Milí rodiče, prarodiče a fanoušci Boni pueri!

Ranč se pomalu probouzí a my s ním. Cestou na snídani se už důvěrně zdravíme s ovečkami, králíky a také s nádhernými kladrubáky, o které na ranči výborně pečují. Většina z nich má na svém kontě i slušné úspěchy v parkuru. Zvláštní kapitolou jsou lamy. Ty se tu chovaly vždy a my s nimi máme své zkušenosti.

Evidentně si totiž oblíbily našeho pana ředitele. Dokonce tak moc, že již z dálky poznávaly jeho kroky, projevovaly nadšení a zdálo se nám, že na něj snad i svojí malou hlavičkou kývají a lákají ho, aby přistoupil blíž. Jakmile se dostane minimálně na vzdálenost 3 metrů, lama neocení jeho vstřícnost, ale rovnou po něm plivne! Od místního veterináře se dozvídáme, že pliváním si lamy jen ujasňují svoji pozici ve stádu. Pokud člověka neberou jako člena stáda, nemají důvod po něm plivat. Je tedy jasné, že je náš pan ředitel musel něčím nadchnout, uchvátit, že ho vlastně vzaly „za vlastního“ 😊.

Pan produkční s tím už nic nenadělá, šéf od něj prostě vyfasoval pokoj v budově, která se nachází v blízkosti  výběhu. Co všechno člověk musí pro muziku obětovat!

Odpoledne vyrážíme do Levice. Pro náš koncert vybrali pořadatelé nádherné místo – místní synagogu, která byla v minulosti součástí bývalého židovského centra a patřila k ní ještě židovská škola a obřadní lázně. Koncert uvede zástupkyně ředitele místní umělecké školy a zahájí jejich kapela. Pak už je podium naše. Představíme část klasickou a s lidovou písní cestujeme po celém světě. Závěr patří populárnější hudbě. Paní sbormistryně Hana Roubalová je spokojená a pan klavírista Robert Fuchs opět hrál „jako Boh“, jak mu tady říkají 😊.

Na koncertě jsou přítomni i oba náměstci primátora města. Přestože se i dnes koná tradiční Levický jarmok, jedna z hlavních událostí sezóny, nenechali si koncert Boni pueri, tělesa, které již dobře znají, ujít.

V jedné chvíli zve pan náměstek na pódium i našeho pana ředitele Pavla Horáka. Má tu čest předat mu oficiálně děkovný list města Levice za podporu vzájemných vztahů obou zemí, měst Levice a Hradce Králové a šíření kvalitní hudby ve světě. Máme velkou radost! Pan ředitel děkuje a velmi dojemně hovoří o tom, jak rádi k našim sousedům hudbu v podání Boni pueri přivážíme. Levice nás vždy přijala s otevřenou náručí na té nejvyšší úrovni a my představitelům města i vedení umělecké školy moc děkujeme.

Scholaristé našli v nováčcích hlavního sboru dobrou oporu. Ti zase výborně zúročili své zkušenosti. Sál nám dlouze tleská a vyžaduje přídavky. Dostáváme malé dárky, které si s radostí povezeme domů.

Poslední pohledy na synagogu, která v Levicích skutečně psala dějiny. Když si levičtí Židé postavili v roce 1853 první objekt setkávání, netušili, že brzy nebude svojí velikostí stačit. Počet lidí hlásící se k této národnosti rostl a tak o třicet let později na tom samém místě vzniká v pořadí již druhá synagoga. Kluky zajímá, proč toto místo shromažďování bylo určeno mužům, až později sem měly přístup i ženy, ale těm bylo vyhrazeno jen horní patro, jakýsi balkón. Smutným se stal rok 1944, kdy se synagoga stává součástí gheta a lidé tu čekají na tolik obávané transporty na Východ. Levičané chovají k prostoru velkou úctu, opravili ho a pořádají zde koncerty, přednášky i zajímavé výstavy.

Sluníčko zapadá a my se loučíme nejen s Levicemi, ale i s Levickým hradem pocházejícím z 2. poloviny 13. století. Právě dnes tu jsou spoky vojenské historie věnující se 2. světové válce. Kluci si prohlížejí dobovou vojenskou výstroj, která se používala jak na západní, tak východní frontě, mohou si vše osahat a vyzkoušet. Symbolicky tu dnes stojí chlapi v klidu a míru oblečení do uniforem několika armád.

Skoro to připomíná scénku z Černých baronů:

„Co kdyby tě přepad diverzant nebo imperialistickej hrdlořez?“

„My bysme se už nějak domluvili, žádnej strach…“

S kulisou hradu, který si také zažil své, ať již při vojně s Turkem či za doby Františka Rákocziho a s horkou současností přinášející tolik otazníků, možná i obav a zároveň nadějí, vše dohromady některé kluky přivádí k zamyšlení. Velmi dobře rozlišují, co ten jejich svět a jejich budoucnost skutečně potřebuje.

Vždy platilo, že hudba nezná hranic a je lékem na všechna trápení. Naši kluci, byť jsou zatím jen malými školáky, dnes dokázali, že tomu skutečně tak je.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Levice 18. 5. 2024

Milí rodiče, prarodiče a přátelé Boni pueri,

hlásíme se vám z Ranče u Bobiho, který se na několik dní stal na Slovensku naším druhým domovem.

Stylový penzion nás přivítal nejen krásným a upraveným prostředím, ale i zvukem koňských kopyt, pověšenými sedly a vyglančenými žokejskými holínkami. Tady opravdu člověk souzní s přírodou. Zatímco bydlíme v krásných zcela ve dřevě provedených pokojích, dole pod námi  jsou stáje. Jak se krásně usíná při lehkém šramotu s vůni sena bychom vám mohli vyprávět.

A zatímco se ve snech většina kluků prohání koňmo po prérii, ráno nás budí pěkným lijákem. Vedení sboru má schůzku s vedoucími kvartet a dolaďují program dnešního uplakaného dne. Máme totiž výjimečně zpívat venku, což běžně a vlastně ani výjimečně vůbec neděláme. Tady ale jde o něco jiného, je to přání našich slovenských přátel a brzy pochopíme proč.

Ten den se totiž koná v městě Levice ležící v Podunajské pahorkatině a mající více než 30 000 obyvatel velká sláva. Po dva dny se tu koná tradiční Levický jarmok. Náměstí je zcela zaplněno krámky s řemeslnými výrobky a neskutečnými dobrotami, kterým kluci pochopitelně neodolají. Trdelník, turecký med, perníčky, langoše, palačinky, vafličky, klobásky, pečené kaštany, vařená kukuřice, ale také neznámý podplameník nebo párance neskutečně lákají.

Mimochodem, prodejce inzeruje, že podplameník je „urobený ze 100-ročného receptu a je to najlepší slaný koláč, aký ste stretli“! Někteří z nás ochutnali a nemohli si ho vynachválit. Prodavačka ochotně přibalila i recept, takže některé maminky se mají nač těšit.

Paní ředitelka Klára Viteková, naše půvabná a energická hostitelka  i její zástupkyně Eva Pankuličová mají z našich zpěváků zjevně radost. Líbí se jim jejich bezprostřednost a také zájem o vše nové, netradiční.

Jsou udiveny tím, že mobily jsou to poslední, co kluky v této chvíli zajímá.

Kluci velmi dobře znají radu našeho pana ředitele. Když jsem v Japonsku, Číně, Libanonu či kdekoli jinde, chci ochutnat všechno, co je pro zemi typické.

„Když jsem na Slovensku, nepovezu si z domova knedlo zelo vepřo,“ s vážnou tváří říká Jakub, aby z něj mohlo mít vedení radost.

„Dáš si radši trdelník z Maďarska, ne?“ kontruje Jarda.

„Nebo tureckej med z Turecka,“ to už se směje celé kvarteto.

Nebudete věřit, ale největší pozornost vzbuzují párance. Od našich přátel se dozvídáme, že to bylo dříve jídlo chudých a tak ho často připravovali ženy mužům, kteří pracovali v lese. Jídlo bylo prý plné energie. A protože by si dřevorubci v lese jen velmi těžko krájeli těsto, jednoduše ho párali.

Opět se nám podařil jeden experiment (psst! – náš pan produkční experimentuje opravdu moc rád).  Pochopili jsme, že ani když jen lehce! mží, není koupě cukrové vaty tím nejlepším nápadem 😊 Byť několik sekund po koupi vypadala ještě jako když si v sedmdesátkách tupírovaly ženy své drdoly, během chvíle začala chřadnout, roztékat se a barvit! Než se nadějete, zůstane vám v ruce špejle, slepené prsty a tři eura v tahu 😊

Jarmok je hojně navštěvovaný a naši hostitelé, po několika letech už i naši přátelé z umělecké školy, nás chtějí představit v kulturním doprovodném programu. Jsme vzácnými hosty pátečního odpoledne.

Náš pan ředitel Pavel Horák s paní ředitelkou Klárou Vitekovou dávají rozhovor slovenské televizi a také místním novinám. O Boni pueri je velký zájem a tak redaktor hovoří i našem následujícím koncertě, který se bude konat zítra v levické synagoze.

Vystupujeme v první části s orchestrem, ve druhé pak samostatně. Koncert je to vpravdě mezinárodní, neboť  slovenský orchestr řídí Portugalec. Boni pueri vede paní sbormistryně Hana Roubalová, v samostatném bloku nás doprovází skvělý Robert Fuchs. Zpíváme slovenské lidové písně, mnohé z nich si lidé prozpěvují s námi. Pro vystoupení s orchestrem jsme na přání pořadatelů nastudovali samostatnou směs populárnějších melodií. Ve chvíli, kdy se náměstí dostává do varu, malinko vysvitne slunce a přestane na chvíli foukat. Jakmile koncert končí a poslední zpěvák sestoupí z podia, opět se zatáhne a vítr nabere na obrátkách.

Ale to už sedíme na slavnostní společné večeři s našimi slovenskými přáteli a dopřáváme si tříchodové menu. Děkujeme paní ředitelce Kláře Vitekové i jejímu skvělému týmu za milé pozvání a naprosto skvělou organizaci krásného dne.

„Kluci, jste zlatí. Obdivuji váš výkon, bylo to výborné. Vaše kázeň a zdvořilost – to je něco neuvěřitelného. Tolik je nám toho všem za potřebí. Děkujeme vám. Levice pro vás má vždy dveře otevřené,“ zakončila naše milé setkání Klára Viteková.

Děkujeme!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Levice 17. 5. 2024

Milí rodiče a přátelé Boni pueri!

Vídeň, kde Boni pueri mají již několik let svou rezidenci, je pro většinu muzikantů Mekkou kultury.  Město hudebních velikánů a místo našich pravidelných koncertů. Čtyřicítka kluků, kterou tvoří nejstarší přípravné oddělení Pueri scholari doplněné mladšími chlapci z hlavního sboru se už kochá centrem nejkrásnějšího rakouského města. Jen o pár metrů dál chodíval mladý Mozart do katedrály sv. Štěpána a nedaleko zpíval své životní party Luciano Pavarotti, o kterém se traduje, že si o pauze rád zaběhl na propečený wurst do obyčejného, možná trochu ušmudlaného stánku u Státní vídeňské opery 😊

Takovou elitou jsme obklopeni a již vstupujeme do místa našeho prvního vystoupení. Kostel sv. Karla Boromejského – Karlskirche, perla Vídně a jako zázrakem je zde slyšet češtinu. Katedrála byla totiž svěřena do péče Řádu Křížovníků s červenou hvězdou, která má oficiální sídlo v Praze, v blízkosti Karlova mostu. Paní sbormistryně Hana Roubalová připravila s kluky několik duchovních skladeb. Prostor je tak ohromný a fascinující, že někteří kluci ztratili řeč a to nejen z 80 metrů  dlouhé kostelní lodi a kupole, která se tyčila do rovných 72 metrů.

Začínáme tradičně Ave Maria. Kluci zpívají pěkně a postupně využívají krásnou akustiku kostela. Potlesk posluchačů provází i další skladby a protože je běžně kostel přístupný veřejnosti, přicházejí během našeho vystoupení tak, jak je ve světě zvykem, do katedrály turisté a neodcházejí, dokud sbor neskončí a nadšeně klukům tleskají. Sbor pomalu schází z kostelních masivních schodů a míří k nádherné fontáně, která dokonale umocňuje pohled na architektonický skvost Vídně.

Kde se vzal, tu se vzal, u fontány stojí bílé klavírní křídlo! Sedí u něj milá slečna a snaží se preludovat. Přicházíme k nástroji a posluchači z katedrály nás provázejí i sem. Vybízejí nás, ať ještě něco přidáme.  Nedá se nic dělat, náš klavírista Robert Fuchs sedá ke křídlu, které sice Steinwayem rozhodně není, ale hrát se na to dá 😊 Paní sbormistryně přidá rytmicky milé lidové písně, které přivádějí posluchače do varu a ti si nás točí, fotí a hodně tleskají. Majitel firmy, které bezesporu nástroj patří, prosí klavíristu, zda by ještě nezahrál sólově slavný Bugatti step. Jaké však zavládlo nadšení, když kromě této skladby zazněla ve vysoké kvalitě i nejznámější skladba amerického hudebního skladatele Georga Gershwina Rapsodie v modrém. To Karlsplatz určitě dlouho nezažil! A znovu na přání návštěvníků Vídně i místních naši kluci z Boni pueri! Dokonalý open air!

Pán s dobovým vozíkem, jaký znáte z předválečných filmů, kdy jen vyměnil dobrou zmrzlinu za kafe, pochopil, že je třeba lepšímu výdělku jít naproti, a sune se blíže k nám a bílému klavíru. Tady se něco děje, tady prodá!

„Kdybych to pil, tak si dám, aby měl radost,“ říká Ríša a povzbudí kavárníka alespoň lehkým úsměvem.

Na vozíku je nápis v němčině, ale kluci hned odtuší, že láká na nejlepší kávu ve Vídni. P.S. Ne, nebyla to nejlepší káva Vídně, to jsme experimentálně ověřili 😊

Procházíme kolem Hofburgu a zastavujeme se u pomníku vzácné ženy, rakouské císařovny a české královny Marie Terezie. Tato dáma, která se významně zapsala do historie, sedí na trůnu v nadživotní velikosti. Dozvídáme se, že v letošním roce uplyne 250 let ode dne, kdy Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku pro děti od 6 let a musely v ní alespoň 6 let vydržet.

„Šest by stačilo,“ říká David a opravdu si to myslí, protože už je ve čtvrté a ty dva roky už nějak utluče 😊

„Ale vy se přece každé ráno nemůžete dočkat, až dorazíte do školy, tolik tam chcete,“ usmívá se paní zástupkyně, kluci drží dekorum, protože maminka a učitelka mají ve všem pravdu a Martin s Maximem za všechny nesměle přikyvují.

„My chodíme nejradši do Boni pueri,“ vykřikne Jeremiáš a sbor souhlasně zabouří. Atmosféra je skvělá a společně si odpoledne užíváme!

A když překvapení, tak opravdu bombové! Vstupujeme na půdu přírodovědného vídeňského muzea. Čeká nás expozice pravěku s opravdovým mamutem, oddělení řvoucích a hýbajících se dinosaurů, interaktivní flora a fauna, cesta po Antarktidě a cokoli, na co vůbec z přírodních věd pomyslíte. Rozdělujeme se podle kvartet, jak je v hlavním sboru zvykem. Scholaristé se rychle systému přizpůsobí a fungují jako švýcarské hodinky. Největší práci mají na turné vždy vedoucí kvartet, tuto funkci zastávají starší kluci z tenorů a basů, ale ty tentokrát s sebou nemáme. Proto na jejich místa nastupují někteří mladší kluci z hlavního sboru, kteří tímto dostávají funkci. A věřte, nevymyslí lejstro, jak je tomu někdy na úřadech zvykem, ale berou tu svoji novou roli velmi zodpovědně a všechno postupně malé scholaristy učí. Není to jednoduché, po prohlídce muzea jsou udření, jako lesní dělník 😊

Heslo – já si hlídám svého patrona, ne on mne, je sice hezké, ale co pak s tou zodpovědností?

Pan ředitel kapitány moc chválí a kluci září víc než polární záře 😊

Večer přijíždíme do malebné slovenské vesničky a ubytováváme se v Ranči u Bobiho. Je to pravý kovbojský ráj. A zatímco se kluci pomalu nahoře ve svých útulných stylových pokojích propadají po dni plných zážitků do krásných snů, jsou z přízemních stájí slyšet koně a je cítit vůně sena.

Nechme klukům znít v uších na dobrou noc krásnou melodii ze Zelených strání:

„Tam kde zem duní kopyty stád,
znám plno vůní, co dejchám je tak rád,
čpí tam pot koní a voní tymián,
kouř obzor cloní, jak dolinou je hnán.
Rád žiju na ní, tý pláni zelený.“.

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Vídeň 16. 5. 2024