Naši milí rodiče, prarodiče a naši fanoušci!

Na dlouhých 8 hodin opouštíme koncertní sály i náš krásný hotel a vydáváme se na dobrodružnou výpravu, která nemá zatím v historii Boni pueri obdoby! K hotelu přijíždí kolona nabušených bílých jeepů značky Toyota a vypadá to, jako když přijíždí nějaká vládní delegace či se tu koná sraz šejků. Nic takového, do těchto luxusních vozítek 4.0L LAND CRUISER či několika dalších typů, které v Evropě běžně nepotkáte, protože takové namakance ani na naše silnice nepotřebujeme, nasedají kluci v modrých polokošilích. Řidiči jsou v tradičním bílém obleku dišdaši, všichni prostovlasí. Jejich rodnou zemí je zpravidla Pákistán, do Dubaje přišli za prací a lepším živobytím pro své rodiny.

Krajina se po cestě začíná měnit. Ubývá betonových staveb a okázalostí a začíná přibývat písku a vyprahlé země. Řidiči jsou velmi milí a rádi si s námi povídají. Jsou velmi sdílní. Budeme dnes společně trávit hodně času a když je mezi pasažéry a řidičem dobrá nálada, užíváte si to mnohem lépe. Každá posádka už na zastávkách běžně pozná „svého“ řidiče a k jiným se nehrne.

Blížíme se k poušti Lehbab Red Dunes. V písku jsou zaparkované čtyřkolky a pouštní buginy, které čekají jen na nás. Je tu menší omezení, pochopitelně z bezpečnostních důvodů mohou tento stroj řídit jen kluci nad 15 let. Starší jsou nadšení, ihned dojednávají cenu a přiznáváme, že docela kšeftují 😊 Mladší je v tom povzbuzují a vedou hovory o výkonnosti motorů. Nemusíte mít mezinárodní řidičák, ani libanonský, který vlastní Vartan, ani český, tady totiž nemusíte mít ŽÁDNÝ řidičák! Prý stačí hýbat páčkou. Nevíme sice, jak kluci páčkou hýbali, ale vystartovali z nuly na sto za 8 s, jen se po nich zaprášilo, tedy spíš zapísčilo 😊.  Spolu s vedením sboru  jim fandí z bezpečné vzdálenosti mladší a vybízejí se smíchem pana ředitele, že na ně opravdu dohlížet nemusí, ať si také vezme čtyřkolku a vyrazí. Ten jim oponuje, že nic mu nemůže zvednout adrenalin více, než jeho zahradní traktůrek, kterým už brzy bude muset týden co týden sekat 😊. Sedí se na tom stejně a je to levnější 😊. Abychom měli skvělé fotky, nasednout bez milosti musí i náš kameraman Lukáš a produkční Kamil (mimochodem oni moc chtěli, ale dělali, že se obětují pro kolektiv), jinak by žádný záběr neulovili. Jen nastartují, je za nimi ohnivá čára a stroj se dostává do vysoké rychlosti, co vůbec snese a dovede. Nejmladší kluky lákají velbloudi, z nichž jeden si je zvlášť oblíbil a mrká na ně pravidelně jedním okem. Pan ředitel se směje, že po nás nějak pošilhává 😊. To zmerčí, zřejmě tím druhým okem, velbloud a pohoda je pryč. Tomáš s Viktorem, kteří na wellbeingu velblouda dosud pilně pracovali, vidí, že jejich práce byla marná.

Mnozí zují boty a užívají si příjemného písku. Teplo, písek, pohoda, připomíná nám to blížící se prázdniny. Jen písek je úplně jiný než jaký známe z mořských pláží. Zdá se absurdní, že Spojené arabské emiráty, i když leží uprostřed pouště, musejí písek na stavby draze dovážet. Z toho jejich se nic postavit nedá. Všechny ty nádherné stavby, jimiž se dnes a denně kocháme, jsou „z dovozu“.

Po nějakém čase opět nasedáme do svých jeepových limuzín a vydáváme se dále do pouště. Netušíme, že ta pravá rally teprve přijde. Kolona odbočuje z hlavní autostrády a staví v malém depu, odkud vybíhají dva servismani. Vrhnou se ke každému autu a upustí mu pneumatiky. To proto, že se vydáváme cestu pouštními dunami. Nahoru, dolů, náklony jako hrom! Chvílemi se zdá, že se z duny zřítíme do písečné propasti. Vojta, který je poctivě připoután, lítá i s pásem nahoru dolů. Řidiči jsou zkušení a vědí, co si mohou dovolit. Chceme si z auta udělat fotku, ale je to nad naše síly. Jízda je to zběsilá, divoká, dobrodružná a bláznivá! Žaludek už neví, kde je jeho místo, kam se hrabou atrakce v Prateru! Přibrzdíme, ale během chvilky opět na vrchol duny! Jedeme do pouště stále hlouběji, město už vůbec nevidíme a před námi je nekonečný písečný prostor. Najednou jeden jeep s Filipovým kvartetem sjezde ostře dolů. Ibrahim jim chtěl dopřát ještě větší adrenalin, ale sjel dolů a jak kolo hrabalo a žvýkalo, sjela jeho pneumatika z ráfku. V té chvíli okamžitě volá posili, kluci nasedají do jiného bílého draka a v ďábelské jízdě pokračují. Kluci jsou ve svém živlu, tohle jejich chlapská srdce potřebují! Zastavíme a vystoupáme na nejbližší dunu při nádherném západu slunce. Naskytne se nám pohled, který nikdo z nás ještě nezažil.

Mladší kluci projevují z písku velké nadšení, zkoušejí cokoli postavit, ale nic se nedaří. Jen sype a sype. Po výzvě pana ředitele: „Kdo první najde ropu, je vítěz,“ začíná u nejmladších davové šílenství. Kryštofovi, který absolvuje s Boni pueri své první turné, se zdá, že se k ropnému naležišti prohrabal. Tímto hlásíme jeho rodičům, že je může po celý život luxusně živit a nikdo z rodiny nebude muset ničehož nic dělat 😊.

Večer nás, již o poznání klidněji, převážejí do beduínského parku, kde nás čeká příjemná večeře, špičkoví artisté a také jedno velké překvapení! Jakmile na pódium, od něhož sedíme sotva dva metry, přichází ohnivý muž, kluci šílí! Tleská se, píská se, mobily zavařené, mysl otevřená a srdce poplašeně tluče! Představení vrcholí! Fakír polyká oheň!!

Vracíme se za tmy plni neskutečných dojmů a exotických zážitků! Slunce už dávno zapadlo a vyšel měsíc. Jízdu na velbloudovi jsme oželeli a dali přednost scénérii s vůní benzínu. Mnohým z nás se bude jistě dnes zdát o tom, jak uprostřed pouště projíždějí v ďábelské rychlosti písečnými dunami, řádí na čtyřkolkách nebo se vydávají na dlouhou pouť pouští v doprovodu velblouda.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Dubaj, poušť, 118. 3. 2025

Milí rodiče a všichni naši fanoušci!

Slunce už zapadlo za obzor a čtyřicítka kluků z Hradce vyráží po úspěšném koncertu do víru velkoměsta, které po setmění ožívá ve světelnou show. Naším orientačním bodem je Burj Khalifa, největší budova světa. Vypadá to, že máme na svých turné na ty první příčky spadeno, jakmile totiž v Šanghaji dokončili známý „Votvírák“, museli jsme vyjet až nahoru a obdivovat Perlu Orientu z ptačí perspektivy, pak přišla loni Shanghai Tower, ze které se nám dnes Votvírák zdá jako chudý příbuzný a to nemluvíme ani o Tokyo Skytree nebo One World Observatory v New Yorku.

Vstupujeme do Mall Dubai, největšího obchodního centra světa, kudy je cesta k Tančící fontáně nejkratší. Jdeme téměř půl hodiny, pořád, pořád, občas si vypomáháme eskalátory. Na mapě jsou cesty obchoďákem označeny jako běžné ulice. Produkční Kamil s panem ředitelem razí cestu v čele. Jen doufáme, že v těch davech se kluci drží důsledně svých kvartet a nikdo nechybí, protože v opačném případě by musel zakotvit minimálně u Versaceho, u Hermèsů, v Louis Vuitton, v nejhorším případě počítat čas do našeho příchodu u Rolexů.

Když se konečně dostaneme ven, nabídne se nám scenérie, na kterou nelze zapomenout a téměř se vám zastaví dech! Burj Khalifa, věž, kterou nechal dubajský emír pojmenovat po prezidentovi Spojených arabských emirátů, jehož celé jméno zní Chalífa bin Saíd Ál Nahján, je největší budovou světa. Všichni máme hlavy vzhůru a díváme se do nebes. Vždyť měří úctyhodných 828 metrů, ale to nepočítáme anténu😊.

Kluci okamžitě konstatují, že ze čtyř nejvyšších mrakodrapů světa jsme už dva viděli a chybí  nám ještě Merdeka v Malajsii a Abrádž Al Bajt u Saúdů.

„Přece nebudeme pořádat turné po mrakodrapech,“ směje se paní zástupkyně Hanka a domluvíme se nakonec, že u koncertní činnosti raději zůstaneme 😊. Máme ohromné štětí, neboť se dostáváme do největší možné blízkosti tzv. Tančící fontány. Ta patří mezi největší dubajské atrakce. Jsme úplně nejblíž, jak je to jen možné.

„Moc bych si přál, aby to každý kluk z Boni pueri mohl zažít,“ říkal před odletem pan ředitel Pavel Horák. „Kluci odvádějí během roku velký kus práce, makají na zkouškách a koncertech, mohu se na ně spolehnout a chtěl bych jim proto aspoň tímto zážitkem poděkovat. Jsme v Dubaji poprvé, ale moc rádi bychom se sem pravidelně vraceli tak jako do Vídně, Japonska, Koreje nebo Číny. Aby i další naši kluci z Boni pueri mohli zažívat krásná koncertní i cestovatelská dobrodružství. Prošlapat cestu, být první a dobře se uvést je vždy těžké, udržet se na špičkové úrovni mnoho let ještě těžší. Ti, kteří tu dnes stojí, mají před sebou velký a náročný úkol a věřím, že jsou si toho plně vědomi.“

Nabízí se nám neskutečná panoramata mrakodrapů, zářícího  a blikajícího obchodního centra, za námi už jsou šílené davy lidí. Konečně! Burj Khalifa se rozbliká nápisy a teď už všechny pohledy směřují jen a jen na vodní hladinu. Zazní úvodní tóny hudby z filmu Sedm statečných a z jezera vylétne první zlatá nálož. Je to dechberoucí podívaná! Kluci jsou nadšeni. Nastává zvláštní chvíle, kdy odkládají mobily a užívají si měnící se obrazy tady a teď, přesně v tuto chvíli, bez pohledů přes displeje. Hudba Elmera Bernsteina ve spojení s obrazci, které fontána vytváří až do výšky 105 metrů, je fascinující a nikdo z nás nechce přijít ani o vteřinu tohoto zážitku. Víme, že máme v zádech špičkového kameramana Lukáše Kratochvíla, který opravdu umí a jeho záběry navždy uchováme ve zlaté kronice Boni pueri.

Westerny k mužům patří a proto jsme rádi, že zní právě muzika doprovázející statečné vesničany z Ixcatlan, kteří trpí nájezdy banditů vedených nelítostným Calverou. Dosud jsme však netušili, že jednou ze skladeb playlistu je i část Novosvětské Antonína Dvořáka!

Fontánu osvětluje 6600 světem a 50 projektorů. Je vybudována na umělém jezeru. Najednou se zvedne až 83000 litrů vody! Na kluky v první řadě lehce mží. Je neuvěřitelné, že tento obrovský vodní komplex vznikl na místě vyprahlé pouště. Mustr si designéři vzali ze slavné fontány Bellagio v Las Vegas.

I my si připadáme tak trochu jako v Las Vegas, jen naše dirhamy by asi na ruletu nestačily, za ty naše by nám ji ani neroztočili. V Dubaji se budují  resory MGM a o kasina je zájem, jenže se musí počkat, až dostanou povolení od nově vznikajícího úřadu pro hazard. Zatím je povoleno jedno, které zahájí činnost v roce 2027. Kluci však mysleli hlavně na své blízké a tam pustili chlup, proto vám šeptáme, že se můžete těšit nejen na pravou! dubajskou čokoládu bez plísní (jak informoval blesk.cz, neboť asi potřebují prodat jiné značky), muslimské šátky, magnetky, plyšové velbloudy apod.) .

V obchodě:

„A je to pravá dubajská čokoláda, bez toxinů?“

Prodavač nechápe, jeho obchod voní nejen kávou, ale ochutnávají se tu ty nejvybranější čokoládky. Když vidí, že zákazníků v modrých polokošilích bude víc, nabídne slušnou slevu. Odcházíme a pořád nechápe, co je s čokoládou přímo v Dubaji za problém. Prodává ji léta. Asi nečte blesk.cz 😊.

Procházíme bulváry a cítíme se skvěle. Jo, tohle je pro klukovské oči ten velký svět. V uších nám stylově zní Píseň o Dubaji od známého íránsko-švédského zpěváka a producenta Arasha:

„Vše, co potřebujeme, je jedna noc v Dubaji,

zavřete oči, ukončete světlo,

vše, co potřebujeme, je jedna noc v Dubaji.“

A abyste věděli, že i na dubajských bulvárech myslíme na vás, zaparafrázujeme si na závěr slova z kultovního českého filmu:

„Když Dubaj za noci
zazáří neonem,
není mi pomoci,
já slyším, pojd‘ honem.
Vrhnu se do saka
a bílý košile (a modrý kravaty 😊)
a s gustem čmeláka
jdu chutnat svět.“

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Dubaj, Tančící fontána 17. 3. 2025

P.S. Fotografie do zpravodajství postupně přidáváme.

Milí rodiče a přátelé Boni pueri!

Máme před sebou výchovný koncert v mezinárodní škole. Tato instituce je naprosto nová, funguje teprve necelé dva roky a už staví další dva komplexy, protože je totálně narvaná. Za rok a půl mají více než 1000 žáků a stále přibývají. Dubaj je kosmopolitní město více než kterékoli jiné a dětí je v mezinárodních školách požehnaně.

Vstupujeme do krásného vestibulu a také do posluchárny, kde budeme mít zázemí. Opět připomínáme dobu ramadánu, do školy se sice chodí, ale v omezené míře.

Za panem ředitelem přichází místní pan ředitel, velmi hezky nás vítá a pyšně nám to, co dokázali vybudovat, představuje. Spolu s ním na nás mává i paní učitelka Lara, která je, to se podržte, další Vartanovou známou! Jejím oborem překvapivě není hudba, ale tělocvik! Nadšeně se oba objímají a atmosféra je velmi vřelá. Moc se s tím nemaže, našeho pana ředitele se vší rozhodností usadí na žíněnky a všechno pomáhá organizovat. Přestože má škola posluchárnu, pro koncert připravili tělocvičnu. Nepředstavujte si prosím nějakou sokolovnu, kde je večer ples a druhý den cvičí dorostenci, je to prostor s tím nejlepším sálovým povrchem a po stranách jsou sedačky pro diváky. Na našem výchovném koncertě jsou nejen dvě třídy dětí navštěvující hudební obor, ale především jejich učitelé.

Dáváme náš průřezový repertoár, muzikálové a filmové melodie, které jak vidno, všichni znají a pohupují se do rytmu. Na našich zahraničních turné zpíváme skladby v originále. Kluci musejí běžně držet v hlavě minimálně 2 hodiny muziky, zpíváme zpaměti.

Kdykoli ale dojde na skladby v češtině, zvlášť české lidové písničky, je to jako bychom se v letmé myšlence, ale opravdu jen na chviličku, vrátili domů. Popisuje se to těžko, to jen vzpomínka na domov prolétne v momentě člověku hlavou a on se malinko zasní. Tuhle dojemnou chvíli jsme dnes ale totálně zazdili 😊. Už je to opravdu hodně dávno, kdy se pan dirigent drží a cukají mu koutky, klavírista Vartan nevěří svým uším (a věřte, že má absolutní sluch!), produkční, který je neustále ve střehu doslova zírá na sólistu a má co dělat, aby se udržel a nevyprskl smíchy a pan ředitel věnuje sboru dlooooouhý pohled, kdy nehne ani brvou a jen přímo kouká do dálky. P.S. to učitelé i kluci v Boni pueri velmi dobře znají a vědí, co tento šéfův pohled znamená 😊.

Zní první tóny jímavé lidové písně Ty bysterský zvony. Patrik důstojně kráčí ke svému sólu, usmívá se a najednou – okno jako hrom! Ty bysterský zvony, ty tak smutně znějou, a to ten mej lásce hrany vyzvánějou…., však to znáte.

Patrik s naprostým přehledem, ani nemrkne, ani se nezpotí, ani neuteče, okno neokno zpívá na plné pecky:

„Ty bysterský zvony, to sou naše zvony, a ty hezky vyzvánějou, na vše stráááány. Volají nás zvony, vyzvánějí hrany, marný naříkání….když to stejně bóóólííí…No, bolelo to docela pěkně 😊, ale Patrik je hrdina! Šel rytmicky i intonačně výborně a jednoznačně prokázal, že Boni pueri si poradí v každé situaci. Matěj, který měl k sopránu nastoupit v altu, se neměl čeho chytit, ale taky zareagoval skvěle a „dozvonili“ s Patrikem až do konce. Přestože jde o tesknou píseň, měl při ní sbor naprosto fantastický výraz 😊.

Zpívat výchovné koncerty pro děti patří k nejtěžším. V této mezinárodní škole jsme se cítili moc dobře a užívali jsme si na závěr slova díků. Dozvídáme se, že v Dubaji jsou školy veřejné a soukromé, soukromých je většina. Děti jdou poprvé do školy v pěti letech a vzdělávání v takové mezinárodní škole, ve které dnes zpíváme, vyjde minimálně na 12000 dolarů ročně.

Loučíme se s našimi milými hostiteli a vracíme se do hotelu. Čeká nás totiž noční Dubaj a všichni se na to dobrodružství už moc těšíme. A přestože katolické kostely v Dubaji nemají zvony, ty naše se pro nás dnes večer jistě rozeznějí 🙂

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Dubaj, 17. 3. 2025

Naše milé rodiny, přátelé a fanoušci!

Samostatnou kapitolou je dubajské metro! Dnes poprvé nás má dopravit na koncert do mezinárodní školy.

Zapomeňte na chvíli na šeď a nudu pražského metra, na poházený, nevytříděný odpad, všudypřítomný průvan a sporadické výtahy pro maminky s dětmi. Poprvé máme možnost okusit cestu dubajským metrem, neskutečným arabským drakem! Rádi bychom ulovili alespoň fotku či nějaké záběry, ale tady to opravdu není možné. Dubaj je k turistům velmi přívětivá, ale přes natáčení a focení lidí, a tomu se v davu opravdu nevyhnete, „metro nejede“ 😊.

Jsme zvyklí plně respektovat zvyklosti dané země, a proto nezbyde, než vám náš dnešní zážitek popsat slovy. Velkým překvapením je už to, že metro z velké části jezdí nad zemí a tak nekoukáte jen do tmavé zdi, ale občas se pokocháte obchoďáky a sem tam nějakým tím mrakodrapem. Nezaclání vám ve výhledu ani kabina pro strojvůdce, žádný tam totiž není! Metro je plně automatizováno a řídí se samo!

Dozvídáme se, že první stavební plány se objevily v roce 2000, stavět se začalo o šest let později a za tři roky se už vozili první cestující. Předpokládáme, že stavební zákon SAE, pokud vůbec nějaký mají, častými novelami neprochází a je nasnadě, že ani peníze tu rozhodně nechyběly. Abychom Metrostav tak úplně nepotopili, Pražané se na první lince svezli také poměrně brzy, za pět let a peníze jim rozhodně chyběly 😊

Kluci jsou evidentně z nadzemky nadšeni a starší vyprávějí mladším, jak v Japonsku nadzemkami cestují denně. A protože máme mezi soprány a alty experty na MHD, poučí nás, že Dubaj svěřila výstavbu metra právě Japoncům! Projektovali nejen tunely, ale i stanice, dodávali špičkové vlakové soupravy! Dělnickou práci pak obstarali Pákistánci a Indové.

Kluci mají za úkol zapamatovat si základní postup:

• Do metra potřebuju kartu
• Kartu mi zakoupil pan ředitel a dobil mi ji kredity
• Kartu mi vydal pan produkční Kamil
• Kartu pečlivě uložím, neboť bez ní nemohu jet ani vystoupit z metra
• Držím se ve svém kvartetu
• Zkontroluju kartu
• Přestože mne v šíleném davu vedoucí kvarteta nevidí, musím vidět já jeho
• Jsem ohleduplný, ale musím se do vagónu nacpat se svým kvartetem
• Zkontroluju kartu
• Pokud se nenacpu, držím se věty: Normálně zůstaň v metro, my si tě najdeme! (Nevěřili byste, ale Koljů je tu jako máku 😊 – poznámka redakce).
• Hlídám si počet zastávek
• Zkontroluju kartu
• Při výstupu nehrabu jako blázen a nešílím, že jsem kartu ztratil
• Najdu kartu a odpípnu si
• Použiji eskalátor
• Opouštím metro
• Jsem lehčí o několik kreditů

Pokud si myslíte, že můžete nastoupit do libovolného vagónu, jste na omylu. Vagóny jsou rozděleny do tří tříd – luxusní, ekonomické a pro ženy a děti. Ten poslední typ je maminkami či ženami hojně využíván, protože v metro je, zvlášť v dopravní špičce, nacvakané k prasknutí. Nastupuje se po krajích, vystupuje středem. Jsou sice všude šipky a upozornění, ale kdyby náš kameraman Lukáš svými dvěma metry neproklestil cestu nejmladším klukům, nezbylo by, aby se vrátili do bodu 10 pravidel výše uvedených 😊

„A jestli neumřeli, tak tam jezdí dodnes,“ dělají si legraci starší kluci.

„Eskalujeme, eskalujeme,“ popohánějí vedoucí kvartet své svěřence na poslední dlouhé eskalátory a během chvíle už zase dýcháme vlhký, svěží, písečný dubajský vzduch.

Všude je nádherně čisto, nablýskáno, na každém kroku potkáte člověka, který vám může v případě potřeby poradit. A za to všechno, v jednom z nejbohatších měst světa zaplatíte za celý den cca 80 Kč, méně než v Praze. A ještě tu nefouká! Žel Bohu vám nemůžeme přinést ani jednu jedinou fotku či záběr, neboť fotit a točit se nesmí. Jakmile vidí ostraha kameru, zbystří a ani si neškrtnete. Abychom vám to alespoň trochu přiblížili, půjčili jsme si foto z veřejných registrů :-).

Přijíždíme k mezinárodní škole a vřele nás tu vítají. A protože nemůžeme během koncertu psát, zavíráme na několik hodin počítač a všechno vám napíšeme později!

Hana Musílková, Dubaj, 17. 3. 2025

Milí rodiče, prarodiče a přátelé Boni pueri!

V Dubaji je 3hodinový časový posun, takže není třeba rovnat biorytmus, stačí jen opravit na hodinkách. Blíží se západ slunce a kluci jsou  připraveni v bílých koncertních košilích a modrých kravatách na svůj první koncert. Máme za několik hodin tolik zážitků, že nám připadá, jako bychom tu byli několik týdnů.

Zdá se, že pořadatelé mají pro nás překvapení. S velkou omluvou nám sdělují, že po složitých jednáních, v jejichž úspěch do poslední chvíle doufali, musejí uspořádat slavnostní galavečer venku, neboť původní koncertní prostor nechtějí místní v době ramadánu na tuto akci postoupit. Ředitel festivalu je pomalu na zhroucení. Náš pan ředitel Pavel Horák s ním jedná a uklidní ho. Ano, víme, že jsme v samém závěru večera jako VIP hosté, ale jiný kraj, jiný mrav a nezbývá než se přizpůsobit. Rádi pořadatelům vyhovíme, vždyť sotva se v Dubaji objevily první zprávy o našem týdenním turné, ihned jsme od nich dostali hostující pozvání na slavnostní galavečer. Zakomponovali jsme ho tedy operativně do našeho programu celého koncertního turné.

„Jestli najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede,“ řekneme si v britským spisovatelem Arthurem C. Clarkem a upravíme repertoár, aby splnil podmínky nového prostoru.

Galavečer se nekoná v samém závěru festivalu, ale uprostřed a vystoupí na něm jen několik málo těles, které představují jakousi vlajkovou loď celé akce a mají vzbudit zájem a zvědavost návštěvníků Dubaje o následné koncerty. Asi se to manažerům skvěle daří, protože nejprve nám píše náš kamarád a muzikant z Toronta, že by rád zašel, kam se galavečer přesunul, a během chvíle i člen Rotary clubu Hradec Králové, který je právě pracovně v Dubaji, že moc rád dorazí 😊.

Přijíždíme do hezkého vyzdobeného areálu, všude jsou barevné žárovky, lampiony a protože dnešní půst skončil, i stánky s nejrůznějšími dobrotami. Zahájení patří stylově folklornímu tanečnímu souboru v dobových krojích, jsou zastoupeny umělecké žánry z různých festivalů, které pak individuálně agentura pořádá – sborového, folklorního, tanečního i sólového. Dívky mají dokonalé make-upy, linky – a křivky😊, jak dodávají starší kluci, vlasy však mají zahalené a historické kostýmy až na zem, že ani kotník nezahlédnete.

Boni pueri dostávají největší prostor a vystupujeme jako poslední, aby si prý na nás posluchači museli počkat. Moderátor si za pódiem dokola opakuje životopis našeho sboru a pak nás dlouze uvádí a vyjmenovává postupně všechny země, kde jsme dosud koncertovali. Přestože jsme to nijak nepozorovali, propagace galavečeru byla asi opravdu dobrá. Rádi jsme si své zahraniční umělecké kolegy z jiné branže poslechli, sednout jsme si ale téměř neměli kam. Publikum jsme si netvořili navzájem, jak to často na festivalech bývá, ale v hledišti seděli „nefestivaloví“ lidé různých národností a vyznání, od rodilých Dubajčanů, často ve větších rodinných seskupeních, po Araby, Evropany i Asiaty. Slyšeli jsme velmi často slovenštinu, němčinu, francouzštinu i češtinu. Měli jsme tu naše přátele z Libanonu, s velkou radostí jsme přivítali i paní doktorku umění z Libanonské university. Právě ona nám připravila nezapomenutelné zážitky při našem koncertním turné do Bejrútu  v roce 2023 a bylo nám velkou ctí, že nás pozvala na piknik do své soukromé rezidence.

Zpíváme pod vedením sbormistra Marka Štilce a za klavírního doprovodu Vartana Agopiana ve čtyřhlasu filmovou muziku, světové muzikály, na přání české lidové písně doplněné světovým hitem Beer Barrel Polka. Posluchači jsou nadšeni a tuto skladbu celou protleskají. Pro přídavek jsme zvolili krásnou úpravu hudby z Addams Family. To znali úplně všichni a nechali se opět strhnout.

Po světě jsou open air koncerty v poslední době velmi populární, konají se v krásných scenériích a mají přivést lidí k hudbě, k zážitkům. Bývají otevřené komukoli.  Hrají je pouliční umělci i Česká, Newyorká nebo třeba Vídeňská filharmonie. Nový trend se chytil a u posluchačů ujal. A přestože se sborový zpěv do venkovních prostor příliš nehodí a my takové prostředí opravdu nevyhledáváme, dnes kluci dokázali, že umějí skvěle zazpívat i tak náročných podmínkách. Za panem ředitelem, sbormistrem i klavíristou přibíhá ředitel festivalu a moc nám děkuje.

Máme radost a pochvala míří především k samotným klukům, Boni pueri zanechali v Dubaji svoji první stopu v historii. Věřme, že je to stopa pevná, přátelská, profesionální a dlouhodobá. Na hotel se vracíme v pozdních večerních hodinách. Mladší ještě čistí své koncertní boty na ráno, neboť vypadají, jakoby trávili večer nikoli na koncertě, ale stavěli tunely na pískovišti.

„Poušť je poušť,“ trochu se vymlouvají a šůrují boty, protože nejen dobrá mysl, ale i čistá obuv je znamením každého gentlemana.

Pak okamžitě zalehnou, aby nasbírali síly na náročný zítřejší den. Starší zůstávají v lobby  a v klidu, pohodě a evidentně dobré náladě vedou s panem ředitelem a produkčním Kamilem „chlapské řeči“.

Zítra nás čeká náročný den a nové zážitky. Kromě dalšího koncertu totiž poprvé okusíme cestování dubajským metrem! Je nejen moderní a čisté, ale běžně i plně automatizované, rozuměj bez řidiče. A pozor – má wifi!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Dubaj, 16. 3. 2025

Milí rodiče a všichni naši přátelé!

Boni pueri mají za sebou desítky turné a ani v arabském světě nejsou úplnými nováčky. Je ale faktem, že Omán, Libanon a Spojené arabské emiráty mají velké odlišnosti a my je můžeme na vlastní kůži zažívat. Ve školním zeměpisu to už nikdy pro nás nebudou pouhé názvy zemí, ale místa, která jsme zčásti poznali, zažili, kde jsme s radostí pracovali a byli nablízku lidem, kteří zde žijí.

„Proto budiž učitelům zlatým pravidlem, aby všecko bylo předváděno smyslům, kolika možno,“ napsal Jan Amos Komenský a vedení sboru se tímto pravidlem řídí. Poznáváme zemi na jihovýchodní části arabského poloostrova, která je pro Evropana skutečnou exotikou. Dubaj je jedním ze sedmi arabských emirátů. Místní jsou na své město velmi pyšní. Všude, na ulici, v hotelu i v obchodech se s námi dávají do řeči. Často zaznívá, že Abú Dabí, je město pro starší lidi, kulantně řečeno dáma v nejlepších letech, tam ať nejezdíme. To u nich, v Dubaji, to pulsuje, žije, je to jedno z nejkosmopolitnějších měst na světě! Tady se prostě nemůžete nikdy nudit. Což o to, v tempu, jakém Boni pueri fungují, se nenudíme nikdy, ale bereme to jako výzvu a vydáváme se po obědě do nákupáku Mall Emirates, neboť leží pouhých 10 minut od našeho hotelu.

To ještě úplně netušíme, že se zde nachází 1200 obchodů, 150 restaurací, kino, kluziště, desítky dětských koutků, obří akvárium o objemu 10 milionů litrů, kde si žije 33000 vodních živočichů a hlavně – SKI areál o rozloze 22500 m²! Jen tak mýrnyx týrnyx tu najdete několik sjezdovek různých velikostí i čtyřsedačkovou lanovku. Zatímco lidé proudí v nákupním středisku oděni do letních outfitů, za ohromnou prosklenou stěnou se plahočí nahoru a dolů lyžaři v zimní výbavě, v přilbách a rukavicích. Je to tam taková obří lednice s 0 °C. „Nadílka“ slušná, zhruba 50 cm sněhu 😊.

Kluci si všechno pečlivě fotí a naprosto mimo zůstávají luxusní obchody. Tohle je jiná podívaná! Škoda, že nás večer čeká koncert, jinak by se někteří z nás měli taky chuť sklouznout. Vše si půjčíte, lyže, helmu, hůlky, brýle, oblečení je dostupné ve všech obvyklých velikostech, dostanete jej v igelitovém pytli vyprané, máte nárok dokonce na jedny jednorázové teplé ponožky!

Kvarteto číslo 5 po náročném pochoďáku ještě žijící jen díky kafi, které vypadá jako kafe, chutná jako kafe, voní jako kafe, tak to bude skutečně kafe, je zásadně proti jakýmkoli sportovním pokusům před koncerty 😊(před sádru nenarvete bílou koncertní košili ani náhodou – poznámka redakce).

„Hele, tady píšou, že můžeš navštívit na půl hoďky i tučňáky a dokonce s nimi snídat,“ nabízí jeden z falzetistů, který studuje ceník.

„To už bych ale neměl na dubajskou čokoládu,“ konstatuje smutně Tadeáš  a rychle násobí 4,2.

„Buď v klidu, to tučňáci nežerou,“ řehtají se kluci s dodatkem, že to vše za pouhých 405 AED 😊No, nekup to, když je to tak laciný.

Máme 17000 nachozených kroků od kšeftu ke kšeftu až do totálního vyčerpání 😊. Jste rádi, že jdete, míjíte jeden obchod za druhým a už tam ani nechcete vstoupit. Radíme, pokud někteří muži netrpělivě podupávají už ve chvíli, když jede rodina nakoupit na Černý most, v Mall Emirates raději počkejte v kavárně nebo si skočte na několik dní zalyžovat.

„Kdo z vás si může říct, že byl v největším obchoďáku světa a nekoupil ani zbla,“ je velmi výstižné konstatování.

Cestou zpět se zastavujeme u známé mešity Jumeirach. Pořád máme na paměti ramadán. Před mešitou stojí několik mužů, ale zdá se, že rušíme jejich modlitby, proto zůstáváme v dostatečné vzdálenosti. Slunce ještě za horizont nezapadlo a váháme, zda si můžeme pořídit sborovou fotografii. V té chvíli k nám přistoupí žena, celá v černém hidžábu, ze kterého koukají jen krásné čokoládové oči. Velmi mile nám nabízí, že nás rádi do mešity pustí, můžeme si ji prohlédnout a provedou nás. Pravda, zprvu jsme chvíli váhali, ale pozvání bylo velmi lákavé. Muži před mešitou s námi vyslali jednoho z nich, aby nám pověděl o jejich náboženství.

Jediná žena v našem týmu s námi ale hlavním vchodem do mešity nesmí. Ženám je určen vstup z boční strany a mohou do patra do své modlitebny. S trochou zakořeněných obav a zkušenostmi tak maximálně z četby knihy Bez dcerky neodejdu,  která v 90. letech obletěla svět, se zástupkyně Hanka vydá sama s mladou ženou v černém. Modlitebna pro ženy je o poznání skromnější než pro muže a je oddělena dřevěnou stěnou s reliéfy a průzory. Zatímco sbor poslouchá vyprávění našeho průvodce, paní zástupkyně je může sledovat omezeně jen z místa pro ženy určeném. Po ukončení návštěvy muslimská žena podá té evropské ruku a úplně samozřejmě se přátelsky obejmou. Nějaké zkušenosti máme již z Ománu a Libanonu, proto všichni kluci, aniž by byli vyzváni se před vstupem automaticky zouvají. Byli jsme překvapeni tak vřelým přijetím. Z Ománu víme, jak důsledně museli mít všichni zahalené ruce až po dlaně a ženám nesměl koukat ani kousíček vlasů ze šátku. V Dubaji měli všichni kluci na sobě kraťasy a polokošile s krátkým rukávem. Tady jsme si ověřili, že Dubaj je skutečně neskutečný mix národů, ras, kultur a je velmi příjemné, že se navzájem tolerují. Dubajčané mají vždy na mysli, aby se všichni ve městě cítili dobře. Jak jsme se dozvěděli od Vartanových přátel, mají to v sobě nejspíš zakódované z dřívějška. Ještě před pár desítkami let žili v poušti, ve velmi skromných podmínkách a kolikrát neměli ani pitnou vodu. Dnešní pětapadesátníci si pamatují, jaký byl život v poušti, protože se tam narodili, pak se přestěhovali k zálivu a postupně město postupně rostlo. Byli svědky nového života, kterého si velmi váží.

Pochopili jsme, že dívat se na Dubaj jen jako město ropných magnátů, zbohatlíků a muslimského nebezpečí, je velmi nedokonalé. Pravda,  Dubaj, ze které vyrostlo nové krásné město doslova na poušti, toho má ještě hodně před sebou. My ho poznali jako místo velkých příležitostí, rostoucí ekonomiky, technologií, místa, kde se sdružují talenty z celého světa, místo nulových daní, prosperujících firem. Nadto milých lidí na každém kroku. Kéž by nikdy svět nesmiřitelně nerozdělovalo ani postavení, ani peníze, politika, zdraví nebo víra.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Dubaj, 16. 3.  2025

Milí rodiče a fanoušci Boni pueri,

vstáváme v pohodlných devět hodin, neboť nás dnes večer čeká první koncert, na kterém nesmíme nic nechat náhodě. Dopoledne proběhlo jednání vedení sboru s ředitelem festivalové asociace. Zpráva, že právě Boni pueri budou tváří celého festivalu nás překvapila i nadchla zároveň. Koncertovat ovšem, jak již víte, musíme až po západu slunce a naše finále přijde na řadu pozdě večer. Je přece ramadán, proto sbíráme síly už od rána.

Většina z nás se do teplých bufetových snídaní, kde vládnou fazole, ovesné kaše a další lahůdky nepouští a jede na jistotu míchanými vajíčky, šunkou, sýry, zeleninou a ovocem. Akce z našeho čínského turné „za dobré kafe platím zlatem“ se tady nekoná. Skvělých presovačů je několik a káva z nich se opravdu kávě nejen podobá, ale i tak chutná! Paní zástupkyně vymění tentokrát na kávové siestě klavíristu Vartana za kameramana Lukáše. Důvod je jednoduchý, Vartan vyrazil do centra Dubaje, aby si prohlédl prostory a nástroj, na který bude hrát. Je velmi zodpovědný a znalý místních poměrů, raději kvalitu nástroje osobně ověří 😊. To víte, v Číně jen chvíli před Vartanem na „jeho“ klavír hrál fenomenální Lang Lang, tady ale zkušenosti zatím nemáme.

Zatímco v hotelu se klimatizuje a klimatizuje do aleluja a na chodbách je kromě pouhých 20 stupňů ještě lehký opar z přírodních silic, venku pere slunce a teploměr ve stínu ukazuje krásných 31 stupňů. Teplé bundy a mikiny se z kufru, zdá se, už na svět nepodívají.

V horním patře našeho přepychového hotelu je nádherné SPA.  Střechu vysoké budovy zdobí krásný bazén s vířivkou. Každé turné má svoji hlášku a máme pocit, že toto první koncertní turné do Emirátů, bude provázet věta: „No, když už jsme tady“ 😊.

Ano, chápete to dobře, zvlášť mladší kluci jsou nadšení a mají repertoár zopakovaný rychle a precizně. Motivace je velká. Vedení sboru si rozdělí „dozor“, ale hned přibíhají plavčíci, že nemusíme mít starost, že vše zařídí sami a případným tonoucím pomohou. To nás popravdě moc neuklidnilo, zvlášť, když ti nejmladší kluci jsou přeborníky v dlouhém potápění a připomínají scénu z filmu Pelíšky „Dejchá?, „Nedejchá.“

Někteří starší pokukují spíše po perfektně vybavené posilovně, vířivky si téměř nikdo nevšimne (podle kluků je to prý děsná nuda 😊) a mladší plují pod hladinou 😊. Už chápeme, proč je březen v Dubaji nejpříjemnějším měsícem, je tu dokonalé léto!  Dopoledne končíme bohatým obědem.

„Jen je divný, že tu není žádná dubajská čokoláda,“ řeší kluci, kteří se těší, že tento hit konečně ochutnají. Pan produkční trochu mírní jejich nadšení, že v sousedním obchůdku jí mají plné pulty. Tento skvost sociálních sítí s náplní pistáciového krému, sezamové pasty tahini a nudliček kataifi těsta nadchne prý jen každého třetího konzumenta. Zase na druhou stranu: Když už jsme tady 🙂

Je přesně 12:27, pravé dubajské poledne. Až slunce zapadne za obzor, budeme stát na koncertním pódiu. Moc na vás doma myslíme a posíláme vám alespoň tudy krásné léto!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Dubaj, 16. 3. 2025

Milí rodiče, prarodiče a všichni přátelé Boni pueri!

Ve chvíli, kdy v Dubaji již vrcholí přípravy mezinárodního hudebního festivalu, jehož pozvání Boni pueri s velkou radostí přijali, vstupujeme na palubu letadla čtvrté generace dvoumotorového proudového dopravního letounu Boeing 737 MAX, kterých má český dopravce Smartwings ve své flotile plných 9 kusů. Podrobnosti nám popisuje altista Patrik, neboť letadla a letové řády jsou jeho velkou vášní. Pro let je dnes ideální počasí a za několik hodin můžeme sledovat rozsáhlá turecká a íránská nekonečná pohoří.  Jsou to doslova fascinující pohledy.

Když přilétáte do Dubaje, nemůžete si nevšimnout budov, které z výšky připomínají rumové pralinky. Jsou to kupolovité farmy určené pro obyvatele toužící žít trvale udržitelným stylem života. Ti považují za naprostou samozřejmost, že vše, co lze, třídí a recyklují nebo že do práce i kamkoli jinam se chodí pěšky. Kluci ještě zjistili, že jsou tam nejen rodinné domy, ale i obchodní centra, škola a pochopitelně mešita.

Když si Boeing po klidném a tichém letu sedá, slunce již zapadá. Stmívá se velmi rychle. Na letišti jsou davy lidí. Aby vízová kontrola zvládla tak ohromné davy, je na letišti zajištěn přístup  k branám bezpečnostními páskami, které prostor horizontálně rozdělují.

„Proč já pořád, proboha, potkávám stejný lidi,“ směje se Vojta, ale jen do doby, než se mezi nás přiřítí ohromná korejská výprava, která se mezi kluky vmísí a s pořadím pěkně zamele. Zdá se, že se kluci díky své ohleduplnosti z mravenčích cestiček sem a tam nedostanou. Konečně se vymotáme a v pasu máme všichni tolik potřebné vízum, dokonce na 90 dní!

„Když se dívám po těch cenách, tak vydržím tak maximálně do neděle,“ utrousí jeden z mladších kluků.

Kluci kontrolují kvarteta, kvarteto dospělých je označeno číslem pět. Tvoří ho pan ředitel Pavel Horák, zástupkyně ředitele Hana Musílková, dirigent Marek Štilec, klavírista Vartan Agopian, kameraman Lukáš Kratochvíl a produkční Kamil Kubica, který má ze všeho „hlavu v pejru“. Bodejť ne, když v Dubaji byli Boni pueri možná patnáctkrát, ale vždycky jenom na letišti 😊 a organizační věci na místě padají na hlavu produkčního. Za to vše je ale brzy odměněn.

Z davu se k nám hrne perfektně oblečený mladý muž a před sebou drží velkou ceduli s nápisem KAMIL KUBICA! Ochotně se Kamilovi představí. Je to zaměstnanec letiště a je tu od toho, aby všechny cestující skupiny byly spokojeny. Vede nás k autobusu, který na nás  již před letištěm čeká. Máme dokonalý servis. S Kamilem nadšeně hovoří, najde autobus, doprovodí nás až k němu a ještě nám na rozloučenou zamává. Řidič má autobus vyzdobený po arabském vkusu. Jeho neskutečně dokonale čistotou a novotou zářící bus je také náležitě provoněn, na to si Arabové potrpí. Je známo, že jejich vyhlášené parfémy potřebují teplo, čím více, tím lépe, což je v arabských zemích netrápí.

Náš pan klavírista Vartan, který má srdce na dlani, nám je na naší první cestě do SAE svou znalostí poměrů velkým pomocníkem a rádcem a člověk se tu s ním vlastně cítí jako doma. Nejen, že máme informace z první ruky a nemusíme čerpat z internetových portálů, neřku-li dokonce z wikipedie, ale jsme díky jemu přijímáni velmi důstojně. Vartan je pochopitelně ve svém živlu, jeho přátelská povaha a všudypřítomný altruismus otvírá dveře a jak říká pan dirigent:

„Ať jsme kde jsme, Vartan všude bratra má 😊.“

Musíme mít pořád na paměti, že jsme přicestovali do země v době ramadánu a s tím jsou spojena poměrně velká omezení. Je to prý lekce sebekontroly a skromnosti. Zapomeňte na pití a jídlo venku ve městě, hlučnou zábavu, žvýkání, hádky nebo dokonce kouření na veřejnosti či projevů náklonnosti. Od úsvitu do západu slunce drží Arabové půst a stejně tak my jsme od příletu do Dubaje sousta na ulici neokusili 😊

Půst končí po volání z mešity a všichni se vrhnou na velkolepou večeři. Stejně takovou pro nás v hotelu připravili. Milí rodiče, jistě znáte bufetové večeře ze svých dovolených. Ovšem to, co se odehrálo v našem čtyřhvězdičkovém hotelu, bylo neskutečné. Od masa na všechny možné způsoby, ryb, salátů, rýže, brambor, zeleniny, ovoce až po sladké tečky – na co jen vzpomenete.

Pan ředitel chlapcům připomíná, že naším největším úkolem jsou čtyři koncerty, které nás v Dubaji čekají a na které je třeba se velmi dobře připravit a odvést ten nejlepší výkon. Zároveň se ale usmívá s tvrzením, že dobře nasycené a dobře odpočaté mužstvo má ty nejlepší podmínky k tomu nejlepšímu výkonu.

„Já myslím, že ten ramadán je dobrá věc, protože se člověk vyhladoví a pak toho sní mnohem víc,“ rozesměje kluky nejmladší sopranista.

Zítra nás čeká náš první festivalový koncert a setkání s ostatními umělci z celého světa. Provázet nás bude krásné letní 29 stupňové počasí. Všichni víme, že ač tu máme ty nejlepší podmínky a můžeme si užívat luxusu v různých podobách, necháme se na naší dubajské cestě vést arabským heslem: pokora přináší mír.

Krásnou dobrou noc vám všem!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Dubaj, 15. 3. 2025

Vážení rodiče, přátelé a fanoušci Boni pueri,

zatímco většina z vás ještě tvrdě spala po náročném pracovním týdnu, čtyřicítka členů Boni pueri mířila nad ránem ze svého domovského města do Prahy. Letištní hala terminálu 1 vítá kluky, kteří za několik hodin odlétají na své další turné, tentokrát do země, kde ještě nikdy nekoncertovali. Věděli jste, že je to již 29. země, kterou sbor za dobu své existence navštíví? Procházíme potřebnými a nutnými kontrolami (některým projde i půllitrová voda :-)). Letíme Boeing 737 Max 8, které za necelých šest hodin sedne na pobřeží Perského zálivu.

Myslete na nás, ať se nám turné vydaří!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Praha, Letiště Václava Havla 15. 3. 2025