Naši milí rodiče a všichni přátelé Boni pueri,

na bohatou bufetovou snídani přicházíme za krásného slunečného počasí. Je sice pravda, že nějakých 15 stupňů není žádná hitparáda, ale ve srovnání s počasím u nás, kdy jsme si ráno přečetli, že  v Karlovarském kraji je sněhová kalamita, můžeme být spokojeni. Snídáme s výhledem na moře, které má nádhernou barvu. Dnes je úplně klidné. Pryč jsou včerejší bujné vlny, které nám ještě včera narážely do lodi, pryč jsou hromy, které jsme z dáli zaslechli, dnes je hladina ukonejšená, ani lísteček se nehne a slunce ukazuje svoji sílu.

Když jsme odjížděli, říkali jsme si, že plavky tentokrát asi nevyužijeme. U hotelu jsou krásné bazény, které sice lákají, lehátka jsou pro nás připravena – vyblokováno dokonce 50 míst, skluzavka v podobě slona a želvičky taky.

„Pánové, kdo má zájem, jdeme trochu zrelaxovat po náročném dni do bazénu,“ říká pan ředitel.

Kluci se podívají na bazény, na ředitele a zpět na bazény. Jeho vtípky už dávno znají, kdo by tam lezl v patnácti stupních? Kupodivu největší zájem má pan produkční Kamil a marně vzpomínáme, kdy naposledy plaval s otužilci ve Vltavě.

Odvážlivci nastoupili s chutí, pozorovatelé s mírnou nejistotou. Po zjištění, že se jedná o vnitřní bazén, nikoli venkovní (v tom se často chybuje 😊), přidali se další. Voda byla jedna báseň, umožnila skvělou lázeň. Užíváme si, svaly dostaly včera zabrat.

„Kdo tady říkal, že se letos ale v Chorvatsku nebudeme koupat,“ ptají se vedoucí kvartet a nikdo se nehlásí. Každý přece už v Čechách tušil, že koupačka bude.

Připravujeme si věci na cestu. Kroj musí být pečlivě složený, boty vyčištěné. Pan ředitel s panem dirigentem a klavíristou hovoří dlouze s paní ředitelkou celého festivalu. Má zajímavý plán a moc rádi na něm budeme spolupracovat. Líbila se jim také naše prezentace Královéhradeckého kraje a Města Hradec Králové, které naši cestu podpořily a zpěváci z Itálie by rádi do brožurky, které prezentují zajímavá místa našeho domova také nahlédli.

Na obědě si opět dopřáváme vynikající  a z kvalitních surovin připravovanou chorvatskou kuchyni.

„Tolik ryb jsem nesnědl za celý svůj život,“ říká Martin.

Když na talířku Kuby, který už opravdu neví, zda to ještě zvládne, čeká několik zákusků, zamyslí se:

„Proč já to jím, já to vlastně nerad 😊.“ A doplní sladkou tečku, kterou nastartuje Krebsův cyklus raději ještě šálkem horké čokolády.

Balíme si věci a připravujeme se na závěrečné rozloučení.

Máme za sebou přípravný koncertní zájezd, který je tolik důležitý pro delší zámořská turné. Ta nás v letošním roce čekají a musí být dokonalá. Důležité sborové zkušenosti tu sbírali nejen nováčci hlavního sboru, ale také chlapci, kteří v mužských hlasech po mutaci znovu začínají. Ačkoli mají často za sebou mnoho turné za soprán nebo alt a vědí, co zahraniční cesty obnášejí, je to zase trochu jiné, možná náročnější. Nejstarším není ještě osmnáct a zastávat funkci vedoucího kvarteta je velmi zodpovědná práce. Tým musí fungovat líp než švýcarské hodinky. Každý v něm má svoji roli a svoje místo, s každým se počítá.

Vyjíždíme z malebné části istrijského poloostrova zalitého sluncem. Čeká nás cesta přes Alpy až k nám domů. Ať se vracíme ze zámoří, nebo jen z cest po Evropě, bývá to vždy cesta nejmilejší.

Děkujeme Královéhradeckému kraji a Městu Hradec Králové, kteří Boni pueri považují za své kulturní ambasadory. Děkujeme všem vám, zejména rodičům a prarodičům, za krásné zprávy, lajky a komentáře, které jsme si tak rádi četli a ze kterých jsme měli radost.

Děkujeme panu řediteli Pavlu Horákovi, který stojí za celým managementem Boni pueri, panu dirigentovi Marku Štilcovi za pevné vedení sboru, klavíristu Robertu Fuchsovi a zejména produkčnímu Kamilu Kubicovi, který měl na starosti výkonnou část celého harmonogramu turné.

Děkujeme našim báječným klukům. Ať již jsou zkušenými zpěváky, nebo své místo v sestavě teprve hledají. To všechno je správně a vše potřebuje svůj čas. Proto toto přípravné turné končíme slovy  jednoho z nejlepších basketbalistů všech dob:

„Pokud se snažíte něčeho dosáhnout, narazíte na překážky. Měl jsem je, každý je měl. Ale překážky vás nesmí zastavit. Pokud narazíte na zeď, neotáčejte se a nevzdávejte to. Vymyslete, jak ji překonat, projít skrz ni nebo ji obejít. Nepřišel jsem, abych byl průměrný.“

Michael Jordan

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Istrie, Chorvatsko 21. 4. 2024

P.S.: A za kluky i celý tým Boni pueri chceme ještě moc poděkovat naší paní zástupkyni Haně Musílkové, která se po celou dobu turné o kluky starala a pro vás rodiče psala skvělé zpravodajství! – Kamil Kubica

Naši milí rodiče, prarodiče a přátelé,

za námi je náš třetí koncert, chvíle, kdy máme volnou ruku při sestavování repertoáru a tak se dramaturgicky činíme, abychom ho vystavěli co možná nejlépe. Pro slavnostní galakoncert na závěr festivalu zvolili pořadatelé krásný sál ve městě Pazin.

Hrad, který tu stojí, našel své místo i ve filmu. V novém snímku na motivy J. Verna  Matyáš Sandorf se Štěpánem Báthorym skočí z hradního vězení do Pazinské jámy. Je neuvěřitelné, kolik krásných scenérií se natočilo právě v této části Evropy. Tušíte, že se sem prodrala i Hra o trůny, Hvězdné války – Poslední z Jediú nebo muzikál Mama mia!?

Na zkoušku není příliš času, proto musíme „na první dobrou“. Na tomto koncertě se prezentují všechny sbory festivalu, my máme ale výsadu nejdelšího času. Již po prvních skladbě sál bouří a ozývají se výkřiky „bravo“! Můžete namítnout, že je to je především tím, že máme v blízkosti své nadšené maďarské fanynky, ale chyba lávky. Rakušané, Italové i Slovinci dlouho tleskají a po koncertě nás ještě dlouze zpovídají. Závěrečná brazilská lidová, kde se naprosto hudebně vyřádili a přesto precizně zazpívali Kuba, Viktor a Vojta, je doslova zvedla ze sedadel. Na závěr zpíváme všichni společnou skladbu, jejíž nácvik na workshopu vedl se všemi sbory pan dirigent Marek Štilec.

„Boni pueri jsou sborem, který nejvíce obohatil náš festival. Všichni se od těch kluků můžeme učit, je to už profesionální těleso. Obdivujeme kázeň, pořádek a uměleckou úroveň,“ řekla v závěru ředitelka festivalu Inés.

Po koncertě našeho pana ředitele Pavla Horáka a dirigenta Marka Štilce navštěvují různí sbormistři a žadoní o noty, popř. aspoň o jejich část. Musíme je zdvořile odmítat,  noty si nepředáváme, část z nich je dokonce v našich aranžích a to se neprodává, ani nedaruje. I když vzpomínáme na Slováky, kteří před dvěma lety po našem koncertě velebili klavíristu Roberta Fuchse:

„Pán Fuchs, pán Fuchs, hrál ste jako Boh. A notičky by neboli 😊?“

A přestože formální kulatý stůl, kde si sdělujeme své zkušenosti, je za námi, ten neformální se děje právě teď, jak známo, nejvíc toho vyjednáte a dozvíte se v kuloárech. Sboristé se nás ptají, jak je možné, že zpíváme v tak nízkém věkovém obsazení. Ani jednomu chlapci u nás ještě není osmnáct! Rakušané jsou zvyklí na „Vídeňáky“, kteří zpívají jen v sopránech  a altech a při větších dílech si pro tenorové a basové party objednají dospělé muže, často profesionální zpěváky. Ať je to jak chce, mladé hlasy tenorů a basů nenahradí nic a barva chlapeckého sboru je pak jedinečná! Italové se s námi kamarádí od počátku, ale poznání jejich tolik propíraného temperamentu nám bude dopřáno až při večeru, který má prezentovat stylovost Chorvatů.

Sbory odjíždějí do malebné hospůdky, kde je pro nás připravena výborná večeře. Obsluhují servírky v místních krojích a na stůl se dostává fantastická fazolová polévka, špecle, řízky, steaky, zeleninový salát a jako sladká tečka vynikající koblížky, právě usmažené, ještě horké, obalené ve vanilkovém cukru.

V tom se zvedne mužská složka rakouského sboru opět ve svém v tradičním lederhosen, kožené kalhoty s výšivkou a vyšívanou košilí a zpívají. Píseň je o to zajímavější, že jakmile dozní první sloka, nalejí si chlapi dobrou medovinu do štamprliček, „posnídají“, a pokračují druhou slokou. Slok měla píseň hodně a snídaně byla bohatá! Byli skvělí!

Postupně se každou chvíli představí nějaký sbor svojí vypalovačkou. Nejsme na to moc zvyklí, neboť zpravidla jezdíme samostatné profi turné. Teď už se ani nesoutěží, ani nepiluje do posledního tónu, už je to jen milé společenské setkání, pohoda a jak dodávají starší kluci – víno, dívky a zpěv 😊, což jsou atributy pro chlapecký sbor docela příhodné. Všichni jsou k nám tak milí! Čeká se, co dáme do placu my. Když zazní první tóny z Adamsonovy rodiny ve skvělé aranži klavíristy Vartana Agopiana, kterého tímto moc zdravíme, sál už bouřil jako by se ve dveřích objevili Roling Stones! Sbory přestaly zpívat, prý po nás už ne, a zapojily naše chlapce do víru tance. Vedení sboru ani netušilo, jaké talenty ve svých řadách Boni pueri mají.

Muziky se ujmulo místní duo, které ale na Yamahu nehrálo 😊. Jely hitovky od ABBY, QUEENů, RICCHI e POVERY a dalších kapel. Dvě Maďarky vzaly do středu sólistu Vojtu a křepčily s ním tak, že ho málem usmýkaly 😊. Nikdo z Boni pueri neměl úniku, kromě 4 žlutých karet, které si vybíraly svou daň.

Jakmile nadšené a rozdováděné sboristky viděly chlapce z Boni pueri třeba jen trochu postávat, vrhly se na něj a zatáhli jej do kola, do tancujícího hada nebo aspoň na Macarenu. Když jsme se jako první loučili, vyběhla děvčata za námi, volala jména kluků a doprovázela je nadšeným pískotem a výkřiky, aby neodcházeli. Tak nevíme, byli jsme na pěveckém festivalu, nebo od teď už jedeme bomby v tanečních discipilínách?

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Pazin 20. 4. 2024

Milí rodiče a všichni přátelé Boni pueri,

návrat ze včerejšího společenského večera, kde jsme původně živě konverzovali s dívkami ze země,  odkud pochází takoví velikáni jako hudební skladatel Franz Liszt nebo Béla Bartók, či dokonce známý filantrop George Soros, by se dal popsat slovy německého filozofa I. Kanta: „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně!“

Ráno vstáváme trochu později. Čekali jsme zimu, místo toho se klube sluníčko a je celkem teplo. Po snídani se vydáváme na plavbu lodí. To víte, to už je v Boni pueri takový zvyk. Na zámořské lodi jsme se mnohokrát plavili kolem japonských ostrovů při našich turné v Japonsku, na moře jsme se v malém člunu vydali obdivovat památky Byblosu v Libanonu, dnes v Chorvatsku na širé moře.

Vše bylo domluveno naprosto přesně. Když se ale chorvatská národní povaha mísí s tou italskou, lehce šmrcnutou rakouským smyslem pro pořádek doplněným maďarskou energií, nezbyde než použít klid anglických lordů. Ano, Angličani jediní s ledovým klidem a typickým humorem byli nad věcí, když začaly zmatky. Čekáme, až nastoupí ostatní sbory, ale to už k nám běží pořadatelé:

„Boni pueri prosím ne, vy nepojedete,“ omlouvají se. Trochu to tušíme, neboť i tak je výletní loď totoálně nacvaknutá.

„A už se potopuje,“ ukazuje Adam, ale nic dramatického se neděje.

„Počkáme si, vyrábí se nový Titanic,“ smějí se starší a vyprávějí si, jak australský důlní magnát investuje miliardu dolarů do repliky této lodi.

Mezitím nás pořadatelé informují, že vzhledem k tomu, že máme pro tento festival visačku VIP hosta – říkají tomu GRAND PRIX, dostáváme darem na cestu privátní výletní loď.

„Aspoň tam nebudeme s těma upištěnýma holkama,“ suše konstatuje Honza, ale ty sedí jen pár metrů od nás v jiném plavidle a klukům s nadšením mávají z lodních okének.

Cílem naší cesty je Limský záliv, malebné místo s bohatou vegetací. Kluci postupně lezou po žebříku na nejvyšší část lodi, aby seděli vysoko a viděli daleko. Tenory a basisté se rozhodnou, že si udělají krásná selfíčka, ale ouha. Všichni se nahrnou na jednu stranu lodního boku a ten se nakloní až hrůza. Začíná foukat a vlny se tříští o loď. Vybíhá kormidelník a důsledně varuje před shluky!
„Může se to potopit,“ uvažují Vojta, Kuba a Kryštof a svoje selfie raději oželí, přestože u nich problém rozhodně nehrozí, váží 30 kilo i s postelí 😊

Loď nabírá na rychlosti a uzly můžeme jen odhadovat. Klukům, kteří mají po přijímačkách na střední školy je zadána úloha: Když jeden uzel odpovídá takové rychlosti, kterou těleso urazí vzdálenost o velikosti jedné námořní míle za čas…

Velkou atrakcí je pirátská Romulandova jeskyně. Jsme od ní opravdu kousek. Romuland byl poustevník, který tu přebýval a údajně založil kostel a klášter benediktinského řádu. Jeskyni jistě mnozí z vás znají z filmů, kde byl hlavním hrdinou statečný Vinnetou. Přestože se většina záběrů točila na Plitvických jezerech, vchod do jeskyně, na kterou si políčil zlatachtivý Santer, je právě tady.

Dnes před jeskyní vlají pirátské vlajky a vybírá se vstupné. S úsměvem dodáváme, že jsme právě dnes přejmenovali prostor na Kamilovu jeskyni, aniž bychom tím chtěli jakkoli připomínat jeho úspěšné politické působení 😊.

Plujeme již více než hodinu a kluci spontánně dávají jednu námořnickou za druhou 😊 Vlny nepatří k nejmenším a to se klukům líbí mnohem víc, než pramičkou po rybníku.

Slané moře, vítr ve vlasech, parta kluků, která drží při sobě.

Vzhůru na palubu, dálky volají,
vítr už příhodný vane nám,

zpívával Karel Černoch a vedení sboru se v hlavě mihne vzpomínka na krásný seriál Dva roky prázdnin! Ten když dávali, byly ulice vymetené, všechny děti seděly před televizními obrazovkami. Sestupme z virtuální reality do života, který se dá díky Boni pueri prožít, který dokáže přinést obyčejnou radost, vítězství, prohry, úspěchy a kamarádství na celý život.

Příď krájí vlny i tvůj čas,
srdce tvé tluče rázně,
nástrahy moře, nebezpečí
s přáteli zvládneš vždy snáz.
V přátelství najdeš pevnou hráz,
zbaví tě smutku, bázně
zítra, až naše cesta skončí,
staneš se jedním z nás!

(K. Černoch – znělka seriálu Dva roky prázdnin)

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Limský záliv 20. 4. 2024

Moc zdravíme do Čech a děkujeme rodičům, prarodičům a fanouškům Boni pueri za krásné komentáře a lajky, které nám posíláte!

Víme, že na nás myslíte a máme z toho radost.

Pravdou je, že nejsme zas tak daleko, jako když pravidelně cestujeme do Japonska, Jižní Koreje, Číny, USA nebo Ománu či Libanonu, ale přece jen nás nějaký ta stovka kilometrů dělí.

Večer nás čeká důležitý koncert a obhájit včerejší úspěch nebude snadné. Provedeme část repertoáru, který chystáme již na další turné. Některé skladby mají složitější choreografii, proto Vojta, rozený moderátor a učitel, připravuje odpolední dobrovolné doučování mladších chlapců. Nevěřili byste, v seznamu zájemců nechybí ani jeden!

Probouzíme se do krásného slunečného rána. Po přebohaté snídani plné výborné slaninky, vajíček na všechny možné způsoby, párečků, bílých klobásek, rybiček, ovoce, zeleniny, salátů, šunky, sýrů a také tolik oblíbených lívanečků s nutelou, sirupem či džemem, se vydáváme do malebného městečka Rovinj, abychom před vystoupením nasáli atmosféru malých italských Benátek. Není divu, vždyť nejdříve celý Rovinj a poté jeho část patřila 500 let právě Benátkám.

Procházíme úzkými křivolakými uličkami a kráčíme k dominantě města kostelu sv. Eufemie, která je kopií baziliky sv. Marka v Benátkách. Už proto má právě pan dirigent Marek připraven tříhodinový kunsthistorický výklad, na který se kluci velmi těší 😊. Netušili ale, že stejný nápad má i maďarský dívčí sbor a zdá se, že z muzikologického výkladu po včerejší diskotéce nebude nic. V katedrále se na sv. Eufemii přece jen na chvilku dostane. Byla to obdivuhodná žena. Za svou víru byla uvězněna a čekalo ji sadistické mučení. Lámali ji v kole, nedostávala žádné jídlo. Když ji drtili kameny, pomohl anděl, kameny se rozpadly a Eufemie přežila. A protože ani to nestačilo, uvrhli ji do arény a pustili k ní vyhladovělé lvy. Kupodivu se nedělo vůbec nic. Lvi se rozzuří a popravčí četu rozsápou. Statečná a charismatická žena nakonec skoná dýkou. Výklad pana dirigenta je tak sugestivní, že panuje naprosté ticho. Do nejkritičtější fáze výkladu začnou hlasitě zpívat Italové. S trochou nadsázky lze říct, že teď už to připomíná historku z filmu Na samotě u lesa, „o vodníkovi, který pomohl v boji proti vrchnosti 😊“.

„Ovšem, je to jednom pověst,“ zakončí pan dirigent svoje pojednání a kluci si oddychnou.

Stojíme stylově, v Roku české hudby k 200. výročí Bedřicha Smetany, na břehu mořském a stejně jako ve skladatelově stejnojmenné etudě slyšíme zvuk moře, vlnky narážející na kamenné břehy a dýcháme čerstvý vzduch.

Slunce pere až do 20 stupňů a připomíná prázdniny.

„Ještě musíme lehce poobědvat,“ pochechtávají se kluci a někteří jsou rozhodnuti, že si dají skutečně jen lehký oběd, aby byli připraveni na koncert. To však v našem hotelu není možné. Buď máte pevnou vůli, ale pak se odsoudíte k neuspokojení svých chuťových pohárků, nebo vůli povolíte a nemůžete vystoupat ani ke svému apartmánu. Slunce se stále opírá do prosklené jídelny s výhledem na moře. S ohledem na klima povoluje pan ředitel zmrzlinu. Jedna neublíží, spíše potěší a její případné následky nahradí léčivý mořský vzduch.

Síly sbíráme v křesílkách na terasách. Odpočíváme. Držte nám pěsti, ať se nám večerní koncert vydaří!

Edit: Koncert dopadl skvěle! Výkřiky bravo, nadšení Rakušané, Chorvaté i Italové! Zdravíme do Čech naše starší opory v jednotlivých hlasech, kteří pro tentokrát zůstaly doma! Dali jsme to! Nejnáročnější to bylo pro nováčky a kluky po mutaci, kteří začínají nově v tenoru a basu. Nováčci opravdu odpoledne ještě pilně trénovali i odpočívali a bylo to na jejich výkonu znát. Asi uhodnete, komu jsme se kromě vedení festivalu líbili nejvíc – tipujete správně! Ještě do včerejška jsme netušili, že maďarština je vlastně hrozně zajímavá řeč a maďarský temperament je obdivuhodný 😊 Úkol splněn a odměna bude sladká! Večerní diskotéka je v plném proudu a včerejší seznamovací večírek přináší své ovoce. K diskošce se už trousí vyfintěné dívky, které krouží kolem našich zpěváků, a přestože je již chladněji, přicházejí v krátkých tílkách, neboť taneční kreace s našimi kluky je bezesporu zahřejí. ¨

„Bejby nebude sedět v koutě“ tak nějak si můžete představit večerní tanec. P.S. za ta léta jsme zvyklí, že kluci, zejména v Japonsku a Koreji, zažívají pocity světových hvězd. Holky piští, ječí, mávají a nezřídka se dobývají do šaten. Že by ale vyrazily na lov k pokojům našich zpěváků, to se nám běžně nestává. Starší se zachovali jako opravdoví gentlemani. Když už té přízně bylo příliš, „zabarikádovali“ se v pokoji a na lákavé nabídky dalších tanců nepřistoupili.

Asi viděli legendární film Forrest Gump: Když se dostaneš do problémů, utíkej! 😊

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Vrsar 19. 4. 2024

Milí rodiče a všichni fanoušci Boni pueri,

přes nadšení z historických památek a luxusního hotelového resortu, kde nic není nemožné, se pochopitelně vracíme myšlenkami k tomu hlavnímu – koncertům, které nás čekají, neboť to je nejvyšším cílem naší cesty.  Skvěle zazpívat a vzorně reprezentovat naši vlast, základní pilíře, na kterých stavíme.

Festival je skvěle zorganizován a kromě Italů, kteří jsou sice moc prima, ale s dochvilností co chvíli zápasí, vše funguje jako hodinky. Večer s námi vystoupí nejen dva dívčí sbory z Maďarska (poté, co chlapci mladé upravené slečny jen zahlédli, jejich nominaci jednoznačně podporují), tak i pěvecký sbor z Rakouska. Představte si, že nás znají z našich koncertů, které od roku 2022 zpíváme již pravidelně v Karlskiche, kostele sv. Karla Boromejského v centru Vídně, kde získali Boni pueri již rezidenci a vracíme se sem s radostí několikrát do roka.

„Víte, že na vašem koncertě o Květné neděli byl přítomen Karel Habsbursko-Lotrinský ? To je pak pravé přátelství mezi zeměmi, jakápak politika. Nakonec patříme k sobě,“ mávl rukou pán v tradičním kroji „lederhosen“. Jsou to černé nebo hnědé kožené kalhoty, někteří chlapci a mladí muži mají krátké, ale mohou být i tříčtvrteční. Jsou doplněné košilemi a saky, někdy jen kšandami. Pro naše zpěváky trochu nezvyklé, ale historicky známé.

Kostel praská ve švech, je vidět, že nejen místní jsou na festival zvyklí a chodí si sbory rádi poslechnout. Je to prý vždy nejlepší začátek lázeňské sezóny. V kostelních lavicích však sedí i mnoho turistů – tzv. baťůžkářů. Je to stejné jako v Praze, Paříži či Vídni. Jsou na místě a rádi si zpříjemní den pěkným koncertem. Máme za sebou dopolední zkoušku. Jsme připraveni. Končí Handelovo Hallelujah ve velkém forte a kostel doslova bouří, dlouze tleská a první část je za námi. Druhá je pak věnována lidovým písním, které rovněž patří do našeho pravidelného repertoáru. Víme, že máme v publiku skvělé Maďary a chceme se vytáhnout. Musíme se soustředit o trochu víc, než jindy, maďarským studentkám evidentně také nejsme lhostejní a dávají to klukům najevo 😊

Další ohromné ovace máme za sebou, pan ředitel je zjevně spokojený, ale víme, že to nedá na sobě příliš znát. Pan dirigent s klavíristou září, bodejť ne, pilovali jsme některé části na poslední chvíli.

Koncert je skvělý a atmosféra úžasná, ale ještě nikdy jsme nezažili takové schizofrenní rozpoložení jako nyní. Možná nám to nebudete věřit, ale jedním ze sborů je skutečně Robert Fuchs Choir!!

Kdykoli zazní „Robert Fuchs“, což se v úvodním a závěrečném slovu a pak i během vystoupení objevuje dost často, rozbuší se našemu klavíristovi srdce, že má někde být a není, že zapomněl, že má hrát něco úplně jiného. I kluci se často nachytají a mladší hledají s rozpačitým výrazem svého klavíristu a nechápou, proč vlastní v zahraničí nějaký sbor. Vše vyřešilo až vysvětlení, že těleso není pojmenováno po našem klavíristovi Robertovi, nýbrž po Robertu Fuchsovi, Rakušanovi z období romantismu, který ale stejně jako ten náš skládal hudbu a působil jako učitel hudby. A pak se v tom vyznejte 😊!

S velkou radostí balíme věci a jen tak úplně mimochodem, tak jako trochu „bez zájmu“, míjíme naše známé maďarské sboristky. Jestliže jsme do té doby o našich sousedech příliš nevěděli, po včerejším večeru jsme se zdokonalili v jejich tradičních lidových tancích, které se pak záhadně proměnily v rytmické moderní kreace na společné večerní diskotéce, kterou pořadatelé připravili. Dozor vykonával pan ředitel s produkčním Kamilem přijímajíce mezitím gratulace k výbornému výkonu Boni pueri. Chlapecké sbory jsou ve světě velmi ceněné. Je nám velkou ctí, že můžeme pravidelně koncertovat ve Vídni, kde působí věhlasný Vídeňský chlapecký sbor, těleso, které založil již císař Maxmilián v 15. století. Ano, známe se dobře, jsme přátelé a potkáváme se pravidelně na našich profesionálních koncertních turné, zejména v Asii.

Je pozdní večer. Moře klidné, čluny a jachty kotví a na ostrově svítí ještě poslední bary a restaurace. Za pár hodin budeme vítat nový den.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Vrsar 18. 4. 2024

Naši milí rodiče, prarodiče a přátelé Boni pueri,

Mikulovem, který nás přivítal nádherně nasvíceným zámkem na skalním útesu chvíli před půlnocí, jsme se rozloučili s naší krásnou vlastí a zamířili na klidné rakouské dálnice. Vedení sboru a řidiči klukům vyprávějí, jaké bývaly dříve hraniční a pasové kontroly a jak je to dnes mnohem jednodušší. Těžko už si dnes někdo představí, že sedět v autobusu na hranicích a nad hlavou mít koupené boty, byť z východního Německa, o které ale opravdu nechcete přijít, byl stresák jako hrom. A ta úleva a radost potom, kdy vám celník pokynul, že můžete pokračovat v jízdě.

Možná si někdo z vás myslí, že tomu už je nadobro konec. Náš produkční Kamil by mohl vyprávět! Před několika lety cestovali Boni pueri do Belgie a na německé dálnici nás zastavili celníci. Kontrolovali pasažéry, jednoho po druhém, dokonale, pečlivě, zda je všechno „in Ordnung“. Panu řediteli se to zdálo už nekonečné a tak pronesl vtípek směrem k produkčnímu, „zda se mohou už zase převážet drogy“. Celník zřejmě rozuměl 😊. V tu chvíli jsme šli, jak se říká, všichni „do trenek“. Z autobusu ven, kontrola, zavazadla. Dlouhé pohledy celníků – face to face.

Tentokrát nás nic takového nečekalo a možná to bylo panu řediteli trochu líto 😊, neboť např. na vietnamsko-čínské hranici, kam jsme cestovali v roce 2018, to slavilo takový úspěch, že jsme koncert stihli tak tak.

Kluci se tedy ukládají ke spánku a během chvíle zejména sopráni a alti jsou v limbu. Dvěma z nich jsme museli dokonce již spícím vzít knížku z ruky.

„Škoda, že není šeková,“ směje se jeden z tenoristů.

„Nebo servisní, od nějakýho bavoráka,“ řehní se druhý.

Ti nejmladší už neslyší nic a spí spánkem spravedlivých. Nakonec nás luxusní bus společnosti CAR TOUR, který s vámi nijak nehází, že by z vás duši vytřásl, ukolíbá všechny. Budíme se do krásného slunečného rána. Zatímco v Čechách je kolem nuly, tady si užíváme příjemných 15 stupňů a dáváme se do pucu.

Vítá nás největší poloostrov v Jaderském moři. Ačkoli prý podle Novinek.cz je u nás doma leckde sníh, vítá nás v největším istrijském městě Pule sluníčko a modrá obloha. Astmatici by byli nadšeni. Již léta používáme hlášku z filmu: „Jen dejchej, dejchej, ať se ti roztáhne hrudní košíček“.  Pula je nádherná, obdivujeme jachty i malé bárky, které tu kotví. Jachty nejsou evidentně z nejlevnějších.

„Ale stejně jsou mrňavý a ne tak pěkný jako ta v Ománu,“ říká Vojta, který ovšem zapomněl dodat, že v Ománském zálivu jsme měli možnost stát pár desítek metrů od jachty patřící samotnému sultánovi. Přece jenom Hajtham bin Tárik Ál Saíd je solventnější než „šejkové“ na Istrii, a rozhodně mu nelze podsouvat, že jeho úmysl prodat svůj plovoucí palác souvisí nějak s osobní finanční krizí.

Vstupujeme na úžasné místo, kudy doslova kráčela historie. Kluci udivují svými znalostmi z dějepisu, protože bohatě vyprávějí o gladiátorských soubojích a římském právu. Nezdá se, že by se jen biflovali, jak se často nyní říká, mají to v hlavách srovnané a je vidět, že je to období, které klukům sedí.

Amfiteár, koloseum, nebo chcete-li aréna pohltí naši pětačtyřicítku kluků jako nic. Není divu, vždyť se sem vešlo 23 000 lidí! Obdivujeme věže, pomocné schody i okna. Všude kolem vápenec. Můžete si o tomto místě číst, můžete se o něm učit, ale zážitek, který prožijete přímo vám nikdo nevezme. Ten prostor je tak fascinující! Mnohé prostory se dochovaly, fantazie pracuje na plné obrátky. Jsou tu klece, kde se chovala divoká zvířata pro boj v aréně. Gladiátoři byli převážně vězni nebo váleční zajatci. Od průvodců se dozvídáme, že císaře, pokud byl přítomen, zdravili pozdravem „Morituri de salutant“ – Na smrt jdoucí tě zdraví.

A co je neuvěřitelné – víte, že se Chorvati rozhodli spojit historii se současností a vyměnit gladiátorské zápasy za hokejové? Vyrobili tady 8 cm tenkou vrstvu ledu. Jak to bylo náročné a jaké manévry s tím byly, si dokážete představit. Pravda, nevešlo se sem 23 000 lidí, ale jen 7000 hokejových fanoušků. Nejdražší vstupenky stály 2000 Kč. Na koho se nedostalo, zážitek mu zprostředkovala kamera z vrtulníku. A to vše připravili za pouhých půl milionů euro!

Historická síla místa nás vede k tomu, že fotíme a fotíme. Uprostřed tohoto gigantu sedí v dřepu nejmladší sopranista Kryštof a sune si drobné bílé kamínky do rukávu. „To mám domů, abych rodičům přivezl kamínky,“ říká bezelstně. Netuší, že nás ještě čeká suvenýrový krámek. Přestože pan produkční vydává pokyn, že mladším pomohou starší, aby nenakupovali tak, že by jim do konce turné nezbyl ani cent, zdá se, že touha přivézt domů aspoň kousek toho, co jsem viděl na vlastní oči já, je nezlomná. A tak se, milí rodiče, můžete těšit na různé malé likérové skleničky s obrázkem arény, miniaturní meče, štíty, pohledy, magnetky na lednici nebo maminky na přívěsky a náramky.

Určitě by vás dojalo, stejně jako naši paní zástupkyni Hanku, že většina kluků myslí v první řadě na své rodiče a prarodiče. Těm chtějí udělat radost a potěšit je malým dárkem. Kdybyste viděli hlavně ty mladší, jak s pečlivostí vybírají!

Naši kluci – Boni pueri – se ve světě neztratí. Na tomto turné jsou kluci, kteří své sborové ostruhy teprve získávají. Oni sami chápou jako stavovskou čest, že v hlavním sboru mohou bojovat o své stálé místo. Přejme jim, ať je to meta nejvyšší!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Pula 18. 4. 2024

Milí rodiče a přátelé Boni pueri,

moc jsme se v Čechách neohřáli a jen necelé čtyři měsíce po návratu z Japonska a Jižní Koreje máme před sebou jižní část Evropy.

Vydáváme se na cestu dlouhou 1000 kilometrů, přes hory a doly, k mořskému pobřeží Istrie, romantické perly chorvatského Jadranu. Ještě v Hradci máváme rodičům a pak už neohroženě polykáme kilometr za kilometrem. Je nám velkou ctí, že na sborovém festivalu, jsme byli zařazeni jako jediné VIP těleso, které má mimo jiné tu výsadu, že si může zvolit nejen pořadí, ale místa svých koncertů v různých městech. Za to vděčíme sestavě z roku 2022, kde kluci vzorně reprezentovali Českou republiku. Pořadatelé byli jejich výkonem nadšeni. O to víc toho mají na bedrech „letošní“ kluci, protože obhájit prvenství je vždycky hodně těžké. Na festivalu se nerozdávají žádné medaile, ani zlatá či jiná pásma, hodnocení přichází především benefity, které sbor na místě získává.

Jak říká náš pan dirigent Marek: „Není to soutěž, ale musíme být nejlepší 😊“.

Mladší kluci, kteří na zájezdu získávají první sborové ostruhy, zjišťují, do kterého kvarteta patří a do hlavy si soukají pro jistotu ještě program zájezdu, aby dokázali dobře rozložit síly.

V nočním autobuse se rozjel filmový a herní festival, mobily jely naplno. Českou republiku opouštíme v hodinu před půlnocí. Všichni chlapci jsou v pořádku a přes pokročilou noční dobu ve výborné náladě. Přejeme vám všem k nám domů hezkou dobrou noc. Držte nám pěsti, ať zítra výborně zazpíváme.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Mikulov 22:45