Zprávy z turné

Milí rodiče a všichni naši přátelé,

koncertní turné Boni pueri po Jižní Koreji vrcholí! Včera jsme zpívali pro vládní firmu, dnes nás přivítal nádherný Kwanglim Metodish Church v Soulu. Poprvé v historii máme každý den koncert. Vedení agentury nám vysvětlilo, že je o nás zájem, a protože jsme přicestovali až 13. prosince, neboť jsme ještě zpívali na turné ve Francii, snaží se jednotlivým sálům vyhovět a Boni pueri k nim přivézt. Kdybychom již neměli zajednané letenky, měli by pro nás z fleku prý další vyprodaný koncert i 23. prosince, a dokonce i na Štědrý den! Máme z toho pochopitelně radost, ale letos Vánoce budeme trávit u nás doma. Už se moc těšíme, dokonce tak, že jsme si dnes před koncertem vyprávěli o nejlepším vánočním cukroví, jak to umí jen naše maminky. V té chvíli se najednou ozval David. Představte si, že celou dobu poctivě s sebou nosí, a dokonce i v pořádku přes celní kontrolu převezl plnou krabici této lahůdky. Neumíte si představit to nadšení, v cukuletu byla krabice prázdná. David jen s přehledem prohlásil: „Mám v kufru ještě jednu!“ ? a tak už nyní je jasné, že slavnostní Štědrý den zahájíme v letadle konzumací toho, co máme všichni rádi a co k českým Vánocům opravdu patří.

Včerejší koncert agentura věnovala vládní firmě. Už když jsme vcházeli do budovy, byl zde naprostý pořádek, naleštěný mramor se leskl, všichni nás vítali a usmívali se na nás od vrátného až po manažery. Jednotlivé konferenční místnosti, kam umístili naši šatnu, voněly novými koženými křesly. Všechny stoly byly z masivního ušlechtilého dřeva, o technice nemluvě. Také večeře, kterou pro nás vedení firmy připravilo, neměla chybu. Mohli jsme si vybrat z mnoha chodů, někdo již tradičně preferuje polévku, rýži, hovězí maso či saláty, odvážlivci a vyznavači zdravého životního stylu pak doplňují vše jedním z pěti nejdravějších pokrmů světa – kimčchi. Hlavní součástí je čínské zelí, bílá ředkev, jarní cibulka, kořenicí pasta (z chilli papriček, česneku, zázvoru a rybí omáčky) a sůl. Pak tato směs putuje do kameninové nádoby, kde při pokojové teplotu zkvasí. Prý je to nejlepší způsob k udržení zdravého trávicího systému ?

Dnešní večeře byla opět bohatá a objevila se na stole i další korejská jídla, která jsme dosud neochutnali. Byly to jakési rolády, ve kterých bylo kvalitní maso, zelenina a výborně to chutnalo!

Večer už nás čekal koncert v ohromném Kwanglim Church v Soulu, na který jsme se všichni asi nejvíc těšili. Koncertovali jsme zde s úspěchem již loni a letos jsme byli opět fascinováni krásným prostorem. Všechny cesty do sálu jsou zde logické, prostoru je dostatek. Ohromná vitrážová okna dodávala kostelu magickou moc.

První, kdo do kostela vstoupil, byl malý Mozart. Jde sám, pod těmi obrovskými klenbami, prochází rozvážně mezi kostelními lavicemi a pomalu usedá za klavír. Začíná pomalu hrát jednoduchou skladbičku. Publikum ani nedutá. Skoro by se chtělo věřit, že jste svědky opravdového historického obrazu – přichází jeho otec Leopold a jednoduchý motiv rozvine do nádherných variací. V té chvíli se ze zadních lavic vydají na svou koncertní cestu „zlatí andělé“, jak jim Korejci říkají. Malý Mozart se před ně postaví a naposledy jim ukáže dokonalým i svérázným dirigentským gestem. V té chvíli pochopí, že je jeden z nich, že ho hudba zcela naplňuje a k „andělům“ se přidá.

Více už prozrazovat nebudeme. Víme, že nám po celou dobu držíte pěsti, a protože máte naše – vaše kluky rádi, stejně jako my, umíte si to jistě živě představit. Je to nádherné, klidné a krásnou hudbou naplněné představení. Mozart postupně dospívá, zmužní a celý proces je v náznacích a jinotajích prostřednictvím obrazu a hudby vyprávěn.

Ve druhé a třetí části si pak i Korejci připomněli blížící se vánoční svátky. Některé skladby zpívali s námi, a pokud neznali přesná slova, jen si pobrukovali. Bylo však na nich vidět, že se přišli, jak je v Asii o Vánocích zvykem, bavit a koncert si užít. Velkou radost nám udělali, když nás k přídavku znovu vyvolávali slovem: „Čeko, Čeko!!“ Někteří z nás u byli v šatně, měli sundané boty či košili. Ze sálu se ale volání po české hudbě ozývalo dál. Co naplat – s radostí znovu obout, obléci, upravit regatu a znovu na pódium! Atmosféra byla úžasná, to se dá jen těžko popsat. Ještě dlouho po koncertě jsme se kluci fotili s fanynkami (všech věkových kategorií), podepisovali se na programy a odpovídali na otázky. Závěr – Korejci sice nevědí, kde je Česko, ale vědí, kde je Praha a znají Mozarta! U nás doma máme obojí, vždyť i Mozartovi JEHO Pražané rozuměli.

Zítra nás čeká poslední a velmi těžký tříčásťový koncet ve městě, které leží 5 hodin cesty odtud. Myslete na nás, ať se nám povede a dostanou od nás Korejci jeden z nejhezčích vánočních dárků. I my pro vás nějaké máme, času není nazbyt, ale v tomto jsme mistři – můžete se těšit, ale více prozrazovat nemůžeme, co kdyby to Ježíšek slyšel ?

Redakce zahraničních zpravodajů, Soul 21. 12. 2017

Milí rodiče a všichni naši přátelé,

dnešní den jsme strávili opět v hlavním městě Jižní Koreje, v Soulu. Někomu by se mohlo zdát, že koncertujeme s malými obměnami pouze v jednom městě, ale je třeba vzít v úvahu, že centrum Soulu má 10 milionů obyvatel, s přilehlými aglomeracemi pak celých 24 milionů! Jedeme 2 – 3 hodiny a stále jsme v hlavním městě. Míjíme věžáky, fůru obchodů, čajoven (na kavárny si tu příliš nepotrpí) a úřadů. Uháníme v bláznivém provozu kolem největší korejské univerzity. Korejci jsou velmi ambiciózní a za základ úspěšného života považují studium. Je prý o ně velmi dobře postaráno, mají kvalitní koleje, často dvoulůžkové vybavené lednicí, pračkou, sušičkou, koupelnou, klimatizací a hlavně – vyhřívanou podlahou! Dozvěděli jsme se, že Korejci striktně zakazují, aby chlapci bydleli s dívkami, proto jsou korejské koleje rozděleny na pánské a dámské. Chlapci nesmějí navštěvovat dívky a naopak, za prohřešky se udělují trestné body. Starší kluci byli touto informací zaskočeni a možná nelitovali, že budou povětšině studovat u nás doma. Černé body se udělují i za neúčast na požárním cvičení, což nám už není divné, neboť jsme jich několik (v korejštině) v koncertních sálech absolvovali.

Tentokrát náš čekal koncert odpolední a sklidili jsme opět nadšený potlesk! Když se objevila nad hlavami kluků korejská státní vlajka, výkřiky nadšení byly až ohlušující. Klavírista Robert Fuchs i náš pan ředitel Pavel Horák si pochvalovali, že tentokrát se zejména mladší kluci dostanou dříve do postele. Vždyť koncertujeme denně již od našeho příjezdu. Ale tak to někdy bývá, že člověk míní a naše korejská manažerka mění ? Tentokrát to opravdu stálo zato!

Paní ředitelka korejské agentury usoudila, že je zbytečné se vracet na hotel příliš brzy, a proto nás pozvali opět do restaurace v centru Soulu, aby „se ti úžasní kluci pořádně najedli, když nikam nespěcháme.“ Stoly začaly plnit kuřaty na všechny možné způsoby, popcorn a coca cola nechyběly. Na každém stolku byla úplně v rohu umístěna malá krabička s nenápadným tlačítkem. Vypadala už dost používaně a nikoho z nás nenapadlo, že by mohla být ještě funkční. Chyba lávky! Dva malí borci ji zkusili zmáčknout a nechápali, proč se jim na stole začaly objevovat další porce, když už byli najedení tak, že se sotva nasoukali do autobusu. Situaci ale rychle pochopili a raději bystře varovali ostatní ?

Naše milé mamky ale můžeme ubezpečit, že jejich svíčková, řízky, bramborový salát, knedlo zelo vepřo či milovaný štrúdl je takový gurmánský klenot, na který nemůže stačit žádná světová tabule, byť by se pod tíhou delikates prohýbala! Dnes jsme si také vyprávěli o vánočním cukroví a jednoznačně vedly vanilkové rohlíčky, linecká kolečka a vosí úly (i když ty piškoty teď nestojí za nic ? )!

Redakce zahraničních zpravodajů, Soul 19. 12. 2017

Milí přátelé, rodiče a prarodiče,

děkujeme Vám za krásné vzkazy, které nám posíláte, i za komentáře a lajky na facebooku! Jsou moc prima, a díky nim máme pocit, jako byste tu byli tak trochu s námi! „Moje babička a děda si kvůli Boni pueri založili facebook,“ usmíval se u snídaně jeden z nejmladších zpěváků a hrdě ukazoval všem jejich profil ? Nevíme, zda by babička byla ráda, protože ji děda vyfotil v teplákách na zahrádce u kolečka listí, ale bylo to prima. V hotelu máme celkem dobré připojení, takže po celém dlouhém dni, kde již sítě nelze využít, jedou po snídani do odjezdu čertovy krabičky naplno.

Včerejší den by byl pro vás jistě plný zážitků stejně jako pro nás. Do lázeňského města Jinju jsme dorazili před polednem. Soulský mráz a sychravé počasí jsme vyměnili za nádherné sluníčko a teploty téměř předjarní. Vždyť jsme cestovali dlouhých 325 km směrem na jih. Když jsme váhali, zda zvolit procházku po kolonádě nebo návštěvu pevnosti, která připomíná imdžinskou válku (útok Japonců na Koreu v roce 1592) a čindžuský hrad, bylo hned jasno. Hlasovali jsme naprosto demokraticky s výsledkem 100 % pro pevnost. Platí se tu vstupné, ale nás pozvala zastupující agentura a naším jediným úkolem bylo vzít si mapku a celou pevnost s historickými objekty si projít. Výklad byl k dispozici i v angličtině, ale my jsme spíše poslouchali vyprávění naší korejské průvodkyně. Asijské dějiny jsou docela složité a z jednotlivých dynastií nám šla už hlava kolem ? Hned za branou jsme narazili na monumentální pomník admirálu Li, jehož sochu najdete v Koreji v každém větším městě. Říká se o něm, že byl velmi skromný, a tak by se možná divil, jaké pocty mu dodnes Korejci prokazují. Učí se o něm ve vojenských a námořnických akademiích i v základních školách. Je považován za válečného génia, se kterým se může rovnat snad jen Horatio Nelson.

Abyste tomu rozuměli, v 16. století došlo k napadení Koreje Japonci. Korea nechtěla útoku věřit, byla prostě předložena japonským útočníkům jako nejlepší pokrm na zlatém podnose. Většina země byla snadno dobyta, Korejci se ale pak zmohli na odpor za cenu milionových obětí. Neměli však žádné zbraně, jen to, co od Japonců ukořistili. Jejich hrdina se jmenoval Li Sun-šin. Admirál Li měl vynikající taktiku a vedl Korejce k vítězství. Bohužel, jak už to bývá, jeho úspěchy přiměly závistivce k admirálově svržení a uvěznění. Jeho nástupce ale prohrál následující námořní bitvu, a tak se zase Li hodil do krámu. Sám pak v jedné z posledních bitev padl.

Zejména sopráni a alti historií místa doslova žili. Diskutovali mezi sebou a hodnotili. Starší kluci s obdivem sledovali jejich úvahy – historie se opakuje a dějiny světa to jasně dokazují. Kéž bychom si všichni, ať žijeme v kterékoli zemi světa, dokázali tohle tak dobře uvědomit, jako naši kluci školou povinní. Tenorista Lukáš na znamení míru zaujal na závěr „mírový“ posez v korejské zahradě ?

Večerní koncert byl také jiný, než na jaký jsme zvyklí. Před námi se tyčila ohromná budova společnosti Korea Land & Housing Corporation, velké nadnárodní firmy. Ani na fotku se nám nevešla. Vedli nám mnoha vestibuly a také síní slávy, kde byly v prosklených vitrínách uloženy všechny ceny a vyznamenání, které firma získala. Od té doby už všude byly jen plakáty Boni pueri, které avizovaly náš koncert. Trochu jsme se ostýchali vstoupit do sálu. Přestože měl koncert začínat až za dvě hodiny, sedělo zde snad na sto mužů a žen, muži v padnoucích oblecích, ženy v office černém kostýmku, všichni naprosto soustředění a někteří si dělali poznámky. Manažer firmy nám řekl, že to jsou lidé, kteří všichni moc stojí o to, aby v jejich firmě získali práci a čekají hodiny na výsledky testů a pohovorů. Když tu jednou neuspějete, víckrát už se tu o práci ucházet nesmíte. Večer již ale kongresový sál patřil jen nám! Užívali jsme si všech tří částí koncertu a posluchači byli nadšeni! Nejkrásnější koledu Tichou noc v korejštině s námi zpíval celý sál.

Až bude znít na Štědrý den u nás doma, určitě si mnozí z kluků na tuhle hezkou chvíli vzpomenou.

Redakce zahraničních zpravodajů Boni pueri, Jinju 18. 12. 2017

Zdravíme všechny naše příznivce do České republiky!

Vánoční turné Boni pueri po Jižní Koreji pokračuje cestou na jih. Třetí koncert se totiž koná v Ulsanu, moderním městě s více než milionem obyvatel. Korejci ho označují za malé město, kde je všude blízko. Na první pohled se jeví více „evropsky“, jen obrovské nápisy a reklamy, které připomínají rozsypaný čaj, trochu matou. Město se má evidentně dobře, místní Hyundai Motor Company a naleziště ropy je hned znát. Ulice jsou plné taxíků. Naše průvodkyně nám vysvětlila, že černé taxíky se žlutým nápisem jsou zařazeny do kategorie „deluxe“, jsou dražší, ale za to poskytují pohodlnější služby. Ty běžné jezdí v barvě stříbrné nebo žluté. I většina tzv. běžných taxíků má kožené interiéry. Základní tarif za nasednutí činí ₩ 2,200 (zhruba jako jedna coca cola ? ) a pak se platí podle vzdálenosti a času. V luxusním taxi si připlatíte zhruba 2x více. Usoudili jsme, že bychom možná s ohledem na dobrý kurz využili spíše luxusního vozidla ? Pokud chcete, aby vás taxikář dopravil na místo, musíte mu jméno hotelu či ulice napsat. S největší pravděpodobností se prý setkáte s milým a poctivým člověkem.

V sále nás čekalo překvapení! Zvukař, který ovládal své řemeslo výborně a nezapomínal zapnout pro sólistu mikrofon, osvětlovač, který zhasínal přesně podle technického scénáře, bedňáci, kteří s ničím neměli problém. Všichni pracovali v pohodě a klidu, jen aby nám vyhověli. Sál je technicky skvěle vybaven, ale na to jsme již v Asii zvyklí. Během pár sekund „přijedou“ desky, které do sebe zapadnou a máte krásný a hlavně akusticky výborný prostor. Když se desky odstraní (nepředstavujte si prosím žádné bedničky z dřevotřísky), můžete na stejném místě pořádat ples, výstavu nebo party. Škoda, že o takových sálech, se nám u nás zatím může jen zdát.

Ještě před koncertem nás navštívili v šatně naši nadšení fanoušci. Představte si, že osm z nich přicestovalo až z Japonska!, nechtělo se jim prý na naše „japonské“ turné čekat celé dva roky a když se na webových stránkách dozvěděli, že jsme v Koreji, neváhali ani minutu. Přivezli s sebou i malé dárky a bylo to moc milé setkání. Další fanynky, tentokrát šlo výhradně o dívky a mladé ženy, vážily za námi cestu ze Soulu. Byly již na dvou koncertech Boni pueri a znovu na nás čekaly po koncertě dnes, aby nás mohly pozdravit!

Probojovat se do šatny po koncertě bylo téměř nemožné. A tak vždy dva kluci drželi dveře a ostatní se rychle soukali do civilu. Mezitím mladší kluci podepisovali plakáty, cédéčka, programy a dokonce i předloktí posluchačů, kteří si vzpomínku na náš koncert chtěli odnést za každou cenu. Na hotelu jsme všichni padli za vlast ? Škoda, že jsme si ho nemohli více užít, krásný pětihvězdičkový hotel by jistě stál za to ? Silami ale musíme šetřit.

Možná i proto vyrážíme dopoledne do lázní. Na hlavní proceduru dojde večer, protože nás čeká další celovečerák, ale během dne se podíváme do centra lázeňského města Jinju (čti: Džindžu) a budeme relaxovat.

Pokud chcete vidět, jak se nám v Asii daří, podívejte se na video na našem facebooku!

Redakce zahraničních zpravodajů Boni pueri, Ulsan, 17. 12. 2017

Milí rodiče, prarodiče a přátelé Boni pueri!

pro náš druhý celovečerní koncert vybrali pořadatelé tentokrát část Soulu, druhého nejlidnatějšího města na světě. Vždyť i s přilehlými aglomeracemi zde žije 24 milionů obyvatel! Část, kde jsme koncertovali my, se nazývá Incheon a pyšní se nejen úžasnými koncertními sály (můžeme potvrdit z vlastní zkušenosti), ale i největším mezinárodním letištěm v zemi. Právě tady jsme před třemi dny přistáli a vzhůru do velkoměsta! Mezi kluky se říká, že jedeme už desáté bomby (rozuměj desáté turné Boni pueri do Jižní Koreje), proto se necháme poučit jejich slovníkem a jdeme do toho! Velkému respektu a uznání se zde dostává i našemu panu řediteli Pavlu Horákovi. Víte, že právě v těchto měsících před 30 lety dirigoval v Boni pueri svůj první koncert přípravných oddělení? Byl to on, který před lety probojoval pravidelné cesty do Asie, ať již do Japonska, Jižní Koreje nebo Číny, kam dnes již létáme pravidelně. On sám strávil s generacemi kluků na tomto kontinentě již více než 2 roky. Úcta, kterou mu Korejci prokazují, jen dokazuje, že si jeho umění, ať hudebního, pedagogického i diplomatického, velmi váží.

Soul, stejně jako další metropole, se během dne mění. V poledne, když jsme odjížděli na zkoušku, město z ranního ruchu trochu zleniví. Pokud vás ale u nás v Hradci zlobí dopravní špička, když dlouhé minuty stojíte zasekaní u nemocnice či na Gočárovce, nevíte o dopravní špičce zhola nic. Do korejského provozu se při ní zapojí nejen automobily, taxíky a autobusy, ale i další vozidla, vozítka, vozíčky, skútry a skútříky a kola. Troubit na ostatní je tu naprosto normální a také toho řidiči hojně využívají, nikdo se ale nerozčiluje, negestikuluje, ale snaží se uhnout. Mýtnou bránou musíte profrčet, neboť času není nazbyt ? Náš šofér Tonny, jak mu pracovně říkáme, ovládá toto řemeslo velmi dobře. Jeho autobus vypadá ale zcela jinak, že vozidla dopravního podniku, s nimiž jsme na cestách mnoho dnů v roce. Uvnitř jsou závěsy s barokní zdobením, podhlavníky z brokátu. Vše se leskne včetně palubní desky v imitaci lesklého mramoru. Hlavnímu sklu vévodí velká obrazovka, kde můžete sledovat na desítky korejských televizních programů. Korejci, které potkáváme, jsou milí a přátelští. V Soulu jsou pochopitelně na cizince zvyklí a někteří, zvlášť mladší generace, už ovládají alespoň základy angličtiny. Na hotelových recepcích je to již samozřejmostí, ale ještě před pár lety nebylo.

Kulturní centrum v Incheonu bylo vybaveno klavírem značky Steinway, který ještě pod zázračnou utěrkou našeho klavíristy Roberta Fuchse dostal větší lesk. Na koncertě jsme se potkali s místním pěveckým sborem, který si s námi na závěr zazpíval poslední přídavkovou skladbu. Byly v něm vesměs školačky a jakmile naše kluky uviděly, rázem se z nich staly naše fanynky. Chlapce pořád vyhlížely, vykřikovaly „Boni pueri“, nosily si k podpisu programy, toužily se kluky fotografovat pořád dokola, pištěly nadšením a zase se utíkaly schovat jen zahlédly zlatý kroj a zároveň se hroooozně styděly ? Museli jsme se zasmát prohlášení jednoho zkušeného altisty a výrazem znalce: „Holky jsou všude stejný!“ Nevíme sice, jak to přesně myslel, ale jinotaje v tom nehledáme. Nutno přiznat, že tento prohoz padl jako ulitý! Po koncertě nás pak čekaly už fanynky o trochu starší, a tak jsme si pozornosti dnes užili opravdu hodně.

První část koncertu patří zpravidla hudbě evropských klasiků. Ani dnes tomu nebylo jinak, vybrali jsme si však skladby jednoho z nich, hudebního génia W. A. Mozarta, jehož velké výročí jsme si v loňském roce připomněli. Mozartův vztah k Praze jsme prezentujeme daleko za oceánem. Do Koreje jsme s sebou přivezli dokonce originály kostýmů z oscarového filmu Amadeus českého režiséra Miloše Formana, které nám laskavě zapůjčilo Filmové studio Barrandov. Malý Mozart k posluchačům promluvil v jejich mateřštině a připomněl jim Prahu, na kterou jsme tolik pyšní! Po koncertě se nám někteří posluchači chlubili, že naše hlavní město už navštívili. Čechy jsou nejen naším domovem, ale i rodištěm významných skladatelů, spisovatelů, lékařů či učitelů. Ani na poslední jmenované nezapomínáme, i když se zde vžila věta: „My nic nemáme, ono se poslední týden už nic nedělá.“

Mají částečně pravdu, Vánoce jsou za dveřmi! Dárky v podobě krásných koncertů rozdáváme letos v Koreji moc rádi.

Redakce zahraničních zpravodajů Boni pueri, Soul 16. 12. 2017

Milí rodiče a přátelé Boni pueri,

první koncert v Jižní Koreji je úspěšně za námi! Máme obrovskou radost a také nám spadl velký kámen ze srdce. Ne proto, že bychom se báli, že např. zapomeneme slova nebo nějakou rekvizitu či část koncertního oblečení, to se stává jen velmi výjimečně, maximálně jednou za deset let! A protože jsme v Jižní Koreji již podesáté, máme v tomto ohledu vybráno.

První koncert v zemi, kde je časový posun, je vždy velký křest ohněm. Jet lag jednoduše naruší vaše biorytmy. Snažíte se v určité chvíli spát, pak zase nespat, potom se soustředit, podat maximální výkon a když už jste zcela probraní, pak zase spát. My jsme se s tzv. tryskačovým zpožděním naštěstí vyrovnali docela dobře, starší kluci už mají své zkušenosti, a proto radili mladším. Je to ale zkušenost nepřenosná a musíte ji zažít na vlastní kůži.

Koncertní sál v Guri byl nádherný, ohromný a měl svá přísná pravidla. Než v něm začnete cokoli podnikat, musíte absolvovat dvacetiminutové protipožární školení, včetně celého evakuačního plánu. To je stanoveno ve vyhlášce a všichni umělci, kteří zde koncertují, si tím projdou. Bezpečnostní technik si nás posadil na praktikáble a dlouze hovořil. Nikdo nic nechápal a usuzovali jsme pouze z jeho gestikulace. Po chvíli bylo přece jen divné, že nám vyloudil katastrofickými scénáři úsměv na rtech a pochopil, že je třeba překladu. Všichni jsme bedlivě poslouchali, ale přiznáváme, že na konci jsme již opravdu nevěděli, kdo z nás případně prchá kterým vchodem ?

My naštěstí prchat nemuseli, naopak. Posluchači nás odměňovali nadšeným potleskem! Publikum bylo velmi milé a reagovalo náramně. Když se objevila korejská vlajka nad hlavami našich kluků, sál propukl v obrovský jásot. Korejci jsou na svou zemi a tradiční kulturu velmi pyšní. Velkou radost jim udělali také naši sólisté, Matěj, který právě pro několikadílný korejský seriál Chicago Typewriter vysílaný v hlavním televizním čase nazpíval ústřední píseň a nyní ho mohli slyšet na koncertě živě! On sám se jim také v korejštině představil. Korejci milují sólisty, a proto jsme jim dopřáli ještě zpěv Filipa, Davida a Lukáše, kteří si to na pódiu mohli užít takříkajíc duble.

Korejštinou, která mimochodem patří mezi nejtěžší jazyky, a svými vyráženými a „vyfukovanými“ hláskami nám dala opravdu zabrat, uváděli koncert také dva malí Mozarti – ten úplně malý – Tomáš a jen o něco starší – Filip. A protože se řídíme slovy slavného W. Churchilla, že řečník má vyčerpat téma, nikoli posluchače, velmi pečlivě jsme vážili každé slovo. Lidé v sále reagovali výborně a dokonce se ozývaly nesouhlasné výkřiky, když jsme uváděli poslední skladbu. Ano, předpokládáte správně, nebyla a nemohla být poslední, neboť na přídavky se pochopitelně čekalo.

Po takovém výkonu jsme ocenili naše skvělé zázemí – krásný hotel s výkonnou klimatizací, takže na všech pokojích je moc příjemně. Na kulečník, kuželky, či hru v karty už dnes ale síly nezbyly ?

Posíláme Vám všem krásné noční pozdravy a myslete na nás zítra, kdy nás čeká opět téměř dvouhodinový koncert!

Redakce zahraničních zpravodajů Boni pueri, Soul 15. 12. 2017

Vážení rodiče, milí přátelé Boni pueri,

s velkou radostí dnes koncertní sestava odcestovala na své vánoční turné do Jižní Koreje. Slavíme jí pěkné jubileum – vždyť se na Korejský poloostrov vydáváme již podesáté! Všichni víme, že za tím stojí mnoho ročníků kluků, těch, kteří cestu do této země „prozpívali“. Všech, kteří nechali při koncertech na pódiu srdce a tím otevřeli cestu dalším desítkám chlapců, kteří mohou v šíření dobré sborové muziky s Boni pueri pokračovat.

Rozloučení s rodiči bylo, jak už to u klukům zpravidla bývá, velmi prosté. Maminky můžeme ubezpečit, že jsme všichni v naprostém pořádku a nálada byla po celou dobu letu více než dobrá. Z Prahy jsme vzlétli tak lehce, že by si toho člověk sotva všiml. Většina z nás ale bedlivě sledovala monitor, kde je uvedena výška letu a další podrobnosti. Hned pak, jak jinak, jsme využili nadstandardních služeb jedné z nejlepších leteckých společností Emirates v největším letadle světa A380 a začal festival počítačových her! V nabídce jsou jich desítky a tak se hrálo ostošet. Ty tam jsou doby, kdy jsme byli pořadateli filmových festivalů a jeden snímek stíhal druhý. Filmy už netáhnou, zato akční hry, zvlášť hrané mezi jednotlivými cestujícími, mají zelenou. Pasažéry Boni pueri lze dle herních témat rozdělit do 3 skupin. První – Piráti z Karibiku, druzí Hry typu „Utíkej, schovej se, nebo tě chytí“ a třetí Tom a Jerry. Vlastně je tu ještě skupina čtvrtá, sestávající se z vedení našeho týmu – pan ředitel, klavírista a jediná žena našeho turné ani na vteřinu se na Games nepřihlásili a pokud něco na svých obrazovkách sledovali, pak pouze pohyb letadla ?

Dubaj nás přivítala teplotami lehce nad 20 stupňů. Kroužili jsme nad ní několik minut a je se opravdu na co dívat. Město září, vše je pro nás možná až moc lesklé a exotické. Mladší kluci se dušovali, že zahlédli nejvyšší budovu světa. Na přestup máme celé tři hodiny. Víte, že aerolinky Emirates mají stanovenou minimální dobu na přestup v Dubaji na 75 minut? Letenku s kratším mezipřistáním vám neprodají. A tak i když trávíte na letišti čas od půlnoci do třetí hodiny ranní jako my, není to žádná otrava. K dispozici jsou sprchy i wifi zdarma, obojí skvěle fungující, a to jsou vlastně jediné dvě důležité věci, které skupina kluků potřebuje.

V Koreji nás čekala paní ředitelka hudební agentury, která pro nás již léta naše pravidelná turné připravuje. Tato úžasná dáma zahájila turné ve velkém stylu. Chtěla nám udělat radost, a tak nás pozvala na tradiční korejskou večeři. Trochu jsme váhali, ale nakonec šly boty dolů a zasedáme k nízkým stolkům s dobrotami. Klavírista Robert Fuchs jen prohodí, zda nebude chybět pravé korejské jídlo kimči (mimochodem mimořádně zdravé). A už se nese na stůl! Jak by mohlo chybět, vždyť jsou na něj Korejci právě hrdí. Říká se, že kimči odpovídá za zdravotní stav každého člověka. Od té chvíle jsme již žádná „ubrousku, prostři se“ raději nezkoušeli, protože naši hostitelé by nám snesli, co nám na očích viděli. Zdvořile se nás dotazovali, zda si nás mohou při jídle v jejich restauraci vyfotit, neboť návštěva takového významného hudebního tělesa v jejich podniku jim zvýší kredit. V Koreji, a stejně tak to bude brzy i u nás, se nesmí děti bez souhlasu rodičů nikdy fotografovat, ani když jsou úspěšní a chcete se jejich úspěchy pochlubit ☹

Večerní korejské zprávy v televizi, kterou máme na všech hotelových pokojích, jsme už nestihli. V této chvíli všichni mladší kluci v klidu a pohodě spí. Všichni jsou spokojení a moc se těší na zítřejší koncert, který bude tříčásťový a velmi náročný. Držte nám prosím pěsti a myslete na nás, ať se nám to povede. Do Koreje vezeme úplně nový program a jsme zvědaví, co tomu posluchači řeknou!

Hezký podvečer do České republiky!

Redakce zahraničních zpravodajů Boni pueri, Soul 14. 12. 2017