Jánská dolina zažívá dnes výrazný nápor turistů, neboť v těchto dnech začíná oficiální turistická sezóna, která je doprovázená Filipojakubskou nocí, velmi oblíbeným pohanským svátkem.
Balíme kroje do našich kufrů, snídáme bohatě a dlouho. Poslední pohledy na vrcholky Tater. Vydáváme se na cestu více než 400 km dlouhou. Máme za sebou krásný koncert a vystoupení. Původně nás čekal ještě jeden během dnešního dopoledne, ale ve školách, které měly na náš výchovný koncert dorazit, se prý rozšířily neštovice (ovčie kiahne), a proto nakonec musel být koncert ke smutku pořadatelů zrušen.
A tak místo do koncertní síně vyrážíme za bačou na pravou nefalšovanou salaš. Voní to tu nejen brynzou, ovčím sýrem a dalšími výrobky (stoprocentní biokvality s nejpřísnějším certifikátem), ale i pečeným domácím chlebem, škvarkovými a sýrovými pagáči a medovinou. Bača je trochu zklamán, že kluci o jídlo mnoho nelámou, ale když vidí, že naprosto ovládli zemědělské stroje v dětské velikosti, které jsou rozesety kolem salaše, postaví se na zápraží, a spokojeně je pozoruje 😊 Teprve pak se dozvídáme, že bača je velký milovník historických traktorů, které ovšem jsou pouze na koukání, a proto pro děti vyrobil alespoň zemědělský koutek 🙂 Během chvíle se od speleologů vrací polovina kluků opět ke studiu zemědělské univerzity a svůj sen si vezou domů. Někteří vybaveni ovčím sýrem a korbáčiky, někteří se zážitky z traktorových kabin různých značek.
Projíždíme beskydským krajem a vjíždíme do předměstí našeho domovského města Hradec Králové za slunečného podvečera. Máme za sebou krásný koncertní zájezd, kdy i mladší kluci dokázali vzorně reprezentovat Českou republiku.
„Jsem velmi ráda, že vám počasí dopřálo vidět vrcholy Vysokých Tater a že jste si užili naše hory. Ještě jednou děkuji za společně strávený čas a krásné vystoupení. Budeme moc rádi, když k nám opět přijedete. Srdečně vás zdravím a přeju šťastnou cestu domů,“ loučila se s námi paní ředitelka umělecké školy z Liptovského Hrádku.
I my děkujeme slovenským pořadatelům a moc rádi se do Tater zase vrátíme.
Přáli bychom všem rodičům i prarodičům tak krásné zážitky, jaké si přivážíme my. Mohli jsme je sdílet s partou kamarádů, kluků, kteří mají rádi muziku a jsou hrdí na značku Boni pueri, která již čtyřicet let otevírá dveře do světa.
Pro redakci zahraničních zpravodajů Hana Musílková, Hradec Králové, 27. 4. 2023
Tatranské pastorale Boni pueri pokračuje! Pryč je včerejší husté sněžení, pryč je zatažená obloha a hustá mlha. Sluníčko vydatně svítí, venku je chladno, ale moc příjemně a všude azuro, o kterém zpíváme v Námořnících, prostě pohádka!
Vydáváme se z podhůří Jánské doliny do Vysokých Tater. Víme, že hory jsou krásné, ale zrádné, a proto nic neponecháváme náhodě, jsme dobře vybaveni pro všechny možné případy. Naši skvělí řidiči nás vysadí kousek od Štrbského plesa, které nás doslova uchvátí.
Nevěřili byste, že i kluci dokáží ocenit přírodní scenérii a neustále ji mezi sebou komentují.
Hláška: „To jsou ty panoramata!“ se ujala zatím jen u dospělého doprovodu 🙂
„Tady je krásně,“ nadšeně se rozhlíží Kuba a stále to opakuje.
„Jo, tady jo,“ usmívá se produkční Boni pueri a všem klukům ukazuje jednotlivé vrcholy Vysokých Tater, Vysoká se tyčí do závratné výše a spolu s Mlynským Soliskem a Štrbským Soliskem vypadá monumentálně.
Procházíme kolem Štrbského plesa, v podobě, v jakém ho mnoho lidí nezná. Ano, vy máte jistě v paměti pleso s blankytně modrou vodní plochou, ve které se odrážejí skalnaté vrcholky hor. Naše cesta ovšem vede kolem zcela zamrzlého jezera.
Kluci se přiznávají, že letní pohled neznají a celkem logicky usuzují:
„Když je to ledovcové, tak má být zamrzlé jako led.“
„Ledovcové, to je jako že je ledové,“ dodává další z kluků. Kluci sice nesedí ve školních lavicích, ale jak z přílohy vidíte, krásně pracují se základem slov v praxi. Nejedna paní učitelka by z nich mohla mít radost 😊
Solisko je ještě plné sněhu, ale my procházíme kolem plesa po upravené cestě, která už zvěstuje jaro.
Kluky zajímá, zda se v létě dá v jezeru koupat, kolik je nyní teplota vody a jestli tu mohou jezdit vodní skútry nebo čluny. Na všechno se jim dostane odpovědi. Jestli se, milí rodiče, těšíte na klidnou dovolenou u moře, zapomeňte na ni. Všichni kluci už nyní touží v létě po Štrbském plese! Dokonce pro vás už vybrali hotel – čtyřhvězdičkový wellnes Patria, u kterého je napsáno, „Místo, kde vám Tatry patří“. Naši zpěváci jsou velmi podnikaví a dobře vědí, že dobrá adresa dělá často dobrý bysnys 😊. A kdo by nechtěl Tatry vlastnit.
Smějeme se nakonec všichni, že to asi finančně přece jen nedáme, že zůstaneme raději u Tatranek a nebudeme sahat výš, než na Solisko 😊
Ačkoli hotel z venku už má své nejlepší časy za sebou, uvnitř je krásně vybaven. Pokud ale slovenská vláda vítá své hosty, volí zásadně protější Hotel Kempinski, který se tyčí také na břehu jezera a pyšní se ještě vyšším hvězdičkovým oceněním. Konal se tu např. summit V4 či návštěvy státníků různých zemí.
Naší pozornosti neujdou ani skokanské můstky. První dva byly vybudovány již u příležitosti mistrovství světa v roce 1970. Ten vyšší už dnes slouží jen jako památník, provozovat se z bezpečnostních důvodů nesmí. Vítězem se dnes stal jeden z nejmladších kluků, který nás pobavil svoji neskutečnou hláškou. Dlouze a soustředěně se díval na můstek, který z dálky dělal dojem, že jeho horní kabina je nad samým jezerem. Trochu si to popletl a úplně vážně pronesl:
„A když vyjedou nahoru, skáčou rovnou do jezera!“ usoudil, zřejmě mu můstek připomínal skoky do vody.
„To seš na druhou stranu,“ šeptá mu vedoucí kvarteta.
Na každém zájezdu se nějaký slogan stane populárním a od této chvíle jsme na vše odpovídali: „Skáčem rovnou do jezera!“. Skoky do vody nebo na lyžích, hodinky nebo holinky, obojí se natahuje 😊
Kluci se moc těší na ozubnicovou železnici, které se říká zubačka. Máme velké štěstí, že se v době covidu opět opravila (ty staré vlaky tu jezdily více než 50 let) a my můžeme jet i mimo hlavní turistickou sezónu. Jestli si představujete nějakou malou kolejnici s dýchavičnou lokomotivkou, jste na omylu. Když už rekonstrukce, tak pořádná a my si připadáme jako na nádraží v okresním městě. Vlaky nás zajímají, mají hybridní pohon a velkou zajímavostí je, že mohou jezdit jak po klasické trati, tak po ozubnicové železnici. Jednotlivé vláčky mají své názvy a na nás vyšel ten, který jsme si přáli nejvíc – Bradavice! Nadšení ve stylu Harry Potter nezná mezí!
Průvodčí nám vypráví, že zubačka začala jezdit před půl stoletím těsně před zahájením mistrovství světa v klasickém lyžování na Štrbském plese. Sjíždíme dolů a máme pocit, že jsme byli v nebi – tak vysoké hory za sebou necháváme. Překonáváme výškový rozdíl 550 metrů na krátké trati! Ve Štrbě věnujeme slovenským velehorám poslední pohled a mezi kluky nastane zděšení! Už není z vrcholků vidět téměř nic, černo, zataženo.
Měli jsme ohromné štěstí, slunce v plné síle, hory a minimum turistů! Tatry nám otevřely své okno! Štěstí přeje připraveným!
Boni pueri stanuli na místech, která hostila velké světové státníky, sportovní mistry světa i významné vědce. Mladší chlapci získali tolik potřebné cestovatelské i koncertní zkušenosti. Expedice TATRY 2023 dosáhla svého vrcholu!
Pro redakci zahraničních zpravodajů, Hana Musílková, Štrbské pleso, 26. 4. 2023
Navštívili jste někdy Jánskou dolinu? Jestli ne, určitě jste o mnoho přišli. Je to totiž jedna z nejkrásnějších a nejdelších dolin Nízkých Tater, a proto jsme s radostí přijali pozvání umělecké školy, která v tomto kraji působí.
Dopoledne nás čekaly výchovné koncerty pro školy. Velkým překvapením bylo, že to místní učitelé pojali skutečně stylově a některé děti v hledišti měly i své vlastní námořnické kostýmy a celá akce byla připravena jako námořní plavba. Učitelé byli suproví a slovenské děti perfektně připravené. Opět jsme vystupovali pro několik stovek dětí. Je neuvěřitelné, a zažili jsme to i při loňském koncertním zájezdu na jižní Slovensko, že i malé obce tu mají svůj kulturní dům (takový malý hradecký Aldis).
Dnešek bychom mohli bez výhrad nazvat Dnem milých lidí. Hned u vstupu nás všechny zdraví milý pán, který nás uvede k pořadatelům. Paní ředitelka Základní umělecké školy v Liptovském Hrádku je moc milá, to především ona stojí za nevšedními zážitky dnešního dne, o kterých zatím ani nesníme. Dostáváme prostornou šatnu a občerstvení, všichni učitelé nám nabízejí pomoc, pokud bychom ji potřebovali. A co víc, v sále je připraven zvukař, který, považte, umí moc dobře nazvučit celý sbor a ničemu se nediví, opravdu muziku vnímá a velmi dobře slyší. Dětskou operu Námořníci, kterou jsme opět slovenským dětem přivezli, napsal Karel Pospíšil, nadšený sokol, již v roce 1920 a dal jí podtitul „tělocvičná hra se zpěvy“!
Text je ale naprosto nadčasový, o partě, kamarádství, obětavosti a slušnosti, která se sice moc nenosí, ale my víme své. Paní sbormistryně Hana Roubalová ještě ladí poslední detaily a dopisuje drobné poznámky do not po poradě s klavíristou Robertem Fuchsem.
Jirka v roli kapitána důstojně vkráčí na palubu a jeho posádka z něj nespustí oči. Přicupitá i nejmenší z námořníků Vojta a kormidelník Kuba drží přísný kurz. Kuchaře, který se stará o zdraví námořníků a pečuje o to, aby je nepostihly kurděje, zatím provází jen legrácky lodníků. Přidává se doktor se svým sloganem „Tužme tělo, tužme paže“, což se všem do puntíku splní. Všichni je totiž po koncertech odpoledne budou tužit tak, že večer půjdou na večeři z různých pater penzionu kolíbavým námořnickým krokem nejen oni, ale i celé vedení sboru 😊 Topič z kotelny – Patrik – kterému už úplně „svaly z uhlí ztuhly“, je jediný zvyklý, ostatní se na večerní poradu plouží jako kdyby strávili v posilovně minimálně 48 hodin bez přestávky a z přístrojů neslezli.
Jakmile dozní dlouhotrvající potlesk, přijímáme ještě další milá poděkování a slova chvály. Paní ředitelka je skvělou hostitelkou. A tak nejprve navštívíme tradiční slovenskou restauraci a poté se vydáme za tajemstvím výroby modrotisku a sýra. Všechno si můžeme vyzkoušet, dokonce i zpracování vlny na salaši.
Nebudete tomu věřit, ale když se naši průvodci ptají, kdo by se chtěl stát bačou, pozitivně rozhodnuto na 100% bylo neuvěřitelných 15 kluků. Pozn. tímto gratulujeme jejich rodičům, že budou mít v rodině pravidelně kvalitní, domácí a vynikající sýry a jejich syn bude po celé dny na čerstvém vzduchu. Realita je ale o dost drsnější. Dozvídáme se, že bača chodí spát kolem 23:00 a vstává běžně ve tři ráno.
„To bych šel do práce ještě usnutej,“ komentuje výklad jeden z borců.
Největší nářez nás čeká v samém závěru celého náročného dne. Jánská dolina je opravdu nádherná a my se tu už cítíme jako doma. Táhlé zelené svahy s ovečkami, všude dřevěné roubenky a boží muka, připadáte si jako v pohádce, i když trochu poprchává.
„Mají výborně posekáno,“ konstatuje pan ředitel Pavel Horák a dává na výběr, jak takového dokonalého trávníku dosáhnout. Svahy jsou opravdu příkré a traktůrkem to nebude 😊
Příjemná asfaltka se začíná měnit v užší a užší cestu, snad by se dala nazvat polní, pak spíš lesní. Jedeme krokem a modlíme se, aby něco nejelo proti nám. Jakmile na to jen pomyslíme, máme v protisměru slovenský autobus! V té chvíli je busu ještě větší ticho než obvykle, všichni z domova víme, že když má taťka za volantem problém, musí být ve voze absolutní ticho 😊 Představa, že budeme couvat dlouhé tři kilometry kopcovitými serpentinami, je děsivá. Jediní klidní jsou řidiči. Když jsou oba busy od sebe pouhé dva metry, dojde na domluvu.
Sympatická paní ředitelka ze slovenské školy, která naši cestu vede, asi viděla film Slavnosti sněženek, protože navrhuje dohodu ve stylu: „Že se nestydíte! Takhle zápasit o divoké prase?! Jak já mám po téhle rvačce vykládat dětem, co je to mír? No tak, dohodněte se!”
Náš řidič chvíli hovoří se slovenským řidičem. Najednou se místní autobus rozjede – a couvá! Ve chvíli, kdy se po dvou kilometrech dostane na odpočivadlo, zastaví u něj náš řidič tak blízko, že si mohou povídat oba borci z okýnka do okýnka. Ten náš podá svému slovenskému kolegovi české plzeňské pivo v plechovce jako poděkování!
Začíná se proslýchat, že odpoledne prý strávíme v jeskyni. Moc tomu nevěříme, ale když k nám míří muž v červené bundě s nápisem „speleolog“ a začne každému z nás rozdávat čelovku, začínáme tušit. Stanišovská jaskyňa nemá ani zbla elektrického osvětlení. Jsme odkázáni jen na mihotavé světlo a svůj život svěřujeme na celých 60 minut do rukou zkušeného jeskynáře. Zdoláváme metry a metry, pořád nahoru, dolů, nahoru, dolů, metry nekonečných chodeb, kde si o rovince můžete nechat jen zdát. Schod a schod, až se dostáváme do naší další „koncertní síně“. Průvodci si naše vystoupení točí a jsme domluveni, že bude sloužit k propagaci jejich přírodní památky. 15 budoucích studentů vysoké školy bačovské se rázem rychle mění na studenty speleologie. Tak moc kluky zkoumání jeskyně baví, je to skutečné klukovské dobrodružství, kde se chvílemi musejí přidržovat provazových žebříků.
Jak lépe zakončit dnešní úspěšný den, kdy naši chlapci zanechali v Jánské dolině nejen působivou stopu muzikantskou, ale i lidskou?
Hana Musílková, pro redakci zahraničních zpravodajů, Slovensko, Liptovský Hrádok, 25. 4. 2024
Zatímco běžní školáci putují o pondělním podmračeném ránu s batohy do školy, mohou Hradečané před osmou ranní zaznamenat kluky, kteří do školy určitě nemíří. Na zastávce se vesele zdraví s ostatními, letmé rozloučení s rodiči a autobus se čtyřicítkou natěšených zpěváků vyráží na další koncertní zájezd Boni pueri, tentokrát do krásného kraje pod Tatrami.
Již tradičně cestuje nejstarší přípravné oddělení Pueri scholari a nejmladší chlapci hlavního sboru na kratší koncertní zájezd, aby právě tady získali tolik potřebné zkušenosti, které jsou třeba pro delší zahraniční turné.
„Nejsme výlet,“ připomíná ostatním slova vedení sboru jeden z nejmenších kluků a nese svou roli a příslušnosti k Boni pueri velmi hrdě.
Kluci fungují jako hodinky. Hovoří k nim ředitel školy a seznamuje je s jasnými pravidly, systémem žlutá (varování) a červená karta („červené karty“ v Japonsku např. perou v prádelnách oblečení i pro ostatní, pozn. redakce). Nejzkušenější chlapci jsou jmenováni vedoucími kvartet, kteří mají ještě své asistenty. Ti se o mladší zpěváky ze své skupiny starají. Své role berou vážně a na první zastávce v Mohelnici už mají notýsky a zapisují si všechny časy, které jsou pro jejich kvarteto důležité.
Úsměv na tváři nám vyloudí poznámka jednoho z kluků na otázku: Co si nejvíc přeješ?
„Abych byl někdy vedoucím kvarteta!“ zasní se.
„Přece jen je to funkce, viď?“ směje se paní zástupkyně.
„No, já mám funkce rád.“ 😊
Podmračený Hradec nás vyplivl do beskydského kraje, kde se oblačnost protrhává a pomalu se objevuje i sluníčko.
Beskydy nám otevírají vlídnou náruč a ve Velkých Karlovicích nás vítají typickou valašskou obcí. Díváme se na pastviny se stády ovcí a roubené chalupy, kapličky a kříže, které maminky a babičky znají z televizního seriálu Doktor Martin.
Obdivujeme galerii soch v Pluskovci, výjevy ze života venkovského lidu, dílo místních řezbářů, kteří opravdu uměli. V životní velikosti si fotíme dřevěné postavy řemeslníků, Tří králů i betlému. Nejraději máme muzikanty, kterých je tu požehnaně, vedou „strunaři“ a v permanenci je ponocný 😊. Někteří po fotce s ním vysloveně touží.
„Hlavně, abyste zítra nezpívali jako ponocný,“ komentuje jejich snažení se smíchem produkční a vede kluky k dřevěné kapli sv. Huberta.
V blízkosti stojí i stylová hospůdka Kyčerka, kterou jsme ale z pedagogických důvodů vynechali 😊
Státní hranice v Makově je prázdná, takže se žádné drama nekoná. Opakujeme si zeměpis a vlastivědu a pokračujeme do míst, kudy kráčela slovenská historie.
Přestože návštěva zříceniny hradu Strečno měla být výhradně geografická, odcházejí kluci z tohoto památného místa s očima navrch hlavy. Vyslechli totiž příběh uherské šlechtičny Žofie Bosniakové, jejíž život byl zahalen tajemstvím. Když v necelých 35 letech zemřela, pohřbili ji v kryptě pod hradní kaplí. Říkalo se, že na Strečně je ukrytý poklad. Když se později, v 17. století, nechal hrad prozkoumat, žádný poklad se nenašel. Co se ale našlo, byla rakev této ženy s téměř neporušeným tělem. Byl z toho pořádný rozruch. Mumii pan Slováci uchovávali a vystavovali až do roku 2009! V tomto roce o tak vzácnou relikvii připravil Slováky žhář. Vytáhl tělo ven, polil hořlavinou a zapálil. Prý se mu zdálo, že se ze Žofie stala upírka a vysála mu krev. V České republice toho tenkrát byly plné noviny.
S takovou informací jsme odjížděli z památky UNESCO. V autobuse bys špendlík slyšel spadnout. Příběh přebil všechno ostatní povídání a vedení sboru se jen „těší“ na hotelovou noc. Kam se hrabou všechny stezky odvahy 😊!
V závěru naší cesty projíždíme přes Liptovskou Maru, monumentální vodní dílo na řece Váh. Někteří kluci poprvé vidí Vysoké Tatry, které jsou ještě zčásti pokryté sněhem.
I to bude ve středu cíl naší cesty. Zítra nás čeká náročný den – koncert a ještě vystoupení pro posluchače na netradičním místě. Myslete na nás a držte nám pěsti!
Redakce zahraničních zpravodajů Boni pueri, Liptovský Ján, 24. 4. 2023
