Milí rodiče a přátelé Boni pueri,

dva koncerty za námi a třetí před námi. Dopoledne tedy spíše relaxační, neboť koncert je odpolední a musíme sbírat síly, první dva dny byly hodně náročné. Náš dopolední odpočinek bychom mohli bez nadsázky nazvat Každý pes – jiná ves 😊 Po snídani jsme se vydali do nedaleké bažantnice, místní chlouby. Možná jsme se špatně dívali, ale bažanta jsme nezahlédli ani jednoho. Zato se nám na louce zjevil obraz jako by ho vystřihli z prvních záběrů filmu Obecná škola. Stál tam opravdový tank jako vrata a dělo, zaplať Bůh, bez munice. Kluky pochopitelně vše zajímalo a na bažanty v té chvíli docela zapomněli. Po chvíli se objevil pán, který tvrdil, že tento tank bojoval za Slovenského povstání. Uvěříme, že je to tank č. 133, Lt vz. 38. Kluci si zkoušejí, jak se leze do tanku a otevírají poklop. Radí jim pan ředitel, neboť on ještě absolvoval povinnou vojenskou službu 😊

Někteří mladší se věnují zvířatům a obdivují koně v jízdárnách, mezi nimiž jsou i známí kladrubáci. Ostatní si nemohou nechat ujít komunikaci s lamou, která má neskutečnou zálibu – jakmile se jí někdo zalíbí (vybírá si výhradně kluky a muže), plivne na několik metrů a tím jim svoji náklonnost potvrdí. Věřte, nevěřte, každý z kluků by si v tu chvíli přál, aby lamu zaujal, ale ona je docela vybíravá. Nakonec u ní vítězí pan ředitel a náš produkční 😊

„Asi je na starší,“ smějou se kluci.

Po obědě se na pokojích rozhostí hluboké ticho. Povinný odpočinek a nejlépe spánek před koncertem, je tím nejlepším dopingem.

Kluci kontrolují všechny rekvizity a kostýmy na koncert. Nejmladší scholaristé už získali nějaké zkušenosti, a proto jim jde vše snadněji. Sólisté se radí, ve svých kostýmech se již pohybují natolik suverénně, že byste uvěřili, že je to jejich job. David by mohl z fleku do námořní flotily, Pavel už zařizuje ordinaci, Ondra vaří minimálně v Alcronu a Fandovi byste bez váhání svěřili opravu kotle na pevná paliva 😊 Viktor, Štěpán a Vláďa trénují své plíce, protože nafouknout několikrát žraloka a záchranný kruh pro nejmenšího z námořníků není legrace. Absolvujeme krátkou zvukovou zkoušku. Stojíme na pódiu a hned od prvních tónů cítíme, že nám koncert dnes opravdu sedl! Užíváme si ho, nadšených potlesků během vystoupení i dlouhotrvajících po něm. Jsme pozváni na bohatý raut, naši fanoušci na nás čekají u šaten a ti vytrvalí dokonce před kulturním domem. Mnoho z nich hraje v orchestrech či zpívá ve sboru a trochu na nás loudí noty 😊

Moc nás potěšil jeden pán, kterého nadchl náš klavírista: „Pán Fuchs, pán Fuchs, hráli ste jako Boh!“

Ano, náš klavírista je prostě boží 😊!

S velkou radostí a hrdostí uléháme na svých krásných pokojích, které voní slámou a dřevem. Za pár hodin jedeme domů. Přivážíme další pozvání a možnosti spolupráce na kulturním poli nejen s městem Levice, ale i celým krajem.

Velkou odměnou jsou slova pana primátora, které napsal na svůj facebookový profil:

„Skladby, které nám Boni pueri věnovali, byly skutečným skvostem.“

K tomu není co dodat.

Děkujeme všem našim vedoucím kvartet Kubovi, Vláďovi, Štěpánovi, Františkovi a Matějovi a jejich asistentům Tomášovi, Michalovi, Vojtovi, Pavlovi a Davidovi za skvělou práci, kterou po celou dobu odváděli. Byli to oni, kteří pomáhali zejména mladším chlapcům a předávali jim zkušenosti, které za léta nasbírali. Vedení sboru byli skutečnou oporou.

Děkujeme také panu řediteli Pavlu Horákovi, klavíristu Robertu Fuchsovi, paní sbormistryni Haně Roubalové, paní zástupkyni ředitele Haně Musílková za pečlivé zpravodajství a produkčnímu sboru Kamilu Kubicovi, který do nejmenších detailů vše připravil. Ti všichni se podíleli na dalším úspěšném turné Boni pueri, které vzorně reprezentovalo naši krásnou Českou republiku.

Milí rodiče a fanoušci Boni pueri,

ještě se na malou chvíli vraťme k dvěma velkým zážitkům, na které ještě nezbylo ve zpravodajství místo. Za dvě hodiny nás čeká další koncert a tak využijeme času a k vaší odpolední sobotní kávě se s vámi o další zprávy rádi podělíme.

Při čtvrteční cestě z Budapešti nemůžeme vynechat další hlavní město. Je jím Ostřihom, v dějinách hlavní město Uherského království. Ostřihomskou katedrálu, chcete-li baziliku Panny Marie  a sv. Adalberta, vidíme již velké dálky. Jak by také ne, patří k největším kostelům Evropy. Fascinující klasicistní stavba 118 metrů dlouhá, 71 metrů vysoká, 49 metrů široká nás zve dovnitř.

„Připomíná nám Karlskirche ve Vídni,” konstatují kluci hlavního sboru, kteří jsou za poslední roky v srdci Vídně pečení vaření a další nádherné koncerty je tam čekají.

„Zvenku se spíš podobá památníku Abrahama Lincolna ve Washingtonu,” zaznívají další klukovská hodnocení.

Kupole má 12 oken a uchvacuje krásnými malbami. Pod kostelem se nachází krypta ve staroegyptském stylu a jsou zde pochopváni ostřihomští arcibiskupové. Slabikujeme pozorně nápis nad sloupovím v průčelí budovy: Caput Mater et Magistra Ecclesiarum Hungariae, tzn. Hlava, matka a učitelka maďarské křesťanské církve.

V bazilice nás ochranka vyzve, abychom zazpívali. Nápis na našich sborových polokošilích dává jasnou odpověď, kdo jsme. Dáváme část klasického repertoáru. Neskutečné – dozvuk trvá plných 9 sekund!

Zatímco o Ostřihomské katedrále se píše všude a málokdo o ni nevěděl, druhou historickou zajímavost si pro nás připravili naši hostitelé, představitelé města Levice. Jen pár metrů od jejich radnice, kde sídlí pan primátor a zasedá rada a zastupitelstvo, stojí pozoruhodná stavba – židovská synagoga, která se nesmazatelně zapsala do dějin města Levice. Kluci si mezi sebou vyprávějí, že v současných dnech se vysílá mnoho dokumentů a zpravodajství, které připomínají osud Židů za druhé světové války. Průvodce s napětím poslouchají. Toho ani ve snu nenapadne, že by kluci z Čech nerozumněli „po slovensky“. Nikdo nic nepřizná, všichni vzorně naslouchají, ale produkčnímu i paní zástupkyni je jasné, že někteří mají k porozumění daleko a je třeba tomu jít trochu naproti. Proto základní věci klukům ještě vždy znovu vysvětlují.

Byli byste překvapeni, jak chlapce židovské dějiny velmi zajímají. Možná i proto, že Boni pueri měli pozvání do Izraele již před dvěma lety, ale přišla pandemie a let jsme dokonce na poslední chvíli museli odložit. V této synagoze nejsou ortodoxní pravidla, takže obě ženy v našem týmu mohou i s chlapci a muži společně dovnitř. Dozvídáme se, že synagoga byla v minulosti propojena se soukromou židovskou školou. Chlapci z hlavního sboru naslouchají vyprávění o osudu místních Židů za druhé světové války a o výnosech pro Maďary. Ve ministerstvu školství by z nás měli radost, to, co se všichni složitě učí, používáme úplně běžně a přirozeně, jen to nenazýváme ani kritické myšlení, ani mediální výchovou ani získáváním kompetencí 😊 David všechno se zápalem shrne: „Jasně, to se musí vždycky ověřit z několika zdrojů,“ a organizuje skupinky, které se pouštějí do vyhledávání. „To je děsný, my to tady víme a mamka to musí svým dospělým studentům pořád připomínat!“ 😊

Stejně jako dnes se na výstavbu čehokoli nedostávalo peněz, a proto si na vybudování synagogy město vzalo úvěr. Největší výhrady měl pokladník, asi proto, že si to uměl spočítat 😊 V roce, kdy se v Praze slavnostně otevírá Národní divadlo, židovská obec v Levicích pokládá základní kámen nové synagogy a již se přemýšlí, zda navýšit rozpočet o nové lavice. Je až neuvěřitelné, jak se postupy stále opakují. Mohli jste totiž finančně přispět a tím si svoji „židličku“ adoptovat . Nejdražší a nejlepší místo za pouhých 5 zlatých. Kluci najdou s úsměvem desítky případů ze současnosti a nejvíce boduje Fanda s adopcí píšťal pro nové varhany v Chrámu sv. Víta, zatímco malí scholaristé by nejraději adoptovali už jen krokodýla ze ZOO 😊

Pokračujeme na prohlídku Levického hradu, který se pyšní tím, že nikdy nebyl dobyt. Podle legendy tu od 14. století straší Bílá paní, kterou popravili pod hradem a od té doby tu bez úspěchu bloudí a hledá svého manžela.  „Krvavá studna“ také mladším na klidu nepřidá, protože prý v ní kati myli své meče po vykonání poprav 😊 Slovy klasika z filmu Na samotě u lesa: Ovšem, je to jenom pověst 😊

Vracíme se před Levickou radnici, kde se s námi naši hostitelé vřele loučí. Jeden z bystrých scholaristů ukazuje na smaltovanou ceduli, kde jsou zastupitelé nazýváni poslanci a má v tom, chudák, trochu zmatek. Jiný kraj, jiný mrav. Když mu vysvětlujeme, že tady se prostě zastupiteli říká poslanec, rozzáří se mu oči: „Tak náš pan produkční Kamil je už poslancem!“ Jeho úvaha je správná a sklidí za ni od slovenského pana náměstka Petera Benčeka pochvalu, neboť skutečně náš produkční je zastupitelem města Hradec Králové!

V rychlosti, ale s velkou pečlivostí balíme věci na dnešní koncert, kam za chvíli vyrážíme. Myslete na nás a držte nám i v tom horku pěsti!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 18. 6. 2022, Slovensko, Levice

Milí rodiče a všichni přátelé Boni pueri!

„Je po dešti a kosové si štěstím pletou noty” zpívá se v jedné písničce. My si takový kosí luxus dovolit rozhodně nemůžeme, čekají nás dnes hned dva koncerty za sebou, mezi muzikanty „dvoják”. Vstáváme do krásného slunečného rána v nádherném prostředí Ranče u Bobiho v Novém Tekove. Ne, nepletete se, ráno jsme nejprve vyhřebelcovali koně, upravili jim stání, nanosili seno, dali vodu a teprve pak jsme zasedli sami ke snídaňovým stolům 😊

Všichni několikrát kontrolují, zda jsou na koncert perfektně připraveni, nikomu prý nic nechybí, koncertní oblečení vyladěné, boty vypulírované. „Chceš-li vstoupit do dějin, očisti si boty” říká se a my se tímto pořekadlem řídíme. Vždyť letos slavíme již 770 let od první zmínky o Boni pueri, což je jasným důkazem, že klukům z našeho sboru jsou čisté boty vlastní. Přesto je třeba skóre ještě vyladit, 5x vratka pro černé ponožky, 3x pro námořnický šátek a 1x pro námořnickou čepici. Mladší kluci dostávají asi trochu zabrat. Starostlivým maminkám však už teď můžeme vzkázat, že se jim domů vrátí zocelení chlapi, kteří si dovedou poradit v mnohém sami, nebudou jim muset věci několikrát opakovat a v životě se jim to velmi hodí. Nejmenší z námořníků je úplně pohodě a je příkladem i pro ostatní.

V kulturním domě v Levici nás už čekají, prý bude po oba koncerty sál zcela zaplněný. Setkáváme s paní ředitelkou místní umělecké školy. Je to úžasná dáma, která byla garantem celého turné, připravila ho ve spolupráci s naším bezvadným produkčním Kamilem Kubicou. Ten stojí za podrobným programem i logistikou a dnes je jeho velký den, kdy jdeme do finále a moc na tom záleží.

Máme co dělat, abychom uhájili první dvě řady bez posluchačů, neboť pódium je velmi blízko sedadel a paní sbormistryně Hana Roubalová potřebuje alespoň trochu prostoru, aby svoji posádku provedla náročnou námořnickou plavbou.

V šatně panuje klid a pořádek. Výchovné koncerty jednoznačně patří k nejtěžším. Přesvědčit děti školního věku a zaujmout je, je často velkým oříškem i pro renomované umělce. Po prvních tónech ale obavy mizí. Náš klavírista Robert Fuchs je skvělý a kluci se na něj mohou kdykoli spolehnout. Místní žáky, jak je vidět, příběh o námořnické posádce, karambolu na lodi a lovu žraloka opravdu zaujal. Líbí se jim to, jsou pozorní. Naši sólisté zpívají výborně, lekár, kurič, lodník, kormidelník i kuchár, posádka maká ze všech sil, až z ní leje a kapitán má vše pod kontrolou. Trochu své lodníky krotí a trochu je vybízí k většímu tempu.

Když pan Karel Pospíšil za první republiky tuto – původně tělocvičnou hru, ze které je mimochodem cítit Tyršova sokolská myšlenka – psal, ´přál jí jistě dlouhý život. Hru před několika lety objevil v archivu náš pan ředitel, spolu s kluky jí dal „umělé dýchání” a tuto dětskou operu vzkřísil. V našem repertoáru má pevné místo, neboť je o soudržnosti, přátelství, obětavosti a vůli, to jsou vlastnosti, které by neměly žádnému chlapci chybět.

Bouřlivé ovace od slovenských vrstevníků jsou velmi cenné. Gratulují nám i jejich kantoři a především náměstek primátora města a krajský radní pro oblast školství, kteří si ve svém nabitém čase udělali prostor, aby navštívili náš koncert. Velmi si toho vážíme. Nemůžeme jinak, než přídavek v podobě slovenské lidové. To už sál doslova bouří a pan náměstek primátora Mgr. Peter Benček, sám zkušený zpěvák a manažer Speváckeho zboru slovenských učiteľov, bere do ruky mikrofon a hovoří k našim klukům.

„Vím, kolik dřiny a práce takový koncert stojí. Byli jste exceletní, seděl každý tón i pohyb. Moc vám děkuji, máte náš velký obdiv. Dovolte mi, abych vás jménem pana primátora pozval do naší zasedací síně. Pan primátor by vás velmi rád přijal. Když jsme se dozvěděli, že do Levice zavítají Boni pueri, přizpůsobili jsme tomu náš program,” řekl.

S velkou radostí po vydařených koncertech je koncertní sestava přijata primátorem města, se kterým náš pan ředitel nejprve absolvuje bilaterální schůzku o možné další spolupráci nejen na úrovni města, ale i kraje. Je nám velkou ctí se pozdravit s tak významným člověkem, který má kulturu opravdu rád a rozumí jí. Jeho pochvalná slova  nás velmi těší a to ještě netušíme, že má pan primátor k Hradci opravdu vřelý vztah neboť na hradeckém letišti plnil základní vojenskou službu.

Naši vzácní hostitelé nás pak ještě zvou na společný oběd do luxusního kongresového hotelu, kde se v krásné restauraci míjíme se slovenskou basketbalovou reprezentací.

Jsme nadšeni vlídným a neskutečně krásným přijetím a velmi si ho vážíme. Pan primátor a jeho spolupracovníci hovoří s našimi chlapci s úctou a pokorou, jako by před ním ani neseděli chlapci, ale dospělí lidé. Cítíme velkou hrdost na značku Boni pueri i na naši zemi, kterou tentokrát mladší chlapci, sopráni a alti, přijeli reprezentovat na Slovensko. Do země, která je nám blízká,  nejen tím, že máme společnou hranici, ale i část historie, ať je to mnohaleté soužití ve federativní republice, hrdinství v československých legiích, během druhé světové války, účast v mírových misích či výpomoc v hokejové reprezentaci.

Dnešní den pomalu končí. Naše turné se koná s podporou města Hradec Králové a věříme, že jsme naše domovské město reprezentovali důstojně a se ctí.

Zítra nás čeká další krásný koncert. Držte nám pěsti, myslete na nás. My na vás taky myslíme (přiznáváme, že jen chvilkami, protože máme tolik zážitků a povinností, že na to nemáme mnoho času 😊 ). Ale máme vás rádi a věříme, že vám ty medaile přivezeme 😊!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 17. 6. 2022, Slovensko, Nový Tekov

Vážení rodiče, milí přátelé Boni pueri,

nad ránem odjíždí padesátka sopranistů a altistů na další koncertní turné Boni pueri. Naším cílem je Maďarsko a Slovensko. Pamětníci jistě vzpomenou na pozvání zahraničních pořadatelů již před dvěma roky. Jejich představy ale přetavil covid a den před naším odjezdem se uzavřely maďarské hranice. Boni pueri, kteří za dobu své existence absolvovali turné po 27 zemích světa, si dokážou poradit, a tak velmi operativně obrátili kurz na naši milovanou Vídeň a z jejich zpěvu se mohli těšit rakouští posluchači.

Koncertní sestavu hlavního sboru včetně nováčků doplnilo i několik kluků z nejstarší přípravky Pueri scholari. Je to pro kluky velká čest, ale také závazek, neboť cestovat s hlavním sborem je nejen náročné, ale velmi zajímavé a vyžaduje velkou kázeň a profesionalitu. Být v sestavě za zahraniční turné není samozřejmost a každý si musí své místo velmi poctivě vybojovat.

Většina kluků bere svoji novou roli i příležitost velmi vážně. Zkušení chlapci hlavního sboru, tentokrát bez svých opor v tenorech a basech, přebírají zodpovědně funkce vedoucích kvartet, absolvují porady s vedením sboru a dohlížejí na mladší.

V odpoledních hodinách vystupujeme v centru Budapešti, hlavního města Maďarska. Naším cílem je Budínský hrad. Převýšení? Ani se neptejte! Kluci pošilhávají po lanovce (něco na způsob lanovky na Petřín). Když zahájil před 152 lety tento zázrak na parní pohon svůj provoz, byla to velká sláva. Jakmile jsme se rozhodli, že tento způsob dopravy také využijeme, zažívá lanovka obrovskou slávu ještě jednou. Nadšení kluků neznalo mezí. Nešlo jen o to, že nebudou stoupat na Hrad po svých, ale především technika je zajímala a „trojdomečky“ moc lákaly 😊Nasedáme do Budavári Sikló, bohužel díky útokům za 2. světové války, kdy byl jeden vagón při bombardování zničen, už jen na pohon elektrický. To nic nemění na skutečnosti, že jde o mimořádný zážitek. Lanovka přece nebyla zařazena mezi světové památky UNESCO jen tak pro nic za nic. Trochu s despektem se traduje, že k vybudování lanovky vedly stížnosti líných státních úředníků, kterým se nechtělo každý den do práce na hradní vrch pěšky 😊

Jedeme rychlostí zhruba 1,5 m/s dlouhých 96 metrů a Budapešť máme jako na dlani. Se staršími kluky vzpomínáme, že už viděli Tokyo, Soul, Bratislavu, Vídeň, Barcelonu, Varšavu, Šanghaj, Peking, New York, Washington – to vše, a ještě mnohem víc, díky krásné muzice, kterou mají rádi a svému uměleckému životu, který jednou provždy spojili se značkou Boni pueri.

Říkáme si, zda Maďaři nepřestřelili, když se nám chlubí, že za rok vyvezou lanovkou 500 000 až 1 000 000 lidí😊 S nadhledem se usmíváme, protože všude mají turnikety, proto takový rozptyl se nám zdá nereálný.

Když vystupujeme na Hradě, čekáme ještě na Viktora a spol., který obdivuje prosklenou vitrínu, kde alespoň částečně mohl nahlédnout do nitra lanovkového systému. Hrad se nám nepředstaví v plné kráse, neboť se tu opravuje hodně budov. Před hlavním vstupem do historického sálu stojí vládní vozidla i mnohočetná ochranka. Ve strážních boudách, stejně jako v Praze, hlídá hradní stráž, jejíž výměny jsme dokonce svědky. ¨

„Ty uniformy jsou takový ušmudlaný,“ konstatují mladší.

„To je vybledlý od sluníčka, jak tady pořád stojí,“ radí jim altisté, kteří, jak je vidět se s ničím nepářou.

Řídíme se rozcestníkem. Číst v maďarštině není žádný med. Kdo z kluků dosud žil v bláhové představě, že nejtěžší je pohybovat se dle nápisů – tzv. rozsypaném čaji v tokijském metru, je záhy vyveden z omylu. Nakonec už leccos pochytíme a směle se vydáváme do místa  Halászbástya – rozumějte k proslulé Rybářské baště. A tady vstoupíme do jiného světa. Nejkrásnější pohled na hlavní město Maďarska je právě odtud.

Vzpomínáme při každé příležitosti na pana dirigenta Marka Štilce, neboť jeho historické exkurzy jsou úžasné a k nezaplacení. Připravil s námi nádherné dílo Leopolda Hoffmanna, který byl regensori právě  v Katedrále sv. Štěpána ve Vídni. Už proto nás to tolik táhlo k velké jezdecké soše prvního maďarského krále.

„Žižka to není, ale taky dobrý.”
„Ono je tady všechno Štěpánovo,” udiveně říká malý Vojta a není daleko od pravdy.

V jednotných tričkách jsme velkou aktrakcí pro turisty. Ptají se, odkud jsme, někteří nás dokonce znají a dožadují se vystoupení. A tak 500 kilometrů od domova zní hlasy Boni pueri, kluci sklízejí aplaus. GDPR neGDPR, autorská práva neautorská práva, desítky turistů si odnášejí ve svých mobilech suvenýr našeho vystoupení.

Odměnou nám je pohled na Országház – budovu maďarského parlamentu. Budova patří k nejstarším v Evropě a je fascinující. Dozvídáme se, že v kupoli mají i Maďaři pečlivě ukryté své korunovační klenoty. Kluci z hlavního sboru vyprávějí mladším, že před 14 dny zpívali v Katedrále sv. Víta pro manažery z JAR a také stáli v místě, odkud je českému národnímu pokladu opravdu jen pár metrů.

„Vypadá to jako v Londýně,” konstatuje Tom a možná ani neví, jak blízko je pravdě. Architekt se totiž opravdu nechal inspirovat londýnským parlamentem. Budova má více než 650 místností a je dlouhá 268 metrů.

Za ní je vidět krásná katedrála – opět sv. Štěpána.

„Já to říkal, všechno tady je Štěpánovo,” dodává mladší soprán a jde mu z toho hlava kolem.

„Hele, až budeš mít zeměpis, tak se nemůžeš splést. Prostě to hodíš na Štěpána,” smějou se kluci a jediný Štěpán v našem týmu, zkušený sólista hlavního sboru, je kroutí hlavou a moc si přeje, aby se pozornost zase trochu vrhla jiným směrem. S nadšením upozorňuje na katedrálu sv. Matyáše 😊

Západ slunce nás provází na Slovensko. Nechápeme, že někde vůbec může pršet, vždyť tady je tak krásně. S přibývajícími kilometry a po překročení maďarsko-slovenských hranic však jakoby mávl proutkem. Prudké přívaly deště včetně větrných poryvů zpomalily náš autobus na 50 km/h. Na ranči, který se na čtyři dny stane naším domovem, je po všem. Dáme si výbornou večeři. Ráno vstáváme hodně brzy, čekají nás dva náročné koncerty.

„Spěte rychle,” použije pan ředitel Pavel Horák svou obvyklou průpovídku. Nejmladší kluci to vezmou tak vážně, že usnou ještě za chůze ze sprchy. Ve snech možná cestují nádhernou Budapeští, užívají si na Rybářské baště a možná se ještě teď někdo vozí lanovkou na Budínský hrad.

Držte nám zítra pěsti, ať se nám vše povede!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 16. 6. 2022, Maďarsko, Budapešť