Milí rodiče, přátelé a fanoušci Boni pueri,

letadlo společnosti Emirates  z Dubaje do Prahy pomalu  začíná klesat.  Při pohledu z okénka se z pod hustých mraků vyloupne kus naší krásné země.  Lehký náklon, Praha jako na dlani. Za chvíli jsme doma!

V nohách máme 8 246 km, v mysli hromadu zážitků z koncertních pódií i bohatého cestování. Na počátku bylo slovo, ano, před třiadvaceti lety se poprvé potkal náš pan ředitel Pavel Horák s paní ředitelkou jedné z největších a nejprestižnějších japonských agentur paní Sasaki a poprvé s třicítkou kluků cestoval na profesionální turné. Léta jsme budovali kvalitními výkony i svým slušným vystupováním pevnou spolupráci a z Japonska se dnes vracíme už pojedenácté. V Jižní Koreji máme od roku 2010 také skvělé vazby, výbornou agenturu a moc si obou těchto asijských přátelství vážíme.  I z této zajímavé asijské země se Boni pueri s úspěchem vracejí již pojedenácté.

Máme za sebou 15 samostatných koncertů, stovky naježděných kilometrů autobusem, metrem, nadzemkou i přelety letadlem. Setkání se třemi velvyslanci a dalšími ambasadory. Už víme, jak vypadá vrcholně výsostné místo České republiky v Tokiu, prováděl nás jím sám pan velvyslanec Martin Klučar, který si pak nenechal ujít se svou milou ženou a také s manželkou japonského velvyslance v České republice pana Hideo Suzuki náš koncert ve slavné Toppan Hall v Tokiu. Slova obdivu pro nás našel i český velvyslanec v Jižní Koreji pan Ivan Jančárek, který nám také děkoval za reprezentaci naší země v zahraničí.

Obě hlavní města, Japonska a Jižní Koreje, se na tři týdny stala naším novým domovem.

Tokio nás uchvátilo svým pulsujícím rytmem, jednotlivá kvarteta se pustí do pohybu přes Šibuju – nejfrekventovanější křižovatku světa, kde za hodinu přejde až 2500 lidí. Po hodinovém rozchodu se jen modlíte, abychom se všichni sečetli a nikdo nechyběl ani nepřebýval 😊 Jsme v zajetí blikajících reklam, obchodů, kaváren, bulvárů a všichni máme pocit, že víme, co je to ten „velký svět“.  Zároveň jsme nadšeni neskutečnou precizností, ohleduplností a přesností. Japonci milují českou muziku a české sportovce. Starší generace má v paměti ještě gymnastku Věru Čáslavskou, která v Tokiu zazářila na Olympijských hrách v roce 1964. Vždyť tu získala tři zlaté medaile. Japonci byli tak uchváceni, že ji dokonce přijal na audienci císař Hirohito. My jsme sice soukromou audienci zatím ještě neměli, v minulosti pouze pan ředitel u manželky císaře, ale měli jsme tu čest zpívat ve škole, kam chodí děti císařské rodiny. Od jednoho fanouška dostala Věra Čáslavská dokonce samurajský meč, se kterým by uměl zacházet spíše než my, další z našich sportovců, kterého Japonci mají moc rádi a který získal na olympiádě před dvěma lety pro Českou republiku po 113 letech medaili v šermířském sportu, Alexander Choupenitch.

Možná se budete divit, ale i on propadl muzice a dal se na rap a my se rádi přidáváme, protože stejné pocity máme před vstupem na podium (rapuj – pozn. redakce):

„Napětí se stupňuje, cítím tlak na hrudi,

srdce pořád bubnuje, něco mne dnes nabudí.

V hlavě výhra, šampion,

Na povrch jen poker face,

bojuju o Tokio!

A to ještě netušíte, jak neuvěřitelný příběh zažila naše paní překladatelka Kumiko. Byla oslovena, zda by v březnu tohoto roku netlumočila českému baseballovému týmu, který bojoval o zlatou medaili na mistrovství světa v Tokiu.  Vyprávěla nám, jak ona, která nikdy netlumočila sportovcům, natož baseballistům, se během tří týdnů musela dokonale naučit pravidla a poprvé zjistila, že je nějaký pálkař, nadhazovač, polař či chytač 😊 Znala prý daleko lépe kluky z Boni pueri, kde sólista, sopranista, altista, tenoři, basisté a praktikáble byli proti tomu lehkým učivem 😊Je skvělá a typická záměna písmen v Japonsku – „l“ za „r“ byla pro nás už jen příjemným zpestřením.

Věta – „Kruci, už jdete na podium“ trochu přivedla mladší kluky do rozpaků, ale když nám pak vyprávěla, že v Japonsku pojedou lidé „rýžovat“, byli jsme docela v klidu a neočekávali hroudy zlata 😊.

Rychlost, s jakou se rozvíjí Soul, je neuvěřitelná. Obdivujeme asymetrické mosty, šišaté mrakodrapy 😊,  to vše v kombinaci s historickými budovami, královskými paláci, které si můžeme v klidu prohlédnout. Nemůžeme pominout vynikající jídlo a zvláště oblíbené BBQ, které nás dostalo do kolen. Sami jsme si masa opékali, často nám připravoval jídlo robot Emil 😊, a když po vás ještě navíc uklidí nádobí, sice ještě nemluví, ale jistě brzy bude, o tom tady nepochybuje vůbec nikdo, máte pocit, že jste právě vstoupili do sci-fi filmu.

Snad vám to nebude připadat nezdvořilé, ale v této chvíli se nám chce s velkým obdivem k této zemi připomenout slova z písničky zpívajícího advokáta Ivo Jahelky: „Podívejte na Korejce, nejedí jen černá vejce, červenat se musím studem, kde jsou oni, kdy my budem?“ 😊

Naše asijské turné bere finální obrátku, letadlo klopí na stranu, vysouvá podvozek. Před námi je už jen dlouhá česká ranvej. Je Štědrý den, roku 2023! Jsme doma!

„Jsem moc rád, že po nucené covidové pauze jsme se opět mohli do Japonska a Jižní Koreje vrátit. Jedenácté turné do obou zemí, to už něco znamená, během let zde mohly koncertovat a poznávat kulturu těchto zemí více než stovky kluků z Boni pueri. Japonsko je naše země zaslíbená a Jižní Korea nám připravila mnohá úžasná překvapení. Je to země velkých proměn a ohromného finančního růstu.

Chlapci mají za sebou turné jako mívají profesionální orchestry. Téměř denně jsme stáli na podiu. Nebyl to žádný výlet, jeli jsme sem především koncertovat, a pořadatelé nám připravili nádherné, často několikatisícové sály, které byly vždy vyprodané. To je vždycky velká radost, o Boni pueri je v Asii zájem a každý umělec vám řekne, že plný sál nadšených posluchačů je ten nejlepší muzikantský motor. Pochopitelně jsme dbali i na to, aby naši zpěváci hodně z obou zemí poznali. Kluci mne nezklamali, drželi po celou dobrou partu, pomáhali si, užili si hodně legrace, absolvovali celé turné se ctí a já jsem za to moc rád, “ říká ředitel sboru Pavel Horák.

„Turné do Asie jsem s našimi kluky absolvovala už několikrát. Kdo nezažil, nepochopí, říká se, a tady to platí dvojnásob. Kluci vědí, jaká jsou pravidla, rozumějí jim a cítí, že to je základ úspěchu. Několik měsíců se poctivě připravovali, bojovali o své místo v sestavě. Byla jsem svědkem jejich zápasu, čestného a rytířského, i velké radosti ze svého jména ve vypsané sestavě. A když pak stojíte v těch ohromných sálech, které jsou zcela zaplněny, až se vám sevře srdce. Uvědomíte si, že za malou chvíli nestanou na podiu profesionální zpěváci, ale kluci, často ještě základní školou povinní, kteří mají rádi hudbu, po škole jdou za svojí muzikantskou prací, neděli co neděli, svátek nesvátek. Vědí, proč to dělají. Máte starost o to, aby celé dvě hodiny na prknech vydrželi, zúročili, co se naučili, aby se nikomu nezamotala hlava, on je to opravdu nejen pěvecký, ale i náročný fyzický výkon. Vždycky je to stejné, a když pak vidíte, jak skvěle ti kluci zpívají, celý sál jim dlouze aplauduje, nadšeně křičí bravo, po koncertě na ně čekají hory fanoušků, které se jim velmi často pokloní na znamení úcty, kluci se ještě dlouho po koncertě podepisují a přijímají gratulace, jsou to vrcholně dojemné okamžiky. V té chvíli myslíte i na jejich rodiče, jak by byli na své kluky pyšní. Chlapi to většinou v sobě potlačí, pan ředitel, sbormistři, klavíristé, to jsou jejich opory, řeknou si jen: Skvěle, chlapi, bylo to super, výborně jste zazpívali, víme, že to bylo náročné, děkujeme všem,“ dodává s úsměvem zástupkyně ředitele Hana Musílková.

V samém závěru se s vámi dělíme o velkou radost. Boni pueri přivážejí z obou zemí další pozvání! Pro další sestavy kluků a věříme, že i pro další generace. Ne, není to automatické, že tam jezdíte. Znova a znova musíte agentury přesvědčit, že na taková podia patříte. A naši kluci to dokázali.

Děkujeme panu řediteli Boni pueri Pavlu Horákovi, pod jehož taktovkou to bylo již jedenácté japonské turné, který obě asijské země skvěle připravil, stál u všech jednání a zasloužil se významnou měrou o další spolupráci s našimi agenturami. Děkujeme panu sbormistru Marku Štilcovi, který v Jižní Koreji byl na prknech, která znamenají svět, pro zpěváky velkou oporou i oběma klavíristům Robertu Fuchsovi a Vartanu Agopianovi, kteří hráli opravdu fantasticky.  Poděkování patří také našemu výkonnému produkčnímu Kamilu Kubicovi, který byl doslova „u všeho“ a dokonale zvládl všechny organizační věci.

Děkujeme všem našim klukům, kteří po celé tři týdny odváděli výbornou práci a zasloužili se o vzornou reprezentaci České republiky ve světě. Děkujeme i náhradníkům, kteří byli do poslední chvíle připraveni, pokud by někdo nemohl odletět a celou přípravu se sborem absolvovali. Doslova a do písmene ti všichni dostáli titulu kulturních velvyslanců Evropy, který jim právem náleží.

Sama za sebe pak děkuji všem rodičům a přátelům Boni pueri, kteří si naše zpravodajství rádi četli, těšili se na ně, někteří i tiskli a šířili. Snad vám dalo trochu nahlédnout během několika týdnů do života Boni pueri během turné. Víme, že jsou to především rodiče kluků, kteří je v jejich činnosti podporují a proto určitě alespoň polovina úspěchu patří i jim!

Hradec nemůže konkurovat několikamilionovým asijským městům v počtu obyvatel, ale rodinné zlato má jen on. Jsou to Boni pueri, obyčejní kluci a mladí muži, kteří s úspěchem šíří slávu své malé země na různých kontinentech světa.

„Bez vesel v člunu se přes vodu nepřepravíš“, říká japonské přísloví. Buďme si tedy i nadcházejícím roce dobrými a pevnými vesly navzájem.

Hana Musílková, 24. 12. 2023 13:00, Praha, Letiště Václava Havla

Dobrý večer (pro nás v Koreji), dobrý den (pro vás v Čechách)!

Dnes nás čekal koncert v Gongju National Museum, které je vzdálené dvě hodiny cesty od našeho hotelu. Vzhledem k tomu, že byl dnes plánovaný příjezd až v noci a zítra dopoledne již musíme opustit hotel, bylo dnešní dopoledne určené k balení kufrů.

To je vždy po takto dlouhém turné náročná aktivita. Nejen, že chlapci nemají vše vzorné srovnané od maminek (a tatínků), takže se jim to tam hůře vejde a nakoupili spoustu suvenýrů domů, ale také dostali spoustu dárků jak od fanoušků a pořadatelů v Japonsku, tak v Jižní Koreji. Nastává tak složitá logistická operace! Někteří chlapci totiž mají v kufru ještě místo, ale už má jejich kufr hodně kilo, jiní chlapci zase mají kufry narvané, ale do hmotnosti stanovené Emirates mají ještě daleko. Na snídaní se tak navzájem domlouvají, co by kdo komu mohl vzít, co za co vyměnit a jak to udělat, aby si všechny dárky mohli vzít zpátky do Česka. A jelikož nás čekají ještě dva koncerty, musí zároveň vypočítat místo pro kroje a rekvizity.

Na koncert jsme jeli do hor, tudíž do ještě větší zimy. Teplota v cílové destinaci tak byla pod -10°C! Naštěstí máme vytápěný „karaoke autobus“. Karaoke autobus proto, že je zde velká obrazovka a bezdrátový mikrofon, Korejci mají tuto zábavu velmi rádi. A protože se o nás zde opravdu pečlivě starají, pro jistotu ještě každý zpěvák dostal hřejivý polštářek na ruce.

V samotném Korejském národním muzeu nastala změna. Vzhledem k odluky církve od státu jsme nemohli v této budově provést Ave Maria a Halleluja. To nás ale nerozhází! S velkým úspěchem jsme, jak by řekl pan dirigent, nasadili skladby z našeho japonského repertoáru – „Škoda lásky“ a „Totoro“. Diváci, kteří naplnili celý sál, byli nejen z těchto skladeb nadšení!

Po návratu na hotel si všichni šli dobalit poslední věci a spát. Zítra nás čeká velmi náročný den. Před nočním odletem nás totiž ještě máme odpolední koncert! Musíme tak šetřit síly, abychom koncertní turné zakončili stejně skvěle, jako doposud probíhalo.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, Bucheon, 22. 12. 2023

Zdravíme z Jižní Koreji!

Dnes jsme měli koncert v nádherném sále Namhansanseong Art Hall. Tento sál se nachází ve městě Gwangju, které vzdálené přibližně hodinu cesty od našeho hotelu. Musíme pochválit naší agenturu, jelikož poloha hotelu je zvolena tak, aby dojezdová vzdálenost na všechny naše koncerty byla co nejkratší.

I přes to, že v Koreji jsme již po jedenácté, nepřestává nás udivovat, jak jsou zdejší sály krásné. Už jen zázemí, které bylo naprosto perfektní, tak sál vypadá, že jsou nové nebo čerstvě rekonstruované. Stejně pěkně připravené jsou i plakáty a propagační materiály. V brožurkách, které dostanou všichni diváci při příchodu, mají všichni chlapci svou fotku se jménem, diváci tak díky tomu přesně vědí, kdo jim zpívá. Tyto brožurky samozřejmě dostali i naši zpěváci, můžete se na ně tak již za pár dnů také podívat!

Po koncertě přišla na řadu autogramiáda! Chlapci jsou tu jako skutečné celebrity. Dlouhá fronta diváků si chtěla nechat podepsat program, CD a velmi oblíbené je nechat si podepsat zpěváka u jeho fotky v brožurce. Pořadatelé nenechali nic náhodě, místo na podepisování je vánočně vyzdobené, červená páska odděluje naše podepisující zpěváky od diváků a na vše dohlíží pořadatelé z naší agentury.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, Bucheon, 21. 12. 2023

Vážení rodiče a milí přátelé sboru!

Asi hodinu cesty od našeho hotelu stojí nádherná katedrála Seopangyo, kde jsme dnes měli další koncert. Kostelů a katedrál je tu v Jižní Koreji velké množství, často jsou také v Soulu vidět v noci i velké svítící kříže na výškových budovách. Je to pro, že v této asijské zemi je křesťanství nejrozšířenějším náboženstvím a hlásí se k němu okolo 30% obyvatelstva!

Na místě nás čekalo moc příjemné uvítání! Připravili pro nás moc pěkné a dobré Vánoční cukroví, v podobě sněhuláku a sobů, mísy ovoce a zeleniny a skvělou večeři!

Po zkoušce nás přišel přivítat pan pastor, který ovšem k velkému překvapení všech začal mluvil francouzsky! Naštěstí s sebou ale máme výborného klavíristu Vartana Agopiana, který kromě toho, že skvěle hraje na klavír, mluví více než 7 jazyky (přesný počet neznám, vždy mě totiž při nějaké situaci překvapí novou řečí). Panu klavíristovi děkujeme za překlad, jinak bychom se s panem pastorem domluvili velmi těžko, angličtinu totiž bohužel neovládal.

Na koncertě opět bylo úplně narváno! Později příchozí diváci tak již museli stát vzadu, což jim díky skvělé muzice, kterou mohli slyšet, vůbec nevadilo. Úspěch byl opět tak velký, že si diváci místo dvou plánovaných přídavků vytleskali tři! Jako poděkování pak od pana pastora dostal každý z našich zpěváků Vánoční dárek!

Po skončení koncertu se před naší šatnou shromáždil dav fanoušků, který čekal, až některý z chlapců vyjde, aby se s ním mohl někdo z diváků vyfotit, potřást rukou či jen pozdravit. Kluci jsou tady v Jižní Koreji celebrity a moc si to užívají!

Do konce koncertního turné nám zbývají ještě tři koncerty, na které se moc těšíme, zpívat pro zdejší publikum je opravdu radost.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, Bucheon, 20. 12. 2023

Zdravíme z Jižní Koreji!

Dnešní den jsme měli možnost relaxovat. Máme za sebou pěknou „šňůru“ koncertů a ještě nás 4 čekají, všichni tak musíme být odpočatí v perfektní formě.

A jak jinak relaxovat, než u dobrého jídla! Naše pořadatelská agentura nám totiž připravila skvělý, „all you can eat“, bufet. Ale nebyla to ledajaká restaurace! Když jsme do ní šli, altista Táďa se zeptal pana produkčního, co dnes budeme mít k jídlu. Pan produkční odpověděl jednoduše „Všechno“! Táďa mu nevěřil, ale v restauraci zjistil, že měl pan produkční pravdu.

Kluci si mohli dát opravdu vše co chtěli! Na výběr bylo pět druhů pizzy, několik typů špaget a různých těstovin, kuřata, Quesadilla (kterou si každý mohl naplnit čím chtěl), sushi bufet, čokoládová fontána, zákusky, ovoce a zelenina a spoustu dalšího, na co si ani nevzpomenu. Také nebylo omezené množství, takže si každý mohl dát kolik chtěl čeho chtěl. Starší kluci si dělali srandu z toho, jestli někdo nemá nějakou krabičku, že když jsme ti Češi, ať nám neuděláme ostudu a přece jim to tam nenecháme!

Na restauraci ale byla nejzajímavější obsluha. Po příchodu do restaurace nám bylo úplně běžně řečeno, že když bude mít někdo na stole hodně nádobí, má prostě zmáčknout tlačítko a přijede robot a věci odveze. Dělali jsme, že je to u nás taky běžné a poučili místní Korejce, že robot je slovo české. S robotí obsluhou si sice nepovídáte, ale za to to byl velký zážitek. Beru tedy zpět včerejší informaci, že praní mikin u chlapců může zvýšit zájem o domácí práce, po dnešním dnu spíš budou chtít domů pořídit k Vánocům robota.

Po výborném obědě (nebo jak říká pan dirigent hodování) pak kluci měli čas na nákupy. Velkým trhákem byl obchod Daiso, neboli nám z Japonska známý „stojenáč“, tady překřtěný na „tisíciwonáč“. Vzhledem množství věcí, které si odtamtud chlapci nesli jsme všichni opravdu zvědaví, jak dopadne sobotní balení kufrů.

Zítra pokračujeme v koncertování, tak na nás prosím myslete! Děkujeme i za vaší podporu na našem FB a Instagramu, vážíme si toho!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, Bucheon, 19. 12. 2023

Aňonhasejo! (=korejsky dobrý den!)

Dnes jsme museli vstávat brzo, ale našim chlapcům to vůbec nevadilo! Měli jsme totiž vystoupení na střední umělecké škole, kam chodí z většiny dívky. Z vyprávění zkušenějších zpěváků bylo jasné, že je na co se těšit!

Že půjde o opravdu mimořádný zážitek bylo jasné již před první skladbou. Pro představení našeho sboru bylo použito video sestavené z propagačních fotek a pozdravů od našich zpěváků. Takový křik, potlesk a jásot se jen tak neslyší. Naši zpěváci čekali na vystoupení za dvěma zavřenými dveřmi a i tak rámus se k nim rámus ze sálu dostal a musíme přiznat, že naše nejmenší zpěváky to trochu polekalo.

Nebylo se ale vůbec čeho bát! Obecenstvo totiž bylo velice ukázněné a dávalo při skladbách velký pozor. O to větší ale byl potlesk mezi jednotlivými skladbami! Jen těžko se popisuje atmosféra, která na dnešním koncertě panovala. Studentky se překřikovaly, kdo hlasitěji zakřičí bravo či bude tleskat, kdo lépe ukáže chlapcům, že se jim vystoupení líbí pomoc gesta srdíčka z rukou či jestli se některý z našich zpěváků neovládne a zamává některé zpátky. I díky takovéto vřelé atmosféře si dnešní koncert nadprůměrně užilo jak obecenstvo, tak naši chlapci.

A protože se taková atmosféra jen těžko popisuje, na našem Facebooku a Instagramu jsme vám přidali video ze závěru koncertu, ať si jí alespoň krátce zažijete s námi!

Když jsme se blížili po povedeném koncertu k autobusu, už u něj netrpělivě čekala skupina největších fanynek a dožadovala se Instagramů kluků, což jim zejména starší chlapci rádi poskytli!

Po koncertě si pro nás agentura připravila prohlídku Národního korejského muzea. Cestou jsme se ale stavili na takový krátký neplánovaný výlet! Ve městě Anyang totiž kromě této školy leží i hotel Blu Monte, kde jsme byli pětkrát ubytovaní. To, že je tento hotel blízko si všiml pan ředitel, kterému byla čtvrť po které jsme právě jeli velmi povědomá. Zeptal se tak našeho produkčního, který to během pár vteřin na mobilu potvrdil (což dělá velmi rád a jeho „fact-checking“ je občas až otravný). Poprosili jsme tedy zástupce naší agentury, jestli bychom se u něj nemohli zastavit a zavzpomínat. Jelikož to byl kousek, nebyl to žádný problém! Náš řidič, pan Park, byl velice překvapený, když pan ředitel s panem produkčním autobus úspěšně bez mapy odnavigovali až ke zmíněnému hotelu!

Ještě abychom neznali cestu! Blu Monte je sice o pár tříd níže než náš současný luxusní hotel, ale vzpomínky na něj mají všichni kdo na něm kdy byly velké! Poprvé jsme se současnou agenturou byli v Jižní Koreji v roce 2010 (předtím ještě dvakrát) a pět let po sobě právě na zmíněném Blu Monte. Ze současných zpěváků si na místě zavzpomínali jen naši dva nejstarší zpěváci, Filip a Šimon. Ti jediní z naší letošní koncertní sestavy si to tam ještě pamatovali.

Poté nám již nic nebránilo vydat se do muzea! Měli jsme štěstí, jelikož National Korea Museum v současné době spolupracuje s Metropolitním muzeem umění v New Yorku, a tak jsme mohli navštívit jinak neviděné expozice! Asi největší hitem byla výstava o Mezopotámii, následovaná výstavou o Číně a Japonsku. Přiznáme, že expozice o bílých korejských vázách v několika místnostech naopak velký úspěch nesklidila. Všechny nás ale překvapilo, kolik moderní technologie v muzeu bylo! Když nepočítáme hologramy, největším překvapením určitě byli roboti, kteří uměli dovést člověka na výstavu, na kterou zrovna chtěl jít. Možná, že za pár let to bude běžná věc a budeme si zpětně říkat, proč jsme byli tenkrát v Koreji tak překvapení.

U robotů ale ještě zůstaneme, protože jsou zde v Koreji velmi rozšíření. Na večeři nám totiž jeden takový smažil kuřata. Kluci tak určitě budou mít spoustu zážitků, kterým málokdo bez fotky uvěří!

Jelikož nás čeká ještě skoro týden, bylo zapotřebí znovu vyprat šedé sborové mikiny. Díky zkušenostem z minule to šlo hladce. „Ten prášek dej přímo k tomu oblečení, to bude lepší“ radili nejmenší kluci, kteří to při posledním praní odkoukali od těch větších. Po návratu můžete zkusit, jestli jim takové nadšení do domácích prací vydrží!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, Bucheon, 18. 12. 2023

Z Jižní Koreji Vám přejeme krásnou adventní neděli!

Puerimánie pokračuje! Tento termín, odvozený od tzv. Beatlesmanie, přesně vystihuje, jak se naše jihokorejské turné odehrává. Zatím jsme na všech koncertech měli vyprodáno, fanynky a fanoušci na naše kluky čekali po koncertě a chtěli nasbírat co nejvíce podpisů a fotek.

Tak tomu bylo i dnes. Významný komorní sál Seoul Arts Center byl jak zde již bývá zvykem zcela vyprodaný! Jedná se o velmi významný sál, o čemž vypovídá i to, že Steinway (což je nejlepší značka klavírů, takový Rolls-Royce mezi piany) neměl náš pan klavírista jen na pódiu, ale jen tak na rozehrání měl další křídlo Steinway v šatně.

Velký úspěch zde měla první, klasická, část. Bylo nám totiž vysvětleno, že do tohoto sálu chodí především lidé, kteří se v klasické muzice vyznají a běžně jí poslouchají. I tak jsme se ale dočkali ohromné energie od diváků, včetně tleskání, mávání (viz předchozí zpráva) a zpívání korejských melodií ve druhé části našeho koncertu.

Pro případ, že by potlesk na konci neustával, nás pořádající agentura poprosila, zda bychom si nepřipravili ještě jeden přídavek navíc. Byli jsme překvapeni, neboť souhlasili se skladbou v japonštině – Totorem. Tato velmi známá melodie je totiž i zde v Koreji totiž velice populární. „Obavy“ agentury se skutečně vyplnili a diváci si japonského Totora i s choreografií vytleskali!

Po koncertě jsme se vypravili zpět do „našeho“ města Bucheon, kde si pro nás agentura připravila skvělé jídlo – korejské BBQ! Na to se těšili všichni, kteří už v Koreji byli, v čele s panem ředitelem Pavlem Horákem a panem produkčním Kamilem Kubicou. Když to paní manažerky z agentury zjistili, rozhodli se nám objednat „all you can eat“ verzi, aby si tento skvělý kulinářský zážitek všichni chlapci co nejvíc užili.

Korejské BBQ funguje tak, že se jídlo nepřipravuje v kuchyni, ale přímo na grilu, který leží na každém stole. Kluci tak mají pocit, že si jídlo sami připravují. Na to, zda je maso již bezpečně ogrilované ale samozřejmě dohlíží všudypřítomný personál. V této restauraci si ale kluci mohli přímo v bufetovém stylu vybrat maso, které si pak na svém grilu udělali. Kdyby někdo chtěl již něco hotového, mohl si dát kolik chtěl smaženého kuřete (které je tu velice populární) a jako přílohu buď hranolky či rýži. Připravené maso si pak sami kluci speciálními kleštěmi a nůžkami rozstříhali na malé kusy a pak jedli buď jak jsou zvyklí, nebo zabalené do salátu na korejský způsob.

Na závěr posíláme do Čech poděkování a gratulace všem klukům, kteří včera měli velmi povedený koncert s Lucií Bílou v Hradci Králové a gratulujeme Kájovi a Kubovi k jejich sólům!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, Bucheon, 17. 12. 2023

Moc zdravíme z jihokorejského města Bucheon!

Dnešní dopoledne jsme jako předchozí dny měli volno na hotelu. Venku již začíná být pořádná zima, teplota se i přes den pohybuje pod bodem mrazu. Oběd jsme dnes měli na hotelu, kluci byli rádi, že jsme se si jednu mrazivou cestu ušetřili.

K obědu nám korejská agentura objednala „rýžové hamburgery“. Chlapci si dělali srandu, že to bude běžný hamburger, který bude mít místo bulek rýži. Za pár minut se však ukázalo, že tomu tak skutečně je! Aby se nám tento burger lépe jedl, dostali k němu i misku s lžící a moc jsme si všichni pochutnali!

Koncert jsme dnes měli v Bucheon Arts Center. Tento nádherný koncertní sál, čerstvě zrekonstruovaný v květnu letošního roku, je vzdálený od hotelu 10 minut jízdy autobusem. I přesto jsme dnes museli vyjet dřív. Bylo potřeba naplánovat každou skladbu do posledního detailu – kde kdo bude stát, jaká bude intenzita světel na každou skladbu a jak budeme přicházet a odcházet ze sálu.

Příprava musela být opravdu pečlivá, na dnešní koncert bylo vyprodáno, přišlo přes 1200 lidí. Mezi nimi byl i Velvyslanec České republiky v Korejské republice pan Ivan Jančárek s paní manželkou.

I díky této přípravě se koncert moc povedl. Při skladbě „Ding Dong Merrily On High“ měl pan dirigent připravené klíče, kterými chtěli naznačit, aby se diváci ke zvonění našich zpěváků přidali. Ti mu ale odpovídali pouhým máváním. To je proto, že v Koreji už klíče nemají. Místo nic používají buď čipy nebo mají dveře zaheslované. Při skladbě „Tichá noc“ pak diváci začali svítit svými mobilními telefony a vytvořili tak velice dojemnou atmosféru.

Koncert se moc líbil i panu velvyslanci, který po skončení šel naše zpěváky pozdravit. Zmínil, že zatímco on je velvyslanec na diplomatické úrovni, naši chlapci jsou velvyslanci kulturní a reprezentují tak naší krásnou Českou republiky. Panu velvyslanci i jeho paní moc děkujeme za návštěvu a pěkná slova!

Koncert v Bucheon Arts Center ale není jediný koncert, který dnes Boni pueri mají. Moc držíme palce chlapcům naší koncertní sestavy v Čechách, kteří dnes vystupují společně s vynikající Lucií Bílou v Kongresovém centru Aldis!

Zdravíme z Jižní Koreji!

Dnešní den začal jako obvykle skvělou snídaní na našem hotelu. Mám opravdu velký výběr, od tradičního korejského jídla přes již zmíněnou mačkací marmeládu po hranolky se slaninou. Vybere si zkrátka každý.

Dopolední nákup v samoobsluhách dnes populární nebyl, výhled z jídelny totiž klukům prozradil prudký déšť a i když kluci mají sladké rádi, raději si dali navíc nějakou dobrotu na snídani a vyhnuli se tak procházce spojené se zmoknutím.

Cestou na koncert byl v autobuse absolutní klid. Chlapci se soustředili na nadcházející výkon, případně se učili zadané věci ze školy. Každá vyjížďka autobusem je ale pro všechny naše zpěváky zajímavá, jelikož mohou obdivovat nádhery korejské metropole Soulu.

Na programu dnešního koncertu jsme měli stejné skladby jako včera. Kluci se na zdejší publikum po včerejším zážitku moc těšili a měli proč, diváci nezklamali! Od první skladby naše chlapce odměňovali velkým potleskem, ve skladbách které znali se moc rádi přidali a do všech skladeb hybnějšího rázu nám tleskali do rytmu. Především naši sólisté (a uvaděči) si pak užívají velkou přízeň publika, obzvláště, pokud zpívají nějakou z korejských skladeb.

Po koncertě na nás stejně jako včera čekalo mnoho fanoušků! Velmi populární je kromě našich zpěváků i náš klavírista Vartan Agopian. Lidé se sním chtějí fotit, chtějí jeho podpis či mu jen potřást rukou. Jeden z našich altistů se ho proto cestou do autobusu udiveně ptal: „Vy jste tady v Koreji slavný?“ Pan klavírista si ale obdiv diváků získává právě teď, jelikož v Jižní Koreji je stejně jako mnoha kluků poprvé.

Zítra nás čeká jeden z nejdůležitějších koncertu na našem jihokorejském turné! Máme koncert v Bucheon Arts Center, všichni chlapci tak po příjezdu na hotel šli odpočívat, aby na zítra byli odpočatí a předvedli prvotřídní výkon.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, Bucheon, 15. 12. 2023

Vážení a milí rodiče, prarodiče a přátelé sboru,

po několika volných dnech nás dnes čekal první koncert našeho letošního jihokorejského turné. Koncert v katedrále Gwonseon-dong začínal až v 19:30, dopoledne jsme měli na odpočinek a přípravu na koncert.

Po bohaté snídani si naši zpěváci mohli jít koupit něco dobrého do obchodů kolem hotelu. Jen pouhým okem je od vchodu vidět několik typických korejských samoobsluh, o výběr tak nouze není. Vítězí ale nejbližší obchod „CU“ (slovní hříčka od anglického „see you“), kde si chlapci nakoupí vše, co k takovému odpočinku potřebují. Což v podstatě znamená velice oblíbené Pocky (tyčky obalené v čokoládě) a chipsy značky Pringles. Ve zbytku času před obědem pak odpočívají, připravují si věci na koncert (které si navzájem kontrolují) a učí se. Učení kluci nepodceňují, od starších chlapců vědí, že je lepší si zadané úkoly plnit postupně, než to dohánět vše najednou.

Oběd jsme měli již pro nás z Japonska známou „krabičkou metodou“, tedy výborné teplé jídlo v krabičce zadělané gumičkou. K rýži, která je v těchto asijských zemích samozřejmě prvotřídní jsme měli tři druhy masa, vajíčko a několik druhů zeleninových příloh.

Po krátkém poledním klidu jsme s našim skvělým panem řidičem Parkem vyrazili do již zmíněné katedrály Gwonseon-dong. Zvenku nám nijak veliká nepřišla, o to větší bylo naše překvapení, když jsme vešli dovnitř. Katedrála totiž byla ohromná! Ze zajímavosti jsme se zeptali jednoho z pořadatelů, kolik je zde míst. Nevím, zda to bylo jazykovou barierou, ale odpověď 10 000 tisíc, tedy víc, než má malšovická fotbalová aréna, se nám správná nezdála. A tak po stejném dotazu, ale tentokrát směřovanému zástupkyni naší agentury, jsme se dočkali již mnohem více realistického čísla, a to přes 2 000 lidí. Protože je to opravdu hodně diváků, před koncertem náš pan ředitel chlapcům raději vysvětlil, že i kdyby tam byla obsazena jen polovina míst, budeme mít přes 1 000 divákům, což je například stejně, jako bychom zpívali v Rudolfinu.

Jakmile přišel čas koncertu, nastal opravdu silný šok. Katedrála byla celá plná! A i když běžně pro tak velké množství lidí není lehké zazpívat, korejské publikum to našim zpěvákům moc usnadnilo. Hned bylo totiž zřejmé, že jsou Korejci velice temperamentní a ocení všechny hudební vtipy a zapojení publika, které jsme si pro ně připravili. I tato energie chlapcům pomohla v tom, že jako vždy podali skvělý výkon. Obzvláště silný zážitek byl při naší oblíbené korejské písni o domově, na konci které naši nejstarší zpěváci vztyčili jihokorejskou vlajku. Dojetí v sále zasáhlo opravdu skoro všechny! Úspěch pak potvrdil dlouhotrvající potlesk a skupiny fanoušků, kteří se chtěli s kluky po koncertě vyfotit, získat podpis či jim pouze zamávat. Od našich milých hostitelů jsme také obdrželi dárky a z koncertu jsme odjeli z pocitem toho, že jsme si předchozí volné dny zasloužili. Nesmíme ale usnout na vavřínech, jednalo se pouze o první koncert z mnoha a další koncerty se musí podařit minimálně stejně dobře, jako ten dnešní.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, Bucheon, 14. 12. 2023

Po dni plném zážitků posíláme pozdravy do Čech!

Od příletu do Jižní Koreje jsme klukům postupně vysvětlovali smutnou historii korejského poloostrova, především pak jeho rozdělení a korejskou válku. Chtěli jsme totiž, aby i ti nejmenší chlapci toto složité téma chápali a mohli tak plně vstřebat dnešní zážitek. Pořadatelská agentura nás totiž vzala na hranice se Severní Koreou!

Abychom měli na nejstřeženější hranici světa co nejlepší výhled, jeli jsme na poloostrov Ganghwa, kde se nachází Ganghwa Peace Observatory, tedy „mírová observatoř“. Jak nám bylo řečeno, tento ostrov je známý tím, že je zde více zachováván tradiční způsob života. Bylo proto skvěle, že cestou na tuto observatoř jsme se mohli stavit na místní jídlo!

Na zelené masové knedlíky zprvu především mladší chlapci koukali s trochou podezření, ale potom, co je starší svou vlastní ochutnávkou ujistili, že jsou moc dobré, se po nich po malé chvíli jen zaprášilo! Díky tomu na stolech vzniklo místo pro hlavní chod – vynikající nudle s mořskými plody! Někteří zpěváci přemýšleli, jak je správně mají jíst, ale po krátké instruktáži od paní kuchařky si na tomto skvělém jídle všichni pochutnávali.

Skvěle naladěni po výtečném kulinářském zážitku jsme se vypravili dále na sever. Že se blížíme se dalo poznat tím, že podél řeky byl k vidění vysoký plot s ostnatým drátem. Klukům jsme říkali poslední informace a po malé chvíli jsme byli zastaveni jihokorejským vojenským checkpointem. Jakmile milý místní voják po nahlédnutí do autobusu viděl, že vezeme děti a mladé muže dychtící po znalostech a zkušenostech, nechal nás jet dál.

Dostali jsme se tedy do vojenské oblasti, která pro civilisty byla otevřena teprve v roce 2008. Ve stejném roce se otevřela i tato observatoř, která do té doby sloužila pouze jako vojenská základna. Tento účel má ale z části i v současnosti. Chlapce jsme instruovali, že sklepní prostory a nejvyšší patro jsou určeny pouze pro vojenský personál a je tam přísný zákaz vstupu.

Autobus až přímo nahoru nemohl, k observatoři nám ale pěšky zbývalo jen přibližně 300 metrů. Na této krátce cestě jsme potkali dva usměvavé mladé jihokorejské vojáky, pravděpodobně plnící zdejší povinnou vojenskou službu.

Na observatoři nás „přivítala“ nabarvená vojenská technika, kterou si kluci začali prohlížet a fotit. Větší zážitek ale měli jen hned po malé chvíli, když dorazili na terasu této bývalé vojenské základny. Pouhým okem totiž viděli nejizolovanější zemi světa – Severní Koreu.

Aby byl z tohoto místa ještě lepší výhled, po celé observatoři stojí dalekohledy, kterými se návštěvníci mohou koukat na protější část břehu. Kluci se předháněli, kdo první najde na druhé straně vojáky a když se to někomu podařilo, hned se o „svůj“ dalekohled podělil s ostatními.

Tento zážitek byl pro chlapce velmi naučný. Náš pan produkční spolu s panem ředitelem chlapce celou observatoří provedli a vysvětlovali díky vystaveným exponátům historické souvislosti. Ti, kteří korejskou válku ve škole ještě neprobírali, budou moci oslnit znalostmi a vlastními zkušenostmi, které jen tak někdo nemá. A ti, kteří již ze školy základní znalosti mají, si díky nim utvořili komplexní představu o tomto složitém konfliktu. Jelikož tato válka a rozpůlení korejského poloostrova rozdělila spoustu rodin, rozhodli jsme se pro místní jihokorejské návštěvníky zazpívat korejskou píseň o domově, kterou máme připravenou na zdejší koncerty. Všichni byli velice dojatí!

Před naším odjezdem zpátky na hotel jsme se přišli podívat do místnosti, kde návštěvníci mohou zanechat vzkazy a přání o sjednocení korejského poloostrova. Kluci se sice snažili najít náš starý vzkaz z roku 2012, kdy jsme tuto observatoř také navštívili, to se ale v obřím množství těchto vzkazů nepodařilo. Rozhodli jsme se proto napsat přání nové a přidat ho k tisícům dalších, které doufají v mír pro všechny obyvatele korejského poloostrova.

Pro nás všechny, jak děti, tak dospělé, to byl opravdu silný zážitek, nad kterým jsme přemýšleli ještě dlouho poté, co jsme se vrátili na hotel.

Zítra na nás prosím myslete, čeká nás první koncert letošního jihokorejského turné, a to v katedrále Gwonseon-dong.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, Bucheon, 13. 12. 2023

Zdravíme do Čech z jihokorejského města Bucheon!

Vstát z postelí nám dnes pomohlo sluníčko, které nám ráno zasvítilo do pokojů. Vypadá to, že jsme dobré počasí alespoň na dnešní den přivezli z Japonska s sebou! Včerejší déšť jakoby nebyl.

Po popisu včerejšího hotelu musí být jasné, že i dnešní snídaně byla prvotřídní! Největším hitem byla „mačkací marmeláda“. Jde v podstatě o malé balení marmelády, které se jednoduše rozlomí a vymáčkne na toast. Ti, kteří již v Koreji byli se nemohli dočkat, až tento převratný vynález ostatním zpěvákům ukážou. Napsal bych hlášku z filmu „a přitom taková blbost“, ale mačkací marmeládu tu všichni bereme vážně.

Po snídani jsme se ještě na hotelu rozezpívali a vyrazili do televize KBS. KBS je největší korejská televizi a její mezinárodní vysílání, do kterého jsme zamířili, sledují miliony diváků po celém světě. Slíbili jsme, že neprozradíme, co jsme spolu připravili. Vám ale alespoň naznačíme, že tyto miliony diváků již brzy Boni pueri uvidí a uslyší!

V KBS jsme také dostali výborný oběd. Co bylo pro všechny velké překvapení byla polévka, která byla studená. Je to prý proto, že ve studiích je horko a studenou polévku snědí zaměstnanci rychleji a příprava vysílání se tak nezdrží. K polévce jsme dostali samozřejmě i hlavní jídlo, které bylo podáváno, jak je zvykem, teplé.

Po obědě nás pozvali na prohlídku této televizní stanice. Nejednalo se však pouze o běžné projití vysílacích studií, ale o interaktivní zážitky, kde si chlapci zkusili být přímo součástí takového televizního vysílání! Jeden z našich nejmladších zpěváků Viktor se jako první odvážlivec pustil do předpovědi počasí, starší chlapci si pak zkusili dabing kreslených korejských postaviček. Na skladbu od skupiny BTS zatančil nás basista Adam (který se zapřísáhnul, že K-POP neposlouchá, ale tancoval až moc přesvědčivě), dočkali jsme se přesvědčivého teleshoppingu v podání našich tenoristů Jardy a Adriana a na závěr si náš pan ředitel Pavel Horák s panem dirigentem Markem Štilcem zkusili být moderátoři anglického televizního zpravodajství. Kdo by to byl řekl, že vystupovat před lidmi jim nedělá žádné problémy, že?

Po tomto mimořádném zážitku jsme se vypravili do palácového komplexu Changdeokgung. Tento nádherný komplex se nachází přímo v centru Soulu, lze ho tedy najít za obřími výškovými budovami spolu s nízkými budovami tohoto paláce pak vytváří velice zajímavý kontrast. Důvod toho, proč korejští panovníci nechtěli mít budovy se střechami vysoko byl čistě praktický – prý proto, že se na nich mohli schovávat nájemní vrazi.

Z šest set let starého chrámu jsme pak zamířili přímo do víru velkoměsta. Nočním Soulem jsme šli totiž na večeři. Už jen taková krátká procházka po tak nádherném městě je zážitek sám o obě, o to víc, když na jejím konci čeká skvělá korejská tradiční večeře. Všichni jsme si moc pochutnali, pořádající agentura se o nás stará opravdu výtečně!

Po návratu na hotel začalo již tradiční praní sborových mikin. Hotelová pračka a sušička byla pro mnoho chlapců zajímavou atrakcí, vyprat se ale podařilo a my tak budeme připraveni na další dny plné koncertů a zážitků!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, Bucheon, 12. 12. 2023

„Aňonhasejo“ z deštivé Jižní Korey!

Dnešní den jsme začali loučením. Loučíme se nejen s našim milovaným Japonskem, s ředitelkou pořádající agentury paní Sasaki, díky které v Japonsku jsme a máme prvotřídní servis, s paní překladatelkou Kumiko, která skvěle překládá všechna naše japonská turné a s panem Hasegawou, který turné přesně do minuty organizačně naplánoval.

Rozloučili jsme se totiž také s naším klavíristou Robertem Fuchsem a naší paní zástupkyní Hanou Musílkovou, kteří zamířili zpátky do České republiky, zatímco my ostatní jsme si vyzvedli letenky směr Jižní Korea. Už při dojemném loučení nám bylo jasné, že nám oba budou velmi chybět. Robert odehrál všechny koncerty bravurně (jak jsme od něj ostatně zvyklí) a paní zástupkyně se jako vždy skvěle starala o naše zpěváky, malé i velké, a připravovala pro vás rodiče a přátele sboru skvělé zpravodajství. Tímto bychom chtěli ještě jednou oběma poděkovat!

Na letišti vše fungovalo jako hodiny. I z kluků, kteří před zájezdem ještě neletěli letadlem jsou již ostřílení cestovatelé, a tak jsme i přes delší fronty dostali s rezervou na náš gate.

Do Jižní Korey jsme letěli společnostní Korean Air. I starší kluci byli překvapeni, že jsme na pouze dvouhodinovém letu v našem Airbusu A333 (za tuto informaci děkuji našemu malému sopranistovi Vojtovi, s mými odbornými leteckými znalostmi by zde stálo „v našem světle modrém letadle“) dostali plnohodnotný (a samozřejmě moc dobrý) oběd.

Na letišti nás přivítala ředitelka korejské agentury paní Sohn, se kterou se moc dobře známe, jelikož toto je naše již desáté korejské koncertní turné! Její dvě nové kolegyně nám rychle pomohli vyměnit naše americké dolary za korejské wony, což našim zpěvákům do peněženek přidalo statisíce. Nejmenší chlapci se začali radovat přesně do té chvíle, než jim nejstarší kluci vysvětlili, jaký měnový kurz won má.

Při nástupu do autobusu chlapci pochopili, proč jsme jim řekli, že mají mít teplé zimní bundy. Příjemné japonské počasí totiž vystřídala zima (někteří kluci jí pojmenovali „česká zima“) a lehký déšť.

Celá japonská sestava byla v autobuse a stejně jsme nebyli kompletní. Museli jsme ještě na dalším terminálu nabrat našeho pana dirigenta Marka Štilce a klavíristu Vartana Agopiana a po vřelém přivítání jsme zamířili do města Bucheon, které leží hned vedle hlavního města Soulu. Zatímco jsme cestou panu dirigentovi vyprávěli o našem úspěchu v Japonsku, on nám popisoval úžasné koncerty naší evropské skupiny se skvělou Lucií Bílou v Bratislavě a v Čechách.

V Bucheonu jsme se nejprve vydali na oběd, a i když už jeden v letadle měli, korejskému jídlu „Bulgogi Deopbap“ nikdo neodolal. Všichni chlapci pochopili, že skvělé jídlo nemají jen v Japonsku, ale že i tady na ně čekají výborné (nejen) kulinářské zážitky!

V Japonsku jsme si ale zvykli nejen na skvělé jídlo, ale i na skvělé hotely. O to větší bylo pro kluky překvapení ve chvíli, kdy jsme přijeli na náš zdejší hotel. Na kluky totiž po otevření jejich pokoje nejprve vykoukla jejich vlastní chodba, což některé mladší chlapce zprvu zmátlo, na kterou pak navazuje obří pokoj s velikou koupelnou, ve které se nachází jak sprchový kout, tak velká vana s vířivkou. To všechno pak završila večere – kuře na několik způsobů, na které se chlapci „korejští veterání“ (tzn. tady alespoň jednou byli) moc těšili. Skvěle najedení tak uleháme do našich moc pohodlných postelí a těšíme se na další dny v této skvělé zemi.

Zítra nám, prosíme, držte palce. Čeká nás vystoupení ve zdejší veřejnoprávní televizi KBS, která je zároveň největší korejskou televizní stanicí. Po něm pak pro kluky máme připravené překvapení, ale o tom zase zítra 😉

Pro redakci zahraničních zpravodajů Kamil Kubica, Bucheon, 11. 12. 2023

Vážení rodiče, milí prarodiče a všichni naši přátelé,

s ohromnou radostí se vám hlásíme přímo z Hyogo Performing Arts, grandiozního koncertního sálu s kapacitou 3000 posluchačů. Čeká nás nejdůležitější koncert celého japonského turné. Pro finále nemohla naše zastupující agentura vybrat prestižnější a lepší sál.

Už když přicházíte na zkoušku, zatají se vám dech. Víme, že většina z vás je v roli posluchačů, a proto znáte pohled „z druhé strany“, tedy z hlediště. Možná, že se vám ještě nikdy nepoštěstilo podívat se do řad sedadel, lóží a balkónů z plné záře reflektorů. Je to pohled velmi opojný, zavazující a emotivní. Dnes sledujeme zajímavý úkaz, kluci nakráčejí na pódium a po prvních krocích se dostanou do modu zpomalení, jako byste použili aplikaci na mobilu. Pohled do sálu totiž skutečně ohromí a jak kluci dodali – i ochromí 😊

Ohromný sál, nádherné ušlechtilé dřevo všude kolem nás. Pódium obrovské, strop až do nebe, nádherné nasvícení.

Hyogo Art Center má zajímavý design, který navrhl Nikken Sekkei a budova byla oceněna v roce 2007 jako nejlepší architektonických skvost Japonska. Jeho součástí je převratný akustický systém. Paní Sasaki se ale domluvila s ředitelkou centra, že chtějí slyšet Boni pueri, stejně jako v minulých letech, bez jakéhokoli zvučení. Kdo jen trochu ví, o čem je chlapecký zpěv, tuší, že jde o hlasy hodně křehké, které mají ale svoji specifickou barvu a proto jsou ve světě chlapecké sbory tak ceněné.

Všude jsou zaměstnanci Centra, každý má přesně svoji roli a nikdy z ní nevypadne. Například otevírání a zavírání dveří do sálu má na starosti jeden pán. Pan klavírista se ještě vrací s dalšími notami, ale musí čekat v zákulisí, dokud pán nedostane pokyn, že může otevřít dveře a do sálu ho vpustit. Nic nepomůže kartička na krku s označením ani tvrzení, že on je ten, který má právě zkoušku. Ve chvíli, kdy pan dveřník vše ověří a prozkoumá, Roberta vpouští. Klavírista děkuje v japonštině a pán se mu zdvořile pokloní. Dveře jsou prostě jeho starost a žádný umělec se nesmí unavovat před výkonem jejich otevíráním. Zároveň se tak zajišťuje bezpečí pro zpěváky, kteří na podiu jsou.

Doladíme ty nejmenší detaily a Táda s Filipem se utvrdí v tom, že jejich japonština, kterou koncert uvádějí, je čím dál lepší a drobný východočeský přízvuk už skoro není znát. Tak moc ho za poslední dny vypilovali. Táda se dokonce zdokonalil tak, že už se ani nedívá do textu a hledí při uvádění přímo do publika, jako by hlásil zprávy CNN v hlavním vysílacím čase.

Mnohokrát kluci ve svých kvartetech kontrolují všechny části oblečení, rekvizity, nesmí se v žádném případě stát, že něco chybí.

Zpívají sólisté Matěj i Vojta, Vašek, Tomáš, Jirka, Jakub, David, druhý Tomáš a Viktor. Paní zástupkyně stojí v nejvyšším patře, produkční Kamil v přízemí úplně vzadu. Oba ukazují panu řediteli, že zvuk je perfektní, je krásně slyšet!

Obědváme také přímo v Centru, v místě, kde se běžně stravují hráči místní filharmonie, obědy se tu na místě přímo vaří a jsou jako vždy vynikající. Agentura nám tak šetří síly, abychom nemuseli nikam cestovat.

Fotit se v sále, stejně jako ve všech významných koncertních síní světa, nesmí. Díky vstřícnosti paní ředitelky nám je umožněno s místním fotografem zaujmout místo v prosklené kabině, kde je malý úzký pruh, odkud se dá fotit. Sklo je naštěstí tak dokonale čisté, že to na fotkách vůbec nepoznáte.

Díváme se na ten fascinující prostor a nechce se nám věřit, že jsme to právě my, kteří zde opět vystoupí. Na zdi slávy se objevují taková jména jako dirigent Zubin Mehta či geniální klavírista Lang Lang.

„Našli jsme se!“ Mladší kluci objevili mezi zvučnými světovými jmény i podpis našeho pana ředitele Pavla Horáka a datumy všech turné Boni pueri v Japonsku. Sál byl postaven v roce 2005 a již v roce 2007 jsme na prknech v Hyogu stáli právě my! Letos pošesté! Jeden z malých borců se ptá, zda se tam má taky podepsat ? Nedivte se, je zvyklý, že se po koncertě dlouhé minuty podepisuje fanouškům.

Do poslední chvíle, než vstoupíme na pódium, netušíme, že je vyprodáno! Po pravdě – v každém z nás se na chvíli zastaví dech, ale koncert začíná a na nic jiného není čas, než na kvalitní výkon a maximální nasazení.

Sál pohasíná. Zní evropští klasikové a domů se vrátíme na chvíli jen známými tóny Vltavy, kterou zpíváme v japonštině.

Zpívat pro vzdělané publikum je velká zodpovědnost, ale také velká radost. Diváci oceňují, že naši kluci sami provázejí koncert v japonštině a je jim výborně rozumět.

Široké rukávce a vestičky s mašlí dávají tušit, že toto je naše „kimono“.  Právě v něm zpíváme aranž nazvanou Ghiblli songs. Opět vzbudí „kočkobus“ ohromné nadšení, sál každou chvíli tleská a volá bravo! Filmové studio Ghiblli je dnes už úspěšnější než Disney. Kluci cítí, že jsou posluchači na jejich straně a opravdu si to užívají, jedou naplno, Jirka jako poslední vláček „kočkobusu“ mává a stává se miláčkem publika. Patrik, který je za vláček jako šéf zodpovědný, neví, coby?, nenajde to v OBI, ale drží nervy na uzdě. Nemyslete, ostatní se nevezou, to jen japonským posluchačům připravili skvěle dramaturgicky vystavěný program.

Sál nás několikrát vytleská znovu na pódium, přidáváme další a další skladby! Ředitelka naší zastupující agentury paní Sasaki je velmi spokojená, děkuje nejen klukům, ale i vedení sboru, pan ředitel Pavel Horák i klavírista Robert Fuchs přijímají gratulace od paní ředitelky koncertního sálu a fanoušků, kteří na náš čekají po koncertě.

„Bylo tak tak dojemné, nejkrásnější vystoupení, které jsem v letošním roce slyšela,“ říká paní ředitelka. Kluci jsou nadšení, ale tu skutečnou radost ještě projevit nemohou, jsou hodně unavení. Až si uvědomí, jakého úspěchu dosáhli, teprve to pořádně oslaví.

Ačkoli se v Japonsku slaví Vánoce přece jen trochu jinak, jedno mají s těmi českými společné. Je to období, kdy více než kdy jindy přichází do našich domovů klid a mír. Je to čas návratu ke kořenům, potkáváme se s vděčností se svými rodinami a dobrými přáteli. Kluci z Boni pueri přicestovali přes oceán, aby rozdávali svým uměním radost. Ne všichni byli zkušenými zpěváky, kteří mají za sebou několik turné. Mnohé zastavil covid a mnohým hodně vzal. Nám, v Boni pueri přinesl vědomí, že nic nás v cestě nezastaví. V koncertních sále stáli a naplno zpívali i naši deseti-jedenáctiletí kluci, pro které to bylo první zámořské koncertní turné.

„Kluci odvedli velký kus práce. Turné bylo kratší, ale velmi náročné. Denně jsme zpívali, dokonce jsme měli i dva koncerty v jednom dni. To vyžadovalo plné soustředění nejen od kluků, ale i od celého mého týmu. Dlouho se na turné připravujeme, jsou to desítky hodin poctivé práce. Musím pevně věřit, že mne kluci nezklamou, že neudělají ostudu, že se na ně mohu spolehnout. Musím mít k nim maximální důvěru a oni ke mně. Moc vám, kluci za skvělou práci i za ten čas, který jsme si užili, děkuju! Těší mne, že naše zastupující agentura byla z kluků nadšená a moc rádi se opět do našeho milovaného Japonska vrátíme. Věřím, že si všichni  odvážejí nezapomenutelné zážitky, které je budou provázet celý život. Jsem rád, když z kluků, kteří prošli Boni pueri, vyrostou slušní a poctiví lidé,“ řekl na závěr turné ředitel tělesa Pavel Horák, který se loučil s paní ředitelkou hudební agentury Ars Tokyo – paní Sasaki.

„Za ta léta jsme se stali skutečnými přáteli. Moc vám děkujeme za krásné turné, velmi si toho vážíme. Ars Tokyo je pro nás vynikající značka a je nám velkou ctí, že již tolik let dokážeme na profesionální úrovni spolupracovat. Máte můj hlubový obdiv,“ dodala při společné večeři s paní Sasaki.

Paní Sasaki má pro kluky z Boni pueri ještě jednu fantastickou zprávu, o které jsme si zatím dovolili jen snít – začne se připravovat další turné do našeho milovaného Japonska!

Na letišti se s partou kluků loučí paní zástupkyně Hana Musílková a klavírista Robert Fuchs. Chlapci odlétají do Jižní Koreje s panem ředitelem a produkčním Kamilem. K nim se v Soulu přidává pan dirigent Marek Štilec a klavírista Vartan Agopian.

„Nikdy jsme se ještě na turné takto nedělili. Moc vám, kluci, děkuju, bylo to s vámi nádherné turné. Když jsem včera stála v sále v Hyogo, tlouklo mi srdce jako zvon. Tolik jsem vám to přála, tolik jsem se o vás bála, tak moc jsem na vás byla pyšná. Kdyby v sále byli vaši rodiče, museli by být nesmírně dojatí. Slyšeli by, jaká krásná slova pro vás japonské publikum našlo. Byla jsem tu s vámi moc ráda, je s vámi legrace a i když někdy musíme řešit nějaký průšvih, vždycky to nějak společnými silami dáme. Jste senzační kluci a moji přátelé! Děkuju vám za to. Užijte si krásné chvíle v Jižní Koreji, budu na vás myslet. A asi se už nikdy takto dělit nebudeme, protože mně se pak rozmaže řasenka 😊,“ loučila se se zpěváky paní zástupkyně Hana Musílková, která se s kluky obejme a v ruce už svírá krásné hůlky pro své malé Pueráčky.

Děkujeme všem vedoucím kvartet a jejich asistentům, kteří byli pevným bodem celého turné. Bez nich bychom se neobešli. Zvláštní poděkování pak patří panu řediteli Pavlu Horákovi, který celé turné s paní Sasaki připravil. Skvělý byl náš produkční Kamil Kubica, který sice má psát diplomovou práci na právech, ale my si myslíme, že svou úžasnou prací diplomku už vlastně napsal.

Děkujeme vám všem, kteří jste sledovali naše zpravodajství, za zprávy, které jste nám psali nebo krásně lajkovali a komentovali na našem facebooku! Hlavně pro vás jsme zpravodajství připravovali a vy jste nám tím velmi pomáhali.

Kluci z Hradce Králové v Japonsku opět zazářili a rozhodně se neztratili ani Tokiu ani v monumentální Hyogo Performing Arts Center! Děkujeme, chlapi!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Osaka, 11. 12. 2023

Milí rodiče a přátelé Boni pueri, čeští i japonští,

balíme všechny věci po koncertě pro naše japonské přátele v Inami, kam jsme se z úsporných časových důvodů přepravili raději letecky. Za prvé je to pohodlné, za druhé, nebudete tomu věřit, i finančně výhodnější než vlak.

Už v šatně slyšíme pištění fanynek, které na nás čekají, aby si své idoly mohly pořádně prohlédnout. Jejich pan sbormistr je vede ke kázni, která je pro Japonsko příznačná, ale jak se do něčeho zamotají city, jde to těžko. Jásajícím špalírem žaček a studentek ve školních stejnokrojích vstupujeme do dalšího krásného sálu, kde je pro nás připraven zajímavý program. A protože většina kluků v Japonsku na turné nebyla, neboť nám covid pěkně zamíchal kartami, jsou z premiéry programu doslova u vytržení.

Japonské děti nám zpívají svoje písničky, které doprovázejí hrou s nafukovacími papírovými míčky. Kluky vyzývají, aby to také zkoušeli, ti se zpočátku ostýchají, přece jen je to hodně dětské, ale po chvíli se neskutečně řehní a rytmizují ostošest. Míčky se poté vyfouknou a mohou si je nechat. Uděláme to rádi, protože to prý za chvíli bude vzácnost. Továrna na jejich výrobu totiž skončila a nikdo neví, kdy se tyto populární hračky znovu na trhu objeví.

Celý sál je rozdělen do několika sekcí, které usilují o přízeň kluků. Velký zájem je o zkoušku hry na hudební nástroj koto. Kytaristé si myslí, že to bude „brnkačka“, ale není to tak jednoduché. Na rozdíl od kytary má koto strun třináct, na které se hraje palcem, ukazováčkem a prostředníkem. Kluci si navlékají pro snadnější hru trsátka ze slonoviny na prsty a dle návodu trsají.

„Na to nemám nervy,“ směje se Pavel, když vidí, jak si Šimon vede více než dobře. Tohle evidentně není jeho parketa, to snad raději s Davidem a Tomášem zajdou na čajový dýchánek. Nemyslete si, není to žádný „slabý čajíček“ ani „čajový dýchánek pro paní a dívky“. Sledujeme, jak se takový čaj připravuje a zároveň ujídáme z malého dortíku. Protože nemáme zase tolik času, podstupujeme čajový obřad ve zjednodušené formě. Někteří chlapci poté, co jen zahlédli barvu připravovaného nápoje, se rozhodli, že budou jen přihlížet.

„Jsem v Japonsku, tak nebudu pít Lipton,“ moudře pronese basista a odhodlaně zasedá k rituálu. Hostitelky jsou oblečeny podle zvyklostí v kimonu a dělají přesně naučené pohyby. Žádný z nich prý není zbytečný ani náhodný. Všechny nástroje, které používají, pojmenují, a kluci to opakují po nich.

„Čašaku – čašaku,“ opakujeme a zíráme na čajovou naběračku.

„Čawan – čawan,“ pojmenujeme čajovou misku, do které se servíruje.

„Časen – časen,“ zkoušíme se správným přízvukem, abychom byli styloví. Tak se říká metličce vyrobené z jednoho kusu bambusu, která slouží na šlehání jemného čajového prášku ve vodě.

A teď přijde to hlavní – ochutnávání. Japonské dívky klukům přejí a misky jim nalévají vrchovatě 😊 Někomu čaj chutná více, někdo umí být zdvořilým hostem 😊 Podávání čaje je ale především obřadem, který má přinést klid, mír a musí být prováděn s naprostou dokonalostí. Naše hostitelky nám říkají, že tento rituál má být hlavně o tichu, klid, vytříbenosti a má být provázen pokorou, sebekázní, jednoduchostí, přirozeností a hloubkou. S tím musíme souhlasit, protože pro některé z nás to opravdu zkouška sebekázně byla 😊. Obstáli jsme na výbornou.

Někteří kluci se rozhodnou, že přeci jen je toho na ně příliš a vrhají se raději do nácviku japonského písma. V každé dívce se najednou probudí „učitelka“ a najednou chtějí všechny učit kluky psát. Z cestování víme, že v Japonsku se nejen jezdí vlevo, ale i knihy se čtou z našeho pohledu od konce na začátek, zprava doleva, řádky vždy shora dolů. Každý z kluků chce vidět napsané svoje jméno japonsky. Dívenka ho napíše sama a my pouze opisujeme. Věřte nám, že představy maminek, že písmo má být úpravné, by tady vzaly brzy za své. Na štětec se vyvíjí různě velký tlak a podle toho vlastně můžete napsat i něco úplně jiného. Paní zástupkyně obdivuje Adamův výtvor, ale možná tam není napsáno „Adam“ 😊

„Dělal jsem, co jsem moh´,“ zkoumá své klikyháky.

Kulturní společenská party vrcholí, na řadu přicházejí malé dárečky. Je to něco, co se nedá popsat. Kluci jsou v totálním obležení, ale šťastní, spokojení a veselí. Neustále odpovídají na dotazy, čile konverzují, už nemají ty roztomilosti kam dávat, mají toho plné ruce, k tomu spoustu adres a vizitek a především neustálé žádosti o společnou fotku a rozhovory na téma „budeš mi psát?“.

„Mě se ptala, kolik je mi let, jestli mi nevadí, že je mladší.“

„Nakonec jsem jí tu vizitku dal.“

„Ona chce přijet za mnou!!!“

Dívky, které jsou všechny ve slavnostním japonském tradičním oblečení, jsou našimi chlapci a mladými muži doslova uchvácené a vůbec je nechtějí z obležení pustit. Pan ředitel se potkává se zpěvačkami a jejich učitelkami, které zná už od malička z minulých turné. Vřele ho vítají, se všemi se musí vyfotit, předávají mu dárky. Paní zástupkyni zdraví Saori a Mamiko, které jsou už dnes také samy učitelkami, ale začínaly jako holčičky zpívat ve sboru. Poprvé se viděly před patnácti lety!

Nejroztomilejší jsou ti nejmenší. I oni touží pozdravit své přátele z České republiky, jsou ještě trochu ostýchaví, ale mooooc rádi se fotí. Tím jim uděláte největší radost! Jakmile na ně namíříte foťák nebo mobil, okamžitě udělají gesto – prstíky do tvaru V. To má ve světě různý význam, ale v Japonsku se tak fotí především ženy a díky na znak své roztomilosti.

„Já mám tolik dárků, že vůbec nevím, jak se teď do těch 23 kil s kufrem vejdu,“ bezradně nad igelitkami stojí Michal, ale věříme, že si poradí. Loučíme se s našimi přáteli, fanynky nás vyprovázejí až k autobusu. Jejich pan sbormistr je musí usměrňovat, abychom vůbec mohli projít. Sotva se hnout kola busu, začnou holky mávat, ječet, pištět, tleskat, pobíhat kolem – připadáme si jako opravdové STAR! Do rána se pak klukům objeví stovky žádosti o přátelství na facebooku 😊

P.S. Dnes už víme, že se brzy opět uvidíme, k nám, do Hradce, sbor z Inami dorazí už březnu příštího roku – ale pssst 😊

Jakmile budeme mít ráno lepší připojení, nasypeme vám z party ještě nové fotografie, abyste si to také mohli vychutnat. Vydržte, prosím 🙂

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Inami 9. 12. 2023

Naši milí rodiče a všichni přátelé Boni pueri,

nadšené ovace a houfy fanynek vyprovázejí naše zpěváky z nádherného koncertního sálu v Inami. I pro tento koncert jsme připravili tříčásťový repertoár, v Japonsku nikdy nesmí chybět díla českých klasiků – Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany, ale i evropských velikánů. Vánoční skladby z celého světa pak na závěr celý sál ponořily do sváteční atmosféry.

Na přání zastupující agentury i místních pořadatelů, je doplněn repertoár i o ukázky z dětské opery Brundibár.

Tuto terezínskou operu skladatele Hanse Krásy, která měla pomoci dětem v ghettu přežít všechny útrapy a alespoň trochu zapomenout na hrůzy, které je čekají, především v podobě stále opakujících se transportů na Východ, nacvičil Rudolf Franěk, který do ghetta přivezl klavírní výtah. Japonci si uvědomují svoji roli v době války s Německem, která mj. přinesla i tragédii v Hirošimě a Nagasaki a velmi touží po míru. Považují za svoji povinnost hrůzy války připomínat a zejména pro děti a mladé lidi jdou cestou příběhu. Příběhu tak prostého, přesto neuvěřitelně silného, zároveň povzbuzujícího a očistného.

Možná víte, že v Tokiu měla tato opera v japonském podání a v překladu premiéru v červenci 2001. A ještě dodáme, že na stránkách Památníku Terezín a ve výkladech pro návštěvníky ghetta se hovoří o tom, že inspirací k japonskému nastudování byl Brundibár představený v Tokiu 21. prosince 2000 sborem Boni pueri z Hradce Králové s dirigentem Pavlem Horákem! Boni pueri tak stáli opět u zrodu něčeho velkého, dovezli vlastně toto dílo na tento ostrov.

Pan dirigent Tsubakino žádá naši paní zástupkyni Hanku, aby dětem příběh přiblížila. Všichni velmi napjatě poslouchají. Malí zpěváčci vnímají povídání jako pohádku, kdy Anince a Pepíčkovi pomohla zvířátka proti zlému flašinetáři Brundibárovi, aby sehnali mléko pro svou nemocnou maminku. Dobro zvítězí nad zlem, u starších děvčat, které už dokážou pochopit situaci, se při zmínce o následných deportacích objevují na tvářích slzy.

Naši přátelé z Inami tentokrát vybrali části, kde zní mj. dojemná ukolébavka a následně pochodové finále celého díla. Pokud byste seděli v sále, byla by právě nyní ta chvíle, kdy člověk cítí opravdové dojetí. Na pódiu je jednatřicet kluků, někteří sotva desetiletí. K nim přicházejí japonské děti. Zpívají příběh, který promítá krutou realitu, trápení a tolik bolesti. A přesto vědí, že právě prostřednictvím emotivního děje dokážou svým vrstevníkům připomenout, co všechno válka přinesla a jakou roli hraje odvaha a pevné přátelství. Naši sopráni a alti jsou ještě opravdovými dětmi, ale krásná muzika, kterou dělají a které tolik obětují, je naučila citlivosti a empatii.

„Maminka kolíbá, děťátko, houpy hou,

myslí si, co bude, až děti vyrostou…

Maminko, kdybys tak dneska nás viděla, jak jsme už veliký….“

Brundibárův text je dodnes mementem pro celý svět:

„Tady každý zpívat musí, jak já touhle klikou točím…tady vládnu jako král, já, flašinetář Bundibár!“

V závěrečném finále i sál s diváky ožívá:

„Brundibár poražen, utíká do dáli,

zaviřte na buben, válku jsme vyhráli.

Vyhráli proto jen, že jsme se nedali,

že jsme se nebáli.

Kdo má tolik rád maminku s tatínkem

a naši rodnou zem,

ten je náš kamarád a smí si s námi hrát!“

Znáte snad lepší exkurz do naší nedávné historie? V každé historické době se vždy našel nějaký Brundibár, ale také ohromně odvážní, stateční a čestní lidé, kteří se mu dokázali postavit do cesty.

Po přestávce už se celý sál oblékl do vánočního hávu. Vánoční písně celého světa jsou neuvěřitelně populární, posluchači je znají a s radostí se přidávají, cinkají klíči od svých Toyot, Hond a Nissanů 😊, nebo si jen tak podupávají do rytmu. Ve chvíli, kdy zní White Chrismas, kterou jistě znáte i v podání Karla Gotta, se diváci dostávají do varu, to už je této skladbě víc než 80 let!

Dozpívali jsme poslední skladbu večera, kterou je jedna z nejkrásnějších vánočních písní Tichá noc. Na závěr pochopitelně v japonském překladu. Sál bouří. Pan ředitel se usmívá a kluci se několikrát děkují. Náš pan ředitel si podává ruku s japonským sbormistrem, který mu děkuje.

„Japonština není vaše rodná řeč, ale ve skladbách ve vašem podání jakoby byla,“ hodnotí s úctou výkon Boni pueri sbormistr Tsubakino.

Jsme pozváni na společnou party s japonskými děvčaty. To kluky nadchne natolik, že máme sbaleny věci rychleji než obvykle. Proslýchá se něco o čajovém obřadu a ten si rozhodně nechceme nechat ujít.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Inami, 9. 12. 2023

Milí rodiče a všichni přátelé Boni pueri,

hlásíme se vám ze slunečného Tokia, kde aktuálně ukazuje teploměr před den kolem 16 stupňů. Lehce pofukuje a je to docela příjemné. Ve zprávách čteme, že v Čechách máte velké dopravní komplikace a hory sněhu jste vyměnili za ledovku. My se dnes kloužeme pouze po letištním ranveji, protože se z Tokia přesouváme do Osaky.

Abychom ušetřili drahocenný čas, do Osaky, třetího největšího města v Japonsku, přelétáme se společností Japan Airlines americkým drakem Boeing 787-8.

V letadle kluci z valné části usínají, stihnou tak maximálně zaregistrovat hladký start a po hodinovém letu je starší musejí budit.

Máme totiž za sebou další dva náročné koncerty ve významném tokijském koncertní sále Toppan Hall. Obrovská moderní budova, kde najdete i muzeum, vzdělávací centrum či typickou japonskou restauraci, má ve svém srdci krásný sál s kapacitou více než 400 lidí. Sedadla jsou rozmístěna tak šikovně, že máte pocit, že prakticky odevšad vidíte téměř umělcům do očí. Od naší překladatelky Máji jsem se dozvěděli, že takto byl sál cíleně postaven, podmínkou bylo, aby měl co největší kapacitu, ale ta nesmí být na úkor blízkosti umělců i diváků. Zázemí tu je perfektní. Máme připraven bar, kde se každý ze zpěváků může občerstvit a v místní restauraci si pochutnáváme na špagetách, které jsou skvěle připraveny. Klavíristovi nechybí pochopitelně v jeho šatně klavír, pokud by si chtěl ještě něco přehrát. Zkoušíme krátce, vedení agentury je spokojeno.

Mája nám potvrdila, že budeme zpívat v jednom z nejprestižnějších sálů samého Tokia. Hrály zde významné orchestry, včetně Pražské filharmonie. Je zajímavé, že toto hudební centrum Toppan Hall založila společnost Toppan Holdings, jejíž historie sahá až do roku 1900 a patří ke špičkám ve svém oboru. Není to hudební agentura ani žádná státní prefektura, jak by se mohlo zdát, ale podniká v oblasti informačních technologií a specializuje se na zlepšení komunikace. Jejím mottem je kultura – informace – život. Jak řekl lídr této společnosti, rádi by obrátili pozornost lidí od běžného konzumu k citlivosti a vnímání krásných emocí. Říkají tomu, že „chtějí pohnout srdcem“.

„Takže dneska dvoják,“ hodnotí den zkušeně sopranista Jirka a jde nalít další kalíšek pomerančového džusu. „Dvoják“, jak dva koncerty familiárně nazval, vyžaduje dostatečné soustředění a odpočinek. Proto se mezi koncerty povinně spí.

Starší chlapci, kteří už na turné v Japonsku byli a mají tady vytvořen svůj fanclub, mají jasná avíza, které fanynky dnes na koncert dorazí. Některé nejsou ani z Tokya, ale setkat se po čtyřech letech s kluky, takovou příležitost si nemohou nechat ujít a tak cestují za námi. Na jejich profilech na sociálních sítích se to hemží srdíčky, dárečky a přáním, ať kluci neodjíždějí, ale zůstanou ještě po koncertě.

„Máme nazkoušeno, je třeba odvést ten nejlepší výkon, “ říká zpěvákům pan ředitel Pavel Horák, který koncerty řídí. Sám je v Japonsku již na svém jedenáctém turné. Když se poprvé dostali díky jeho úsilí Boni pueri na profesionální turné do Asie, netušil, že se sem budou pravidelně vracet. Co více by si dobrý manažer mohl přát. Za třiadvacet let vybudoval Boni pueri v Japonsku tu nejlepší pověst. Generace kluků tu koncertovaly, postupně přecházely do mužských hlasů, přicházeli další, znovu a znovu se připravoval repertoár, který byl stále náročnější a požadavky na něj byly striktnější. Na jedno turné jsme měli i 8 různých typů repertoárů! Pavel Horák dokáže dát svým zpěvákům důvěru, podpořit jejich sebevědomí, ale také je vede k pokoře. „Moudrý koná, aniž by lpěl na plodech svých činů,“ usmívá se a připomene japonské přísloví, když mu japonští produkční vyjadřují obdiv.

Právě dostáváme zprávu, že se našeho prvního koncertu zúčastní sám velvyslanec České republiky v Tokiu pan Martin Klučar s chotí a manželka japonského velvyslance v České republice. Je nám velkou ctí, víme, že jejich časový program je nabitý, a přesto si udělali čas a přišli se na Boni pueri  podívat.

Vzpomínáme na skvělé vztahy s českou ambasádou ve Vídni, kde se cítíme za ta léta spolupráce opravdu jako doma. Stejně tak je nám nyní v Japonsku, kde pan velvyslanec i pan konzul dokazují, že hudba dokáže spojovat národy.

Zahajujeme evropskými klasiky. Pan ředitel vede kluky pevně a jasně, v sále to zní výborně. Je úplně plno. Kdyby kluci viděli do sálu, všimli by si, že má náš pan ředitel pěknou konkurenci. Snad deset posluchačů si s ním taktovalo do rytmu a dokonce to provázeli i dalšími „dirigentskými“ pohyby. Druhá část se hodně přiblížila samým Japoncům – byli nadšeni nejen japonskými skladbami, ale i celou směsí japonských melodií ze známých animovaných filmů. Část jme proto věnovali jímavé muzice známého japonského hudebního skladatele a režiséra Joe Hisaišiho, který za 40 let vytvořil přes sto soundtracků i obvyklých alb. Možná jste už slyšeli jeho hudbu k filmům Princezna Mononoke nebo oskarovému Cesta do fantazie.

Aby byla hudba podpořena i obrazem, vjede na pódium náš „kočkobus“. Je tak perfektně provedený, že ho bezpečně poznal i český konzul v Japonsku, výborný muzikant a od dnešního dne i náš fanoušek, který za námi do Toppan Hall také dorazil. Až budete mít za dlouhých zimních večerů čas a budete si chtít část našeho repertoáru připomenout, pusťte si na České televizi dojemný film Můj soused Totoro. Nenechte se mýlit, není to jen pro děti. Myšlenky jsou hluboké a kdo chce, citu tam najde spousty. Bude se vám to v tento vánoční čas určitě líbit, protože na rozdíl od produkce Disneyho studia nezavádí diváky do nadreálných pohádkových světů, ale ukazuje jim zákoutí obyčejného každodenního světa. Snímek se stal v Japonsku senzací, setkal se s masivní popularitou v desítkách jiných zemí a podivte se – dětští psychologové ho vřele doporučují se společnému rodinnému sledování.

Po první části má Viktor odnést stojánek nalevo ke klavíru.

„Sakra, to se nepovidlo 😊,“ láme si hlavu s tím, že ho přesunul jinam. Nezbyde, než samostatně vyrazit na pódium znovu. Publikum reaguje velmi vstřícně. Jakoby tato malá nedokonalost byla dobrým signálem,  že vše jde přirozeně a může se něco takového lehce přihodit. Viktor si od té doby vysloužil titul „doktor“ (dle vnitřní směrnice 😊 BP) a už mu to asi nikdo neodpáře.

Vánoční písně celého světa a české koledy, které si Japonci přáli, zakončují celý koncert. Sólisté mají svůj den a zejména nejmenší Vojta má už navždy jejich srdce. Publikum je nadšené a na obou koncertech si vytleskává přídavky. Na pódiu to žije, kluci si koncerty opravdu užívají! Sál dlouze aplauduje a diváci na kluky mávají.

Do zákulisí nás přijde pozdravit pan velvyslanec se svými hosty.

„ Kluci, moc děkujeme, byli jste výborní! Je to ta nelepší reprezentace České republiky. Přeju vám krásný zbytek turné a v pořádku se vraťte domů. Jsme rádi, že vás máme,“ řekl.

Máme velkou radost z úspěchu, balíme věci do futrálů a špalírem fanynek před vchodem se se všemi loučíme. Jak zpívá legendární Oldřich Nový – „jen pro ten dnešní den, stojí za to žít, co bylo včera, bude zítra zas, jen dnešek uchopit a pochopit, že nejkrásnější den je dnešní den“. Zavíráme vrátka, probouzíme se ze vzpomínek čtyřiadvacet hodin starých a vstupujeme na půdu mezinárodního letiště v Ósace. Vítá nás polední slunce, které nám svítí na naši další hudební cestu.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Ósaka, 9. 12. 2023

Milí rodiče, prarodiče a přátelé Boni pueri,

většina sestavy již pochopila, že v tokijské nadzemce se prostě nemůžete, ale opravdu nemůžete ztratit. Náš produkční Kamil seznamuje podrobně kluky se základy cestování tokijským metrem. Vysvětluje jim , kde jsou nejfrekventovanější zóny a jak se orientovat ve stanici. Zprvu všichni všechno chápeme, nedá se říct, že by Japonci v označování nebyli důslední, ale jakmile začnou davy přepravujících se osob houstnout a rozsypaného čaje na návěstích je nějak čím dál víc, orientace se trochu vytrácí. Kruh, kde jsou vyznačeny jednotlivé stanice hovoří sice jasně, dokonce zde máte i přesný počet minut, za které do místa určení dorazíte. Trochu se divíme, že náš vlak chvíli čeká. Je to prý proto, že musí odjet přesně na čas. Byly i případy, že společnost musela velmi draze platit cestujícímu, neboť jeho spoj vyjel o celých 20 sekund dříve 😊 Kamil tomu všemu velí, přece jen tu již popáté a nějakých zkušeností nabyl. Zdatně mu v tom sekundují asistenti Šimon, Filip a David.

Dnešní odpoledne jsme se rozhodli, je jej strávíme ve víru nejlidnatějšího města světa a pořádně si to užijeme. Nejde ani tolik o památky, ale o tu fantastickou atmosféru, která je naprosto neopakovatelná a nemůžete ji přirovnat k žádnému jinému městu. Tokio je jiný svět a my ho chceme poznat na vlastní kůži, hláškou z našeho libanonského turné – ZAŽIJEME NOČNÍ TOKYO NEBO ASPOŇ TOKYO V NOCI 😊

Nejen na letišti, ale i na každé vlakové stanici jsou desítky lidí (zhruba 5 metrů od sebe), kteří se na vás usmívají, ukazují vám, kam máte jít nebo se vám jen klaní. Zdá se, že jsou všichni šťastní, že právě Boni pueri zvolili pro svoji cestu jejich dopravní prostředek.

Vše začíná zakoupením vstupenek v automatu, kterou je nutné chránit jako oko v hlavě. Během chvíle vám ji totiž bleskovou rychlostí sežere lískozřout, jak kluci říkají turniketu. Dobrodružství začíná ve chvíli, kdy lístek projede turniketem a znovu se vám nabídne. Pokud nezareagujete do dvou sekund  a nechňapnete po něm, mizí v nenávratnu a problém je na světě. Tušíte dobře, hned první nákup měl rovnou dva vítěze 😊! Od té chvíle kontrolujeme vstupenky co chvíli.

„Máš lístek? A mohl bych ho vidět?“, řehtají se starší kluci s dodatkem, že právě začíná největší akce v dějinách našich přesunů.

Než bys řekl švec (Jirka se směje a dává souhlas ke zpracování osobních údajů 😊), jsme na Šindžuku, kde si můžeme ověřit, že jde o nejvytíženější železniční nádraží na světě. Má 36 nástupišť  a 200 východů, ale to pro našeho produkčního není žádný problém.

„Jak on ví, že má vyjít právě tímhle východem?“ ptají se malí kluci a nechápou, vždyť se nabízí ještě dalších 199 možností. Stanovujeme si základní pravidla:

• Když se ztratím, zůstanu stát ve stanici a NIKAM neodcházím sám, čekám (ve stylu – Koljo, nikam něuběgaj a normálně zůstaň v metro, my si tě najdeme. Konec hlášení v japonském jazyce 😊 )
• Vždy při nástupu budu vědět, kolik stanic jedeme. Podle toho se řídím a sleduji starší kluky.
• Hlídám si svého vedoucího kvarteta, nikoli vedoucí kvarteta mne.
• Nastupují vždy nejdříve mladší, poté starší.

Jdeme spořádaně s davem a poznáme se jen podle sborového oblečení. Z šíleného presu vagonové soupravy, kde musíme mít navíc respirátory, vydechneme až na čerstvém svěžím vzduchu na bulváru, kde je mrakodrap na mrakodrapu, hlavu vzhůru, hoši!

Šindžuku to jsou nejen kanceláře, ale také hromada obchodů, kin, hotelů, restaurací, kaváren, zahrad a dokonce tu najdete i největší „čtvrť červených luceren“ Kabukičó, psstt“, kterou jsme pochopitelně z výchovných důvodů vynechali 😊 Na Šindžuku je největší hustota osídlení a poznáváme to na každém kroku – dozvěděli jsme se důvod – je to jedna z nejklidnějších seizmických oblastí celého Tokia.

Vyjíždíme na známou Tokijskou radnici, která měří 243 metrů. Připomíná svým zjevem počítačový čip, je to vlastně dvojvěž.  Po kontrole našich zavazadel vyjíždíme do posledních pater a kocháme se ve výši 202 metrů nad zemí výhledy na Tokio. Ten pohled je tak fascinující, že znovu vyhrabeme naši hlášku „Foť to, toč to!“, na plné pecky fotíme, točíme, pózujeme, selfíčkujeme a následně flexíme. Najednou se ozve klavír.

„Klavírista Robert má konkurenci,“ komentují starší a koukají, jak se mladší hrnou ke klavíru připomínající designem srst zebry. Nechápeme, ale záhy pochopíme. Ty tam jsou pohledy na tokijské mrakodrapy. Muzikanti se prostě nezapřou 😊. Představte si, že u klavíru se střídají naši kluci z tenorů a basů a bezvadně preludují. Návštěvníci vyhlídky, dokonce i ti, kteří už chtěli kupovat suvenýry nebo se vydat výtahem dolů, se vracejí, berou do rukou své mobily a fotí a točí ostošest. Uvaděči pochopí, že se děje něco „jinak“ a začnou s japonským smyslem pro pořádek organizovat frontu na akci ve stylu, promiňte nám tu filmovou hlášku z Trháku, „kdo má oblek, jde za rakví“ 😊. Naše vycházkové oblečení s logem Boni pueri jakoby bylo vstupenkou do nejvyššího muzikantského světa. Kdo z vás si zahrál na klavír ve výši 200 metrů nad zemí? Můžeme směle napsat, že Boni pueri si střihli na svém japonském turné ještě jeden instrumentální koncík 😊

Kousek odtud, v tom neskutečném mraveništi je ale místo, které vás přiměje, abyste se zastavili a opravdu dojali. Stojí tu socha věrného pejska, který vyhlíží svého pána. Hačikó patřil profesoru Tokijské univerzity Eisaburovi Ueno. Velmi rychle k sobě přilnuli a vytvořilo se mezi nimi pevné pouto. Každé ráno, zhruba kolem deváté hodiny, odcházel pan profesor do práce, Hačikó ho doprovázel k nádraží a pak se sám vrátil domů. Kolem šesté opět svého pána vítal. Až 21. květen 1925 se stal oběma osudným. Pan profesor náhle v práci zemřel. Hačikó se se smrtí svého milovaného pána nesmířil, a přestože se o něj velmi dobře starala jiná rodina, denně na něho u nádraží čekal celých devět let. Tento dojemný příběh obletěl celý svět. Většina lidí se u filmu „Hačikó – příběh psa“ v hlavní roli s Richardem Gerem, profesorem, neubrání slzám. Vyprávění plné lásky, věrnosti a oddanosti. Stojíme všichni u sochy Hačikó a každý si myslí na ten svůj příběh. Dnes slouží toto místo pro setkávání a srazy stejně jako v Praze socha sv. Václava. I my máme díky Hačikó svůj pevný bod a vydáváme se dál, do útrob bláznivého a přesto na hodinky přesného Tokia!

Přichází největší darda dnešního dne, kterou jsme si nemohli nechat ujít, byť jsme již Tokiem totálně nadšeni, pohlceni, rozrušeni, natěšeni a uchváceni najednou a pohybujeme se tu s naprostou samozřejmostí. Šibuja – nejrušnější křižovatka světa, za hodinu zde projde 2500 lidí! Připadáme si jako v nejbláznivějším hollywoodském filmu – hudba, reklamy, svítící velkoplošné televize, obchodní centra, vyrazí vám to dech a pro kluky – zejména naše teenagery – hotový ráj na zemi!

A přestože Tokio není New York a Japonsko není Amerika, fotíme si selfíčka jako z partesu, kluci jsou jako u vytržení, blbneme, užíváme si velkého světa, jsme největší borci a zpíváme si písničku s Richardem Krajčem:

„Budu to zkoušet až do večera, tančit a zpívat,

dokud ti tablet svítí,

budu tvá hvězda internetu,

mou fotku dáš si na tapetu,

budu tak úžasný, až skoro na zabití  😊

„Bo svět je Halywůd a v něm chci zářit,

Halywůd, tak se musím tvářit

jak Batman, Rocky, Superman, James Bond,

Neo i Iron Man někdo koho hraje Braďák Pitt.

Halywůd a já v něm toužím žít!!!!“

A my dodáváme – Tokióoooo – to je to město – Tokio – to je náš hit!

Díky, Boni pueri!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Tokio, 7. 12. 2023

Milí rodiče a fanoušci Boni pueri,

máme za sebou první koncert, jehož program jsme připravovali speciálně pro toto turné. Je tu typické prosincové počasí, zhruba 15 Celsiových stupňů, mírně pofukuje a vítr občas shodí dolů nějaké to barevné listí. Od rána svítí sluníčko, které má pořád sílu.

Byla jednou jedna krásná zahrada, stály na ní mohutné stromy, zelenala se tráva a zdobily ji velké květy nejrůznějších barev. V té zahradě stála škola. Nebyla to obyčejná škola, byla začarovaná 😊 Chodili do ní malí šikovní školáčci, kterým nebylo ještě ani šest let. Vodily je sem jejich maminky, aby se mnoho nového naučili. Malé skřítky poznáte podle klasických stejnokrojů, holčičky tmavě modré sukénky, bílé podkolenky, chlapci kraťasy stejné barvy, bílé podkolenky, doplněné černými polobotkami. Jejich škola byla založena v roce 1847 za účelem vzdělávání členů japonské šlechty. Dnes je již otevřena širší veřejnosti a žáci mohou postupovat na školu střední a dokonce i vysokou. Její výjimečnost si ale stále zachovává. Jejími absolventy jsou mj. 123. císař Japonska Taišó, císař Akihito, Aiko, dcera korunního prince Naruhita, ale i Yoko Ono, manželka Johna Lennona. Roztomilé děti, které jsou neskutečně ukázněné a stále se usmívají, vedou jejich maminky či tatínkové do sálu, jehož kapacita je 700 míst. Vybírají si svá místa. Představte si, první půlka sálu je přizpůsobená právě dětem, sedadla jsou prostě menší. Japonci nejsou velcí, ale i tak, jsme zahlédli tatínky s koleny pod bradou 😊, pokud se jejich potomek rozhodl, že chce být co nejblíže pódia. Má to prý svůj význam. Když malé dítě posadíte na vysoké křeslo, které je mu evidentně velké, nedostane na zem, rovně se neusadí a jeho pozornost dostane velmi zabrat. Naopak na přiměřeném sedadle si může opřít nožky a cítí se bezpečně. Pak se zbytečně nepovaluje ani nebouchá při koncertě sedadlem.

Naši kluci se na ně s úsměvem dívají a připomínají si pohádku o Sněhurce – kdo mi ujedl z mého talířku, kdo to  sedí na mém místečku v sále?  Říkáte si, že ti naši jsou už na pohádky velcí? Máte pravdu v tom, že nejjednodušším pohádkám už určitě odrostli, ale to, co zažívají na svém japonském turné, se ke krásné pohádce skutečně blíží.

Začíná koncert a přestože jsou pohledy našich zpěváků výhradně na panu řediteli, který koncert za klavírního doprovodu Roberta Fuchse řídí, občas prokliknou i do sálu, neboť naši posluchači jsou naprosto rozkošní! Bylo neuvěřitelné, jak bedlivě a pozorně koncert sledovali. Maminky jim občas něco šeptly, poradily, kdy zatleskat nebo vysvětlily, co právě poslouchají. Když jsme začali cinkat zvonečky, vylovily z kabelek klíče 😊 (P.S. Nikdo necestoval neustále na toaletu, nelezl pod sedačkou a nevykřikoval, jak dnes i sami umělci děti v rámci pseudoaktivit vybízejí). Zpívalo se nám pro tyto malé mrňousy bezvadně!

Nadšený potlesk provázel naše zpěváky až do šaten. Všichni nám mávali a ukazovali všudypřítomné véčko malými prstíky. Když před několika lety začala hrát Česká filharmonie v Japonsku právě pro děti, mnozí to vůbec nechápali. Muzikanti ale věděli, že je to jejich budoucí publikum. Dnes již vůbec nikoho nezarazí pořady pro malé děti, které se v pražském Rudolfinu pravidelně konají. Stejně tak to dělají i další orchestry, světové nevyjímaje.

Paní Sasaki, ředitelka naší zastupující agentury vzpomínala, že Boni pueri přicestovali do Japonska na své první turné před dvaceti lety, a i tehdy měli tu čest koncertovat v  Gakushuin School. Tehdejší posluchači jsou dnes již dospělí. Mají svá zaměstnání, možná založili i rodiny a věřme, že mají rádi hudbu. Když se večer vydají na koncert, třeba si vzpomenou na chvíli, kdy tleskali Boni pueri.

Jak jsme vyrazili do víru velkoměsta a co všechno jsme do večerních hodin po koncertě zažili, to si budete moci přečíst v následujícím příspěvku (přece jen redakční rada neví, co dřív a uzávěrka má deadline naštěstí až zítra 🙂 ). Máte se opravdu na co těšit!

Děkujeme vám všem, kteří sledujete naše zpravodajství, posíláte nám krásné a milé zprávy nebo nám dáte lajk na facebooku či instagramu (o komentářích ani nemluvě 🙂 ). Když si to vše čteme, víme, že na nás myslíte, fandíte nám a moc to klukům přejete. I my tady držíme pěsti naší „česko-slovenské sestavě“,  dalším šikovným zpěvákům, pečlivě sledujeme její koncerty v Bratislavě a následně ve Státní opeře. Jsou to kluci, naši kamarádi, kteří se bohužel do této sestavy třeba je o kousek v přezkoušení či kvůli probíhající mutaci nedostali. Věřte nám, že kdyby bylo na nás, vzali bychom je s sebou všechny. Jsme však jeden tým a navzájem si umíme přát.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Tokio, 7. 12. 2023

Zdravíme domů a věříme, že byste byli dnes na své kluky obzvlášť pyšní!

Dostalo se nám velké cti – osobního pozvání J. E. Martina Klučara, mimořádného a zplnomocněného velvyslance České republiky v Japonsku. Proto po první zkoušce odjíždíme do čtvrti Shibuya-ku, kde má česká ambasáda svoji rezidenci. Je to zvláštní pocit, vidět v záplavě japonských nápisů český název Velvyslanectví České republiky, to se trochu rozbuší srdce. Velmi dobře známe budovu velvyslanectví ve Vídni, která připomíná zámek, tato v Tokiu je postavena v pravidelných liniích.

Vítá nás sám pan velvyslanec a představuje nám svůj nebližší pracovní tým. Přijímá nejprve pana ředitele Pavla Horáka s jeho zástupkyní paní Hanou Musílkovou. Rozhovor se nese v přátelském duchu, mj. se vzpomíná, jak jsme se potkali už před deseti lety při turné Boni pueri v Rusku. Pan velvyslanec s rodinou i další členové ambasády nechyběli na našem významném koncertě v největším katolickém chrámu Moskvy. Panu velvyslanci pak pan ředitel představuje paní Sasaki, ředitelku hudební agentury, která pro nás již přes dvacet let chystá krásná turné po Japonsku.

„Kluci, moc rád váš sbor zase vidím a jsem moc rád, že jste moje pozvání přijali sem, do budovy českého velvyslanectví. Jste tady vlastně doma, protože půda ambasády je nedotknutelným místem, budova i pozemek patří České republice, takže jste vlastně na svém území,“ usmíval se mile pan velvyslanec.

„Je obdivuhodné a já si toho velmi vážím, jak dokážete reprezentovat naši Českou republiku v zahraničí. Děláte jí skvělé jméno. Podle vás budou Japonci posuzovat Českou republiku, podle vašeho chování, podle výkonu, který předvedete a já jsem měl to štěstí, že už jsem vás několikrát viděl, jak jste krásně zpívali. Těším se na to, že vás znovu uvidím na vašem koncertě tady, v Tokiu.“ dodal.

Procházíme obrovskou budovou, železobetonovým skeletem, sály jsou pojaty opravdu velkoryse. Dozvídáme se, že stylu, který tu byl použit, se říká brutalismus a budova byla postavena podle návrhu architektů Jiřího Loudy a Ivana Skály v 70. letech. Navazují na sebe devítipodlažní a pětipodlažní sekce. Můžeme pobýt i v salonku, který je využíván jen při nejvýznamnějších státních návštěvách. V přízemní hale, kterou zdobí všudepřítomný mramor, je za prosklenými dveřmi vidět nádherně upravená japonská zahrada. Je to prý v této části Tokia skutečná rarita a nechybí tu pochopitelně ani tradiční zajímavá lampa, vodní plocha, kameny, můstek a vázy.

Loučíme se s tím, že pan velvyslanec zavítá jako vzácný host na náš významný koncert do Toppan Hall. Jako poděkování za milé přijetí zpíváme pro něj a jeho spolupracovníky privátní minikoncert. Když zní tóny Vltavy Bedřicha Smetany, je to velmi dojemné. Stojíme na české půdě, přesto 9 000 km od domova. Kilometry v té chvíli nikdo nepočítá. V roce 2019 jsme si v Tokiu připomínali 100 let od znovuobnovení česko-japonských vztahů. A ať už byla historie našich zemí jakákoli, ať jsou naše kultury velmi rozdílné, dnes jsme si navzájem díky skvělé diplomacii výbornými obchodními, kulturními i sportovními partnery. Pochopili jsme to ve chvíli, kdy nás tato krásná země přijala s otevřenou náručí. Japonské přísloví říká, že „ani nejlepší sokol ničeho neuloví, když se mu nedovolí vzlétnout.“ My věříme, že Boni pueri dávají šikovným klukům křídla.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 6. 12. 2023, České velvyslanectví v Tokiu

Naši milí rodiče, prarodiče a všichni, kteří Boni pueri fandí a drží jim pěsti,

avizované „přezkoušení“, rozuměj první náročná zkouška před paní ředitelkou japonské agentury, která ještě dolaďuje poslední detaily je úspěšně u konce. Máme velkou radost, protože jsme byli oceněni slovy chvály a zkouška probíhala více než hladce. Kluci jsou opravdu dobře připraveni a je vidět, že únava z dlouhého letu je ta tam. A i kdyby tak úplně nebyla, probudila se v našich zpěvácích profesionální čest, sebrali všechny síly a výsledek byl skvělý. Opět jsme se přesvědčili o známé japonské přesnosti, která nás provází na každém kroku. Když přicházíme o 3 minuty dříve na sraz, říká nám naše paní překladatelka Maja, proč jdeme tak brzy. Že nám nadzemka či metro nedorazí ani o minutu později, je samozřejmostí, tomu už se z koncertní sestavy nediví vůbec nikdo.

Doprava je v Japonsku kapitola sama pro sebe. Je neskutečná, zajímavá, neuvěřitelná, divoká, technologická, moderní, konzervativní, ale v každém případě fascinující. Není divu, že se po Tokiu, kde trávíme první dny turné, přesouváme především místní dopravou. Vyrazit si busem na místo určení je v tomto hlavním městě, které má bez aglomerací 12 miliónů obyvatel a s aglomeracemi je největším městem na světě, učiněné bláznovství! Vydáváme se do centra vlakem. V poledne jsme se trochu namlsali, neboť přece jen necestuje tolik lidí, a trochu jsme zapochybovali nad videi, na kterých jsou reálné záběry z tokijských vlaků a metra. Lidé se štosují do vagónů a pokud se nemohou vejít, přichází místní pracovník v bílých rukavičkách a začne vám tlačit rukama na záda. Cpe vás do vagónu co to dá a opravdu – nakonec tam všechny lidi narve. My jsme cestovali v klídku, připomínalo to jen návštěvu metra v Praze ve špičce, kolem páté odpoledne. Naše pochybnosti ale vzaly za pár hodin za své, a to při cestě zpět. V podvečer byla situace jiná a už jsme se štosovali 😊 Věděli jsme jediné, že musíme nastoupit všichni najednou. Nejmladší kluci se museli držet v blízkosti nejstarších, aby je tam nakonec nějak dostali. Povedlo se!

Tadeáš: „Ale já se nemám čeho držet a tam píšou, že se držet mám.“

Nami: „Tak se drž mě, já tam dosáhnu a držet se můžu. A nebo tady Davida.“

David: „Jo, klidně se chyť, ale nevím, jestli hneš rukou.“

Tadeáš: „No, ono vlastně není ani teoreticky možný, aby tady člověk spadnul.“ 😊

Měl pravdu, držel ho dav. Znalci Grossmannových povídek by poznamenali, že „stáli jen na jedné noze a ještě ne na své“. Co nás ale naprosto dostalo, byla chvíle, kdy vlak ve stanici zastavil. Zdálo se, že zoufalci, kteří jsou daleko ode dveří, snad nikdy nevystoupí a pokud jim ostatní udělají místo tím, že vystoupí oni, zase nestačí sami nastoupit. To byste ale nemohli být v Japonsku. Vše funguje jako na drátkách, ohleduplnost a rychlost si zde doslova podávají dveře.

Kluci mají radost z místních zvyklostí a velmi si je užívají. A tak se snad budeme moci s vámi podělit ještě o jeden – řekněme – soukromý fenomén. Jsou to japonské toalety. To, že jsou všude dokonale vypulírované (a to i v metru, zapomeňte na Hlavní nádraží Praha), je samozřejmostí. Jsou ale navíc ještě neskutečně chytré, tzv. technologicky vyspělé a kluci se smějí tomu, že by mohli „ochytřovat“ i některé jejich klienty 😊.  Toaleta je opatřena mnoha čudlíky. Můžete si navolit teplotu prkénka, protože pochopitelně není nijak příjemné používat prkénko studené. Příjemný pocit naladí i rádio, které si můžete zapnout, nemluvě o tom, že se toaleta jedním klikem mění v dokonalý bidet včetně fénu, který vás osuší. Pokud by byl problém, můžete volat tlačítkem hotelovou službu, ale to si moc neumíme přestavit. V hotelích je to ještě vymakanější a prý se již nyní instalují toalety, které měří cukr v moči, teplotu, tlak,….rosný bod 😊 Úsměv na tváři vám tedy vyloudí i taková drobnost jako je návštěva toalety, když vám na závěr celé akce dokonce sama poděkuje!

„Přitom taková blbost, co?“ směje se Filip.

Tokio při našem návratu opět září a restaurace v okolí se začínají plnit lidmi. Velmi často vidíte manažery v oblecích jak večeří v běžných restauracích, sedí sami, potřebují se prostě jen rychle a kvalitně najíst. My jsme se nadchli tzv. „nudlárnou“. Nejvíce zkušeností s ní má náš pan ředitel Pavel Horák, který jezdí do Japonska už dlouhých třiadvacet let a strávil tu pracovně více jen jeden a půl roku a v těsném závěsu i pan produkční Kamil Kubica. To bylo historek o nudlárně a pak to nechtějte vyzkoušet!

U vchodu nás vítají kuchaři. Jsou nadšení, že vidí Evropany. Tady vidíte na vlastní oči, jak nudle – udon – vznikají. Jak se připravuje plát těsta, který se válí, poté krájí i také jak se nudle vaří. Je to velká alchymie, správně uvařit není jen tak. Podávají se s vývarem a k tomu si můžete dát kuřecí maso, zeleninovou kouli, rybí filátko, nebo zvolit variantu se sýrem, co hrdlo ráčí. Je to fantasticky dobré a není to drahé. Tyto restaurace mají svoji atmosféru a my si ji užíváme dosyta (a to doslova 😊).

Jde o typicky japonské nudle a neochutnat je, by byl opravdu hřích. Dostaly se sem z Číny a bylo to jídlo pro aristokraty. Vyrábějí se z pšeničné mouky a vody, nejsou v nich vajíčka, ale můžete si je přát. Jsou to pořádně silné provázky, mají tak okolo 5 mm. Když si poručíte velké, dostanete pořádnou porci v dřevěném džberu 😊, doplněné zeleninou, to už je nejen pastva pro oči. Maso je křehoučké, výborně nakořeněné, někteří z nás volí pikantní variantu, jiní jsou střízlivější, ale všichni totálně spokojení a najedení! Ty tam jsou myšlenky na jakési KFC či Mekáč, nudlárna vítězí!

Zítra nás čeká důležitý koncert. Myslete na nás a držte nám pěsti, ať se nám vše vydaří a ať čeští kluci v Japonsku zanechají ten nejlepší dojem!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Tokio, 6. 12. 2023

Vážení rodiče a fanoušci Boni pueri,

jedeme autobusem podvečerním Tokiem, které doslova září. Vysoké budovy, kde je v kancelářích ještě čirý ruch, Japonci patří k nejpracovitějším národům, nazdobené obchody a již tradičně i stromy na nábřežích a před hotely jsou samé světýlko, často v růžových barvách, které připomínají rozkvetlé sakury. Míjíme známý Disneyland, obří kolo a v dálce se tyčí druhá nejvyšší stavba světa Tokyo Skytree.

Přijíždíme do hotelu Onami, kde nám už všichni vítají. Je pro nás připraveno úžasné čtyřchodové menu v místní restauraci. Trochu domova nám připomene vývar se šunkou a zeleninovou zavářkou v tradiční japonské misce, dostáváme klasický příbor, ale kdo má zájem, může zvolit i hůlky.

Mladší kluci se po dlouhém letu rozhodnou pro jídlo bez experimentů a volí příbory. Protože máme několik chodů, leží jich na stole několik. Poučeni a s připomínkou scének z filmu Pretty Woman se v jídelních souborech lehce vyznáme a kdo ještě chvíli váhá, dělá to, co ostatní. Připomínáme, že šneky jsme tentokrát pro jistotu vynechali 😊

Potřebujeme si srovnat čas a proto hned po večeři uléháme. Někteří kluci už únavou sotva vidí číslo svého pokoje, což šikovně zakrývají slovy – nevzal jsem si brýle – a po nezbytné hygieně totálně odpadnou. V Boni pueri totiž platí heslo: Při cestě autobusem z letiště do Tokia – nesmíš, ale opravdu nesmíš, usnout! Pak se daří a po deváté už všichni kluci spí spánkem spravedlivých. Ti nejmladší možná ve snech ještě létají v oblacích, všichni sbíráme síly na následné profi turné. Zítra nás čeká náročné přezpívání před paní ředitelkou Sasaki, které je po dvacet let součástí našich japonských cest.  Je to tak tady u zahraničních umělců běžné, první zkouška je pro pořadatele vždy zásadní. Zároveň nám ještě překladatelé dělají poslední poznámky k výslovnosti v uvádění. Filip a Tadeáš jsou perfektně připraveni, ale přece jen přízvuk je přízvuk a tak ladí, aby byli posluchači spokojeni.

„Myslím, že mají trochu přízvuk z prefektury Kobe,“ šeptne klukům vtípek náš pan ředitel.

Ranní probuzení – kde ty letošní sněhy jsou, řekli byste si, když vytáhnete rolety, odhrnete závěsy a nabídne se vám pohled na příjemných 15 stupňů a silné slunce.

Sjíždíme se několika výtahy na snídani.

„To jsou dvě sekundy,“ měří kvarteto č. 2 za jak dlouho se dostanou z devátého parta, kde bydlíme.

Nespěcháme, máme čas si užívat a ochutnávat. Matěj se svými kamarády šli rovnou do nudlí, jako vždy se na klukovských talířích objevuje opečená slanina, polévky, párečky a především palačinky s javorovým sirupem, které tady opravdu velmi dobře umějí. Vyzkoušíme i různé druhy čajů, japonské jsou hodně jiné a early grey nepřipomínají ani omylem.

Kluci zjistili, že pod naším hotelem, stejně jako při minulém turné, je velký obchoďák. Najdete tu nejen krámky s potravinami, ale různé restaurace, včetně oblíbené nudlárny, ale především tolik oblíbený „stojenáč“. Že netušíte, o co se jedná? Jde o obchod, kde všechno koupíte za pouhých 100 jenů! Ať vás to přijde bratru na nějakých 15 korun, nadšení z dárečků je obrovské! Každé turné objeví kluci nějaký „nákupní hit“ a tentokrát tomu jistě nebude jinak. A ještě nakoupíte z klidu téměř do domu 😊, pomalu v přezůvkách! Proto se rodiče a sourozenci chlapců mohou těšit na různé japonské omalovánky, poskakující zvířátka, dekorace ze slámy, rukavičky, huňaté ponožtičky, umělé květinky, Mikuláše a všechny možné postavičky ze seriálů, včetně speciálního oddělení Hello Kitty. Nevěříte? Pak vám připomeneme z cesty na Ural nebo do USA vojenské beranice, hrnečky s bývalými prezidenty, z Číny desítky hůlkových setů a či kila ománského a libanonského koření.

Kluci, kteří znají vášeň pana ředitele pro golfovou hru, ho hned záhy nadšeně informují, že tam také mají velký golfový obchod, kde je snad úplně všechno.

Čeká nás náročné odpoledne.

Držte nám pěsti, ať první zkouškou projdeme na výbornou.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Tokio, 6. 12. 2023

Vážení rodiče, prarodiče a přátelé Boni pueri,

třiadvacet dlouhých let nás dělí od chvíle, kdy poprvé zpěváci Boni pueri pod vedením našeho pana ředitele Pavla Horáka vstoupili na půdu Země vycházejícího slunce s posvátnou horou Fudži.  Od té doby to dotáhli na jubilejní desítku profesionálních turné s celovečerními dvouhodinovými koncerty, naposled v roce 2019.

Když se vraceli z posledního více než úspěšného turné a přiváželi si příslib dalšího pozvání, neměli ani ponětí, že o dva měsíce později se svět totálně změní. Přichází pandemie covid, která se raketově šíří. Roušky, které Japonci běžně nosí již léta, se najednou objevují i v zemích, kde k takové ohleduplnosti mají daleko. Hradečtí kluci věří, že vše brzy pomine a s nadšením chystají další cestu do Asie. Netuší, že se jim pauza protáhne na dlouhé čtyři roky.

Obdivujeme naši úžasnou japonskou agenturu s velkou tradicí, že dokázala těžké období překonat a moc si vážíme toho, že naše dlouholetá spolupráce neutrpěla. Čeká nás jedenácté turné do našeho milovaného Japonska!

Letiště Václava Havla už známe jako své boty, tento rok odtud odlétáme již potřetí. Někteří z chlapců absolvovali pohádkovou cestu Tisíce a jedné noci do Ománu, další dobrodružnou a velmi milou cestu do Libanonu. Mnozí z nás mají z odletu uschované fotografie, na kterých jsme všichni v kraťasech a polokošilích. Dnes vládnou zimní bundy a teplé boty, neboť Českou republiku sevřel mráz a chumelí se, chumelí.

Kontroly jsou důsledné, nejen, že kufry musejí splňovat přesný váhový limit (dokonce i příručáky!), ale všechno musí do umělohmotných boxů k přísnému posouzení. Dokonce i boty musejí dolů!

„Snad to nějak přežijeme, když se všichni zujeme,“ smějou se starší kluci. K žádné kolizi ale nedošlo, naopak se k nám přidaly i krásné a dokonale nalíčené letušky společnosti Emirates, se kterou létáme tak rádi. Úplně samozřejmě zouvaly své vínové lodičky a ťapaly bosé bezpečnostním rámem. Vyptávaly se kluků, kam letí, na jak dlouho a dokonce jedna z nich si nás pamatovala z minulého turné! Bylo to docela legrační, když jsme byli všichni bosi 😊

Do Dubaje letíme Boeingem 300 se 310 osobami na palubě. Má dolet 11 000 km, což nám pro naše potřeby bude bohatě stačit 😊 Jak trefně poznamenal jeden falzetista:

„Letěl jsem už mnohým.“ 😊 Je to pravda, do Ománu jsme letěli se společností Quatar, do Libanonu Lufthansou. Nejčastěji jsme ale v Boni pueri využívali služeb  Emirates, kterou vlastní Spojené arabské emiráty. Je to renomovaná letecká společnost, která byla založena královským dekretem dubajské vlády v roce 1985. Má vynikající reputaci a v podstatě lze říci, že luxus Emirátů pocítíte již při vstupu do letadla. I Economy třída, která bývá vždy poměrně úsporná, se nedá s žádnými jinými společnostmi srovnat. Spousta prostoru, široké sedačky a pro naše starší kluky dostatek místa pro nohy. Neustále máme k dispozici jídlo, které je opravdu skvělé a bohaté. Když nevečeříme, snídáme a zase obědváme 😊a taky trochu spíme.  Čeká nás jistě jet lag, přece jen cesty na východ jsou v tomto ohledu o něco náročnější, ale určitě to zvládneme. Řídíme se vždy doporučením paní prof. Ilnerové, která předsedala Akademii věd, že nic předem „nepřehodíte“ a srovnat přelet časových pásem musíme na místě.

Dnes zažíváme také velký rozdíl teplot.  Zatímco v Čechách bylo dobrých -10, v Dubaji si užíváme hned o 38 stupňů víc. Směr Tokyo pokračujeme s Emirates největším letadlem světa Airbus 380 – 800. Let je klidný, žádné turbulence nás nečekají.

Altista Táda neodolá obrovské palubní nabídce a po chvíli se mu podaří přemluvit našeho pana klavíristu Roberta Fuchse k elektronické hře. Hrají proti sobě a evidentně je to oba baví 😊 Vojta nic takového nepotřebuje, neuvěřitelně dlouho sleduje obrazovku, která přenáší náš let se všemi údaji, které průběžně komentuje. Michal s Matějem řeší E8 a A4 – zásah, voda a potopená!

Hrdinou dne je dnes bezesporu náš produkční. Microsoft na notebooku paní zástupkyně začal stávkovat (známe „výhody“ Microsoftu ☹) a rozhodl se dělat neskutečné potíže. Vše, co bylo ještě v Hradci pečlivě připraveno na zpravodajství bylo fuč. Krve by se v naší zástupkyni nedořezal, částečně propadala panice a částečně přemýšlela, jak bude psát rukou do notýsku a zpravodajství fotografovat. Pravda, asi by to šlo, písmo má úpravné :-). Jak známo, produkční je ten, který se vzdává naposled. Optimismus Kamila byl nakažlivý. Dotáhl to tak daleko, že přetáhl všechny uložené soubory jinam, nezbylo než odevzdat notebook do továrního nastavení. Deset sekund před boardingem v Dubaji se vše podařilo! Nevěřili byste, jaké nadšení přivodí jen skutečnost, že máte obyčejný word!

Letadlo hladce sedá v hlavním městě Japonska – Tokiu. Na palubě je 31 kluků z Boni pueri, ředitel tělesa Pavel Horák, produkční Kamil Kubica, klavírista Robert Fuchs a jediná žena v týmu zástupkyně ředitele Hana Musílková.  Jsme v našem milovaném Japonsku, zemi, která nám přinesla už tolik krásných koncertů i cestovatelských zážitků!

Přejeme si spolu s vámi všemi, aby to jedenácté turné bylo stejně skvělé jako ta předchozí, když už začínáme tu další desítku!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Tokio, 5. 12. 2023