Zpravodajství z turné

Vážení rodiče, přátelé a naši věrní fanoušci,

po úspěšných koncertech ve Washigtonu se probouzíme do pěkného rána. A protože je naše letošní „americká mise“ vedena především na diplomatickém protokolu, zakončíme ji v místě, které připomíná významnou osobnost dějin – 16. prezidenta Spojených států Abrahama Lincolna. Odjíždíme na National Mall a přicházíme k monumentálnímu památníku, který připomíná řecký Pantheon. Budova je obklopena 36 sloupy, každý stát Unie má jeden (počítáno v době smrti Lincolna). Lincoln zde důstojně „sedí“ v nadživotní velikosti, socha je vysoká 6 metrů. Všudypřítomný bílý mramor byl dovezen z různých míst Ameriky – z Georgie, Tennessee, Alabamy či Colorada.

Když byl Lincoln do své vrcholné funkce zvolen a inaugurován, netušil ještě, že už zhruba za měsíc zaútočí vojska Konfederace na pevnost Sumter, a tím vznikne válečný konflikt, známý také jako válka Severu proti Jihu.

Rodiče a prarodiče jistě vzpomenou na mnohadílný televizní seriál Sever a Jih, který přilákal k obrazovkám mnoho Čechů. Nedá se zapomenout na rodiny Mainů a Hazardů, ani na zaslepenou a dravou Ashton. Celý válečný konflikt končí vítězstvím Unie a zrušením otroctví. A právě Abraham Lincoln je po pár dnech zavražděn. Když potom Američané ve 20. letech památník otevřeli, přišlo na slavnostní ceremonii více než 50 000 lidí. Mezi nimi i Lincolnův syn Robert.

Vůbec je toto místo rájem filmařů. Všichni znají scénu z kultovního filmu Forest Gump nebo scénu s Nicolasem Cagem, kterak sedí na schodech ve filmu Lovci pokladů.

Kluci obdivují památník a čtou na zdech různá prohlášení.  Fascinuje je velký bílý obelisk – Washingtonův monumet, který ke komplexu patří. Ten zase připomíná osobnost G. Washingtona, prvního prezidenta Spojených států, jehož podobizny jsme mohli včera obdivovat v jednacích salóncích na ministerstvu zahraničních věcí USA.

Baví nás obdélníkové jezero (Američané říkají „jezírko“), které je plné kachen zvyklých na návštěvníky památníků. Krmit se nesmějí, ale jsou velmi přítulné 🙂 Starší kluci, kteří jsou pověřeni výkladem pro mladší, by se klidně mohli omezit na známou hlášku z českého filmu – „Kachny – kachny – kachny“, neboť cesta od Lincolna k Washingtonovi je docela dlouhá 🙂

Amerika si Lincolna za jeho postoj k demokracii, skromnost a odvahu velmi váží. Den jeho narozenin slaví jako národní svátek. Chápal totiž svoji práci jako službu svému národu.

Vážení rodiče a naši milí přátelé,

pod smrští dojmů a neuvěřitelných zážitků se vám ozýváme z hlavního města Spojených států amerických, z Washigtonu. Moc bychom vám přáli, abyste někdy v životě mohli zažít něco tak velkolepého jako kluci z Boni pueri. Víme, že nám všechna tak skutečná dobrodružství a úspěch nejen na koncertních pódiích moc přejete.  Dostali jsme krásný email od jedné maminky, o jehož kousek se s vámi rádi dělíme:

„Víte, nikdy bychom si nepomysleli, že náš syn může něco tak úchvatného zažít. V to, že se s Boni pueri někdy podívá do zahraničí, jsme již v minulosti doufali. Ale ani ve snu by nás nenapadlo, že se to s obyčejnou zahraniční cestou nedá srovnat.  Tam, kam on se díky Boni pueri podívá, a co vše zažije, o tom si my, jeho rodiče a známí, můžeme nechat jen zdát. Vůbec to klukům nezávidíme, naopak, moc a moc jim to přejeme a jsme na ně, ale především na vedení Boni pueri, moc pyšní.  Asi si nikdo z nás neumí představit tu ohromnou práci, než se takové turné může uskutečnit. Děkujeme vám za všechny kluky, máte náš hluboký obdiv. Přejeme vám jen to nejlepší a v pořádku se nám všichni vraťte.“

Ranní vstávání jde poměrně hladce. Žehlíme 🙂 a připravujeme se na naše vrcholně prestižní hodinové vystoupení. Zdá se nám to jako sen. Jsme pozváni do místa, kam noha obyčejného smrtelníka nevkročí. Ledaže by byl v diplomatických službách či jiné vysoké státnické funkci, a to by si ještě zahraniční protokol vybral, zda s ním jednat vůbec chce. Nám se dostalo prestižního pozvání na ministerstvo zahraničních věcí Spojených států amerických!

Bezpečnostní opatření jsou skutečně dokonalá. Všichni odevzdáváme své pasy a dostáváme vizitky, které i při koncertě musejí být uloženy v kapsičkách košile. Nikdo svoji visačku nesmí ani na chvilku odložit. Naše vystoupení je jen pro několik desítek pozvaných hostů. Jsou tu velvyslanci mnoha zemí světa, z těch exotičtějších např. ze Srí Lanky, Nepálu, ale i Portugalska, Venezuely či domácí – Spojených států. Spolu s velvyslanci se účastní i jejich manželky, pracovníci ministerstva, diplomacie, kulturní atašé apod. Věnuje se nám úžasná dáma, která se o kluky fantasticky stará. Nikdo z nás ale netuší, co teprve přijde.  Vedení ministerstva zahraničí nám umožní vstup do jednacích salónků, aby kluci viděli, kde se odbývají důležitá bilaterální jednání. Vstupujeme do krásných prostor v jednom z pater budovy (v rámci utajení si jeho číslo musíme nechat pro sebe ? ). Záběry, které běžně sledujeme v CNN nám dnes již nebudou neznámé. Vysvětlují nám, jak to bylo s různými prezidenty Spojených států a dokonce nám umožní i krátké focení. To zpravidla mohou jen oficiální fotografové, kteří získají od ministerstva licenci, o kterou předem žádají a v salónku mají přesně vymezený prostor, odkud mohou fotit. Boni pueri mají výjimku, mohou fotit z jakého úhlu chtějí!

Pro vzácné hosty jsme připravili díla dvou velkých Čechů – Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Melodie z Novosvětské symfonie mnoho lidí v sále dojímá. Není divu, patří k nejkrásnějším světovým skladbám. Po poslední skladbě jsme v obležení. Fotíme se s pořád dokola a odpovídáme na dotazy hostů. Víme, že reprezentujeme nejen Boni pueri, ale především malou zemi v srdci Evropy.

Překvapení v podobě vynikajícího oběda v českém stylu – kuře na paprice – v sídle Českého velvyslanectví ve Washigtonu, DC už je jen krásnou tečkou dnešního dopoledne. Zve nás sám pan velvyslanec, velký gurmán, a měl pravdu!

Navečer pak přejíždíme do Temple Visitors´Centre k dvouhodinovému profilovému koncertu. Najednou je ruch a šílenství New Yorku pryč. Jedeme místy plné zeleně. Chvílemi se zdá, že ani nejsme ve městě. Zdání klame. Stojí tu krásné vily a vilky v zahradách a panuje tu božský klid. Vedení sboru je nadšeno. Zpěváci by asi spíše preferovali rušné ulice a bláznivě žijící město, ze kterého právě přicestovali.  Prý si na něj „tak nějak už zvykli“ ?.

Když se ale z krásné zeleně vyloupne Temple Visitors´Center, je to nádherný pohled. Dozvídáme se, že celý ohromný komplex patří rodině Marriottů, kteří vlastní luxusní hotely po celém světě. Zpíváme a dáváme do koncertu všechno, co jsme se za týdny a měsíce naučili a vypilovali. Odměnou nám je dlouhotrvající potlesk a ovace ve stoje. Ještě hodinu po koncertě přijímáme gratulace a fotíme se s nadšenými posluchači. Únava je pryč. Ta fantastická zpráva má ale teprve přijít!

„Zpívali jste skvěle! Tohle přesně Amerika miluje a vy jste dokázali posluchače nadchnout a dojmout. Dveře do Washigtonu jsou vám otevřeny! Těšíme se, že se společně znovu uvidíme! Velmi rád se budu na Vaší další „americké misi“ podílet,“ řekl velvyslanec České republiky v USA pan Hynek Kmoníček.

Kluci usínají a věříme, že se leckomu z nich bude o jejich „americkém snu“ zdát. Můžete si snít s námi, budeme rádi.

Hana Musílková, 8. 5. 2019, Washigton, DC

Milí rodiče a naši přátelé!

Naše „newyorská mise“ úspěšně končí. Ve sbalených zavazadlech si vezeme drobné suvenýry z tohoto pulsujícího města a srdcích fantastické zážitky!

Z luxusního autobusu, který nás dopraví do Washingtonu, nevystupuje tentokrát další z řidičů „slečny Daisy“, ale spíše hlavní hrdina, obr John, z proslulého amerického filmu Zelená míle. Jsou si podobní jako vejce vejci. Na počátku trochu ostychu na obou stranách, ale po přivítání se z něj vyklube bezvadný a vždy dobře naladěný řidič Steve. V doslova šíleném newyorském provozu si vede bravurně, troubí výjimečně a všude se vejde ?. Vyrážíme na několikahodinovou cestu do hlavního města Spojených států amerických, do Washingtonu, D.C. Čekají nás tu dva důležité koncerty, na které jsme se doma pečlivě připravovali.

Obědváme po cestě. Zvolili jsme tentokrát tolik oblíbenou asijskou restauraci. Kluci se smějí, že trénují na turné po Japonsku a Jižní Koreji, které je v prosinci čeká, a proto nevolí příbor, ale rovnou hůlky. Ti, kteří si dávají rýži to mají přece jen trochu snazší. „Nudloví“ s hůlkami trochu zápasí. Všichni z nás mají ještě v dobré paměti film „Boni pueri v Asii 2016“, kde to Lukáš v nudlárně pořádně rozjel. I když už se od té doby zdokonalil, dnes raději volil rýži, protože kamera je prý mu pořád v patách ?

Přijíždíme do Washingtonu, D. C.  Na ta dvě poslední písmena je důležité pamatovat, neboť Washingtonů existuje po celých Spojených státech několik a jeden z padesáti států USA se dokonce také jmenuje Washington.  Z knížek víme, že základní kámen města položili v roce 1791 a postavili jej doslova na zelené louce podle přísných geometrických zásad. Tuto poslední skutečnost jsme ověřit nemohli, i když zelené louky jsme si skutečně užili, a to ve chvíli, když jsme vstupovali do blízkosti sídla amerického Kongresu. Platí, že žádná jiná budova nesmí Kongres převýšit. Nenajdete tu na rozdíl od New Yorku žádné mrakodrapy. Na zeleném trávníku, který není sekán v golfovém stylu a je ponechán přírodnímu růstu, lidé odpočívají.  Celá budova zdáli připomíná gigantický svatební šlehačkový dort ?

Pohled na budovu Kongresu (rozuměj Capitolu) je impozantní. Přeje nám počasí, venku je 28 stupňů nad nulou. Foťáky cvakají ostošest. Rotunda s kopulí a dvě postranní křídla berou dech. Vždyť celý komplex je 229 m dlouhý a 107 m široký. Vlaje tu státní vlajka, stejně jako na mnoha budovách celé Ameriky.

Když už jsme přímo u Capitolu, nesmí nám chybět fotografie Washigtonova památníku. Stačí se jen otočit čelem vzad a fotka je na světě. Vysoký bílý obelisk, který se nachází uprostřed Mallu, je věnován prvnímu americkému prezidentovi. Lovíme v paměti informace z dějepisu a zdá se, že to nějak společně dáme do kupy.

Nejmladší kluci mají oči na vrch hlavy a komentují vše, co kolem sebe vidí. Diví se, že před budovou je jen jeden policista, čekali jich prý plnou baterii.

Po pár minutách si uděláme ještě procházku kolem Bílého domu, na 1600 Pennsylvania Avenue, sídla všech amerických prezidentů s výjimkou G. Washingtona.  Dozvídáme se, že každý z nejvyšších mužů Ameriky se zapsal do dějin Bílého domu něčím zvláštním, po Billu Clintonovi tu zůstala např. běžecká dráha.

Zatímco vedení sboru obdivuje upravený park kolem sídla, perfektně sestříhaný trávník a pečlivě okopané květiny, kluci visí očima na vozovém parku před domem. Je co obdivovat a musíme bez nadsázky uznat, že se opravdu bezvadně vyznají.

O naši přízeň usiluje několik pouličních muzikantů, kterým to ale příliš neladí.

„A to tady poslouchají celý den,“ soucitně komentují mladší kluci.

Neděláme si velké iluze, že v davech lidí si v poklidu pořídíme společné foto na památku. Jakmile jsme se však začali řadit do stylu „sbor“ či „Air“, (jsou to naše hesla pro postavení sboru), davy se rozestoupily a lidé nám velmi ochotně a zdvořile udělali přímo před Bílým domem místo. Sami si nás pak s nadšením fotili taky.

Na hotelu v centru hlavního města se všem usíná moc dobře. Sbíráme síly na poslední dva velké koncerty. Ještě nikdy žádný český sbor nezpíval přímo v sídle Ministerstva zahraničních věcí Spojených států. V Boni pueri zažijeme zítra svůj velký den! Vstoupíme na půdu, kde se rodí důležitá světová rozhodnutí! To vše se podařilo díky skvělé diplomacii Velvyslanectví České republiky ve Washingtonu a nezměrného úsilí našeho patrona, muže, který vedl protokol všech tří posledních českých prezidentů, Jindřicha Forejta. Je nám velkou ctí, že z mnoha hudebních těles vsadilo ministerstvo zahraničních věcí USA právě na Boni pueri, na třicítku kluků z Hradce Králové, kteří přes den chodí do školy a téměř veškerý svůj volný čas spojili s krásnou a náročnou muzikou. Na chlapce, kteří mají za sebou stovky odzpívaných koncertů a několik zahraničních turné, a přesto se jim ani ve třetí největší zemi světa nesmějí podlomit kolena. Myslete na nás, ať se vrátíme se štíty!

Hana Musílková, 7. 5. 2019, Washigton, D.C.

Milí rodiče, přátelé a fanoušci Boni pueri!

Druhý koncert v New Yorku je za úspěšně za námi! Jestli jste si dodneška jen trochu mysleli, že velké emoce ke klukům nepatří, v Bohemian National Hall byste svůj úsudek jistě poopravili. Zpívali jsme totiž v sídle generálního konzulátu České republiky, v jedné z posledních dochovaných českých staveb v New Yorku. Už při vstupu do budovy na vás dýchne „doma“. Toto místo je totiž symbolem krajanského života Čechů v Americe, ať se již vydali za Velkou louži před válkou či v letech po ní.

Vítá nás nádherný sál s nápisem „Národ sobě“. Prohlížíme si místa, která v 90. letech prošla rekonstrukcí. Ještě pod dojmem včerejší návštěvy památníku obětem 11. září nás zaujme česká státní vlajka, která byla zachráněna z trosek Světového obchodního centra. Její zbytek je pečlivě uchován ve vitríně ve foyer. Stojíme před ní a je úplné ticho. Vlajce chybí čtvrtina bílého pruhu, je poničená, ale ne moc. Jen zázrakem se objevila! Několik let ležela pod sutinami jižní věže. Původně prý visela ve druhém podlaží Centra. Když ji policisté našli, byla převezena do Prahy. Za nedlouho však díky úsilí českého velvyslance v USA pana Hynka Kmoníčka putovala do České národní budovy s vírou, že bude symbolem spojenectví a přátelství České republiky a Spojených států amerických.

Stejně tak je sestaven náš repertoár. Z české klasické hudby, českých a slovenských lidových písní a hollywoodských melodií. Koncert řídí Pavel Horák, který včele Boni pueri stojí již dlouhých 23 let. S Boni pueri se vrací na turné do USA v roli šéfa již pošesté. Dobu, kterou strávil za ta léta se zpěváky na různých turné, už dnes těžko někdo spočítá, možná to bude několik let 🙂 Na klavír doprovází Robert Fuchs, který včera tak báječně zahrál na varhany v Katedrále sv. Patrika. Již po prvních skladbách se ozývají nadšené výkřiky, do šatny nás po první půli posílá nadšený a dlouhotrvající potlesk. Na závěr už posluchači aplaudují vestoje.

Děkují nám zástupci slovenské ambasády, naši krajané, ale především generální konzul České republiky pan Ing. Miroslav Rameš.

„Milí kluci, mám velkou radost, že jsme vás tu mohli mít. Jste prostě skvělí. Už včera, kdy jsem se zúčastnil mše v Katedrále sv. Patrika, jsem byl tak pyšný, že tam zpíváte právě vy. Viděl jsem, jak se lidi na vás otáčejí, s napětím poslouchají a pak dokonce dlouze tleskají, to opravdu tady v kostelích není zvykem. Moc Vám děkujeme a jsme rádi, že jsme vám mohli připravit krásné dny v New Yorku,“ řekl našim zpěvákům bezprostředně po koncertě.

„Svět je malej,“ poznamenal oblékající se altista na závěr večera ? Na koncertě jsme se totiž potkali s paní Renatou Coker, hradeckou rodačkou, bývalou ředitelkou galerie v Severní Karolíně a dnes úspěšnou manažerkou v New Yorku.

Ten večer jsme si opravdu muzikantsky báječně užili. Všichni dali do koncertu to nejlepší. Drželi jsme „jednu lajnu“, jak říkáme. Starší kluci výborně pomáhali mladším a ti je zase perfektně poslouchali a učili se všemu novému mnohem rychleji. Kázní a svým výkonem jsme zaměstnance konzulátu, ale i naše posluchače, ohromili. Jen my ale víme, že to není výsledek, ale naprostý základ úspěchu.

Zítra brzy ráno se vydáváme na dlouhou cestu do hlavního města Spojených států – Washingtonu. Je vůbec možné navštívit New York a neprojít se na legendární Times Square? Odpovíme si sami – není! Dnešní ráno proto začínalo na této nejznámější ulici světa! Říká se o ní, že tu bije srdce New Yorku. Zcela bez mučení se přiznáváme, že nám bilo jako na poplach taky. Nejen, že jsme stáli na místě mnoha filmů romantických i akčních, ale doslova vás tato extravagantní část Manhattanu pohltí. Zvlášť, když vám je mezi deseti a dvaceti 🙂 Times Square se táhne od 42th až po 47th Street.

Billboardy na Times Square přitahují hlavně nadšence do nákupů, kolem náměstí je plno módní obchodních center. Některé mají i několik pater. Neodolali jsme ani my, ale na co se doma mohou rodiče a sourozenci těšit, neprozradíme. Pokud se díváte na naše fotografie, snadno si domyslíte 🙂 S rozličnými hrdiny jsme se nefotili, tyto nápady neměli naštěstí ani nejmladší kluci. Ušetřili si tím fotky se živou „Sochou svobody“, popř. Mickymausem 🙂 Zato ohromné výškové budovy stojí zato. Na dvě hodiny jsme se ocitli v bláznivém americkém filmu a s nadšením si žili každý svůj „americký sen“.

A úsměvná historka na závěr. Jeden z nejmladších kluků s naprosto vážnou tváří říká našemu panu řediteli:

„To je skvělý! Celý svůj život jsem si přál dostat se do New Yorku!“ Věřme mu to, celý svůj devítiletý život si to přál. A sen se mu splnil. Nám všem!

Hana Musílková, 6. 5. 2019, New York

Vážení rodiče, milí přátelé Boni pueri,

probouzíme se do newyorského rána za bubnování dešťových kapek. Příliš nás to nezneklidňuje, neboť se plně soustředíme na naše vystoupení v největší neogotické katedrále v Severní Americe – Katedrále sv. Patrika.  V přesném newyorském systému – avenue a street – se už dokonale vyznáme a víme, že vyrazíme na 50. ulici na našem známém Manhattanu, naproti komplexu Rockefellova centra. Známém proto, že tu prostě a jednoduše bydlíme, což se nepoštěstí každému. Dolary je třeba počítat, a tak se hostům vyplatí do centra přicestovat ze vzdálenější oblasti. Víme své, v New Yorku se vlastně ani ztratit nemůžete. Mahnattan je opravdu velký pojem co se šířky i délky týká. Žije tu nejvíc miliardářů na světě a většina obyvatel využívá městskou dopravu, je jednoznačně rychlejší. My vše máme coby kamenem dohodil, proto si do katedrály vyrazíme krátkou klidnou procházkou. Naši nejmladší kluci, kteří mají své pokoje přímo v České národní budově a mají to přece jen o fous dál, byli nadšeni z cesty taxíkem, který je bezpečně dopravil na místo. A protože jsou si tu všichni řidiči podobní, dali jsme jim jméno „Hoke“ podle černošského řidiče amerického filmu „Řidič slečny Daisy“ 🙂

Tušili jsme, že katedrála je nádherná. Když však stojíte přímo na místě, je to zážitek skutečně dechberoucí. A to nemluvíme o tom, že máte to privilegium vystoupat příkrých 42 úzkých a točitých schodů  až na kůr, svižným tempem nahoru, to se vám pak opravdu dechu nedostává ?

Do katedrály z bílého mramoru si může sednout až 2200 lidí a v době mše, kterou jsme svým zpěvem doprovázeli, bylo plno. Je neděle, krátce před polednem. Kostelem dlouhým 138 metrů se rozeznívají katedrální zvony. Vítá se s námi generální konzul Ing. Miroslav Rameš, který nás osobně přišel pozdravit a poslechnout si nás. Mši přenáší mezinárodní televizní společnost.  Hlavní loď rozeznívají hlasy Boni pueri za řízení našeho ředitele Pavla Horáka. Na varhany, které mají plných 8 000 píšťal, bravurně  doprovází náš klavírista Robert Fuchs.

Hodinová mše končí. Hlavní celebrant nám děkuje za krásný výkon.

„V kostele se obvykle netleská. Dnes jsme však byli svědky, že si potlesk pro vás nenechali posluchači ujít. Děkujeme vám za krásný zážitek,“ řekl nám.

Hlavní lodí kostela zní mj. i čeština a slovenština, naši krajané, kteří tu pracují či studují neodcházejí, ale čekají na naše kluky. Ptají se, kde nás ještě mohou slyšet a jak dlouho naše turné trvá. Přehodíme z angličtiny, na kterou si zvykáme a zjišťujeme ještě, kde nás ve výslovnosti bota tlačí, a rádi na dotazy odpovídáme.

Zážitky z dnešního dopoledne by vystačily na týden. Máme však před sebou volné odpoledne a tak vzhůru do víru velkoměsta, které „nikdy nespí“!

Zjišťujeme, že mnozí z kluků netuší, co se stalo 11. září 2001. Čtyři unesená letadla, z nichž dvě narážejí do věží Světového obchodního centra v New Yorku, přinesou nový pohled na mezinárodní terorismus. Když se díváte na pietní místo, kde před necelými dvaceti lety stály ještě dva ohromné mrakodrapy, v nichž pracovali nic netušící lidé, těžko si představíte, jak velké zděšení a smutek to světu přineslo. Stojíme u památníku, který Američané vybudovali jako obrovské „kašny“, po jejichž okraji jsou uvedena jména obětí útoku. Do jednotlivých jmen lze prostrčit růži, dávají se vždy bílé. Pan generální konzul nám prozradil, že návštěvy generálního konzulátu zpravidla vždy uctí květinou památku těch, kteří při útoku na tzv. „dvojčata“ zahynuli.

Samotný závěr dne jsme věnovali cestám výtahem. Že to není nic zajímavého? Nebylo by, pokud byste cestovali do 6. patra v paneláku. My však vyjeli během několika sekund do 101. patra World Trade Center! Někteří za to zaplatili zalehlým uchem či lehkým mrazením kolem žaludku, ale užili jsme si to náramně! A abyste spolu s námi nasáli tu správnou atmosféru a trochu se přiblížili pocitům kluků z Boni pueri, zkuste si poslechnout krásnou písničku F. Sinatry New York, New York. Českým textem skladbu opatřil Zdeněk Borovec. Tak ať se vám hezky poslouchá, a možná po vzoru našich kluků, kteří reprezentují svoji zemi za Velkou louží, i zpívá:

New York, New York
ten nezmar nejlíp snad se baví,
když měl by spát
to vždycky byl jeho styl:
Žij abys žil!
Šeď není program,
kdo měl by ji rád?

Já říkám O.K.
v snách jdu přes Broadway
ať kolem hřmí a rámusí
New York, New York!

Když míjím Brookling Bridge,
zas k štěstí dá mi klíč
ten skvost, ten kýč
New York, New York!

Hana Musílková, 6. května 2019, New York

Vážení rodiče, milí přátelé Boni pueri!

Jsou tři hodiny po půlnoci a třicítka chlapců a mladých mužů vstupuje na letiště Václava Havla v Praze, aby se vydala na svou dlouhou cestu za oceán. Do Spojených států amerických, za Velkou louži, se sbor vrací již po sedmé! Tentokrát je však naše cesta přece jen trochu odlišná. Koncertovat budeme výhradně v New Yorku a ve Washingtonu.

Letíme se skvělou společností Lufthansa a na palubě je o nás výborně postaráno. S letadly Airbus létáme běžně do Asie, a tak jsme na určitý komfort zvyklí. Malé zpoždění pilot nad oceánem prý hravě dožene. Při odbavení ve Frankfurtu někteří z nás zažívají přísné kontroly, neboť byli vybráni k náhodnému odhalení omamných látek. Jediné ženě v našem týmu tak policista doslova laboratorně zkoumá nejen korektory, miniparfém, pudr či rtěnku a u všech věcí se ptá, na co je má ?, ale i jeden ze zpěváků dokonce vyrazil do zvláštní místnosti, kde se nakonec ukázalo, že se do testu vloudila chybička.  Kontrole neunikl ani náš pan ředitel Pavel Horák, se kterým policista dlouze hovořil a na závěr vysvětlil, že když jsme „skupina“,  a ještě stejně oblečená, vždy se musí řádněji zkontrolovat.

Ve 14:00 místního času, s napětím a velkým očekáváním, vstupují Boni pueri na půdu města, o kterém se říká, že „nikdy nespí“.  Usmíváme se, protože v té chvíli nám zní z reproduktorů známá skladba Franka Sinatry New York, New York ? Jsme tady! Turné, které jsme dlouho připravovali a se kterým nám velmi pomáhali nejen naši přátelé, ale i velvyslanec České republiky ve Washingtonu Hynek Kmoníček, generální konzul České republiky v New Yorku Petr Rameš,  nebo kardinál Dominik Duka. Ti všichni podpořili naše zpěváky, jejichž věkový průměr je 14 let, aby představili Americe českou chlapeckou sborovou školu a českou hudební kulturu.  Tyto významné osobnosti věnovaly svůj osobní čas a úsilí pro třicet kluků z Hradce Králové a my máme jediný úkol. Představit českou kulturu v tom nejlepším světle. Vezeme s sebou dílo Antonína Dvořáka, světového hudebního génia. Představíme i skladby, které Amerika miluje.

Katedrála sv. Patrika v New Yorku, na Páté avenue, blízko Rockefellerova centra, je sídlem newyorského arcibiskupa. Tato nádherný neogotický skvost je prvním místem našeho koncertu. Na varhany s osmi tisíci píšťalami bude hrát skvělý klavírista a varhaník Robert Fuchs. Těšíme se, až projdeme bronzovými vchodovými dveřmi za zvuku 19 různě velkých zvonů. Ty totiž teprve otevřou naše koncertní turné nazvané „Boni Pueri in the New Word“ (Boni pueri v Novém světě). Splnil se nám sen stejně tak, jako českému hudebnímu skladateli Antonínu Dvořákovi, kterého čekal v Americe velký úspěch. Právě tady složil jednu ze svých nejkrásnějších skladeb – Novosvětskou symfonii e moll. Její část, Largo v úpravě Goin´Home bude zní v hlasech kluků z Boni pueri.

Doba se mění a pokrok zastavit nelze. Zatímco Dvořák cestoval do Ameriky celých devět dní a my z Evropy jen 9 hodin, jedno máme společné. Touhu dokázat, že česká kultura má světu co dát a že pořád něco znamená.

Držte nám všem pěsti, ať se nám naše premiéra v „Novém světě“ vydaří!

Vaši Boni pueri!