//Velvyslanectví ČR ve Vídni
Velvyslanectví ČR ve Vídni2018-04-19T19:38:15+00:00

Velvyslanectví ČR ve Vídni

Velvyslanectví České republiky ve Vídni sídlí na Penzinger Straße. Zpěváky Boni pueri přijme přímo v sídle ambasády velvyslankyně JUDr. Ivana Červenková.

Budova českého velvyslanectví již svým vzhledem budí jistý respekt, současně však prozrazuje, že její historie je starší, než stát, který si v něm zřídil své zastupitelství.  Místo od prvopočátku vroubily venkovské usedlosti, vinice a pole. Proměna ulice nastala po roce 1744, kdy se zvolna stala žádoucí adresou. Přestavba loveckého zámečku na letní císařovnino sídlo v Schönbrunnu učinila z ulice místo, které bylo in. U hlavního vjezdu do císařského paláce i říčka Vídeňka pomáhala udržet žádoucí respekt, ale hned za ní mohly vyrůstat paláce císařovniných oblíbenců.

Číslo 13 bylo v letech 1747-1781 domem císařských lovčích, kteří zde připravovali lovecké zábavy v blízké oboře, která se dnes skrývá pod názvem Lainzer Tiergarten. Dnešní číslo 9 na naší ulici získal Karel Lotrinský, bratr Františka I., manžela Marie Terezie. František měl svého bratra rád a císařovna měla ráda všechny, které si oblíbil její manžel (až na jednu hraběnku Auersperkovou, která ostatně v Hietzingu měla také svůj domek). Švagr Karel postupoval rychle ve vojenských hodnostech a stejně rychle prohrával drobné bitky ve válce o slezské dědictví proti Prusům. Jen v jedné šarvátce u Vratislavi, 22. listopadu 1757, se mu podařilo zvítězit, čehož Marie Terezie využila rychle k tomu, aby mu udělila velkokříž řádu, který založila a kterému dala své jméno. Karel se stal vůbec prvním nositelem tohoto stupně řádu Marie Terezie. Vévoda Karel si života v Penzingu mnoho neužil, zemřel v roce 1780 v Nizozemí jako tamní císařský místodržící. Později císařský dvůr palác, který byl dále označován jako Lotrinský, prodal a vystřídalo se zde několik majitelů, v roce 1814 jej koupil bohatý vídeňský lékárník Anton Würth.

Toto místo má i českou stopu. Připomeňme si osobnost Eduarda Fialy, který se narodil v rodině známého zahradníka (řemeslu se ostatně vyučil v Mödlingu u Vídně) a pokračoval v otcových stopách. Výčet parků, které navrhl a vysadil je impozantní, nás snad více zajímá jeho dílo numismatické. Jako náruživý sběratel nelenil sil a prostředků, aby rozšířil svou sbírku. Měl však i patřičnou trpělivost a erudici, a tak se stalo, že zkatalogizoval několik velkých tehdejších sbírek. Do Vídně přijížděl často, aby v krámech vídeňských starožitníků hledal přírůstky do své sbírky. Ve Vídni se sblížil s Arnoštem knížetem Windischgrätzem, jehož rodina měla statky v západních Čechách, a vydal popis jeho sbírky a v jeho paláci pak často bydlel.  Fialu uznávali odborníci v Mincovním kabinetu a ve Vídeňské mincovně, mincovna také vydala jeho soupis vlastní sbírky mincovních razidel a kolků (1901-1906). Nezjistíme, kdo jej představil Cumberlandovi, ale oba sběratelé si asi padli do oka a uznávaný Fiala vydal brzy prvý svazek hannoverské sbírky pod názvem “Münzen und Medailen der Welfischen Lande”. Dovedeme si představit, jak si v “našem” paláci v roce 1895 oba muži prohlíželi ještě tiskárnou vonící svazek, poslední vyšel v roce 1917 a bohužel dílo nebylo nikdy dokončeno.

Budova sloužila i Červenému kříži, byl zde zřízen lazaret. Až v roce 1940 se stala budova sídlem herecké školy, dnes nazývané Max Reinhardt-Seminar. To již její zakladatel Max Reinhardt (1873-1943), který se narodil v Bádenu u Vídně, žil v USA, kam utekl před nacisty. Reinhardt je dodnes jedním, ne-li jediným zakladatelem moderního německého a rakouského hereckého umění. Do roku 1933 vedl německé divadlo v Berlíně, do roku 1937 určoval obsah Solnohradských festivalů. V roce 1929 byl povolán na vídeňskou školu pro hudbu a herecké umění, která v tom roce začala vyučovat. Tehdy sídlila v zámeckém divadle v Schönbrunnu a, jak jsme již zmínili, v roce 1940 byla přenesena do dnešních budov. Právě v této části budov se dochovaly některé původní barokní prostory, barokní slavnostní sál s ilusionistickými nástěnnými malbami. V místech dnešního parčíku, který objekty obklopuje, byla jezdecká kasárna a ještě zde bylo dost místa na příslušný cvičák, první stromy zde byly vysazeny až v roce 1841, kdy byl prostor připojen jako park k Lotrinskému domu. S nadsázkou se dá říci, že kasárna byla proměněna v stánek umění, častěji se bohužel setkáváme s postupem opačným.