Milí rodiče, přátelé a fanoušci, kteří jste nám po celou dobu našeho turné drželi pěsti!

Loučíme se s ranním Bejrútem a v duchu děkujeme klavíristu Vartanovi k pevnému rozhodnutí, že bydlet budeme v domečcích piniového háje nad pulsujícím půlmilionovým centrem Bejrútu. Malé domečky ve stráni, dobře vybavené, v jejichž centru stojí místní arménský kostelíček, se staly na týden naším novým domovem.

Řidič zařadí první kvalt a my naposledy sjíždíme do srdce Bejrútu. Míjíme známé budovy, velvyslanectví, restaurace, obchody. V přístavu se nám znovu naskytne obrázek velké tragédie po obrovském výbuchu amoniaku v roce 2020, který zničil velkou část města. V uších zní memento.

Plni dojmů z krásné přírody, mořských vln, historického Byblosu, mešity a zejména z neuvěřitelně milých, usměvavých a laskavých lidí, se kterými jsme se setkali, ať již Libanonci, či Armény, zpíváme poslední koncert. Zní náš klasický repertoár, ale nesmějí chybět i skladby v arabštině, jejíž základními frázemi již většina z nás dobře vládne.  Na mysli máme slova českého dramaturga, novináře a básníka Jiřího Mahena: „Kdo chce pochopit hudbu, potřebuje především srdce„. Posluchači jsou velmi pozorní. Při Dvořákově skladbě Když mne stará matka není vzácné hluboké dojetí. Na závěr už všichni tleskají ve stoje.

S pokorou a obdivem se loučíme se zemí, kterou dosud nikdo z nás neznal. Věděli jsme něco málo z knížek, novinových článků, které se ale věnují převážně pásmu Gazy na jihu země, a z několika hodin školního zeměpisu. Těšili jsme se, že zažijeme dobrodružnou koncertní cestu, nahlédneme do života odlišné kultury a přivezeme sem dobrou muziku, kterou, jak jsme potají doufali, posluchače nadchneme. Odjížděli jsme bez velkých zkušeností. Velkým a skvělým průvodcem nám byl náš klavírista Vartan Agopian, jehož rodná země nás tak vřele přijala. Věříme, že i my jsme v malé zemi ležící v těsném sousedství Sýrie a Izraele, zanechali dobrý dojem.

Poprvé v dějinách Boni pueri jsme zavítali do této části světa a mohli nahlédnout do života běžných lidí, podnikatelů, živnostníků, akademiků či muzikantů. Zblízka jsme pozorovali, jak se město probouzí do ranní mlhy, nakupovali na tradičních trzích, měnili peníze a přepočítávali kurz v nezkrotitelné inflaci, chutnali místní speciality a zažívali naprosto fascinující – řečeno slovy pana dirigenta Marka – „noční Bejrút“ – nebo aspoň „Bejrút v noci“ 😊.

Mnoho našich prvotních představ, které pramenily z čiré neznalosti reálií vzalo za své. Dnes můžeme říct, že se do země, která zažila své prosperující a vrcholně bohaté období a následně byla těžce zkoušená válkou, do země, kde spolu řádně žijí muslimové i křesťané, rádi vrátíme. Přivážíme si další pozvání!

Klukům i vedení sboru podává ruku s poděkováním i český velvyslanec v Libanonu: „Kluci, byli jste skvělí, děkujeme vám, jste jako zpívající andělé. S velkou radostí podpořím i další vaše turné! Pro propagaci České republiky jste tady opravdu mnoho udělali,“ řekl.

Děkujeme Šimonovi, Filipovi, Davidovi a Honzovi, kteří jako vedoucí kvartet skvěle obstáli, byli pro mladší kluky dobrými rádci a předali jim mnohé cenné zkušenosti, které za více než patnáct let v Boni pueri nasbírali.

Děkujeme panu řediteli Pavlu Horákovi, zástupkyni ředitele Haně Musílkové, panu dirigentovi Marku Štilcovi, produkčnímu Kamilu Kubicovi, kameramanu Lukáši Kratochvílovi a především klavíristovi Vartanu Agopianovi, který po organizační stránce turné připravil.

Hradečtí chlapci během dvou měsíců dobyli arabský svět. Zpívali ve slavné Royal Opera House v Ománu, kde dosud žádný český sbor neměl šanci nevystoupit. Zázářili i na opačné straně Arabského poloostrova, v 3000 km vzdáleném Bejrútu, v zemi cedrů. Vánoční klip, který tu natočili, se bude o nejkrásnějších svátcích v roce vysílat po celé Arábii. Můžeme být na naše kluky pyšní. Vždyť některým z nich bylo sotva deset let. Daleko od domova, doprovázeni muzikou a přáteli, dokázali, že hodiny a hodiny ve zkušebnách, víkendová soustředění a nezměrná píle, zasadila do jejich srdcí neopakovatelné krásné zážitky, které navždy zůstanou. Svému titulu kulturních ambasadorů naší krásné České republiky dostáli se ctí. Hoši, děkujeme!

P.S. Koncertní turné Boni pueri do Libanonu u příležitosti 30. výročí obnovení diplomatických vztahů finančně podpořil Státní fond kultury, Královéhradecký kraj a Město Hradec Králové.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Libanon, Bejrút 18. 6. 2023 – Praha, Letiště Václava Havla.

Milí rodiče a přátelé Boni pueri,

víte, kde leží Byblos?

Jde to libanonské město nacházející se v oblasti Tripolisu a má hned několik nej („Proto tam taky jedeme,“ poznamená Jarda). Vlokalitě zvané Mount Lebanon Governorate je městem největším. Je taky městem nejstarším, první zmínky pocházejí z roku 5000 před naším letopočtem. A je bezesporu v Libanonu městem nejkrásnějším.

Místí obyvatelé ho nazývají Jbeil. Jeho velikost je 5 kilometrů čtverečních.

„Byblos, to je jako bible,“ uvažuje Jirka a záhy nám Vartan vysvětlí, že název města vychází ze slova „bublos“, což znamená egyptský papyrus.

Putujeme do míst, která kluky pochopitelně velmi lákají. Rozsáhlý archeologický areál obsahuje pozůstatky z doby fénické, perské, řecké, římské i byzantské nadvlády. Litujeme, že už tu není náš kameraman Lukáš, který musel odcestovat pracovně do Slovinska. Přišel by si tu na své, vždyť archeologii vystudoval. Působivou dominantou jsou zbytky křižáckého hradu.

Ještě než vznikla samostatná československá republika, byl Byblos součástí Osmanské říše, poté se stal francouzskou kolonií. Roku 1943 získalo nezávislost. Představte si, že Byblos má dnes tři zástupce v libanonské vládě, a to jednoho šíitu a dva katolíky. Katolická komunita je tu velmi početná a schytáme to hned z první ruky. Při dalším dílu nekonečného seriálu „Nakupování III.“ se pan produkční Kamil nevzdal svého úmyslu zakoupit hidžáb. V jednom krámku se ale se zlou potázal. Majitelka mu důrazně říká, že ona je  křesťankou, dokonce vzornou křesťankou a proto u ní v krámku žádný hidžáb nikdy, ale opravdu nikdy nemůže být. Omlouváme se, přátelsky se usmíváme, situaci zklidňujeme a koupíme hidžáb ve vedlejším krámku 😊

Paní doktorka umění Deep a její manžel nás zvou na projížďku lodí. Brázdíme kolem byblovských ostrovů a je to dokonalý relax. Skoro by člověk zapomněl, že je na turné. Připomíná nám to spíš dovolenou. Moře je velmi slané, je vlhko a neskutečně dobře se dýchá. Střídáme se na přídi, protože tam by chtěl sedět každý 😊 V jedné chvíli přebírá kormidlo pan ředitel. Řídí loď stejně zkušeně a pevně jako sbor. Holt léta praxe a odříkání se nezapřou 😊

Nejmladší Táda úplně září a nestačí se dívat na všechny strany. Když už je „jachta“, jak jí říkáme, dost daleko od břehu, položí zásadní otázku:

„A můžou tu být zřaloci?“ Zřejmě před odletem zaznamenal zprávy z dovolenkového ráje v Egyptě.

Možná jen o trochu bystřeji sledujeme hladinu, zda nespatříme ploutev, ale jinak dál jedeme v prázdninovém režimu.

Obědváme v přístavu. Na talíř dostáváme domácí hranolky a různé druhy grilovaných ryb. Ty nejmenší se jí pochopitelně celé a majitel restaurace je smutný, že někteří kluci se k tomu nemají. Vezme tedy rybu a ukazuje, jak se ukousne hlavička, tělíčko a ploutev a jak moc a moc to chutná. Smysl pro zdvořilost nám nedá a tak i kluci, kteří by hlavičku nikdy nesnědli, se do toho pouštějí 😊

Utrácíme poslední miliony, které nám ještě zbývají.

„Su boháč!“ smějou se kluci hláškou z filmu a pan ředitel nabízí paní zástupkyni, že ji koupí kolotoč a labutě 😊 Obchodníci by pochopitelně raději dolary, ale Vartan radí platit v místních. Když totiž nemáte přesně, na dolary nevracejí.

Kluci peníze nijak netají, v obchodě vyndají několikacentimetrový balíček bankovek a odpočítávají. Někteří jsou grandi a nechávají dokonce spropitné 😊 až 50 000 lir. Rodiče můžeme uklidnit, nerozhodí to váš rodinný rozpočet, v přepočtu je to asi 10 českých korun.

Kluci mají dobré srdce, jsou solidární. Poznali během turné luxusní komplexy i opravdovou chudobu obyvatelstva. Má to ale i širší rozměr. Dozvěděli jsme se, že Libanonu se daně příliš vybírat nedaří. Platí ji pouze zaměstnanci, kteří pracují pro stát, ale velké platy nemají, není z čeho. Živnostníci daně neplatí, nechtějí. Stát nezajišťuje nic, protože na to nemá peníze. A oni prý říkají: „Raději budeme mít díry v silnicích a nekvalitní ovzduší, ale více nám zbyde, živíme rodiny.“

Kluci jsou z toho trochu vedle, diskutují o tom. Kuba se ptá, co by se stalo, kdyby to vláda výběr daní nařídila.

„To by došlo k výrazné radikalizaci,“ říká Vartan. Lidi by šli do ulic a byl by z toho opět velký konflikt. „V Libanonu je mnoho lidí velmi bohatých a mnoho velmi chudých,“ dodává.

Zdá se, že Libanon, ta krásná země, nemá řešení. Když jsme nastupovali do lodi, přicházely k nám mladé ženy v hidžábu, za ruku měly dítě, a žebraly o dolary. Majitel lodi je však velmi ostře vyháněl, nechtěl, aby se vůbec přibližovala.

Vartan, který je sám velmi pohostinný a soucitný nám říká, že jsou to uprchlíci, Syřané. Místní je nemají rádi, protože všichni pobírají slušné dávky od OSN. Chudí Libanonci, kteří ve své zemi zůstávají, nedostávají ani liru, stát nemá a musejí si poradit sami, ber kde ber. Žijí často velmi nuzně, přesto jsou ve většině velmi vstřícní a milí, usměvaví. Naučili se sžít se situací a brát realitu toho, co je možné.

Máme o čem přemýšlet. Zítra nás čeká poslední vystoupení našeho turné, kdy budeme svým zpěvem doprovázet mši v arménském evangelickém kostele.

Držte nám pěsti, moc se těšíme!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Bejrút 17. 6. 2023

Milí rodiče, prarodiče a všichni přátelé Boni pueri, ať jste kde jste!

Zatímco jsme dosud koncertovali každý den, někdy dokonce dvakrát, dnešek patří poznávání přírodních krás a libanonských zvyků.

„A taky nakupování,“ připomíná Vašek, který je se svými třemi miliony libanonských lir značně nervózní. Ono tahat po kapsách miliony není žádná legrace, zkuste si to někdy 😊 Shoping ale neodmyslitelně patří ke každému turné a pokud jste ještě v exotické zemi, pak o to víc.

Paní doktorka umění Libanonské americké univerzity je z našich kluků tak nadšená, že spolu s manželem, významným a úspěšným libanonským podnikatelem, nás zve do jejich letního sídla k horám, do části Aley.

Náš autobus se unaveně šplhá do podhůří, kde kupodivu přibývá zeleně a kvetoucích keřů. Jak říkají kluci, kteří se v motorech vyznají, část jede „na jedničku“ a „dvojku“ zařadí výjimečně. Spotřeba se tu evidentně neřeší, palivo je velmi levné a je ho dost.

Mezi kluky se rozšíří informace, že jedeme k paní doktorce „na chatu“. A tak uvažujeme, zda vlastní chatu zahradní nebo třeba patrovou s terasou. Těšíme se, že si odpočineme na zahrádce mezi rajčaty a okurkami. Mezi fascinujícími kvetoucími keři a stromy ale zastavujeme u ohromné nádherné vily. Na terase nás vítá maminka našich hostitelů a představuje nám svoji velkou rodinu a taky chůvu, kuchaře, zahradníky, majordomuse, uklízečky, technika i osobní řidiče. Zdravíme se s nimi a hned nás zvou na welcome drink. Přízemí s krbem, vysokými stropy a všudypřítomným mramorem je úžasné. Stůl se prohýbá pod tradičními libanonskými jídly, na jejichž přípravu speciálně dohlížela paní domu.

Mlha mizí, obědváme na terase. V jedné chvíli si paní doktorka všimne, že sluníčka už bylo pro některé kluky příliš. Stačí jeden pohled a v minutě přináší místní „pomocník“, jak jim tu říkají, ohromný deštník, který přinese vytoužený stín. Naší pozornosti neujdou kamenné kvádry, vystavěné do oblouků, které připomínají pozůstatky Panteonu ve Vatikánu. Zjišťujeme, že dům byl po válce téměř zničen, zůstaly jen obvodové zdi a uprostřed tento pilíř. Dědeček pana podnikatele nechal proto tuto část odhalenu a dnes tvoří dominantou haly.

Po obědě vyrážíme do místních obchůdků. Dělíme se na dvě skupiny – jedna jde za suvenýry, druhá pro libanonská koření a pak se vyměníme. Vartan se trhne od kvarteta „pět“, což je vedení sboru, a zůstane jako odborný poradce u krámku s kořením, neboť bez jeho pomoci, znalosti, zkušenosti a hlavně domluvy plateb, bychom to zvládali velmi těžce.

Odcházíme s batohy narvanými malými pytlíčky s koriandrem, tymiánem, mátou, paprikou a kdoví čím ještě. Nejvíce v kurzu je směs sedmi druhů, která se používá na grilování.

„Nějak jsme tu zakořenili,“ hlásí kluci. Avízo pro maminky a babičky – máte se skutečně na co těšit a myslíme, že vzhledem k tomu, že dobrého koření by mělo být pomálu,  máte díky svým štědrým a pozorným klukům vystaráno na několik let 😊

Připadáme si jako ve filmu z první republiky. Jsme zváni na svačinu na terase vily. V zahradě pak zpíváme několik skladeb na počest tatínka pana podnikatele, který zemřel během covidové pandemie. Začínáme Ave Maria a na tvářích rodiny se objevují slzy. Přidáváme a přidáváme další skladby. Moc nám děkují a zvou nás k dalšímu letnímu sídlu v sousedství. To využívají mnohem méně. Je to takový malý Barmoral, zámek, kde trávila hodně času královna Alžběta II. Součástí je bazén i tenisový kurt. Kluci dostanou míč a během chvíle už mastí vybiku či hrají fotbálek. Kvarteto č. 5, které vede pan ředitel Pavel Horák, sice ještě žije, ale míčové hry raději oželí 🙂

Úplně nás to odpočívání unavilo 😊.

Odjíždíme do centra Bejrútu. Večeře v arménské restauraci RESTO FOUL už jen zakončila další krásný den.

A ještě o dvě zajímavosti se s vámi podělíme. V Libanonu mají auta stejně jako u nás SPZ. Šestimístné číslo, které následuje po písmenu, dostává běžně každý majitel auta. Za peníze v Praze dům a v Libanonu espézetku, dalo by se říct. Někteří dávají svůj majetek tak na odiv, že neváhají zaplatit hodně peněz za to, aby měli na SPZ méně číslic. Na ulicích se sem tam mihne „čtyřciferné“ a někdy dokonce „trojciferné“ auto, což samozřejmě kluci ihned zaznamenají. Jedničku na SPZ má jen prezident a aby byl ochráněn před případným atentátem či nikdo nemohl monitorovat jeho pohyb, má identických aut několik (stejná SPZ, stejná barva, stejná značka, stejné vybavení).

Zaujaly nás také elektrické dráty natažené opravdu podivně ve stylu páté přes deváté. z jedné strany silnice na druhou, od domu k domu. Když si představíte, že ve škole musí mít každá obyčejná rychlovarná konvice důkladnou revizi a tady nevíte, kde je nulák a kde fáze, trochu znejistíte. Dráty jdou zásadně pouze vzduchem a jsou ovázány kolem balkónů, připevněné na prapodivných stožárech nebo omotané na reklamních cedulích. Nevíme, jak to funguje, ale jisté je, že elektrická energie se do domácností dostane. Běžně je v Bejrútu elektřina k mání dvě hodiny denně. Jsme udiveni, že Bejrút je doslova solárním městem. Zatímco u nás se tento typ teprve rozjíždí, tady jede ve velkém. Ono ani nic jiného nezbývá. Na kdejakém polorozpadlém domě, kde deka či hadry nahrazují okno, je instalován solární panel. Nad každou lampou je instalován solární panel. Na každém hotelu je solární panel. A přesto, když se večer podíváte do ztichlého města, můžete vidět oblasti, kde se téměř nesvítí.

My jsme ale svým zpěvem do Libanonu světlo přivezli. Rozsvítili jsme lidská srdce, rozzářili lidem oči. Má to ale jednu podmínku:

„Abys osvětloval světlem jiné, musíš nosit slunce v sobě.“

Romain Rolland
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Bejrút, 16. 6. 2023

Milí rodiče a naši fanoušci, čeští, libanonští i arménští!

Dnešek lze označit jako „Velký Vartanův den“, který jsme trávili s Armény. Arméni tvořili komunitu v Libanonu již po staletí. Jejich vlastí je krásná země ležící v Jižním Kavkazu. Kluci se ptají pana klavíristy, proč je tolik Arménů v Libanonu. Slyší smutný příběh, který se datuje rokem 1915, kdy bylo během tří let vyvražděno Turky přes 1,5 milionu obyvatel. Arméni utíkali do blízkých zemí a jednou z nich se stal právě Libanon. V Arménii je 24. duben, den výročí této smutné události, státním svátkem.

Přijíždíme do centra Bejrútu, k pobřeží, kde budeme koncertovat pro arménskou školu a večer pak nás čeká koncert pro kliniku Karagheusian Primary Healthcare Center. Na každém kroku se tu potkáváme na pozadí nepořádku na ulicích a šílené chaotické dopravě, kdy kličkujeme mezi auty a uskakujeme skútrům, s opravdu milými a vřelými lidmi. Tato čtvrť se liší od našeho ráje nad městem. Od periferií, od míst, která byla zasažena výbuchem a ještě se z toho nevzpamatovala, od luxusních čtvrtí na pobřeží s lázeňskými hotelovými resorty, vládními vilami, a jak připomíná David, i od „naší vyhlášené restaurace“ u majáku.

Pozorní čtenáři jistě zaznamenali, že na každém turné se zrodí hláška, která jej provází.

Rádi se s vámi dělíme i tentokrát:

„Lukáši,“ obrací se dirigent Marek Štilec na kameramana, „hlavně abys měl záběr ranního Bejrútu – a nebo aspoň Bejrútu ráno,“ směje se a kluci s ním. Fanda s Kubou to mají z první ruky a řehtají se ostošest.

Do arménské školy přijíždíme kolem poledne. Hlavně, aby měl kameraman záběry poledního Bejrútu nebo aspoň Bejrútu v poledne 😊Vystupujeme z autobusu a troubí na nás auta a z otevřených okýnek se ozývá: „Ahoj, Vartane!“, „Ahoj Vartane!“, procházíme uličkou s obchůdky, vyběhne majitelka se smíchem „Ahoj Vartane!“, kam se hneme, všude našeho klavíristu vítají. Procházíme kolem krámku s potravinami. Majitel se ptá, odkud jsme. Když se dozví, že z Čech, volá na nás pořád „Ať žije Česko!“.

Ve škole je to pak neuvěřitelně dojemné shledání. Kluci jsou docela naměkko. Je to škola, kam chodil náš pan klavírista, když byl malý. Vítá nás paní ředitelka a s mnoha učiteli se Vartan vřele objímá. Paní učitelky ho líbají na tvář a jsou velmi dojaté.

„Jsme na tebe tak pyšní,“ říkají.

Vartan hrdě představuje kluky z Boni pueri. Najednou jsme součástí něčeho, co neumíme dost dobře pojmenovat. Emoce pracují na plné obrátky. Všichni jsou k nám nesmírně ochotní, vstřícní. Nic není nemožné.

„Velmi si vážíme toho, že vaši chlapci přicestovali do Libanonu a dokonce budou koncertovat pro naše žáky. Jsme velmi šťastni a s velkou radostí a nadšením se setkáváme opět s Vartanem, vždyť u nás trávil svá studentská léta,“ říká paní ředitelka. Dodává, že byl vždycky výborným žákem,velmi zdvořilým a odmala miloval hudbu. Už jako chlapec doprovázel na klavír.

Pro koncert vybrali naši hostitelé krásný kostelík v sousedství. Dozvídáme se, že zpíváme pro studentky ve věku 13 – 18 let. Kluci jsou nadšení a vedoucí kvartet mají co dělat, aby uklidnili „naspeedované“ kluky, jichž se tato věková kategorie týká 😊 Začínáme klasikou a končíme spirituály. Publikum je skvělé, je až neuvěřitelné, jaká je v sále výborná atmosféra. Děvčata s napětím poslouchají a taky se trochu chvílemi přátelsky hihňají, aby zakryly rozpaky z pětatřicítky dokonale ustrojených a dobře vypadajících gentlemanů.

Koncert uvádí paní ředitelka, která o Vartanovi krásně vypráví. Nejhezčí jsou ale jeho vlastní vzpomínky, o které se námi dělí. O příběh malého kluka, který se sice narodil v Libanonu, ale jeho babička a dědeček byli Armény. Během občanské války, která přinesla Libanonu tolik utrpení, se na čas rodina ukryla na Kypru. Vartanovi rodiče dělali, co mohli, aby dostal to nejlepší vzdělání a on tuto šanci nepromarnil. Během studií na vysoké škole měl jasno. Chtěl studovat v Evropě a něčeho dosáhnout. Jeho sen se mu nakonec splnil. Nebyly to ale sny, které mu pomohly k magisterskému studiu hudby a pedagogiky na Karlově univerzitě a následně k úspěšné obhajobě disertační práce a získání doktorátu. Byla to především tvrdá, náročná a poctivá práce, morálka, velká motivace, slušnost a optimismus. Dnes je úspěšným hudebníkem, pedagogem a především naším fantastickým klavíristou a, dovolme si to napsat, i kamarádem.

Paní ředitelka nás se svým týmem zve na společný výborný oběd. Ve chvíli, kdy se již chystáme rozloučit, se otevřou dveře a do místnosti se nese ohromný čokoládový dort! Happy Birthday to you, happy Birthday to you, happy Birthday milý Šimone… ano, správně, právě dnes slaví jeden z našich opor v tenoru své narozeniny! Úspěšný mladý muž, který v Boni pueri začínal v Pueráčku, když mu byly pouhé 4 roky!

A aby těch silných emocí nebylo málo, stejně tak bouřili posluchači na našem večerním koncertě. Pan dirigent Marek Štilec ho řídil skvěle, pan klavírista hrál jako o život a diváci to všechno velmi dobře vycítili. Kostel byl nacvaknutý do posledního místa. Arméni jsou neskuteční. Představte si, že pro lidi, kteří již marně sháněli vstupenku, neboť se už na ně nedostalo (bylo jen pouhých 500 míst), připravili velkoplošnou obrazovku, která náš koncert přenášela.

Po koncertě jsme zváni na společnou párty. Zde nás velmi hezky vítá předseda Nadace, která významně podporuje kliniku Karagheusian Primary Healthcare Center. Založila a vybavila nemocnici, kde lékaři dobrovolně a zcela zdarma slouží několik hodin týdně, aby si lékařskou péči mohli dovolit i ti nejchudší. Během týdně jich ošetří až 1000. Mají pochopitelně především svoji privátní ordinaci, která je živí. Ale chtějí pomáhat i druhým, jsou velmi solidární. Nemůžeme uvěřit, že ve chvíli, kdy se v České republice leckde zavírají pohotovosti, protože je lékaři nechtějí nebo nemohou z finančních důvodů sloužit, nemá klinika o lékaře nouzi. Za běžnou prohlídku či drobné ošetření či např. vyšetření zraku zaplatíte v privátní ordinaci asi 60 dolarů, a to by si mnoho lidí vůbec nemohlo dovolit. Arméni jsou velkorysí a neomezují péči jen na národnost, dostupná je všem, kteří to potřebují a peníze nemají.

„Jsme velmi hrdi, že jste přijali naše pozvání. Od této chvíle celá arménská komunita v Libanonu ví, kdo jsou Boni pueri! Ví, že Česká republika má velký poklad, který jsme dnes večer mohli slyšet i my. Moc vám, chlapci, děkuji. Svým koncertem jste nejen podpořili naši kliniku, ale předali jste svým nádherným zpěvem i světové poselství. Dnes k nám díky vašim hlasům promluvili andělé,“ řekl ředitel Nadace.

Všichni ztichnou. Desítky hostů se odevzdá modlitbě.

Ohromnou kytici přebírá náš pan ředitel Pavel Horák, který děkuje všem lidem, kteří pro nás nacházeli jen superlativy. Je to již jeho 105 koncertní turné a zájezdů s Boni pueri. A vždycky to stálo mnoho hodin, náročných zkoušek, jednání, úsilí, řádu, který je třeba dodržet a ke kterému je třeba kluky vést, aby nejen zvládli náročné turné v cizí zemi, ale aby se z nich stali rovní a odpovědní chlapi. A taky to stojí mnoho starostí, aby se nikomu nic nestalo a všichni se v pořádku vrátili domů. Možná mu tohle všechno prolétlo v tuto chvíli hlavou.

A najednou už v té vysněné zemi jste, slyšíte, jak kluci a mladí muži výborně zazpívají, sály bouří nadšením a člověk jen stojí a krotí emoce, které bezesporu přicházejí, aby pak propukly naplno.

Začíná jedna z největších párty v dějinách Boni pueri! Stoly se prohýbají pod různými specialitami a hraje tradiční arménská rytmická hudba! Arméni jsou tak veselí, že brzy velmi snadno strnou všechny kluky a celé vedení sboru. Učíme se od Vartana arménský tanec a jdeme do toho naplno.

Během chvíle se vytvoří had i kruhy (Jeremiáš promine, ale na chvíli jsme si některé prvky z choreografie půjčili 😊), půvabné slečny šílí z našich kluků, dívčí ladné pohyby jsou nepřehlédnutelné, a nenechají naše taneční borce na chvíli stát. Kluci řádí jako „černá ruka“, ani na Rock for People by se za ně nemuseli stydět 😊 Jsou totálně zlití (rozuměj zpocení), ale šťastní.

Nejšťastnějším mužem večera je ale bezesporu Vartan. Jeho taneční kreace jsou dechberoucí! Máme po šnůře koncertů a všechna únava z nás spadla.

„Jsem moc moc šťastný! Jsem šťastný, že jste u mne, kde jsem vyrostl a pořád se tu cítím doma. Mám dvě rodiny. Jednu v Praze a druhou v Boni pueri! Kdyby tu byl měřič, který by dokázal změřit moji dnešní radost a nádherné pocity, které dnes prožívám, určitě by se porouchal, protože tolik měřit nelze.“

„Vartan se vrátil ke svým kořenům,“ řekl potichu Lukáš, ale rozuměli mu všichni starší kluci dokonale.

Ruce nad hlavou, skandování, arménské rytmy, jasné hvězdy na nebi a my v „Zemi cedrů“, kterou jsme nadchli pro Českou republiku!

Jak řekl Immanuel Kant: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá – hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Bejrút, 15. 6 2023

Krásný slunečný den, milí rodiče, prarodiče a naši přátelé!

Z výšin čtvrti Monteverdi sjíždíme dopoledne za krásného počasí do víru velkoměsta a neskutečně se na to těšíme!

Před námi se vyloupne měšita Mohammad Al-Amin, jíž dominuje velká modrá kupole. Nechal ji postavit již zmiňovaný premiér, který pro Libanon mnoho udělal a je posvátným místem všech muslimů. Stojíme na Place de Martyrs, náměstí Mučedníků. Tady nás zarazí vojenská auta a kolona policejních vozidel. Něco se děje!

Z „kuolárů“ se dozvídáme, že mešitu navštívila ministerská delegace ze Slovenska. Některá auta mají slovenské vlaječky. Ochranka nám ale nechce více prozradit, prý nesmí. Vojáci v černých slunečních brýlích a maskáčích sedí na svých gazech a v poklidu nás sledují.

V té chvíli ještě netušíme, že jsou dnes v Libanonu prezidentské volby. Na rozdíl od nás ale nevolí občané, nýbrž parlament. Nahlédneme letmo i do vojenských gazíků, ve kterých jsou plechové tubusy podobné těm, které fasovali vojáci za druhé světové války. Kontrast k nim tvoří několik mobilů pohozených na sedadle. Nikdo není nervózní. Lidé v klidu a pokoji procházejí kolem vojáků, míjíme jak muslimy, zahalené ženy, tak smějící se půvabné studentky v minisukních, které mají z výše jmenovaných největší úspěch 😊

Fotíme se před mešitou, za kterou je v záplavě slunce vidět křesťanský kostel. Myšlenka propojení a spolupráce mezi šíity, sunnity a křesťany v praxi. Když zemřel rukou atentátníka premiér pokrokový Rafik Haríri, táhl se dlouhý smutný průvod k mešitě. Ostatky premiéra s hlubokou úctou pochovali Libanonci na nádvoří před mešitou, kde v podzemí vybudovali velikou hrobku. Zde se z piety fotografovat nesmí. O společnou sborovou fotografii ale moc stojíme. Přicházíme k hlavnímu vstupu a nesměle nahlížíme dovnitř. A pak se stane něco neuvěřitelného! Do mešity mohou jen muslimové, popř. lidé, kteří mají zvláštní povolení. Náš klavírista Vartan osloví arabsky službu u vchodu. Nerozumíme, jen vidíme, že první formální hovor se stává přátelštějším a přátelštějším a jeho výsledkem je neskutečné. Všichni můžeme do mešity, máme na to půl hodiny než začne mše. Naše zkušenosti z Ománu se hodí. Paní zástupkyně Hana Musílková si ale dle zdejšího zvyku musí obléci tradiční oděv – hidžáb, ten je možné zdarma zapůjčit. Bosí vstupujeme do míst, která jsou vyhrazena muslimům. Ohromná modlitebna je monumentální! Modrá kopule sahá do výšky 48 metrů. Netušili jsme, že základní kámen byl položen teprve nedávno, až v roce 2002.

Ptáme se pana klavíristy, jak může vedle sebe stát v takové blízkosti mešita a křesťanský kostel sv. Jiří. Muslimové si prý zakládali na tom, že jejich svatostánek je vyšší, ale křesťané se nedali. Na střechu připevnili vysoký kříž a tak je jejich kostel dodnes o něco vyšší.

„A jsou zase o krok vpředu,“ řehní se kluci.

Vartanova diplomacie je bezbřehá. Díky jemu se nám dostane privátní prohlídky i kostela sv. Jiří. Nádherně vyzdobený kostel si také užil své. Během občanské války se propadl celý strop. Za velkého úsilí ho křesťané znovu vystavěli a protože měli strach, že by vzácný obraz sv. Jiří muslimové zničili, velmi dobře ho v Bejrútu schovali. Vlhké sklepení nebylo ale pro obraz příznivé a proto velmi složitou cestou putovalo dílo do Francie, kde přečkalo až do konce války. Když už se zdálo, že kostel má to nejhorší za sebou, přišel ten zničující výbuch skladů s amoniakem, který zničil vitrážová okna, historické dveře a střechu. V kostele se vůbec nikdy fotit nesmí, ale protože chlapecký zpěv do kostelů historicky patří, dostaneme další výjimku 😊

V blízkosti majáku usedáme do jedné z nejvyhlášenějších restaurací v Bejrútu. Pravda, je tu trochu draho.

„Co není dneska drahý,“ zhodnotí kluci. Restaurace má podobný status jako když si sednete  v Praze u Novotného lávky s výhledem na Hradčany. Obědváme a kocháme se nádherným pohledem na moře. Lehoučce pofukuje, dýcháme mořský vzduch a dopřáváme si místní speciality.

Libanonská kuchyně je vyhlášená a my se o tom každý den přesvědčujeme. Najdete zde všechny druhy masa (dle průzkumu je v Boni pueri nejvíce masožravců 😊), ale i hodně zeleniny. Vše je dokonale čerstvé, rajče chutná jako rajče, okurka jako okurka.

Po obědě si starší kluci a vedení sboru dopřejí kávu. Nosí ji v džezvách a je velmi silná. Mladší kluci zase s nadšením objeví zmrzlináře, takže neúnavně objednávají. Závěr oběda je opravdu dokonalý.

Přijde nás pozdravit i sám majitel restaurace a my ztrácíme už počáteční ostych.

„Šukran, šukran,“ zdvořile děkujeme. Pochopili jsme – Libanon je zemí vřelosti.

„Moc si neumím představit, že bych si v Hradci plácnul s majitelem restaurace a ještě se s ním objal na důkaz vděčnosti,“ říká Vojta.

Vartan nám vysvětluje, že v Čechách jsme příliš rezervovaní, že tady je běžné si hodně děkovat a projevovat úctu a radost.  Byly připraveny i obědy pro naše řidiče, kteří ale do restaurace nešli. Zůstávali v autobusu, neboť jsme tam nechali všechny věci na koncert a čekali na nás. Když se to dozvěděl majitel restaurace, obratem poslal číšníka, aby jim oběd donesl.

Než se vydáme na Americkou univerzitu, zažijeme ještě jeden dokonalý cestovní zážitek. Jsou jimi Rouche skály v moři, tzv. Holubí skály, bílé, trčící z moře, pod jednou lze proplout. Co vám budeme povídat, to se musí vidět!  Oblíbená věta z mnoha turné, když je něco opravdu top: „Foť to, toč to!“ jede na plné obrátky.

Večer nás čeká další prestižní koncert našeho turné. Koncertovat budeme na Americké univerzitě. Je to škola s vysokou prestiží a studují tu jak Arabové, tak Evropané. Absolutorium této univerzity otevírá dveře po celém světě. Náš klavírista Vartan Agopian se vlastně touto formou vrací domů, do míst, kde odehrál více než 200 koncertů. Má tu i své přátele a velmi si ho tu váží.

Univerzita leží na břehu moře a je to ohromný komplex budov. Studují tu lékaři, právníci, technici, učitelé i muzikanti – samozřejmě. Leží v nádherném parku s květinami. Zapadá slunce a objevují se před námi krásné scenérie.

„To jsou ty panoramata,“ usmíváme se s nadsázkou.

„Pánové, jste na akademické půdě,“ krotí ostatní tenoři.

Pro rodiče těch nejmladších chlapců signál, aby začali šetřit – svoji studijní kariéru chtějí kluci zakončit právě na Americké univerzitě v Bejrútu!

S velkou úctou se zdravíme opět s velvyslancem ČR v Libanonu panem Jiřím Doleželem, který si po včerejšku nenechal ujít náš koncert ani dnes. Má s sebou svoji milou ženu a dcerku. V koncertním sále sedí také rakouský velvyslanec, ředitel jedné z nejprestižnějších škol v Bejrútu a členové akademické obce. Cítíme velkou zodpovědnost, ale zároveň cítíme, že v podobě rodiny českého velvyslance máme za sebou i trochu jistoty našeho domova. Koncert řídí skvěle pan dirigent Marek Štilec.

Publikum je nadšené a velmi vzdělané. Zná pochopitelně české klasiky a zejména skladby Antonína Dvořáka ocení. S velkým zájmem vnímají také české lidové písně a líbí se jim choreografie v krojích. V poslední části už připomíná náš koncert vystoupení světových hvězd.  Publikum si koncert doslova užívá a americké melodie je zvedají ze sedadel. Vejvodovu Škoda lásky – Roll out the Barrel, písničku, která prý pomohla vyhrát válku, už zpívají s námi úplně všichni. Největší překvapení  máme připraveno na závěr – zpíváme známou libanonskou skladbu a to už sál bouří nadšením. Ještě dlouho po koncertě přijímá dirigent Marek Štilec, klavírista Vartan Agopian a pan ředitel Pavel Horák gratulace.  Vedení Univerzity nás zve na vynikající večeři.

Máme další pozvání! A už dnes víme, že se do Libanonu,  do země, kterou jsme vůbec neznali, ale která nás nadchla, moc rádi vrátíme.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Bejrút 14. 6. 2023

Milí rodiče a přátelé Boni pueri,

ranní výhled z našich domků je den ode dne více okouzlující. I ti největší tvrďáci, pro které není východ slunce žádná kovbojka, jihnou. Krátce po libanonské snídani, které vévodí zelenina, výborný sýr, chutné máslo, které připomíná naše pomazánkové a nezbytná vajíčka, se vydáváme na The Lebanese American University – Libanonskou americkou univerzitu, která leží pouhý půlkilometr od Středozemního moře.

Dobrodružná cesta našimi busy nabrala ještě vyšší grády než včera.

„To by bylo sebranejch bodů u nás,“ komentují kluci z prvního kvarteta a fascinovaně sledují provoz, kde platí přednost pro odvážné. Pokud váháš, vytroubí tě a nebo jednoduše předjedou, běžně i zprava, chvílemi ztrácíme pojem o tom, kolik je kde pruhů, prostě, kdo maže, ten jede 😊 Skútry s dětmi na nádrži bez helmy a tradiční rikši to neváhají valit i v protisměru. Výjimkou nejsou ani pasažéři na otevřených korbách, nakonec se ale všichni překvapivě vejdeme, zařadíme a dokonce i zaparkujeme! Sledujeme výškové domy, obchodní centra a hotely. Náš kameraman Lukáš už má pevné sedadlo vedle řidiče, nalepené na předním skle. Je to profík, chce ty nejlepší záběry 😊a neváhá pro ně mnoho obětovat.

Kluci nespustí oči z výškových budov a činžovních domů. Pro nás je to opravdu jiný svět a jsme nadšeni, že můžeme být na týden jeho součástí, poznat jinou kulturu a snad i pochopit, proč tu stojí domy, které tu zůstaly ještě vybombardované po válce, chudší čtvrť a vedle luxusní bytový komplex a hotely plné květin a mramoru. Libanon trápí superinflace. Je to hrdý národ, který chce opět vybudovat Bejrút do prosperujícího a moderního města a postupně tak činí.

„To, co v životě zažijete a co ve světě poznáte, je pro vás cenné,“ říká pan ředitel klukům.

„Můžete sem jet na dovolenou, ubytovat se s krásném mořském komplexu, možná si můžete udělat čárku, že jste tu byli. Ale to, co zažíváte vy, se s tím srovnat nedá. Vy tu zemi skutečně poznáváte, koncertujete tu, hovoříte s místními lidmi, spolupracujete s nimi, sledujete je, jak pracují, o co usilují. Můžete nahlédnout i do jejich soukromí. To je deviza, která skutečně něco platí,“ dodal.

Projíždíme kolem přístavu, kterým otřásl v roce 2020 ohromný výbuch. Sklady amoniaku explodovaly nedaleko od hustě obydlené části Bejrútu. Zkázy byly srovnatelné se silným zemětřesením. Sledujeme torza silážních věží a v celém autobusu je ticho. V té chvíli si uvědomíte, že na jednu zemi je toho příliš. K ekonomické krizi a složitému politickému systému se přidala ještě tato katastrofa.

Je obdivuhodné, jak vše s účastí vnímají i mladší kluci. Asi proto, že lidé, se kterými se tu setkáváme, se k nám chovají moc hezky a vstřícně. Jeden z falzetistů to shrnul:

„Kdyby to aspoň přineslo naději, že se o tuhle krásnou zemi začne svět více zajímat, bylo by to dobře. To bych jí přál.“

Na Libanonské americké univerzitě nás dnes čeká devadesátiminutový tříčásťový koncert. Kontrolujeme poslední věci. Štěstí, že již včera dva sopranisté zjistili, že bílé podkolenky se do Bejrútu nepodívají, neboť leží zřejmě doma na gauči či na žehlicím prkně. Prozíravé maminky, které vybavily kluky dvěma páry! Platí heslo, které znají dědečkové chlapců – Voják se stará, voják má 😊. Zkrátka – na dnešní koncert nikomu nic nechybí!

Vstupujeme na půdu Libanonské americké univerzity. Je to nádherný kampus a přestože je u nás zkouškové období, tady se to studenty jen hemží. Náš koncert se bude konat ve fakultní aule.

V sále máme významné hosty. Nejen, že je přítomen sám prezident Univerzity, ale je nám velkou ctí přivítat se i s naším velvyslancem panem Jiřím Doleželem, jeho moc milou paní a jejich malou dcerkou. Na podiu jsou vystaveny i dvě státní vlajky – libanonská a česká. Cítíme, že nám pořadatelé chtěli udělat radost a to se jim skutečně povedlo.

Publikum je báječné, pozorné a poučené. Zpíváme náš klasický repertoár a dočkáme se nadšeného potlesku. Ve folklorní části už sál doslova vře, posluchačům se česká lidová muzika s choreografií moc líbí. Nejmladší kluci vzbuzují mateřské emoce, ale nejvíc v kurzu jsou tentokrát tenoři a basisté. Část publika totiž tvoří krásné studentky a tak to jiskří na obou stranách 😊 Při Broadwayských melodiích už potlesk nebral konce a sál bouří výkřiky bravo. Užíváme si ovace ve stoje, posluchači nás z podia nechtějí pustit. Pan dirigent Marek Štilec, který koncert řídil, gratuluje klavíristovi Vartanu Agopianovi, který zároveň řídí svůj libanonský tým. Je pro toto turné nejen klavíristou, ale i skvělým koncertním manažerem. Umí 7 jazyků a plynule přechází z arabštiny do angličtiny, z arménštiny do francouzštiny apod. Dle českého přísloví „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ bychom museli Vartana několikrát naklonovat 😊

Prezident Univerzity (u nás rektor) děkuje všem našim klukům. Říká, že jakmile mu paní doktorka, která si s námi zazpívala skladbu Pie Jesu a Ave Maria, řekla, že má projekt s českým sborem a ještě k tomu chlapeckým, neváhal ani minutu a kývl na něj.

Náš pan velvyslanec našel pro nás jen superlativy. Dokonce s námi i krátce na univerzitě poobědval.

„Kultura spojuje národy a vy jste dnes dokázali opravdu velkou věc. Libanon je silná země, je krásná se všemi svými projevy. Pokud budu moci i budoucnu být jakkoli nápomocen, udělám to velmi rád. Dnes jste skvěle prodali krásnou muziku. Jsem za to moc rád a obdivuji celý váš tým, úžasnou disciplínu a kultivovanost. Pro vzájemné vztahy obou zemí jste i dnešním koncertem mnoho udělali, “ řekl český velvyslanec v Libanonu, který v minulosti působil i na diplomatických postech v Kosovu, Bruselu, Tunisku či Kongu.

Venku je krásných 27 stupňů a ze studia, kam jsme krátce po obědě dorazili, zní vánoční písně. Natáčíme totiž nový vánoční klip s Carlou, ale podrobnosti zatím musíme tajit.

Zítra nás čeká nový libanonský den. A na závěr hláška z filmu Na samotě u lesa, která tu letí a dokonale vystihuje atmosféru u nás:

Marek Štilec: Víte, co je tu nejkrásnější?
Vartan Agopian: Ty rána, viď?
Marek Štilec: Ty taky, Vartane. Ale ty večery. To my si lehneme a jenom posloucháme, jak tady z toho rybníčku kuňkají žáby. Víte, jinde ty žáby, tak nepříjemně kvákaj. Ale tady dělají jenom uu… uu…

A tak „Díky za každé dobré ráno, přátelé!“

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Bejrút, 13. 6. 2023

Milí rodiče, prarodiče a všichni naši dobří přátelé,

do pravého poledne se nehnul v našich domečcích v části Monteverdi ani lísteček, všichni kluci tvrdě spali, i ještěrky měly půlnoc. Několik minut poté však už začalo být živo.  V prostorné jídelně na nás čekal výborný oběd. A protože celé turné připravil se svým týmem náš klavírista a kamarád Vartan Agopian, který má arménské předky, nemohl být oběd jiný, než arménský.

Během dnešního náročného dne jsme se přesvědčili, že Vartan je nejen skvělý muzikant, ale taky velmi schopný manažer. S velkou důvěrou jsme se vydali pod jeho vedením do země, která leží přímo na pobřeží Středozemního moře pod Libanonskými horami. Žádný český sbor, a tím méně chlapecký, v této zemi nikdy nevystoupil. Jsme prvními sborovými průkopníky a musíme říct, že tato země, která spojuje mnoho kultur, byla tak těžce zkoušenou ve své historii, nás doslova nadchla. Nejcennější totiž, co má, jsou pohostinní, milí a velmi přátelští lidé.

Rozhodnutí, že budeme bydlet sice v Bejrútu, ale ne v hotelu v centru, nýbrž v krásném háji nad městem, bylo rozhodnutí par exellence. To jsme pochopili ve chvíli, kdy jsme se s unavenými autobusy do centra vydali. Zatímco náš pohádkový háj si nás hýčká, především astmatiky, krásným čerstvým vzduchem provoněným smůlou z pinií a vlhkým přímořským podnebím, v centru jede smog doslova bomby. Na domech jsou sice velmi často solární panely, ale ty nemají s myšlenkami čistého životního prostředí nic společného. Je to především nutnost, aby bylo dostatek elektrické energie. My ji máme k dispozici celý den, ale dozvídáme se, že to v Bejrútu taková samozřejmost opravdu není, často je k dispozici jen několik hodin denně.

Oblíbenou hlášku „Dýchej, dýchej, ať se ti roztáhne hrudní košíček“ zní proto jen v našem centru, které má ještě jednu výhodu, jsme v něm úplně sami.

Protože v Bejrútu je provoz skutečně ohromný, není možné, aby tam vyrazil třínápravový bus, na který jsme zvyklí. Proto okamžitě zapomínáme na naši dobrou „padesátsedmičku“ společnosti CAR-TOUR a dělíme se na dvě skupiny pro dva menší autobusy, které trochu připomínají ty naše zaoblené T706 RTO, které jezdily v 70. letech. Kluci nevěří, že se tam naštosujeme i s našimi velkými kufry, neboť zavazadlový prostor tyto stroje nemají. Během chvíle vyrážíme, řidič totiž bez problémů nacvakal zavazadla až po střechu na první sedačky. Bylo je třeba jen v ostrých zatáčkách trochu přidržovat, ale jinak to fungovalo skvěle 😊

„Kluci, pásy!“ 😊 Věta, která zní u nás kdykoli se má autobus hnout z místa. Náš pan ředitel Pavel Horák ji použil i teď, ale jeho pokyn jsme nemohli splnit, ani kdybychom chtěli 😊 Holt, jiný kraj, jiný mrav.

Míříme do nahrávacího studia vynikající libanonské „Lucie Bílé“. Jmenuje se Carla Chamoun, je velmi milá, půvabná a taky hlavně bezvadně zpívá. Z našich kluků byla nadšená a co jsme chtěli, jsme skutečně natočili. Kdybyste viděli vybavení studia, nestačili byste se divit! Carla se vítá s panem dirigentem Markem Štilcem, kterého zásadně oslovuje Maestro. Její manažer se zdraví s naším panem ředitelem Pavlem Horákem, který na nahrávání dohlíží a také s Vartanem, se kterým již nějakou dobu spolupracoval.

Manažer nemůže pochopit, že jsme profesionálně a v krátké době natočili muziku k našemu společnému projektu. Byl nadšený z kázně kluků. Představoval si prý totiž, že přijedou děti, které budou pořád jen křičet a běhat po studiu 😊 Nejvíce nás asi pobavila jeho věta: „Na toaletě bylo 40 chlapců a je perfektně čistá, to nechápu.“ Upřímně – my také moc ne, ale je pravda, že celé studio bylo vypulírované a jak je známo, prostředí vychovává 😊

Ze studia projíždíme opět dopravním mumrajem. Platí heslo, kdo je větší a hlavně odvážnější, jede. Mezi námi skútry, kola, chodci a především auta, když se nevejdete na ulici, jedete částečně po chodníku. NIKDO nebourá, nikdo neukazuje, příliš se netroubí. Projíždíme centrem a vidíme zde nejen luxusní hotely, ale třeba hned v jejich blízkosti nuzné domy. Snažíme se v tom všem vyznat. Z některých budov jsou opravdu jen trosky. Připomínáme si těžkou dobu občanské války, která začala v roce 1975 a která si vyžádala neuvěřitelných 150 000 lidských životů. Patnáct let nakonec nepřineslo vítězství žádné ze zúčastněných stran. Jen vyčerpání a utrpení všem. Válka Bejrút téměř zničila a od devadesátých let se vláda snaží ho znovu postavit. Pomalu se to daří. Do země se vrací vzájemná tolerance. To jsme si uvědomili ve chvíli, kdy jsme stáli před úřadem premiéra Libanonské republiky. Prezident je křesťan, premiér sunnita a předseda parlamentu ší’ita. A funguje to!

Abyste se ale mohli dostat do blízkosti sídla premiéra, musíte mít zvláštní povolení. Je neuvěřitelné, že i to se Vartanovi Agopianovi povedlo. Zaručila se za nás dokonce významná paní doktorka, která působí na Americké univerzitě. Vojákům se to moc nezdá, ale jako všude, máme papír a tím i povolení. Rádi – neradi zvedají závoru a pouštějí nás do světa velké politiky. Před sídlem vlády stojí socha v nadživotní velikosti – je to první premiér, který se ujal vlády po ukončení občanské války. Byl velmi progresivní a moderní a pro svoji zemi mnoho udělal. Letmo si uděláme fotografii, vládní budovy jsou totiž přísně střeženy a fotit se nesmějí.

Vojáci se nedůvěřivě dívají i na dalšího člena našeho turné. Je jím výborný a zkušený kameraman a režisér Lukáš Kratochvíl. Ten si ale skvěle poradil a díky jemu, věříme, nás čeká zajímavý a dobrodružný dokument z tohoto turné, který pro vás připravuje.

Naproti stojí krásný evangelický kostel, ve kterém nás vítá již zmíněná paní doktorka. Učí na Americké univerzitě muziku a zkouší s námi na zítřejší koncert, kde vystoupí v sopránových sólech. Je velmi milá. Zve nás všechny dokonce na večeři na Teologickou fakultu. Takže mapujeme i vysoké školství.

„Když mi bylo 18 let,“ říká Vartan, který se v Libanonu narodil, „chtěl jsem se už osamostatnit. Studoval jsem a na kolejích této fakulty jsem také bydlel. Podívejte, tamhle, ve 4. patře.“

Fakulta je moderní a výborně vybavená. A navíc – kdy se vám stane, že byste večeřeli na akademické půdě! Vartan nám vypráví, že v Libanonu si rodiče vzdělání velmi váží a chtějí ho svým dětem dopřát co nejlepší. Dobře váží možnosti a limity svých dětí a pokud vidí, že tam studijní potenciál je, neváhají se sami uskromnit až do aleluja. Vědí, že vzdělání přinese člověku lepší život. Ti, jimž rodiče studium i za cenu velkých obětí umožňují, studují poctivě, aby ukázali, že si podpory váží. Rodiny zde drží hodně pohromadě.

Chtěli jsme si ještě večer zazpívat a „ukázat si cestu hájem“ (piniovým, dodávají kluci). Síly nám už ale nezbyly. V této chvíli už všichni chlapci spí 3200 kilometrů daleko od svých domovů. Tolik toho dnes zažili.

„Nelituji žádného dne, kdy jsme byli na cestách“ řekl slavný cestovatel Miroslav Zikmund, k jehož dokumentu Boni pueri před lety natočili muziku.

Ani my nelitujeme. Je to tak obohacující a zároveň dobrodružné! Kdybyste tu s námi byli jen na chvíli, dáte nám za pravdu. Ještě před nedávnem by si nikdo z nás nepomyslel, že budeme koncertovat v Libanonu, v zemi, která byla pro nás vzdálená kulturou a prakticky nic jsme o ní, kromě několika útržkovitých televizních zpráv, nevěděli. Dnes stojíme na půdě města, které má bohatou historii. Přes pět tisíc let!  Pokud tu zanecháme pevnou českou stopu, nemůžeme chtít víc.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Bejrút 12. 6. 2023

Milí rodiče, prarodiče, přátelé Boni pueri a naši milí fanoušci,

už první cestovní den byl plný zážitků, jak na půdě evropské, tak arabské. Vedení sboru se rozhodlo, že se přece jen vyzkoušíme „čeknout“ bez front, tedy samostatně. Trochu to připomíná samoobslužnou pokladnu v Kauflandu, obsluha jednoduchá. Snažíme se zapomenout na turné po Číně, kdy se o to pokusil náš klavírista Robert, kterému pak odjel kufr neznámo kam a několik dní bloudil po Asii, než k němu zase našel cestu.

Tentokrát si elektronický systém opět vybral svou daň a to v případě našeho produkčního Kamila. Jeho kufr sice pás zaznamenal, tvářil se, že je odbaven, ale nikam se zavazadlo neposunulo.

„Asi je to nějaký rozbitý,“ zní z úst kluků, ale nikdo se nesměje. Pán, který má na starosti tento typ odbavení, také kroutí hlavou a neví. Kamil má kufr, který už má být na cestě do podpalubí A321, kufr má Kamila, a nikdo není rád. Všechno nakonec dobře dopadne, ujme se nás milá a půvabná slečna, která kufr odbaví ještě jednou.

Během letu do Frankfurtu si užíváme krásného počasí. Nevěřili byste, jak je ta naše Česká republika z výšky malebná. Na německém území přistáváme hladce a nastává běh letištěm, které opravdu není malé. Na přestup mnoho času nezbývá, zvlášť když jeden „borec“ zapomene v letadle šedou mikinu. Když už stojíme všichni konečně u brány, posouvají nám let o půl hodiny. Ti, kteří sotva popadají dech, dodýchají 😊 (rozuměj zklidní se jim tep i dech).

Další 4 hodiny trávíme opět ve vzduchu. Když se pod námi objeví moře a noční Bejrút, je to neskutečná podívaná. Přestože jsou tři hodiny ráno, kluci jsou nalepeni na okýnkách a sledují tu nádheru. Chvílemi se dokonce zdá, že přistáváme na mořskou hladinu.

Všichni se shledáváme se svými kufry, nechybí ani jeden, všechno je „In Ordnung“ 😊.  Ještě za noci odjíždíme nad hlavní město Libanonu. Když přijíždíme do nádherného piniového háje s  krásnými domečky a kostelíkem, svítá. Připadáme si jako v pohádce s porovnáním s centrem Bejrútu. Snídáme a padáme do postelí. Před námi je dlouhý den a věříme, že i spousta nezapomenutelných dobrodružství. To, co ke klukovské partě neodmyslitelně patří.

Držte nám pěsti a myslete na nás!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Libanon, Praha – Frankfurt – Bejrút, 11. – 12. 6. 2023

Za malou chvíli vzlétne letadlo společnosti Lufthansa z pražského letiště Václava Havla s pětatřicítkou kluků z Boni pueri na palubě. Tentokrát míří do hlavního města Libanonu – Bejrútu  Během měsíce je to již druhé zahraniční turné do arabského světa! Moc se všichni těšíme na dobrodružnou cestu a šest krásných koncertů. Držte nám pěsti a myslete na nás.

Praha, Letiště Václava Havla 11. 6. 2023