Dobrý večer!

Včerejší dopoledne se neslo ve znamení loučení, dopoledne jsme se totiž vyloďovali z naší oblíbené Nippon Maru. Vše probíhalo typicky japonsky. Každý pasažér měl přesně určeno, kdy na něj dojde řada, nikdo se nikam netlačil, všichni vzorně čekali na pokyny.

„Myslíš, že si budeme moct nechat kartičku na památku?“ ptají se mladší kluci a ukazují čipové kartičky, které mají na krku a je na nich napsáno jejich jméno. Kartičky mají u sebe celou dobu, slouží jako identifikátor na lodi i jako karta od pokoje. „Spíš ne“ odpovídají starší kluci, kteří jsou z hotelů naučeni kartičky vzorně odevzdat. Jako kdyby jim posádka lodi rozuměla, u východu na pevninu se dozvídáme, že kartičky jsou naše!

Hned prvních pár kroků v přístavu Yokohama a našim zpěvákům přijde, že se jim země houpe pod nohama. To je ale po několika dnech na vodách oceánu úplně běžné.

V Japonsku mají skvělý systém veřejné dopravy, ani ne za půl hodiny jsme tak byli v Tokiu, kde nás čekal další volný den. Rozhodli jsme se podívat na dvě místa, která jsou sice blízko sebe, každé je ale úplně jiné. Naší první zastávkou byly zahrady u císařského paláce. Samotný palác je pro veřejnost z bezpečnostních důvodu neveřejný, nádherná část východních zahrad je ale návštěvníkům otevřena. Jedná se o nádhernou část zeleně přímo uprostřed Tokia, pár kroků od krásného tokijského nádraží.  V zahradách je také vidět tradiční japonská architektura, včetně úžasných zdí, které celé zahrady spolu s vodním příkopem obklopují. Císařské zahrady nabízí skvělý kontrast, protože tam lze vidět klidnou přírodu a jako panorama obří skleněné mrakodrapy. Nádherně to ale do sebe zapadá, staré Japonsko s moderním, krásné v každé době.

Jen pár zastávek tokijským metrem jsme se po návštěvě zahrad dostali na místo, na které z různých důvodů generace našich zpěváků vzpomínají již od roku 2002. V tomto roce Boni pueri na svém historicky druhém turné v zemi vycházejícího slunce totiž bydleli právě zde, na Tokyo Dome. Tokyo Dome je obří baseballová hala, u které se nachází právě hotel Tokyo Dome a zábavní park s nejrůznějšími atrakcemi. Na zábavní park pak vzpomínají chlapci, nyní již dospělí muži, kteří ho v různých následujících turné navštěvovali.

Na místě jsme se rozdělili na tři skupiny. První skupina byl pan ředitel Pavel Horák s panem klavíristou Vartanem Agopianem. Ti se rozhodli, že vyzkouší kavárnu na vrcholu hotelu, do které se jede 40 pater proskleným výtahem. Pan ředitel nostalgicky vzpomínal na začátky v Japonsku a byl moc rád, že Boni pueri jsou v Japonsku stále moc oblíbení a poptávka po nás i po tolika letech roste!

Zpěváci šli nejprve dohromady na japonské arkádové herny. V ní jsou nejen tradiční arkádovky, ale i oblíbené japonské hry, například bubny. Někteří chlapci tak mezi soupeřili o přesnost v rytmu, jiní spolu sedli do „auta“ a bránili se před útoky dinosauru nebo spolu prostě jen závodili v Mario Karts. Když si to všichni dostatečně užili, vytvořili jsme další dvě skupiny. Skupina pod vedením pana produkčního šla na horskou dráhu Thunder Dolphin, která je desátá nejvyšší na světě s maximální rychlosti 130 km/h! Byl to takový zážitek, že někteří s chlapců ještě dlouhé minuty po výstupu ukazovali nadšení širokými úsměvy.

Poslední skupina v čele s nejstaršími chlapci se rozhodla projet na vyhlídkovém kole. To není jen tak obyčejné jako ho můžete znát, v každé kabince se totiž nachází karaoke! Počasí nám přálo, Tokio tak bylo vidět jako na dlani! Chlapci si zazpívali své oblíbené písničky, podívali na Tokio a poté jsme všechny tři skupiny spojili zpět, abychom se vypravili na letiště.

Ve stanici metra, odkud jsme na letiště jeli, byl velmi zajímavý systém barev. Ne jak ho známe z Prahy, kdy je každá linka barevně označená ale tak, že jsou na zemi pruhy, ve kterých se stojí podle toho, kam zrovna jedete. Nestane se tak, že by se v davu lidi někdo tlačil a snažil se dostat do vagonu přes ostatní cestující, ale vždy se vyprázdní přesně ta barva řady dle destinace metra.

Na letišti Haneda nás již čekala paní Sasaki, ředitelka japonské agentury. Spolu s ní tam byla paní předkladatelka Kumiko a pan Hasegawa, který má starosti organizaci celého turné a vše má naplánoval do poslední minuty. Paní Sasaki má pro každého našeho zpěváka dárek – dala nám ale instrukci, že si ho mají rozbalit až doma, u vánočního stromečku. Byla totiž moc nadšená, ohlasy na naše vystoupení na lodi jsou úžasné a je jich mnoho, personál lodi na naše kluky pěl samou chválu a je tedy jasné, že turné se povedlo!

Kluci si z Japonska odvezli velké množství zažitků. Ať už kulinářské – například vyhlášené kaiseki, specialitu, která je i pro Japonce výjimečnou záležitosti, cestovatelské – plavili se na Štědrý den na luxusní zámořské lodi na Tichém oceánu kolem japonských ostrovů, ale hlavně hudební. Obří koncertní úspěch je vždy znamením, že kluky zpívají baví, mají to rádi a na pódiu, jak se říká, nechají všechno. Moc jim tímto děkujeme!

Stejně tak děkujeme našemu panu řediteli, který kromě přípravy turné i koncertní skupinu dirigoval, panu klavíristu Vartanu Agopianovi, který zahrál jako vždy výborně a paní zástupkyni Haně Musílkové, která turné spolu s panem ředitelem připravila a byla nehledě na časový posun vždy připravena na telefonu jako naše velká opora v Čechách!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, již z Hradce Králové 25. 12. 2024

P.S. A poděkování patří pochopitelně i panu produkčnímu Kamilu Kubicovi, který po celou dobu pro vás zpravodajství připravoval a pečlivě se věnoval produkčním povinnostem. Mimo jiné, řekněte, kdo z vás by zvládl absolvovat s kluky všechny ty atrakce v Tokiu? 🙂

Děkuji i všem našim klukům, kteří vzorně pod vedením našeho pana ředitele Pavla Horáka a za klavírního doprovodu Vartana Agopiana, reprezentovali naši republiku v dalekém Japonsku. Dělilo nás dlouhých 9000 km. Absolvovat profesionální koncertní turné je velmi náročné a zodpovědné. Zpěváci musejí být skvěle připraveni a odvést bezchybný výkon, který provází i odpovídající chování. Kluci to zvládli výborně a odvážejí si velká slova chvály a uznání.  Nebyli z České republiky jediní, kteří na nejvyšší úrovni reprezentovali svoji vlast v zahraničí. Stejně tak trávili Štědrý den naši mladí hokejisté v kanadské Ottawě na mistrovství světa nebo česká tenistka Karolína Muchová, která o Vánocích hrála v Austrálii.  Krásný nový rok 2025 všem, pro které je Boni pueri hrdostí i radostí!

Hana Musílková

Hezký večer z paluby Nippon Maru!

Znáte ten pocit, když jste jako děti uléhali po rozbalení vánočních dárků? S příjemným rozechvěním, nadšením a radostí. Stejně tak to vnímali kluci, kteří nejen že si vyměnili mezi sebou milé dárky, ale za celý sváteční den byli plni neskutečných zážitků, dojmů a milých setkání. A když vás k tomu ještě lehce pohupují vlny Tichého oceánu, usnete jako by vás do vody hodil :-).  Oceán plnil i léčebnou roli. Především starší chlapce trochu zlobil ještě jetlag, a tomu bylo po Štědrém dnu nadobro konec.

Snídaně byla skvostná, ohromný výběr zeleniny, ovoce i masa, tradičních japonských dobrot a nemohl chybět ani kuchař, který chlapcům dělal omelety na přání. A že jich bylo – omelet i přání! Naši zpěváci jsou tu skutečnými hvězdami a kuchaři  a číšníci si je velmi oblíbili, připadáme si jako VIP hosté minimálně Hotelu Ritz. Chovají se k nám velice uctivě, za každou větou slovíčko „sir“ (pane)  a když vidí, že chlapcům na stole cokoli dochází, okamžitě vše doplňují. Zpěváci v Boni pueri jsou ale vzorně vychovaní a žádná sláva – polní tráva – jim nestoupne do hlavy. Za vše zdvořile děkují, mile se usmívají a vše, co zažívají, přijímají s velkou pokorou.

Volné dopoledne jsme využili k odpočinku před koncerty. Téměř nikdo ale netrávil čas v kajutě. Výhled na oceán totiž neskutečně láká. Snad proto, že to patří ke klukovským snům, volání dálek a dobrodružství. To se nedá popsat slovy. Oceán, tak nekonečný a tak úchvatný, občas zahlédneme z paluby i malé ostrovy. Fantazie kluků pracuje na plné obrátky, moc je to baví a trávili by na palubě hodiny a hodiny. Je nádherné počasí , všichni s radostí dýcháme svěží vzduch a slunce má takovou sílu, že někteří využívají plážových lehátek k relaxaci.

Dnes nás čekal tzv. dvoják, tedy dva koncerty za sebou. Každý má dvě části, v první posluchači mohou slyšet klasickou evropsku muziku a ve druhé části koledy a vánoční písně z celého světa. Po zkoušce mají někteří mladší starost, zda při koncertě vydrží stát pevně na místě a zjišťují si, jaké má být v době koncertu počasí, zvlášť když jejich úvahy doplnil svými vzpomínkami pan ředitel, který má s koncertováním na lodi největší zkušenosti.

Vypráví kluků, že ukázal nástup a sbor se mu posunul doleva. V dalším taktu zase doprava. Moře si dělá co chce a přestože byste uvnitř na koncertním sále neshledali oproti pevninským žádnou velkou změnu, stabilita je stabilita. Člověk se velmi rychle přizpůsobí novým podmínkám a uznáte, že námořnický krok na nástup opravdu použít nelze 😊

Znějí první tóny našeho koncertu, máme velmi pozorné a poučené posluchače, kteří znají evropská klasická díla a dokáží je ocenit. Publikum skvěle reaguje i na vánoční písně z celého světa, většinu z nich znají, tleskají, či pokyvují hlavami do rytmu, velmi dobře se baví, líbí se jim koledy a s naprostým nadšením přijímají nejen japonské skladby v originále, ale i uvádění samotnými chlapci v japonštině.

Hned po prvním koncertě přichází manažer celého projektu, vede nás na palubu.

„Doufám, že nebude muž přes palubu,“ šeptne z legrace Tadeáš, ale z reakce posluchačů tuší, že tak náročné to nebude 😊

Místo záchranných kruhů nás čeká ohromné překvapení.  Nippon Maru na chvíli zakotvila naproti pobřeží a v mžiku jsme byli svědky ohromné ohňostrojové show! Mladší chlapci jsou nadšeni hlavně z efektů, které ještě nikdy neviděli, hlavně prý spirálou měnící ve vzduchu barvy. Japonci ohňostroje milují a je to opravdu znát.

Neskutečný zážitek  a opravdu silný moment nastává v samém konci druhého koncertu, kdy se celý sál přidává a zpívá s Boni pueri „kujoši konojoru“, tedy Tichou noc v japonštině. Bylo to tak dojemné, že se mnohým z nás za následujících dlouhých ovací stáhlo hrdlo. Pan ředitel Pavel Horák ukončí pevně poslední gesto, zpříma se na kluky podívá, usmívá se, vymění si jasně hovořící děkovný pohled s klavíristou Vartanem. Japonští hosté jsou nadšení a nechtějí pustit naše zpěváky z pódia.

V tuhle chvíli myslíme  na všechny u nás doma, na své rodiče, prarodiče, své přátele a posíláme do světa velké hudební poselství! Skladba, kterou si lidé poprvé zpívali před dlouhými dvěma staletími, oslavující krásu poklidné vánoční noci, byla přeložena do 300 jazyků. Nemůžeme jinak, zní ještě v češtině. Hudba hranic nezná. To jen sami lidé si vytvořili mezi sebou hradby a příkopy. Boni pueri přivezli do dalekého Japonska klid, mír, radost, úsměvy, naději a přátelství.

Ředitelka hudební agentury paní Sasaki,  citlivá a skvělá dáma, děkuje za krásné koncerty a velmi hezky panu řediteli sdělí, že je s naším výkonem velmi spokojená. Jsme vyčerpaní, ale šťastní. Přivážíme další pozvání! To jsme si tolik přáli, pro všechny kluky v Boni pueri! To je nám všem největší odměnou.

Měníme koncertní oblečení za předepsaný dresscode a usedáme k několikachodové večeři. Je nám jako předkrm servírován velký humr, dokonale připravený! Metoda – „dělejte to po mně“ – se osvědčila a tak jsme ho zvládli lépe než Pretty Woman šneky 😊 . Stolujeme tak, jak se na hosty vybrané restaurace sluší, používáme správné příbory a ve správném pořadí.

V Čechách končí první svátek vánoční a my jsme mohli zažít něco výjimečného. Moc se těšíme, až vám u štědrovečerního stolu, který pro nás s láskou naše rodiny teprve chystají, budeme vyprávět.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, někde na vlnách Tichého oceánu, 25. 12. 2024

Přejeme krásný Štědrý večer z Japonska!

Víte, jaká je velká výhoda hotelových snídaní? Když nespěcháte, dostanete úžasnou snídani, jakmile vstanete. Tak jsme to také dnes udělali, šli jsme se nasnídat v nádherných devět hodin. Nabídka na hotelu se z části každý den obměňuje, takže i dnes si naši chlapci vychutnali skvělou rozmanitou snídani. Klasika v podobně opečených brambor, slaniny a toastů zůstala, japonské speciality se ale proměnily a naši zpěváci tak měli možnost dát svým chuťovým buňkám poznat nový kulinářský zážitek.

Dnešním cílem bylo nalodit se na luxusní zámořskou loď Nippon Maru, na které budeme koncertovat. Dnes kotvila v přístavu ve městě Yokohama, který je vzdálený přibližně půl hodiny cesty od našeho hotelu. S hotelem New Otani Inn jsme se rozloučili, až do konce našeho turné budeme bydlet právě na Nippon Maru.

V terminálu, odkud se na lodě návštěvníci naloďují, je také velké nákupní centrum. Kluci si tak mohli vybrat, co si dají k jídlu. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Početnější skupina chtěla okusit japonský ramen a menší část šla do „tradiční japonské italské restaurace“ (jak to pojmenoval jeden z našich mladších zpěváků“) na pizzu. Název byl příhodný, jelikož japonský číšník na vzorné „koničiwa“ našich chlapců odpověděl „bondžorno“.

Zástupci naší japonské agentury nám ale doporučili se nepřejíst. Hned po obědě jsme se totiž nalodili na loď, kde pro nás paní ředitelka Sasaki měla ohromné překvapení. Na lodi budeme totiž jako hosté, nikoliv jako členové posádky, jak tomu bylo v předchozích letech. Co to pro nás znamená? Luxusní několikachodová jídla, neomezené nápoje, jídlo přes celý den,  pro toho, komu by náhodou pečlivě připravené menu nestačilo, a možnost navštívit veškerá zařízení a služby, které Nippon Maru nabízí. Pro představu, jedna noc na této lodi stojí hosta přibližně 30 000 Kč.

Hned po nalodění jsme se museli převléct do společenského oblečení. Vzhledem k tomu, jaká klientela loď navštěvuje, je pevně stanovený dresscode, který musíme splňovat. Luxus nás čekal hned při příchodu do kajut. Vybavení je opravdu nádherné, kluci opravdu zůstali koukat, kde se to objevili.

Nejprve jsme, stejně jako všichni hosté, museli absolvovat bezpečnosti dril, tedy nácvik cesty z kajuty k záchrannému člunu. Siréna nás nevyděsila, počítali jsme s ní a všichni jsme tak cvičení zvládli na první pokus. Na uvítanou nás v sedmém, nejvyšším, patře lodi čekal výborný čokoládový milkshake, připravený z té nejlepší belgické čokolády.

Loď kluky nadchla a když se sopranista Vojta zeptal, jestli  ji mohou prozkoumat, pan ředitel to chlapcům samozřejmě dovolil. Jak poznamenal, nemají kam utéct 😀 . Chlapce jsme samozřejmě pro jistotu pustili pod dohledem starších chlapců, mohli ale prozkoumat vše, co loď nabízí. Je ohromná, a tak se jim to ani do večeře nepodařilo.

Protože je dnes slavnostní Štědrý den, čekala nás i na poměry této lodi opravdu luxusní večeře. Nebyla to sice tradiční vánoční večeře jakou známé z Čech, ale prémiové několikachodové japonské tradiční menu! Kdo z vás má dnes něco takového na talíři?  Z předkrmů musíme vypíchnout skvěle připraveného šneka, který ani nelétal po restauraci, ani ho číšníci nechytali do ruky :-), z hlavních chodů potom vyhlášené japonské sašimi. Nebylo kam spěchat, kluci se tak nechali rádi obsluhovat velkým množstvím pozorných číšníků a užívali si vrchovatě.

Po večeři došlo již tradičně na rozdávání dárků. Sešli jsme se v jedné z mnoha skvěle vybavených místností naší lodi. Ještě před odjezdem si každý ze zpěváků vylosoval kamaráda, kterému by měl dát dárek a nesměl to až do dnešního večera prozradit. Všichni naši chlapci se toho zhostili skvěle, ať již koupili přesně to, co věděli že jejich kolega zpěvák chce, nebo vyrobili dárek sami. Mezi dárky tak byla například ručně vyráběná replika lodi Nippon Maru, na které se plavíme, nebo třeba ručně vyráběný dřevěný hlavolam. Všichni jsme si to moc užili a neskutečně jsme se pobavili tak, jak je to v Asii zvykem. Bylo vidět, že máme mezi našimi zpěváky skvělou partu. Každý jeden dárek byl perfektní a chceme moc poděkovat klukům, že všichni přemýšleli, jak by mohli ostatním udělat radost. Všichni kluci posílají domů pozdravy a jsou rádi, že letos budou mít Štědrý večer dvakrát. Nejprve zde, na klidných vodách Tichého oceánu, na luxusní lodi, kam se jen tak někomu nepodaří dostat a podruhé doma tak, jak jsou zvyklí. Je to pro nás všechny opravdu zážitek na celý život.

Po předání dárků se chlapci, kteří by si i po tak velké večeři ještě něco dali :-), vypravili znovu do nejvyššího patra lodi, tentokrát na burger nebo hotdog. „A je to opravdu zdarma“?, ptal se Jirka. Nevěřil totiž tomu, co vše tu máme k dispozici a jak se nám tu skvěle věnují. Zítra ale začínáme koncertovat a kluci se těší, že se našim hostitelům odvděčí perfektním koncertem!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, někde na vlnách Tichého oceánu, 24. 12. 2024´

P.S.: Je tu opravdu slabé internetové připojením, fotky se mi tak pravděpodobně nepodaří nahrát, zkusím alespoň jednu. Jakmile to jen bude možné, fotky doplníme!

Konbawa! (Dobrý večer!)

Tady v Japonsku máme již noc, v Čechách máte teprve odpoledne a díky tomu si už teď můžete přečíst, co všechno jsme za celý den zažili!

Na hotelu nás ráno čekala bohatá snídaně. Naši zpěváci si mohli vybrat buď z kontinentální snídaně (běžná snídaně, co znáte z evropských hotelů) nebo si mohli dát něco z místní nabídky. Japonskou kuchyni má moc rád pan ředitel, který začal japonskou nudlovou polévkou a chlapci ho poté následovali a udělali moc dobře! Mohli si samozřejmě nakombinovat vše co chtěli dle jejich chuti, takže se každý dosyta najedl a načerpal síly na náročné dopoledne.

Jak je totiž zde v Japonsku již tradicí, první dopoledne po příletu se koná zkouška pod přísným dohledem paní Sasaki, která je ředitelkou naší japonské agentury a paní překladatelky Kumiko. Kromě toho, jak zpíváme, poslouchají pečlivě naši japonskou výslovnost. Zkouška tentokrát probíhala v malé zkušebně pouhé dvě zastávky nadzemky Yamanote od hotelu, v nádherné typické japonské čtvrti s klikatými ulicemi a malými domky. Snad poprvé se stalo, že nám přítomné dámy neopravily ani jedno slovíčko! Uvaděči Tadeáš a Filip vše zvládli perfektně a sbor v japonských skladbách nezaváhal ani na jedné frázi, vše bylo tak, jak má být. Úspěšná zkouška znamenala, že nás čekalo volné odpoledne, které jsme mohli využít na výlet po japonské metropoli!

Dnešní volno začalo skvělým obědem, který jsme měli v naší oblíbené „nudlárně“ naproti hotelu. Chlapci už díky mnohaletým zkušenostem vědí, že mají říct „kamáge udon“ a dostanou obří porci japonských nudlí, které si doplní smaženým kuřetem, mořskými plody či zeleninou. Sopranista Kuba, který je v Japonsku poprvé, hned vyzkoušel obalované chapadlo chobotnice a nemohl si to vynachválit! Do téhle konkrétní „nudlárny“ (což asi není oficiální termín, ale u nás ve sboru se již vžil) přišli naši zpěváci poprvé v roce 2013 a od té doby jsme stálými zákazníky každé naše koncertní turné v Japonsku! Nudle navíc dělají přímo před hosty v prosklené kuchyni, naší zpěváci tak mohli vidět doslova „pod pokličku“ domácí výroby této tradiční japonské speciality.

Nadzemka Yamanote Line, o které jsme psali v předchozí zprávě má kromě již zmíněného kruhového provozu mnoho dalších výhod. Mimo fakt, že zastávka Osaki je přímo u našeho hotelu, je také většina hlavních památek v Tokiu je na její trase. Po obědě jsme tak jen mohli nasednout, zkontrolovat směr a vyrazit na stanici Harajuku. Na ní je skvěle vidět jedinečnost Tokia. Nalevo od ní se totiž nachází velký park s chrámem Meiji Jingu, klidné a mystické místo a hned na druhé straně je jedna s nejrušnějších ulic Tokia, Takeshita . Našim cílem byla obě tato místa. Začali jsme chrámem Meiji Jingu. který je z šintoistických chrámu v hlavní japonském městě největší. A jak jsme také viděli, určitě je jeden z nejhezčích. Není divu, že se zde často konají svatby, i dnes jsme viděli jednu nevěstu v tradičním japonském kimonu, která využila nádherné kulisy chrámu pro svatební focení.

Naši kluci rychle odkoukali všechna pravidla a rituály, které by návštěvníci měli na tomto významném místě vykonávat. Tam kde zrovna nikdo nebyl, byly popisy v angličtině, takže jsme se alespoň snažili splnit daný rituál tak, aby to co nejvíce odpovídalo návodu. Na jednom z těchto míst za námi čekala skupinka evropských turistek, které odkoukaly a opakovaly šintoistické obřady po nás. Tak jen doufáme, že jsme císaře Meijiho, kterému je tato svatyně zasvěcená, neurazili.

Z toho klidného místa jsme ušli jen pár set metrů na již zmíněnou Takeshitu a náhle jsme se ocitli v úplně jiném světě. Dav lidí, reklamní poutače, barevné svítící cedule a hlavně cíl většiny kluků – suvenýry. Kromě nákupu má tato ulice úžasnou atmosféru, která se jen těžko přenáší slovy. Je naprosto živá, plná lidí, kteří všichni někam pospíchají. Všude jsou samé obchůdky se vším možným, suvenýry, potraviny, oblečení, restaurace, zkrátka všechno! Úplný opak chrámu vzdáleného pouhých pár desítek metrů vzdušnou čarou.

Naše dnešní zážitky na Takeshitě nekončily, jen dvě zastávky po naší oblíbené nadzemce je stanice Shinjuku, která leží ve stejnojmenné čtvrti. Čtvrť Shinjuku je obří obchodní a administrativní centrum Tokia, plná mrakodrapů a luxusních hotelů. Do jednoho z mrakodrapů jsme měli také zamířeno, konkrétně na japonskou radnici. Nejprve se ale bylo potřeba vymotat ze stanice, která je vzhledem k významu Shinjuku jedna z největších v celém Tokiu. Vzhledem k tomu, že v roce 2010 jsme přímo u radnice bydleli, konkrétně v hotelu Keio Plaza Hotel (také mrakodrap), nebyl to pro našeho pana ředitele a pana produkčního (kteří tam jako jediní z letošní sestavy tenkrát bydleli) problém. I po tolika letech přesně věděli, kudy mají chlapce složitým bludištěm vést. Na radnici do vyhlídkového 45. patra jsme dorazili přesně akorát na západ slunce. Byl to tedy perfektní moment, kdy je ještě světlo na skvělé fotky, ale tokijské budovy se již začaly „probouzet“ a svítit všemožnými světly. Díky vydařenému počasí jsme také viděli typické panorama tokijských mrakodrapů, nad kterými se činila nejvyšší japonská hora Fuji.

Po dni plném zážitků jsme se vydali zpět na náš hotel. Na zítřek musíme být dobře odpočinutí, nalodíme se totiž na loď Nippon Maru, na kterou jsme do Japonska přijeli koncertovat. I přes to jsme si ještě dovolili jít do obchodního domu přímo pod hotelem. Je tam totiž náš oblíbený „stojenáč“, tedy obchod kde vše stojí 100 Yenů. Dá se v něm nalézt vše možné, od potravin oblíbených u našich kluků (například Pocky si kupují snad všichni), přes potřeby do školy až po domácí potřeby, kde kluci ve velkém zkupují jídelní hůlky. Komu tedy ještě chyběl nějaký dárek pro rodinu a kamarády, tady zcela určitě pořídil.

Na lodi Nippon Maru zítra odplujeme na Tichý oceán. Je možné, že připojení k internetu tam bude obtížnější, omluvte tedy případné zpoždění se zítřejší zprávou, pokusíme se jí vystavit co nejdříve!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, Japonsko, Tokio 23. 12. 2024

Mílí čtenáři, rodiče, přátelé a fanoušci Boni pueri,

po dni plném cestování koncertní sestava přistála v Tokiu, hlavním městě Japonska. Cesta se „na papíře“ mohla zdát náročná. Čekal dvouhodinový let do Istanbulu a následný desetihodinový let přímo do Japonska. Opak byl ale pravdou.

Turkish Airlines, se kterými jsme letěli, nás velmi mile překvapily již na prvním, kratším letu. I přes to, že let trval pouhé dvě hodiny, jsme dostali plnohodnotné jídlo s dezertem, což v evropských aerolinkách nebývá zvykem. A bylo to opravdu skvělé! Taky se jejich jídlu dostalo asi největší pochvaly, kdy náš nejstarší a nejzkušenější zpěvák Filip poznamenal, že je to snad poprvé, co snědl v letadle úplně všechno. Kromě palubního servisu má také Turkish Airlines nová a velmi pohodlná letadla, o kterých nám desítky minut vyprávěli naši nejmladší sopranisté Patrik a Vojta, kteří ale nedostatkem místa opravdu netrpěli 🙂

Skvělé jídlo bylo i na druhém letu (jak mi řekl Patrik, letěli jsme Boeingem 777-300, pro nás lajky je to prostě velké letadlo), většinu letu jsme ale všichni prospali. Když nás velmi ochotní členové personálu vzbudili na snídaní, viděli jsme z okýnek nejprve Činu, kde jsme o prázdninách koncertovali tři týdny a o chvíli později jsme byli nad Koreou, kde jsme ještě přesně před rokem zpívali. Nejkrásnější pohled z letadla byl ale na ohromné svítící Tokio, pulsující ulice a nádherné mrakodrapy. Ani jsme nemohli uvěřit, jak rychle nám cesta utekla.

Na letišti se nám dostalo velmi vřelého přijetí od paní Sasaki, ředitelky naší japonské agentury, na které bylo vidět, že se na nás těšila. Je to poprvé, co jsme zpátky v Japonsku hned po roce od předchozího turné. Japonci potřebují na plánování vždy hodně času dopředu, protože jsou vzorní a plánovat na poslední chvíli zde nic nejde. Minulé Vánoce jsme je tedy museli zaujmout tak, že hned začali plánovat a připravovat letošní koncerty.

Na letišti jsme naše zavazadla naložili do dodávky a vydali jsme se vstříc naší oblíbené tokijské městské dopravě. Systém metra, nadzemek a vlaků je zde sice rozsáhlý, ale naši starší zpěváci se v něm orientují snad lépe než v Praze. Nejprve jsme jeli nadzemkou Keisei Line a následně přestoupili na Yamanote Line, asi nejoblíbenější nadzemku našich kluků v Tokiu (což může být také tím, že jezdí dokola, takže se nikdo nebojí, že se ztratí 😀 ), a jestli se nevrátil, tak tam jezdí dodnes 🙂

Cesta hromadnou dopravou z letiště na hotel nám trvala pouhých dvacet minut, což je mnohem kratší doba, než kdybychom v husté automobilové dopravě jeli autobusem. Ani hotel pro nás nebyl překvapením, jsme ubytovaní na našem již velmi známém luxusním hotelu New Otani Inn.

V době psaní dnešní zprávy kluci již spí, ale mám ještě vyřídit od všech našich zpěváků pozdravy do Česka!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, Japonsko, Tokio 22. 12. 2024