Odpočítáváme hodiny do koncertu! Poprvé v historii se Boni pueri vydali do arabského světa, poprvé do Sultanátu Omán. Velký sen může dojít dnes večer naplnění! Čtyřicítka kluků odzpívá koncert ve slavní Royal Opera House, v monumentálním kulturním centru, které nechal postavit sultán Kábús. Tříletá příprava, měsíce náročných osobních jednání, vyjednávání, korespondence, zkoušek, hlasovek, základů arabské konverzace a generálek je u konce.
Naši řidiči (jezdíme dvěma autobusy) jsou vždy před hotelem nachystáni na minutu přesně. Bezpečnostní rámy a kontrola u vchodu jsou přátelské, přestože vojáci jsou ozbrojeni, za ty tři dny jsme si na sebe navzájem zvykli. Všichni se na nás mile usmívají. Mimochodem, to je jedna z věcí, se kterou se zde po celé turné setkáváme. O Sultanátu Omán se říká, že je to země milých, pohostinných a komunikativních lidí a my jsme se o tom mohli na vlastní kůži přesvědčit. Ať již při příchodu do hotelové restaurace, v lobby baru, u pokojských (zde tuto činnost vykonávají muži a nutno dodat, že uklízeli perfektně), recepčních, ale i u hráčů orchestru a managementu Opery.
Před koncertem přichází kluky pozdravit dirigent a varhaník Wayne Marshall, který se shání po technikovi, neboť ho zlobí obří obrazovka v jeho šatně.
„Chci se podívat, jak Boni pueri na koncertě zazpívají, ale už jsem je slyšel, jsou výborní,“ říká.
Slunce zapadá a k Opeře přicházejí první posluchači. Zajímavostí je, že muži a ženy mají vlastní frontu. Zatímco u nás chodí lidé do Opery či Národního divadla většinou v páru, zde nejsou výjimkou skupinky mladých mužů, kteří na koncert vyrazili bez žen. Všichni muži mají pochopitelně na hlavě turbany. Jdeme se ještě služebním vchodem nadýchnout čerstvého vzduchu (teplota večer příjemných 38 stupňů 😊), neboť klimatizace v šatnách nás pomalu přesouvá do severních států.
V té samé chvíli přijíždějí majáčky, vojenská doprovodná vozidla a za nimi luxusní limuzíny. Z nich vystupují členové královského dvora, dámy i pánové oblečeni v tradičním oděvu s vysoce zdobnými prvky. Řidiči v klasické bílé s čepičkou, v žabkách, otevírají dveře a parkují na vyhrazených místech.
Vedle paní zástupkyně usedá v přízemí na sedadlo místní posluchač. Ptá se, odkud přicestovala a když se dozví, že z České republiky a ještě k tomu patří k Boni pueri, na které dnes večer přišel, nadšeně reaguje. Zná Prahu, sám je muzikant a hraje se symfoniky.
„Ten orchestr, který hraje po Boni pueri, je ale také velmi, velmi dobrý, stejně jako chlapci,“ ujišťuje.
Pohled na zaplněný sál je úchvatný! Boni pueri si přišli poslechnout jak ománští posluchači, tak mnoho lidí z Evropy, Ameriky i Asie. V publiku byly i rodiny pilotů z České republiky a podnikatelů, kteří jezdí do Muscatu za obchodem.
Zní první tóny díla W. A. Mozarta a my vstupujeme ve zlatých krojích na pódium. Sál po jednotlivých skladbách nadšeně aplauduje. Moc se líbí klasická hudba i lidové písně. Pan dirigent Marek Štilec řídí sbor jistě a kluci zpívají skvěle! Krásný pohled je na naše nejmladší desetileté kluky Vojtu, Patrika, Namiho a Tadeáše, kteří si vzali všechny dirigentovy pokyny k srdci, nespustí z něj oči, zpívají jako o život. Stávají se miláčky publika. Na varhany, které mají téměř 4000 píšťal doprovází zkušeně pan Robert Fuchs za asistence pana Vartana Agopiana.
„Bylo to tak nádherné, fantastické, po mnoha letech tu slyšet českou muziku a ještě v tak úžasném provedení. Všichni jsme velmi dojatí. Je to ta nejlepší prezentace České republiky, poděkujte, prosím, za nás všem klukům,“ slova půvabné dámy, manželky jednoho z českých pilotů nám udělala radost.
Velkého poděkování a slova obdivu se nám dostalo také od ředitele Royal Opery House i dirigenta místní filharmonie.
Věříme, že i královský dvůr byl s naším výkonem spokojen.
Goin Home je skladbou, která dojímá většinu posluchačů. Je v ní geniálně zaznamenána fascinace velkým světem i silná touha po domově. Dvořák ji napsal při svém pobytu v Americe a úspěšnou premiéru měla v Carnegie Hall v roce 1893. I my jsme tady byli doslova „omámeni“ velkým světem a zároveň jsme si na koncertě připomněli zemi, která je naším domovem a kam se po turné moc rádi vracíme. Vidíte, ani po 130 letech se nic nemění.
Když už si myslíme, že více slz dojetí být nemůže, zpíváme v arabštině poslední skladbu Ja lura. Sál úplně ztichne a po prvních tónech se ženy v hidžábech objímají a muži se usmívají a zpívají také. Přivezli jsme jim jejich píseň jako poděkování za pohostinnost a milé přijetí, kterého se nám v této krásné arabské zemi denně dostávalo.
Vracíme se domů, tam, kam se jistě každý člověk vrací nejraději. Co na tom, že nám chybí 10 kufrů, které ještě teď tráví dovolenou v Doha 😊 My totiž to nejcennější vozíme s sebou. Lásku k dobré muzice, kamarádství, touhu něco dokázat a co nejlépe reprezentovat Českou republiku ve světě.
Děkujeme všem, kteří se na turné podíleli. Především panu řediteli Pavlu Horákovi, který po celé tři roky s vedením Opery jednal, panu dirigentovi Marku Štilcovi, varhaníkům Robertu Fuchsovi a Vartanu Agopianovi, bez jehož pomoci a znalosti místního prostředí a jazyka bychom se těžko obešli, produkčnímu Kamilu Kubicovi (právě dnes slaví své 25. narozeniny a 21 let působení v Boni pueri) a zástupkyni ředitele Haně Musílkové, která mj. pro vás zpravodajství po celou dobu připravovala.
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 13. a 14. 5. 2023, Muscat (Sultanát Omán) – Praha (Česká repubika)
Na palubě letadla do Dauhá s námi cestovala část výpravy olympionika Lukáše Krpálka. V hlavním městě Kataru se totiž ve stejné době jako naše turné koná mistrovství světa v judu. Český judista už má souboj za sebou, odváží si stříbrnou medaili a my věříme, že se s vavříny vrátí i koncertní sestava Boni pueri!
Tady se ale na rozdíl od sportu nehraje o medaile ani nesoutěží, Boni pueri jsou zařazeni do večera varhanní hudby a v jedné části se potkají i Royal Oman Symphony Orchestra, jejíž zkoušku jsme také sledovali. Nadchnul nás vynikající varhaník a také dirigent Wayne Marshall, vysoký urostlý muž s laskavýma očima, který klukům poděkoval a moc je chválil. My ale ještě nechvalme dne před večerem, dnes nás čeká důležitý, jeden z nejhlavnějších koncertů sezóny!
Labyrint chodeb v zákulisí ROH je nekonečný (prosíme ročníky narozené před sametovou revolucí, aby omylem nezaměnili tuto zkratku, tady se kolekce rozhodně nevydávají 😊). Ománci to ale mají skvěle vychytáno. Stačí, když budete sledovat pruh na zdi příslušné barvy a podle něho půjdete. Nemůžete se ztratit a dorazíte do cíle. Horší je to pak na ohromném pódiu, jehož jednotlivé části se různě přeskupují, uzavírají a otevírají a co bylo před hodinou, to už není a je něco úplně jiného.
U vchodu opět „letištní procedura“ a kdo by neměl kartičku schválenou nejvyšším managementem, dovnitř nemůže, protože povolení trvá několik dní. Kontroly provádějí ozbrojení vojáci. Opera totiž patří sultánovi. Jsou na nás moc milí, ale ve své práci důkladní.
Protože jsme měli dopolední i odpolední zkoušku, připravili pro nás pořadatelé oběd přímo v Opeře. Jídlo a ubytování – to je při našem turné vůbec kapitola sama pro sebe.
Počítáme, že se většina z nás vrací s minimálně se 3 kg nahoře. Nabídka je neskutečná. Mísy s masem, rýží, těstovinami, rybami, bramborami na všechny možné způsoby, s tradičním arabským kořením, bohatý salátový bar i jednotlivé druhy zeleniny samostatně, vynikající krémové polévky a samém závěru delikatesní dezerty, kde jak konstatovali kluci, není čokoláda 70%, ale jistě nejméně 95% 😊
Chlapci bydlí na dvoulůžkových pokojích, kde mají skvělý servis. Relaxovat chodíme do bazénu. Před koncertem už ale budeme jen sbírat síly a připravovat se na koncert, aby náš výkon byl co nejlepší.
Před naší generálkou si přichází sednout a poslechnout zkoušku do sálu všichni hráči symfonického orchestru, včetně hlavního dirigenta a celý managemet Opery včele s ředitelem Umberto Fannim. Ten hovoří s naším panem ředitelem, vzpomínají na své první setkání a zdraví se s dalšími členy vedení Boni pueri. Generálka je úspěšná! Všechny síly teď už musíme soustředit jen na zítřejší koncert!
Po zkoušce, kdy sluníčko ještě svítí, ale není již tak pichlavé a světlo je mnohem příjemnější, se jdeme projít kolem Opery, neboť zatím známe jen vstup postranním vchodem pro účinkující.
„To jste mi mohli říct, že je to pochoďák, vzali bychom si pohorky,“ vtipkují starší. Smějeme se, ale daleko od pravdy nejsou.
Komplex v centru města ve čtvrti Sahi Al-Qurm je rozsáhlý, jen 500 metrů od mořského břehu a postavila ho anglická firma, která měla zkušenosti již z mešity. Neodoláme a fotíme se u centrální části této monumentální stavby z kvádrů travertinu a vápence. Kdybychom vyrazili i do zahrad s fontánkami, zmákli bychom plochu osm tisíc metrů čtverečních.
Vracíme se v podvečer a jsme svědky zajímavého úkazu. Sluníčko svítí celý den a dlouho. Najednou se, jako mávnutím kouzelného proutku, rychle setmí. Je to opravdu jen okamžik, žádný plynulý přechod. Pro fotografie musíte vystihnout tu správnou, ale velmi krátkou chvíli. Za týden jsme již nějaké zkušenosti nasbírali.
Jsme moc rádi, že si odvážíme i krásné obrázky, které nám budou připomínat naše historicky první turné do arabského světa. Při koncertě v Royal Opera House je focení přísně zakázáno! Na místě je místní fotograf, jedině on má tu výsadu. Oficiální fotografie ze sálu i nahrávku později obdržíme. Respektujeme pravidla, není to pro nás nic nového. Stejně tak tomu bylo v Národním divadle v Pekingu nebo v St. Mary´s Cathedral v Tokyu.
Drže nám pěsti, ať naši kluci v Ománu zanechají jen ty nejlepší dojmy!
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 12. 5. 2023, Muscat, Royal Opera House
Jestli má Arabský poloostrov skutečnou kulturní raritu, pak je to bezesporu slavná Royal Opera House Muscat. Právě tady budeme mít v sobotu večer koncert a dnes nás čeká první velká náročná zkouška. Náročná proto, že na klavír, který naše koncerty běžně doprovází, se hrát nebude. Mají jich tu několik a nejlepších značek, ovšem prý tu na ně nikdo nehraje. Pořadatelé si výslovně přáli doprovod sboru s varhanami, další důležitou podmínkou je, že nesmějí zaznít církevní skladby. To v zemi, kde převládá islámské náboženství celkem chápeme, ale jak to udělat, abychom obě podmínky, navzájem se téměř vylučující, dodrželi. Oříšek nakonec pan ředitel Pavel Horák s dirigentem Markem Štilcem rozlouskli. Nikdo z nás ale nemá s obrovským prostorem zkušenost a také nevíme, jaké další požadavky od pořadatelů přijdou.
Odpočati a připraveni „na všechno“ vstupujeme do Royal Opera House. Probíhá kontrola zavazadel i krojů. Žádná voda s sebou, žádné mobilní telefony. Povoleny jsou jen notebooky a mobily pro vedení sboru, jejichž výrobní čísla a typy jsme již dávno před turné museli nahlásit. Všichni jsme opatřeni vizitkou s dobou expirace díky níž se můžeme po tomto kulturním gigantu pohybovat, ovšem je do vypršení platnosti.
Řeknete si, pojedu na dovolenou a do Opery si zajdu a taky sál uvidím. Znovu se vracíme ke slovům pana dirigenta Marka Štilce. Ano, to si turista zajít může, ale kdo z nich zažil, že vchází zadním služebním vchodem a sdílí luxusně vybavené šatny, ve kterých odpočívaly takové světové celebrity jako např. Placido Domingo, Andrea Bocelli, Renée Fleming, violoncellista Yo-Yo Ma, Anna Netrebko nebo muzikanti Londýnské královské filharmonie. Jejich vizitky před šatnami jsou nyní vyměněny za nápisy Boni pueri , Pavel Horák, director, Marek Štilec, conductor apod. Nakonec ani Jeho veličenstvo sultán nechodí hlavním vchodem, ale stejně jako my, postranním.
Všude je znát rukopis sultána Kábúse, kterého jsme sice osobně nepoznali, ale podle toho, co jsme měli možnost poznat, to byl skutečně osvícený monarcha. Mládí totiž strávil v Evropě a studoval na Královské vojenské akademii v Anglii. Promítla se sem jeho láska ke klasické hudbě a dílu L. van Beethovena.
Opera je impozantní! Všudypřítomné vzácné dřevo, každé sedadlo je potaženo sametem s motivem houslí a je vybaveno multimediálním systémem firmy Marconi s velkými displejem s informacemi a překladem zpívaného textu v arabštině, angličtině, popř. zde běží originál. Jednáme o tom, zda by bylo možné udělat z koncertu nějakou fotografii, neboť uvaděči v dlouhých bílých didashách velmi pečlivě hlídají, aby nikdo nepořídil ani jednu jedinou fotografii.
Na pódiu nás ohromní obrovské varhany. Mají čtyři tisíce pět set třicet dva píšťal. Celý tento mnohatunový kolos lze posouvat k forbíně, ale při našem koncertu to není možné. Na tento královský nástroj bude hrát Robert Fuchs za asistence Vartana Agopiana. Čeká nás velmi těžký úkol. Varhany jsou od sboru opravdu hodně daleko a musí se počítat s tím, že se zvuk ke klukům donese až později. Zatímco vteřina v běžném životě mnoho neznamená, tady by dokázala i pěkně zavařit. Sbor se nesmí posunout ani o kousek, varhaník sleduje v zrcátku dirigenta. Jde to dobře, kluci se musejí maximálně soustředit.
Klavírista a varhaník Robert vzpomíná na podobnou situaci v Tokyu, kdy měl k dispozici jen malé zrcátko a také byl od sboru vzdálen mnoho metrů. Vahrany v St. Patrick Cathedral v New Yorku měly píšťal ještě o 2000 víc. Přesto se cítíme naprosto výjimečně a přistupujeme ke zkoušce s velkou pokorou.
Stojíme na prknech, která opravdu znamenají svět a díváme se do sálu. Člověku by se lehce roztřásla kolena. Ze zadních řad k nám přistupuje muž, kterého zná celý hudební svět. Protože se budeme potkávat na jednom podiu, přišel si naši zkoušku poslechnout. Není to nikdo jiný, než sám velký Wayne Marshall, fantastický varhaník, klavírista a režisér. Zdraví se s naším panem ředitelem a přátelsky spolu hovoří.
Kolem jedné je první velká zkouška úspěšně za námi! Stihneme ještě několik momentek před budovou, která působí vskutku monumentálně. A považte, stavěla se pouhé čtyři roky! Zřejmě tu není třeba výběrových řízení 😊
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 11. 5. 2023, Royal Opera House Muscat
První vystoupení v Ománu máme úspěšně za sebou. Máme velkou radost, začali jsme výborně! Přijíždíme do Royal Opera House a po přísných bezpečnostních kontrolách, které si vůbec nezadají s kontrolami na letištích, vstupujeme do budovy, o které jsme tři roky snili.
Nemíříme ještě do hlavního sálu, ale do multifunkčního kongresového, kde nás čeká masterclass s dětmi z ománských škol. Jsou to výborní muzikanti, chlapci i dívky, takže ryze naše pánské obsazení je genderově vyváženo 😊
Přednášku vede pan dirigent Marek Štilec, na části se pak podílí pan ředitel Pavel Horák a klavírista Vartan Agopian. Za klavír usedá Robert Fuchs. Naši svatou čtveřici doplňuje produkční Kamil Kubica, který ale jako správný produkční pobíhá volně po celé Opeře, neboť kdo jiný má mít přístup všude, aby dokonale vše zajistil, připravil a kluci měli ten nejlepší servis?
Pořadatelé masterclassu si přejí od nás pouze 16 chlapců a přes to nejede vlak. Proto vybíráme 16 kluků podle pěveckých schopností, ale i zkušeností a barvy hlavu, neboť běžně v šestnácti SATB nezpíváme. Ostatní kluci zůstávají v hotelu s paní zástupkyní Hanou Musílkovou a vedoucími kvartet Jakubem a Šimonem. Mají přesný program a stejně jako jejich spoluzpěváci nevydechnou ani na chvíli. V jednotlivých fázích opakují repertoár hlavního sboru, postupně chodí na přezkoušení a své výsledky se snaží buď co nejvíce zlepšit, nebo aspoň udržet. Když se zkouší přesná výslovnost arabských skladeb, vede jednoznačně Tomáš, Pavel a Vojta. Chystáme, že to ještě zhodnotí klavírista Vartan, který umí perfektně arabsky a slyší i jemné nuance.
Naše šestnáctka mezitím v Opeře válí! V kongresovém sále se účastní přednášky a workshopu 30 ománských dětí, které byly vybrány z několika škol. Stejně jako dospělí, jsou i děti velmi přátelské a komunikativní. Tématem je Largo z Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka a poté společná arabská skladba Ja Lara Hubbuki, kterou si vybrali. Pan dirigent Marek vypráví a obětavě dovezl dokonce z Čech i celou partituru Novosvětské! Děti nadchla také ománská státní hymna v našem podání. Hlouček dívek krčící se u dveří se nehýbá, děvčata se zjevně ostýchají sednout k našim klukům. Když je přece jen jejich učitelé vyzvou, s drobným červenáním ve tváři se o to pokoušejí. Ománští kluci jsou v pohodě a rádi se kamarádí.
Učíme je rozezpívání, seznamujeme s životem a dílem Antonína Dvořáka a především pracujeme společně na dvou skladbách. Masterclass trvá tři hodiny, ale našim klukům se to zdá jako chvilka. Ománští školáci jsou neuvěřitelně disciplinovaní, chtějí se všechno naučit a vše pochopit. Ve chvíli, kdy je čas na cofee break, už plynně konverzujeme. Všechny děti hovoří pochopitelně arabsky, ale suverénně ovládají také angličtinu, kterou se učí od 1. třídy. Projevují velké nadšení z drobných dárků, které jsme jim přivezli a fotí se s nimi. Pořád nám děkují a na všechno se vyptávají.
Dozvídáme se, že v Ománu je základní a střední vzdělání bezplatné a především – bez povinné školní docházky! Průměrný obyvatel chodí do školy zhruba 14 let.
„To u nás bude víc,“ počítají kluci, kolik už mají za sebou. První stupeň je stejný jako u nás, proto Vojta, Patrik a Nami, mohou mít radost a víc neřeší. Zpěváci, kteří mají čerstvě v zádech přijímací zkoušky na střední školy, už vědí, že druhý stupeň tady trvá 6 let a ukončíte ho až v sedmnácti.
A co je opravdu zajímavé – zatímco v Čechách jsou muži – učitelé – vítáni a školy o ně hodně stojí, zde rozhodnou část učitelského sboru tvoří ženy a ministerstvo plánuje, že ženy školství úplně ovládnou!
„Jako všechno,“ dodá jeden kluk z tenoru a všechny nás rozesměje.
Druhou bombou je zjištění, že na univerzity ze střední školy míří jen 55% studentů! Ománci studují buď doma, nebo si často vybírají Spojené arabské emiráty, Kuvajt nebo Jordánsko. Nejvíc stojí o univerzity se Spojeném království nebo v USA.
Že to s českým vysokým školstvím nebude tak zlé, jsme zjistili při cestě z letiště. Víte, že náš řidič studoval Univerzitu v Olomouci a ptá se, zda ji známe 😊? Projevuje velké nadšení, když přitakáme, a ještě větší, když zjistí, že studentem „olomouckých práv“ je produkční Kamil. To už s námi hovoří jako krajan s krajanem 😊, máme privilegia a jen s nadsázkou čekáme, kdy je oba potkáme v tradičním arabském obleku s čepičkou v hotelovém lobby baru.
Vybaví se nám hláška z filmu o Básnících, ale nakonec se zdvořilostně nezeptáme:
„A vy nemáte v Muscatu Univerzitu?“
„Tož máme – a lepší!“
Jistě, že mají, v Muscatu působí Univerzita Sultána Kábúse a po tom všem, co jsme tu viděli a zažili, si raději nepředstavujeme, jak dobré mají studenti podmínky. Když tu někdo už vystuduje vysokou školu, je skutečně vzdělaný. Omán se svými skvělými výsledky řadí k Jižní Koreji nebo Singapuru.
Paní zástupkyni Hanku zajímá vzdělávání žen. Za ty roky v Boni pueri neřeší ani ženské principy ani ženskou otázku, ale zajímá ji to čistě profesně. Ostatně milého gentlemanského chování kluků i mužů si v Boni pueri užívá denně a ráda. 50% žen se vzdělává ve škole, je to pokrok, na kterém se podílel právě progresivní a moderní sultán Kábús. U zkoušek na VŠ jsou lepší ženy. Kluci, kteří budou studovat na Univerzitě Karlově, mají šanci podílet se na výzkumech s Ománci, univerzity totiž čile spolupracují.
Nebudete nám věřit, ale ačkoli nejsme ve škole, jsme za celý den totálně školně uškobrtaní. Někteří z nás seberou poslední síly a jsou shopovat do 1 minutu vzdáleného obchodu, někteří raději volí relaxaci a využijí hotelového bazénu s teplotou vody 31 stupňů.
Na recepci se klavírista Vartan nadšeně vítá s obsluhou hotelu. Pánové totiž právě zjistili, že jsou oba z Libanonu a jejich radost nezná mezí. Pro našeho pana klavíristu a odborného garanta pro arabský svět je to během dne již druhé takové setkání. Na masteclass byl jeden malý chlapeček, který byl také Libanonec!
Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze!
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 10. 5. 2023, Muscat, Royal Opera House
Příprava turné do Ománu zabrala dlouhé tři roky. Na tom by nebylo nic divného, stejně tak dlouho se připravují například zahraniční zájezdy České filharmonie. Po prvních úspěšných jednáních ve Vídni umírá na začátku roku 2020 v sultánském paláci Al Alam v Maskatu sultán Kábús bin Sajíd al Bu Sajíd ve věku nedožitých 80 let. Po britské královně Alžbětě II. a brunejském sultánovi Hassanalu Bolkiahovi byl třetím nejdéle panujícím monarchou světa. Jednání se na čas zastavují. Ománské úřady vyhlašují po smrti panovníka oficiální smutek. Vlajky visí v zemi 40 dní na půl žerdi. Rakev s ostatky zesnulého zabalená do ománské vlajky byla přepravena do Velké mešity sultána Kábuse v Maskatu, kde se k modlitbám připojují stovky lidí. Když se poté může pan ředitel Pavel Horák do Ománu vrátit, přichází celosvětová vlna covidu, která nás zase nějaký čas zdrží. Jakmile je to možné, jednání pana ředitele v Ománu a poté přímo v Royal Opera House pokračují.
A dnes stojíme na půdě této arabské země, využíváme volnějšího dne, abychom co nejvíce poznali, neboť od zítřka už nás čeká jen muzika a setkání s významnými hudebníky, mezi které patří mj. Vayne Marshall, fantastický varhaník, klavírista a režisér.
Plni dojmů z návštěvy mešity se vydáváme do přístavu ve Starém Muscatu. Zde kotví luxusní sultánova jachta Al Said. Měří více než 150 metrů a dokáže vyvinout rychlost 22 uzlů. Loď nechal postavit sultán nejen pro sebe, ale i pro své blízké. Nikdo jiný se na palubu nedostane. Obrázky z interiéru nejsou vůbec k mání, sultánova rodina si hlídá soukromí a tak obdivujeme jen exteriér, neboť jsme docela blízko. Proslýchá se, že je tam přes 20 apartmánů. Kajuta pro samotného sultána je vrcholem zdobnosti. Jen prý jeho šatna je z těch „chudších“, měří pouhých 40 metrů čtvereční. Náš průvodce dodává, že tam najdete i plně vybavenou nemocnici, jejíž součástí je i zubní oddělení.
„Jít k zubaři na jachtu? To nemusí být špatný, to by mne bavilo,“ uvažují malí kluci a na oplátku svými hláškami baví dospělé.
„Tam ti vyrvou zuby zlatýma kleštěma.“
Zajímá nás také tankování. Loď urazí na jeden zátah neskutečných 14 260 kilometrů. Jachta už byla na jaře loňského roku v prodeji. Přestože malí kluci nemají v kapse více než pár dolarů, cena je rozhodně zajímá. 500 milionů dolarů, no nekupte to, když je to tak laciný 😊
Venku přituhuje, teploměry ukazují 41 stupňů ve stínu. Nad sultánovým palácem vlaje ománská vlajka, to znamená, že sultán je přítomen v Muscatu. Kde ale přesně, nikdo prý neví. Současný sultán Hajtham bin Tárik je bratrancem svého předchůdce. Stejně jako on studoval na evropských prestižních univerzitách, absolvoval na Oxfordu a pracoval před jmenováním na pozici ministra kultury Sultanátu Omán. Je naším velkým štěstím, že má velice rád hudbu a rozumí jí.
Stojíme před jeho palácem a nikde živá duše. Je to pochopitelné, neboť všichni v tom horku užívají siesty. My ale jiný čas volit nemohli. Vládce náš, slunce naše jasné, obojí máme jako na dlani. Palác hlídají vojáci, kteří ale působí velmi nenápadně a v bohaté zeleni je téměř nezaznamenáte. Průvodce nás poučí: „Foťte, co chcete, jak se vám líbí, jen vojáky ne.“ Tomu docela rozumíme, setkali jsme se s tím i na turné v Americe nebo v Číně. Všude kolem jsou nádherné rozkvetlé keře a parky. Součástí paláce jsou i „úřednické kanceláře“, ale my máme pocit, že hledíme na další část paláce.
Rádi bychom udělali nějaké fotografie přímo před palácem, ale sluníčko nám pěkně zatápí. Na rozdíl od mešity na nádvoří podlahová klimatizace není zavedena.
S úlevou naskakujeme do klimatizovaného autobusu a těšíme se na slíbený trh s tradičními suvenýry, ale také s kořením, čaji, kávou, hidžáby apod. Starší kluci opakují mladším heslo: „Násob sedmdesáti. Měna je to tvrdá.“ 🙂 Na našich bankovkách je již vyobrazen nový sultán, jen na „50“ je ještě sultán Kábús.
„Asi už jim nezbyly peníze na vytištění,“ uvažuje Vojta. Ve směnárně se vážně podívá na svoji ruličku směněných rijádů a ptá se: „A jsou tady taky kovové mince?“. Je smutný, že žádné nedostal, chtěl si je schovat jako památku na své první zahraniční turné s Boni pueri.
Počítáme své kapesné z domova, které se nám v silné měně mění v opticky menší obnos.
Jsme upozorněni, abychom si dali velký pozor na bankovku s hodnotou „100“! Je to totiž papírek, který má nejnižší hodnotu, zhruba asi 6 korun! Naopak nevyšší hodnotu má bankovka „50“, která odpovídá našim 3 000 Kč. A pak se v tom vyznejte, to už je opravdu vyšší dívčí, zvlášť, když máte na prohlídku trhu 30 minut a chcete podělit nějakou maličkostí celou rodinu.
Jednotlivá kvarteta, která vedou Jakub, Šimon, Honza a Filip, spolkly během chvíle úzké muskatské historické uličky plné malých stánků a obchůdků. Milí rodiče, už teď vám můžeme prozradit, že se můžete těšit na různé čaje, kávu, maličké Aladinovy lampičky, vůně nebo světově proslulé kadidlo, které je tu v kurzu. Ty ještě šťastnější maminky mohou očekávat tradiční šátek, aby měly bez starostí, pokud by o dovolené navštívily mešitu. A tatínkové? Zapomeňte na tričko a kraťasy. Na léto budete mít od teď k dispozici dišdašu, tradiční bílý mužský oděv a ti úplně nejšťastnější z vás ho mohou doplnit o muzzar (rozuměj turban, pod který se vkládá nízký féz, aby držel tvar). No, nekupte to, když to bylo relativně levný 🙂
Po celém horkém dni chápeme, proč se ománský muž nikdy na veřejnosti neobjeví bez pokrývky hlavy. Své o tom ví i náš produkční Kamil, který teprve po zakoupení a osobním použití tradičního oděvu včetně zdobeného kummaru , dokázal ocenit jeho funkčnost, střih a materiál nevyjímaje 😊 (viz fotogalerie). Pozadu nezůstal ani klavírista Vartan a oba dokonale již zapadli mezi místní obyvatele.
Pan ředitel a dirigent zatím pořád ještě drží důsledně evropskou linku a připravují si raději přece jen svůj oblek a kravatu na masterclass v Royal Opera House, který celý vedeme. Někteří starší zpěváci by si rádi přivezli z Ománu speciální „žabky“ 😊 Kdo sázel na krásné ománské slečny, které jsou skutečně půvabné, je na omylu. Jde o jednoduché pantofle, kde je zvláštní očko pro palec.
Neskutečně bohatá večeře je již opravdu završením dnešního dne. Tolik jsme viděli a hodně poznali. Jak poznamenal pan dirigent na večerním setkání:
„Máte, kluci, velkou výhodu. Vy totiž na svých turné s Boni pueri v té zemi opravdu žijete, pracujete, vidíte, jak zde život běžně funguje. To nikdy v hotelových resortech na dovolených, ať jsou jakkoli čtyřhvězdičková, nemůžete zažít. Čeká vás velká práce, ale zároveň i prestižní vystoupení, které musí být perfektní. Musíte si správně rozložit síly, připravit se na koncert po všech stránkách. Jsme jeden tým. Zpíváme i za kluky, kteří se do sestavy zatím ještě nedostali, ale myslí na nás a fandí nám. Tak to má v dobrém týmu být.“
Pak už jen rychlá večerní porada vedení s vedoucími kvartet a kontrola oblečení na zítřejší masterclass. Zatímco v USA, Japonsku nebo v Jižní Koreji formu hudebních setkání známe, v Ománu zatím zkušenosti teprve sbíráme. Kluci jsou vystajlovaní, repertoár zkontrolován. Delegaci pro setkání vede Pavel Horák, který se v Royal Opera House setkává s hudebními manažery, se kterými turné před dlouhými měsíci začal připravovat.
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 9. 5. 2023, Starý Muscat
V cestopisných dokumentech vám prezentují Omán jako bezpečnou a mírumilovnou zemi, která vyniká svojí pohostinností – a mají pravdu! Je neuvěřitelné, jak mile a dokonale se o nás agentura stará. Nejčastější větou je zde „No problem“. Již včera na letiště pro nás přijel skvělý manažer z Opery a průvodce, který se o nás bude starat. Po první noci v Muscatu nás po snídani (mimochodem bohaté, dlouhé, plné ovoce, zeleniny, dobrého pití a teplých pokrmů) vyzvedává tak, že nechá přistavit autobus přímo před vstup do hotelu, téměř k samotnému „caruselu“, který vydává do víru velkoměsta jednoho našeho zpěváka za druhým. Kluci mají na sobě šedé dlouhé kalhoty a košili s dlouhým rukávem. Ano, čtete dobře, pojedeme přímo do mešity! Nikdo z nás není sice islámského vyznání, ale náš průvodce pojede s námi a provede nás všemi místními zvyklostmi.
Pro libanonského klavíristu arménského původu pana Vartana Agopiana, se kterým moc rádi spolupracujeme, je na arabském poloostrově vše přirozené. Vždyť tu strávil velkou část svého života. Cítíme se s ním mnohem jistěji. Přechází plynule z češtiny do angličtiny a arabštiny a při cestě autobusem žasneme nad jeho výkladem různých nářečí, které se liší zhruba tolik, jako když hovoří Pražák s Brňákem 😊 Během chvíle se v ománském hantecu ztrácíme, ale Vartan je ve svém živlu. Domluví s místními cokoli, včetně různých našich přání nebo výměny peněz v nejvýhodnějším kurzu.
Mešita sultána Kábúse je hlavní mešitou v Sultanátu Omán. Jediná žena v našem týmu musí mít zakryté kotníky, vlasy a celé paže. Doladíme outfit, při úpravě pomáhá ještě místní žena v hidžábu, a necháme se vést. Vše je ohromující! Rozlehlý palác s mnoha stavbami a devadesátimetrový minaret, jakoby z oka vypadl té z pohádky o Lotrandovi. Potlačíme v sobě touhu zavolat:
„Volejte sláva a tři dny se radujte!“
V našem případě „A pět dní se radujte!“ neboť hlavní galakoncert máme až v sobotu 😊
Bílá a krémová barva je všudypřítomná, symbolizuje čistotu a jednoduchost stylu. Paní zástupkyně obdivuje nádherné bohaté a zdravé keře, které kvetou pastelovými barvami, přestože je zde šílené vedro a sucho. Řeší se to prý bohatou automatickou spodní závlahou (nevidíte nikdy ani kousek zahradní hadice) a denně mnoho lidí pečuje o svůj květinový úsek. Nikdy se nesmí stát, že by nebyla práce odvedena precizně.
Vstupujeme do ženské modlitebny. Mladší kluci se zdráhají, mají starost, co by se stalo, kdyby vstoupili na posvátnou půdu, která jim není určena, ale nakonec se osmělí. Když zde neprobíhá bohoslužba, mohou do ní nahlédnout i muži. Boty odkládáme do připravených přihrádek a jdeme bosi.
„V ponožkách to klouže,“ stěžuje si jeden z kluků a má co dělat, aby smyk vyrovnal. Za chvíli jsme raději všichni naboso.
Na zemi nejlepší a nejdražší mramor, který ve venkovní teplotě 40 stupňů velmi příjemně hřeje. Ačkoli je modlitebna klimatizovaná na příjemnou teplotu, blahodárné teplo „od nohou“ spojené s mramorovou masáží, je prostě úžasné.
Po stěnách obdivujeme šedobílé a tmavě šedé vyřezávané kachle z mramoru, k nimž naše bývalé koncertní kalhoty skvěle ladí. Obrovský lustr, 14 metrů v průměru, skládající se z křišťálu Swarovski je druhým největším na celém světě. Náš patron trochu „flexí“, všechno je tu největší, nejkrásnější, nejluxusnější a nejdražší, ale my zjišťujeme, že to tak sice vypadá, ale ve skutečnosti je to ještě mnohem krásnější, luxusnější a dražší 😊
Jsme svědky zajímavé procedury. Průvodce nám ukazuje, co vše musí věřící muslim podstoupit, než se zúčastní modlitby. V prostorné místnosti, která připomíná lázně, je umístěna fontána. Vše opět ve vzácném mramoru. Z ní vedou po celém obvodu klasické vodovodní kohoutky, považte, bezdotykové, na čidlo. 1) věřící si řádně umyje a vypláchne ústa, 2) omyje si a vyčistí nos, 3) umyje si ruce až k loktům. Po celou dobu si počítá, aby každý úkon dělal dostatečně dlouhou dobu, něco jako chirurg před operací. Ve chvíli, kdy proceduru dokončí, je připraven a může se jít modlit. Pokud by se však dotkl mezitím ženy, popř. na ni jen pomyslil, musí začít v lázních znovu. Je to proto, aby před modlitbou byl muž naprosto čistý a čisté byly i jeho úmysly a myšlenky.
„To bychom byli u kohoutku pečený vařený,“ smějí se tenoři a basy a vzniká nová hláška, která bude provázet i v dalších modifikacích typu „tak zpátky do sprchy“ či „znova do koupelny“ celé naše turné 😊
Ománské slečny jsou totiž velmi půvabné, mají krásné oči, mile se na mladé muže usmívají a jak kluci dodávají, „mají i dobrou povahu“, což prý poznali i přes jejich zahalení.
Poznáváme místa, která jsou vyhrazena pouze mužům a kam žena nikdy nemá přístup. Pořád chodíme bosi. Nádvořím se dostáváme do nejkrásnější části celé mešity. Už když vstoupíte do hlavního modlitebního sálu, ohromí vás jeho zdobnost. Vejde se sem asi 6 000 věřících. Ručně dělaný koberec však na svých ploskách nohou neokusíme. Na bohaté ornamenty z 1,7 miliardy uzlů mohou jen věřící muslimové. Koberec, který váží 21 tun, je pro návštěvy mimo obřad pokryt neméně příjemným, a také prý velmi drahým, jednobarevným kobercem, ale ne zas tolik drahým, jakým je ten původní. „Náhradník“ se vždy sroluje a odklidí, aby se do mešity mohli podívat i hosté, kteří se zde modlit nebudou. Náš průvodce je skvělý a aby jeho výkladu rozuměli i mladší chlapci, doplňuje svá vyprávění o různé příměry a využívá tolik žádaných mezipředmětových vztahů. Vybízí také k otázkám a s radostí na ně odpovídá.
„V mešitě v Ománu se může vedle sebe modlit šíité, sunité i vyznavači dalších směrů, bez rozdílu, a nikdo na nikoho nesmí útočit jen proto, že je jiný. Proto v Ománu nejsou války. Pokud by to někdo nerespektoval a řekl, že vedle tohoto člověka se modlit nebude, skončí podle ománského práva ve vězení na doživotí,“ říká nám zajímavou informaci náš průvodce.
To je pro nás asi nejsilnější poselství, které jsme dnes slyšeli.
Upřímně – ani se nám nechce do bot 😊Sláma nám z nich sice nekouká, ale je vidět, že ománská země je bohatá a chůze po vyhřátém mramoru, který kupodivu nepálí, i když je na přímém slunci, je tak uklidňující! Můžeme prozradit, že na nádvoří je zabudována klimatizace v podlaze, která ji ochlazuje. V Ománu se zázrakům žádné meze nekladou.
Zítra nás čeká koncertní sál snů – Royal Opera House Muscat. Pan dirigent Marek Štilec promlouvá po večeři ke klukům a pro jistotu kontrolujeme vše, co musíme mít s sebou. Pan ředitel Pavel Horák chválí kluky, kteří si vzali všechna doporučení k srdci a vzorně se o nejmladší starají, aby byli na zítřek dokonale připraveni. Pěvecky nenecháváme nic náhodě. Než kluci zalehnou, jsou ve všech pokojích vyglančené boty, nachystané košile, společenské kalhoty, opasky a kravaty. Muscat se noří do tmy a rozsvěcují se budovy ve vládní čtvrti – pohled pro Bohy.
„Bůh ochraňuj naše veličenstvo Sultána
a lid naší země
ve vší cti a míru.“
Myslete na nás, ať je naše premiéra na tomto místě, kde ještě nikdy žádný český sbor nezpíval, úspěšná!
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 9. 5. 2023, Muscat
Chvíli po desáté dopoledne se letadlo společnosti Qatar Airways zvedá z pražské ranveje. Na palubě je čtyřicet kluků Českého chlapeckého sboru Boni pueri a jejich vedení – ředitel Boni pueri Pavel Horák, zástupkyně ředitele Hana Musílková, dirigent Marek Štilec, produkční Kamil Kubica a klavíristé Robert Fuchs a Vartan Agopian, který je zároveň naším odborným poradcem pro arabský svět. Naši delegaci doprovází i vzácný host, honorární konzul České republiky pro Sultanát Omán pan Ivo Vaněk.
Vstávali jsme opravdu hodně brzy, a tak se oproti dřívějším zámořským turné situace v letadle trochu mění. Místo toho, abychom nastoupili jako hlavní favorité počítačových her, které lze v těchto typech letounů hrát i napříč sedadlovým spektrem, většina z nás po uložení příručáku zalehne po startu do sedačky a buď přirozeně nebo se sluchátky v uších usíná.
Snad jen pár malých kluků, kteří se na let neskutečně těší, ještě vydrží a užívají si leteckého života minimálně do palubního oběda, a někteří i déle, neboť součástí letenky jsou i neomezené nápoje, mezi nimiž je i známá kofeinová coca cola.
Nad mraky je nádherně, slunce svítí na plné pecky a připadáme si jako v nebi. Jsme cca 11 000 km nad povrchem zemským. Pečují o nás dokonale krásné a upravené letušky, které zajímá, co zpíváme a kam letíme. Nejmladší kluci jsou naprosto nadšeni drobnými dárky, které dostávají jako pozornost podniku a cítí se výjimečně.
Největší starost mladších kluků jsou vždy pasy a letenky, které kontrolovali v letištní hale co dvě minuty. Což o to, když máte na příručáku kapsičku nahoře, stačí jen sáhnout a hmatem se ubezpečit. V opačném případě jste pak svědky, jak kluci položí kufr na zem, zahrabou rychlostí blesku a z mumraje, který v kufru již stačili vyrobit a vítězoslavně vyhrabou pas! A jde se dál. Jestli si myslíte, že tyto nejdůležitější dokumenty má u sebe po celou dobu produkční, jste na omylu. Jsme profi těleso a o pas se musí na letišti každý kluk starat sám. Úleva nastává teprve večer, kdy se doklady ukládají k vedoucím kvartet. Sopráni a alti to zvládají skvěle, dbají pečlivě pokynů vedení sboru i starších zpěváků. Nemají čas myslet na nic jiného a pořád se buď odbavují, nebo přesouvají na gate.
Největší dobrodružství nastává v Doha, kde hrdinou dne je jednoznačně náš produkční Kamil. Sopranistovi Pavlovi totiž teprve v neděli dopoledne vystavili letenku za nemocného chlapce s tím, že vydají pouze z Prahy do Doha a v Doha stačí, abychom si požádali na letišti u přepážky o další letenku do Muscatu, neboť je vše zarezervované a zaplacené. A tím začíná pohádka o Kohoutkovi a slepičce. Produkčního s Pavlem z avizované přepážky posílají do dalších kanceláří v jiné části haly. Tady to řešit nemohou a posílají naši dvojici zase dál, tentokrát opravdu hodně daleko, do další části haly v úplně jiném koutu letiště. Tady by letenku vystavili, ale nemají zrovna možnost zadat ji do systému, neboť byla rezervována od pořadatelů na poslední chvíli. Ostatní kluci, kteří již čekají na odbavení u gate už netrpělivě vyhlížejí a malují různé scénáře. Do odchodu k dalšímu odbavení na let do Muscatu zbývá posledních 5 minut. Tu se z výšin dlouhého eskalátoru jakoby zázrakem snáší pan produkční Kamil s Pavlem a mává na nás letenkou nad hlavou. Dobře to dopadlo!
„To byl můj nejdelší běh v životě,“ komentuje situaci produkční.
Úvahy malých kluků, že Pavel zůstane týden v Doha a pak ho po cestě zpět vyzvedneme, vzaly za své. Někteří prorokovali, že Kamil tam s Pavlem zůstane a přiletí za námi později. Omyl, vážení. Nic z toho se nekoná! Jsme tým, který má už něco za sebou, vždyť létáme do zámoří již více než dvě desetiletí. A tak jsme již zažili různé věci, jako pas, který v letadle při přestupu zůstal za síťkou u sedačky či po čtyřhodinovém přejezdu v Číně na sedadle autobusu.
Za náš příběh by se nemusela stydět ani hlavní redakce dramatických pořadů televize. Cesta z Doha do hlavního města Ománu, Muscatu, už byla proti tomu klidným večerním intermezzem. A zatímco nám bylo v Doha opravdu horko (skutečně i obrazně), v Muscatu je večerní teplota kolem 32 stupňů docela příjemná.
Jedeme na hotel ve večerních hodinách a připadáme si náhle jako v pohádce, zvlášť, když vjíždíme do vládni čtvrti. Nádherně nasvícené budovy, paláce, všude spousta zeleně. Vedení sboru vzpomíná na Pohádky tisíce a jedné noci, které před lety vysílala – ještě černobílá televize – „kdy ještě věřil lid i knížata, že hvězdy visí na železných skobách a zem je jako koláč placatá…“. Během tisíce a jedné noci vypráví krásná Šahrazád králi Šahrijárovi příběhy plné tajemství, kouzel a dobrodružství.
Někteří kluci procestovali s Boni pueri již kus světa, ale všichni jsme se shodli, že toto je úplně jiný svět, než ten, který známe. A naši kluci ho mohou na několik květnových dní okusit. Co všechno ještě v Ománu zažijeme, to je „ve hvězdách“.
Myšlenka „Boni pueri v Ománu“ se začala rodit před třemi lety, ve chvíli, kdy se náš pan ředitel Pavel Horák vrátil z této arabské země s delegací průmyslníků a obchodníků. Na své vizi usilovně tři léta pracoval a sen se stal skutečností. Hudba otevírá nejen dveře do celého světa, ale věříme, že i lidská srdce. Uvědomujeme si všichni, jak velký úkol nás v Royal Opera House čeká a moc si přejeme, abychom mu dostáli se ctí.
Dobrou noc všem doma!
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 8. 5. 2013, Muscat
8. 5. Praha, Letiště Václava Havla – za 90 minut odlétá čtyřicítka chlapců a mladých mužů Boni pueri na své turné do Ománu. Zavazadla jsou odbavena, všichni jsme prošli bez ztraty kytičky. Ti nejmenší kluci jsou nadšeni z kontrol a pro jistotu co minutu kontrolují pasy, letenky a své vízum. Uzavíráme sázky, kdo přece jen ponechá v příručáku nůžtičky, šitíčko či nějaký jiný ostrý předmět 🙂 a stane se tak dnešním „vítězem“.
Letíme do arabského světa poprvé v historii Boni pueri. Držte nám pěsti a myslete na nás!
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Praha, 8. 5. 2023