohřbené ve spěchu. Najednou země zaduněla a kámen bránící vstupu do hrobu se odvalil. Stráže hrůzou utekly a ženy spatřily anděla, který jim řekl: „Ježíš zde není, byl vzkříšen.“ Když to ženy uslyšely, běžely to povědět Ježíšovým učedníkům.

Během následujících čtyřiceti dnů se Ježíš svým učedníkům několikrát zjevil a vyprávěl jim o Božím království. Nakonec před jejich zraky vystoupil k nebi a ztratil se jim z očí. Deset dní poté, během svátku letnic, když byli všichni učedníci spolu, přihnal se prudký vítr a s ním plameny. Každý z plamenů se dotkl jednoho z nich a najednou jejich řeči rozuměli i cizinci. Od té doby mohli plnit veliký úkol, který od Ježíše dostali: chodit světem a získávat pro jeho učení nové učedníky a národy, dokud se sám Ježíš nevrátí na zem.

(Zdroj Velikonoční příběh – Česká televize, Velikonoční kalendář)