Vážení rodiče a přátelé Boni pueri,

vstupujeme na půdu Vídně, hlavního města Rakouska. Těžko byste našli město, které je zelenější, vždyť zvítězilo mezi 100 TOP metropolemi světa a právem se pyšní titulem „The Greenest Cities 2020“.

A protože naše unikátní umělecká škola, první svého typu v České republice, jejíž model od letošního roku přebírá i slavný Vídeňský chlapecký sbor, slaví 14. výročí svého vzniku, začínáme u pomníku „Matky školského systému“, rakouské arcivévodkyně, královny uherské a české – Marie Terezie. Vedeme odborné diskuse, zda opravdu může za povinnou školní docházku a nacházíme snad jediné pozitivum na současné covidové situaci – kluci se do školy opravdu těší a vůbec si žádné dlouhé volno už nepřejí ?

Monumentální Marie Terezie sedí na křesle a společnost jí dělají vojevůdci Daun, Khevenhüller, Laudon a Traun, všichni na koních. Máme ohromné štěstí – zatímco za běžných okolností není pod sochou k hnutí a člověk je rád, že v davech turistů uloví selfie, my si svoji fotku můžeme vychutnat bez dalších návštěvníků. Díky nedávno reprízovanému filmu o této úžasné panovnici, se kluci v historii lépe orientují, vědí, že se provdala za Františka Štěpána Lotrinského a měli spolu celkem 16 dětí! Dostává se jim i báječného výkladu našeho produkčního Pavla Musílka, který má historii v malíčku a kluci na něm jen visí.

Centrum Vídně připomíná staré dobré časy. Stejně jako nikdo při návštěvě Prahy nevynechá Pražský hrad, ve Vídni je „trhákem“ Hofburg. Němčináři si opakují poslední slovíčka, která se naučili, aby mohli tlumočit. Procházíme hradním komplexem, který byl mj. i sídlem Habsburků. Smutné novodobé dějiny si připomeneme u balkonu, odkud diktátor Adolf Hitler oznámil obsazení Rakouska Německem. Nutno přiznat, že Rakousko i nás spojuje podobné smutné obsazení území v roce 1938. Kluky evidentně válečné a předválečné dějiny zajímají, hodně se ptají a vše si pečlivě prohlížejí.

Dnes je Hofburg sídlem rakouského prezidenta. Když jsme stáli pod hradními okny, nikoho z nás nenapadlo, že jen kousek odtud právě probíhá jednání rakouského kancléře S. Kurze a předsedů vlád ČR a SR. Venku však stálo mnoho policistů. Ptali jsme se, zda si je můžeme vyfotit, byli milí, ale prý se fotit nesmějí, mají tu jinou práci. Po chvíli nás žádají, abychom ustoupili na stranu a míjí nás kolona vládních limuzín s majáčky. V denním tisku píší o dnešní dohodě představitelů našich sousedů. I přestože je náročnější epidemiologická situace, hranice mezi Rakouskem, Slovenskem a Českou republikou se zavírat nebudou! Máme to prostě vychytané!

Usměvné chvíle zažíváme u tzv. Stánku L. Pavarottiho, který jsme objevili naprosti Vídeňské opeře. O tomto italském tenoristovi se říká, že si mezi zkouškami vždy musel doběhnout do stánku pro vynikající vídeňský wurst nakrájený na kousky a doplněný párátkem, jinak se nemohlo pokračovat 🙂

Stejně tak zastavujeme u známého hotelu Sachr. Někteří kluci už dortík ochutnali, ale že by to prý bylo něco výjimečného, to nezaznamenali. Nejspíš je to tím, že skutečná receptura rodu Sacherů je dodnes tajná. Originální dobrota asi musí být úžasná, neboť ji tu vychutnávali i John F. Kennedy, John Lennon s chotí Yoko Ono, anglická královna Alžběta nebo francouzský herec J. P. Belmondo, který kvůli tomu ani nedokouřil svou poslední cigaretu?

Po pár minutách se už díváme do oken vysokého vídeňského domu v úzké, křivolaké uličce. Přestavujeme si, jak tudy z operní budovy v kabátci a s notami kráčel jeden z největších hudebních géniů v historii, když se po představení nebo z hospůdky vracel do svého přechodného bytu. Ten, který opustil kvůli Vídni dobré místo dvorního skladatele v Salzburgu a během dvou let Vídeň uchvátil svoji tvorbou. Ten, jehož „Pražané mu rozumějí“. Jmenoval se Wolfgang Amadeus Mozart. Jeho velké dílo můžete slyšet v podání Boni pueri už mnoho let. Byl to on, kterého si „Dobří chlapci“ troufli představit nejen na koncertech Pražského jara, ale i v Americe,  Japonsku a několikrát ve Vídni.

Mnozí z vás si pamatují krásné dílo Leopolda Hofmanna Requiem, které naši kluci provedli v červnu tohoto roku. Od února na díle pečlivě pracovali a v období, kdy byly školy zavřené, se mu věnovali individuálně nebo po malých skupinách. Requiem se pomalo klubalo na svět. Všichni jsme věřili, že to dáme, nic nás nemůže zastavit!

A najednou stojíte na místě, kde Hofmann pracoval a dirigoval, v monumentální katedrále sv. Štěpána v samém srdci Vídně! Tady se 4. srpna žení jeho mladý asistent Mozart s dcerou své bytné Konstancí. Vyprávíme chlapcům ten napínavý muzikantský a lidský příběh.

I desetiletý kluk, kterého do té doby pasujete na neposedného a rozjíveného školáka, stojí jako zařezaný a chce si tu chvíli prožít. I on dokázal, že něco umí, že si vybojoval své místo v sestavě na toto turné, že překonával nezdary a překážky, někdy to opravdu neměl lehké a radoval se, když své jméno na rozpisu viděl! I on vám v tomto nadpozemském prostoru s hlavou plnou dojmů s vážnou tváří řekne:

„To je tak ohromný a tak krásný!“

V té chvíli víte, že se o ně nemusíte bát.

Pro redakci zahraničních zpravodajů, Hana Musílková, 9. 9. 2020, Vídeň

Vážení rodiče, milí fanoušci a přátelé Boni pueri,

koncertní turné mladších kluků nabírá obrátky. Pro zkoušky i přípravu na naše další vystoupení máme ty nejlepší podmínky. Ranč u Bobiho je fantastický! Cítíme se tu skutečnými rančery, usínáme a probouzíme se za klapotu koňských kopyt a s vůní sena. Připadáme si jako v báječném westernovém filmu. Nemůže tomu konkurovat ani stolní fotbálek ani elektronické hry. A protože kluci z tenorů a basů s námi na turné nejsou, musí náročné role vedoucích kvartet a jejich asistentů převzít zkušení z mladších. Po třech dnech už to máme docela dobře vychytané.

„Teprve teď vidím, jaký to se mnou měli těžký,“ přiznávají ti, co jim jejich nová funkce trochu zamotala hlavu. Není divu, dolehla zodpovědnost.

Chvíle po ranní zkoušce trávíme u koňského výběhu, kamarádíme s lamou a malými ovečkami. Do kolen nás dostává místní oslík, který si některé z nás velmi oblíbil. Kdykoli se ve sborových tričkách k němu přiblížíme, projevuje takové nadšení, že neslyšíme vlastního slova ? Kluci na něho klidným hlasem promlouvají, oslík se uklidní, ale jen do doby, než pochopí, že odcházíme. Vůůůůbec, ale vůbec se mu to nelíbí a my jeho nesouhlas, že přichází o naši společnost, slyšíme až do zkušebny ?

Kluci obdivují nejen ušlechtilé kladrubáky a lipicány, ale zajímají je kočáry, historické stříkačky a dokonce i sněhové saně, které jsou prý od listopadu v pernamenci. Před koncertem povinně odpočíváme a sbíráme síly, aby vystoupení bylo co nejlepší. Proto jsme se na naši zahraniční cestu vydali. Náš koncert od rána několikrát připomněl i místní rozhlas. Malebná vesnička Nový Tekov, kde bydlíme, je součástí několika spojených obcí. Za těch pár dní nám přirostla k srdci natolik, že jí mezi sebou říkáme „Vesnička má středisková“. Každou chvíli zazní nějaká hláška ze stejnojmenného filmu, všechny ale provází laskavost a lehká nadsázka. Máme  s sebou vynikajícího řidiče, který se s autobusem, delším o 1, 8 metru, než je běžná míra, vytočí bravurně všude. Hlášku „Tak jsem slyšel, Karle, že jsi tomu Pražákovi načechral pilíř“ použít rozhodně nemůžeme. Raději se kocháme s panem doktorem malebným venkovem a vůbec nelitujeme, že jsme nakonec kývli na pozvání právě do nitranského kraje, místo do Tatranské Lomnice. „Tatry tě ohromí, ale tohle tě dojme,“ citují altisté u stáda koní, kde podkovy zvoní 🙂

V podvečer se obec zklidní. Ke kostelíku přicházejí svátečně oblečení lidé. Na Slovensku jsou ještě přísnější opatření než u nás, všichni do jednoho mají roušky a začínají obsazovat kostelní lavice od těch posledních, aby dostáli vládním doporučením držet od muzikantů vzdálenost několika metrů. Koncert zahajujeme již tradičně skladbou Ave Maria. Zapálené svíčky posílají světlo všem lidem dobré vůle. Pan sbormistr Jan Jiráček vede kluky přesně a pevně, na klavír doprovází pan Martin Pecháček. Po závěrečné skladbě si užíváme ovací ve stoje! Promlouvá k nám zástupce tekovské farnosti a děkuje našim klukům za nádherný zážitek:

„Bylo to něco úchvatného. Děkujeme vám, chlapci, náš den se dnes opět rozsvítil. Tekovská farnost na vás bude dlouho ráda vzpomínat. Nestydíme se za slzy, bylo to velmi dojemné a krásné.“

Uvědomujeme si, že jsme otevřeli další díl naší zahraniční cesty, příznačně nazvané podle legendárního českého seriálu Zdivočelá země. Příběh, který mapuje smutné i šťastnější období českých dějin je provázen nádhernou hudbou skladatele Zdeňka Bartáka, dnes už i našeho dobrého kamaráda. Snad symbolicky jsme sem vycestovali v době, kdy muzika a hudební setkání lidem velmi schází, svět je vzhůru nohama a v očekávání dnů příštích. Kdy Zdivočelá země čeká na své uzdravení.

Jistě si vybavíte partu mladých kluků, sotva odrostlých dětství, kteří se dostávají po válce do nebezpečného pohraničí na statek a žijí tu svůj kovbojský život vyčtený z ohmataných rodokapsů. Hry se ale postupně mění v každodenní těžkou rančeří dřinu a připraví těmto odvážným chlapcům těžké životní zkoušky. Získají však pevná a nezlomná přátelství, která nemůže překazit nic na světě. Plní se jim jejich kovbojský sen, který ale rozhodně není zadarmo.

Naši chlapci – Boni pueri – žijí naštěstí přece jen jiné životy, ale jedno mají se svými filmovými vzory společné. I oni mají své klukovské sny, překonávají překážky, rvou se s neúspěchem, dělají lumpárny, chybují a znovu to napravují, nevzdávají se. Být členem Boni pueri je věc stavovské cti. Ať vám, stejně jako nám, zní v uších na dobrou noc tato krásná slova i melodie, třeba právě v podání Boni pueri:

Každý kluk sní sen kovbojů,
plný je hvězd a soubojů.
Když zbývá jen pár nábojů,
je bít se dál čest kovbojů.

Mít přátel pár, co s vámi jdou, co v nouzi vám jsou věrní.

Tak volně žít, jak pádí kůň,
jak vzlétne pták,
jak svítí tůň.

Jen kluků pár šlo do bojů
splnit si svůj sen kovbojů.

Pro redakci zahraničních zpravodajů, Hana Musílková, 8. 9. 2020, Nový Tekov

Vážení rodiče a milí fanoušci Boni pueri,

zdravíme vás z dalšího dne od našich východních sousedů! Mnoho lidí tvrdí, že zrušením pondělních  slovenských televizních inscenací v tehdy ještě Československé televizi, přestaly už děti slovenštině rozumět. Něco na tom možná bude, my jsme však v našem sborovém průzkumu nic takového nezaznamenali. Naši kluci krásně rozumějí, nerozhodí je ani takové chytáky jakými jsou raňajky, paradajky, izba nebo vreckovka.

Odvážně se vydali i na Levický hrad s tím, že výklad v originále v hradním muzeu hravě zvládnou. Tentokrát nás výstup na zříceninu ze 13. století tolik nezmohl, většina atraktivní expozice se totiž nacházela v podhradí 🙂 . Produkční Pavel Musílek v sobě historika opravdu nezapře, a tak jsme měli všechno perfektně z první ruky. Dobové zbraně i zbroj byly v obležení, dotazy typu „tím se opravdu mohl někdo propíchnout až na dno“ či „jak zbrojnoši navštěvovali toaletu v brnění“ jsme řešili raději mimo protokol.

Nadšení zavládlo také v hradní lékárně. „To je Kuks,“ připomněli mile kluci místo u nás doma. Přestože málokdo z nich má ve svém pokojíku laboratoř „Jůnij chymik“, různé lektvary, vodičky i výroba léčivých mastí je velmi zaujala. Roušky, uvnitř poctivě nasazené, připomínaly skutečnou lékárenskou laborku. Během půlhodiny se zdálo, že se sbor mění na alchymistické doupě Magistra Kellyho a jeho asistentů. Alchymista, který pracoval přímo pro Rudolfa II., ale užíval titul neoprávněně, on totiž studia nikdy nedokončil, a to mířil až do slavného Oxfordu.

Prodejna se suvenýry praská díky nám ve švech. Kluci se naplno rozhodli, že podpoří slovenský cestovní ruch a většina rodičů se může těšit na krásné dárky, které pro ně kluci velmi pečlivě vybírali.

Nečekaný zážitek si kluci užili po příjezdu. V koňském sedle nádherného ušlechtilého lipicana Montyho je vítal ředitel Boni pueri Pavel Horák! Nejkrásnější pohled na sbor je z koňského hřbetu 🙂 Představa, že svého ředitele známe dokonale, vzala v této chvíli za své 🙂 Slavnostní vyjížďka měla důvod. Právě v těchto dnech slaví náš pan ředitel pětadvacet let od chvíle, kdy se stal uměleckým šéfem a ředitelem Boni pueri! Nikdo jiný v čele tělesa tak dlouho nestál! Počet jeho koncertních turné se blíží ke stovce. Jen v Asii dirigoval celé dva roky!

Po setmění se začal penzion ranče, kde najdete jezdecké stáje nejen s lipicany, ale i dostihovými kladrubáky, plnit hosty. Právě pro ně a pro personál celého velkého komplexu jsme chystali náš koncert. Za zády posluchačů vstupují do sálu mladší kluci. Zní nádherná skladba Ave Maria. Jakmile chlapci dorazí na podium, objeví se mezi posluchači mobily připomínající světlušky, aby zaznamenaly pro své majitele ten krásný okamžik. Klukům to zpívá výborně! Pan sbormistr Jan Jiráček jim to dá najevo, má z nich radost.

Závěr koncertu pak patřil směsi písní Otakara Jeremiáše, kterou zpěváci doplnili zajímavou choreografií. Když jejich učitelé viděli, kterak to rozjeli v Šablence bróšené,  pochopili, že tihle borci budou jednou vyhledávanými partnery ve všech tanečních kurzech kraje ?

V této chvíli již všichni zpěváci tvrdě spí. Zaslouženě odpočívají a sbírají síly na zítřejší koncert v kostele sv. Karla Boromejského. Stejnojmenný kostel, jen několikanásobně větší a známější, zvaný též Wiener Karslkirche, se stal místem několika prestižních koncertů Boni pueri ve Vídni. Tady začala a nadále bude pokračovat cesta mezinárodního muzikologického projektu Češi ve Vídni společnosti ArcoDiva Prague. Karel Boromejský, jehož jméno kostely nesou, může být v mnoha ohledech vzorem. Byl velmi vzdělaný, skromný, a přestože byl kardinálem a mohl vést poklidný život v dostatku, zvolil si jinou, těžší cestu. Pracoval obětavě pro své bližní, pro chudé a nemocné.

Proto zítřejší koncert věnujme nejen Kostelu sv. Karla Boromejského, ale všem lidem, kteří myslí nejen na sebe, ale i na ostatní. Myslete na nás a držte nám pěsti!

Vaši kluci z Boni pueri

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 7. 9. 2020, Nový Tekov

Více než padesátka koncertů u nás doma, několik zahraničních turné, rok co rok, den za dnem. To je stručná bilance Boni pueri – dobrých kluků, kteří rozdávají svým hudebním uměním radost už dlouhých osmatřicet let! A zatímco jejich vedení by mohlo s lehkou nadsázkou vyprávět o „uhelných prázdninách“, kdy si školáci do promrzlých škol chodili jednou za týden pouze pro úkoly (rozuměj – neexistovala žádná distanční výuka), naši kluci nic takového dosud nezažili.

Ti, kteří absolvovali různá asijská turné, byli jednoduše na roušky zvyklí, pro Asiaty je to věc ohleduplnosti a slušnosti k ostatním v případě, že pocítí jen drobné známky nachlazení.

V uplynulých měsících jsme proto ani na vteřinu nezaváhali, zda budeme v brzké budoucnosti nadále naplno zkoušet náročná díla, skladby pro koncertní pódia tuzemská i zahraniční. A tak se v časných ranních hodinách s radostí vydáváme, tentokrát s mladšími chlapci, na další turné Boni pueri, tentokrát nazvané podle naší milované skladby – Zdivočelá země!

Vyrážíme za mlhavého rána, obloha se postupně rozjasňuje a my přicházíme k nádherné „malé Hluboké“. Okolí zámku velmi dobře známe, několikrát jsme tu koncertovali na mezinárodním hudebním festivalu Concentus Moraviae. Sáčkujeme se do připravené lodi a máme velké štěstí. Kormidelníkem je báječný vypravěč, vystudovaný historik. Tolik jsme se toho dozvěděli! Nejmladší kluci mají oči na vrch hlavy, protože mají šanci zahlédnout skutečného bobra. Nevíme sice, co se děje „když jde malý bobr spát“, ale dozvídáme se, že vodohospodáři s nimi moc nekamarádí. Jakmile se bobři do toho opřou, stromy prý vypadají jako tužky právě vytažené z ořezávátka 🙂 I my máme možnost vidět pozůstatky „práce“ těchto chráněných živočichů a trochu své nadšení přehodnocujeme. Blížíme se k Minaretu. Je to tak krásná podívaná, že si bereme příklad ze starších kluků, kteří koncertovali na slavné lodi Nippon Maru brázdící kolem japonských ostrovů, a dáme několik skladeb na naší lodi, kterou provozuje 1. plavební! Zpívá nám to výborně!

Trochu tušíme, že nás bude čekat u tzv. Turecké věže nějaké překvapení, vidíme, jak se naši kantoři usmívají, ale to, co jsme zažili, na to jsme opravdu nepomysleli ani ve snu.  Když jsme před pěti lety koncertovali s dirigentem Markem Štilcem ve dvacetimilionové Šanghaji pro nejvyšší představitele tohoto města, seděl na čestném místě mezi dvaceti VIP hosty i nejlepší fotbalista Evropy v roce 2003, dvojnásobný medailista z mistrovství Evropy a vítěz Poháru vítězů pohárů a Superpoháru UEFA – Pavel Nedvěd! Dnes jsme si to milé setkání zopakovali. Měli jsme možnost sledovat, jak tato fotbalová legenda trénuje.

„Už by vlastně nemusel, všechno umí,“ konstatoval jeden ze starších altistů. Ano, nemusel, stejně jako třeba Jaromír Jágr nebo Mistr Václav Hudeček. Jsou to ale skuteční profíci. Vědí moc dobře to, co se naši mladší kluci teprve učí. Že člověk nesmí ustrnout a musí jít pořád dál, zdokonalovat se, udržovat svoje síly a hlavně, že ti nejschopnější jsou velmi skromnými a pokornými lidmi. A to platí jak v muzice, tak ve sportu, bez rozdílu. S velkým respektem se loučíme s Pavlem Nedvědem a abychom také zapracovali na své fyzické kondici, vystoupáme do nejvyššího ochozu Turecké věže. Tři stovky schodů nás posouvají do výšin.  Převýšení jako hrom!

„To jsou ty panoramata,“ zní z úst rozesmátého sopranisty.

Zpíváme ještě před zámeckou kaplí několik skladeb. Jsme překvapeni, že je najednou park plný rakouských turistů. Přicházejí za zpěvem, pozorně poslouchají, točí si nás a téměř všichni fotí. Dvě dámy se zajímají o další vystoupení. Když jim sdělíme, že se za několik dní přesouváme do Vídně, jsou nadšené!

„Proč se ty hrady stavěly všechny tak vysoko,“ mumlají si pro sebe dva z nejmladších kluků, kteří se sunou k Nitranskému hradu už co noha nohu mine. Zřejmě cítí, že by se bez těch slibovaných panoramat obešli, ale služba muzikantskému řemeslu je prostě služba.

Smějeme se známému výroku našeho pana ředitele: „Živit se hudbou je sice krásný, ale bolí od toho nohy!“

Jakmile však kluci uvidí sochu v nadživotní velikosti, ožijí. Ptáme se, kdo tyto dvě historické postavy pozná. Někteří kluci by lehce mohli zabojovat v televizním AZ kvízu, až na ty „zvěrozvěsty“ ? ?

Nástěnná deska zase připomíná návštěvu tohoto památného místa papežem Janem Pavlem II. přesně před pětadvaceti lety. Stejné výročí slaví i náš pan ředitel Pavel Horák. I on se přesně před pětadvaceti lety stal uměleckým šéfem a ředitelem Boni pueri! Nikdo jiný v čele našich „Dobrých chlapců“ tak dlouho nepůsobil.

„Uděláme mu taky takovou desku,“ navrhují bezelstně kluci.

„Ještě, abych měl už mramorový desky, kluci, to snad ještě zatím ne,“ usmívá se ředitel. ?

Symbolicky končíme náročný den v dechberoucí Bazilice sv. Emeráma, katedrále nejstaršího biskupství ve střední a východní Evropě na Nitranském hradě. V tomto monumentálním prostoru nás vítá proslulý český varhaník, profesor pražské HAMU Jaroslav Tůma, se kterým Boni pueri v minulosti natočili spoustu CD. Pan profesor poslouchal kluky, kteří zpívali za řízení sbormistra Jana Jiráčka z kůru kostela a nešetřil slova chvály. My jsme si pak užívali skladby v jeho mistrovském podání.

Zážitky dnešního dne by některým lidem vydaly na měsíce či léta. Naši kluci v té náročné zkoušce skvěle obstáli. Své turné na Slovensko a do Rakouska doslova vydupali v této složité době ze země. Nepochybovali o ničem, tvrdě pracovali, studovali nesmírně náročné dílo Leopolda Hofmanna individuálně i po skupinách, až ho úspěšně dovedli do Katedrály sv. Ducha. Drželi se statečně a další turné jim právem náleží!

Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, 6. 9. 2020, Nitra